ČRo 6 | pořad: Názory a argumenty
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Výslovný propagace komunismu, nacismu a jejich symbolů trestná nebude. Senát alespoň před několika dny zamítl návrh novely trestního zákona, byť podobnou úpravu v říjnu 2005 schválil. O odmítnutí novely se zasloužili také senátoři za ODS. Ti použili poněkud neobvyklé zdůvodnění svého kroku. Podle nich se tvůrci příslušného návrhu spojili při volbě prezidenta republiky právě s komunisty ve snaze prosadit svého kandidáta Jana Švejnara. Předseda senátorů za ODS Jiří Stříteský kvůli tomu autorům novely nevěří, že to myslí vážně. Jejich protikomunistická vystoupení dokonce označil za teatrální vzhledem k předlistopadovému působení některých z nich v KSČ a SSM. "Každý zákon má váhu podle důvěryhodnosti svého předkladatele. Chci podpořit zákon, který bude vyvrcholením demokratického snažení v naší republice a který předloží vláda," prohlásil Stříteský. Komentář napsal Petr Příhoda.
Petr PŘÍHODA, redaktor
--------------------
Návrh zákona, podle kterého by propagace komunismu a jeho symbolů byla trestným činem, senátoři velkou většinou zamítli. Do konce i ti za ODS. Prý proto, jak naznačila média, že jeho předkladatelé, pánové Mejstřík a Štětina, nepodpořili při prezidentské volbě Václava Klause, ale Jana Švejnara, tedy na truc. Je vidět, že se parlamentní rozprava o komunismu ocitla ve zcela zvláštních významových souvislostech. Velké téma je uchopeno jako docela malé téma. V tomto případě je určují situační meziskupinové nevraživosti. Důležitosti té epizody ale nepřeceňujme. Soustavná rozprava na ono velké téma neprobíhá. To jen média občas vystřelí od boku otázku, zda by se měla KSČM zakázat. Praktický smysl to nemá. Bylo by zajímavé, kdyby se o ní konal celonárodní plebiscit, to se však nestane. Po téměř dvacetileté zkušenosti je zřejmé, že instituce s legitimní autoritou, která by byla schopna komunistickou stranu zakázat, tu neexistuje. Proto nevím, proč takovou otázku stále znovu klást. Je to totiž otázka ideové povahy. Vnímavost pro ideu, její rozumnost a morální oprávněnost je u nás věcí povahy nikoli konsensuální, ale individuální, tedy soukromé. Zdůrazňuji, že mluvím o vnímavosti, nikoli o odpovědi na uvedenou otázku. Veřejný diskurz ten mediální i ten politické pojem ideje vlastně nezná. Zná jen ideologii, o té se mluví častěji a spíše s despektem. Vztah ideje a ideologie přitom zůstává nejasný. Ideologie je vnímána jako zdůvodnění skupinového zájmu. To spočívá zpravidla v obratném výběru důvodu pro a ve znevážení či zamlžení důvodu proti. Nejde tedy o výkon intelektu, který usiluje o poznání, ale o účelovou rétorickou improvizaci. Co jiného také zbývá, převládá-li názor, že nějaká objektivní pravda neexistuje? Naši politici nám to ostatně předvádějí na obrazovce co chvíli, ať už jako sólisté, anebo kolem debatního stolu. V takovém konstelaci je téma komunismu uchopeno nikoli jako problém, ale jako klacek, jako nadávka, jíž se vzájemně častují i ti, kdo se od komunismu okázale distancují. Nejviditelnější patrně i největší těžkosti mají s tématem komunismu ti, kdo se k němu i nadále výslovně hlásí. To však neznamená, že ti, kdo se od něj slovně distancují, jsou z obliga, i když v tom vězí jinak než ti s KSČM. Politika jako zákulisní manévrování veřejné mínění jako objekt mediální manipulace, korupce jako způsob smluvního jednání, vnímání oponenta jako nepřítele a mnohé další postoje a praktiky, to všechno svědčí o dalekosáhlém přetrvávání toho pojetí fungování společnosti, jaké se u nás prosadilo v minulosti především v předlistopadovém dvacetiletí. Každá etablovaná politická strana, každý resort, profese, instituce si z toho něco podržely. Někde víc to, jinde ono. V něčem jsou zajedno všechny - v despektu k mravnosti, k závaznosti dostupné pravdy, v rozporu mezi slovy a činy. Ono je to pochopitelné. Zhroucení komunistického režimu u nás nebylo dílem vnitřního spění, bylo výslednicí změny mezinárodní situace, plus jeho vnitřní prohnilosti. Samotná prohnilost by k proměně nestačila, a ono niterně motivované spění tady nebylo. Protože ta rozbitost společnosti trvá i nadále, protože si ten takzvaný komunismus neseme v té či oné podobě v sobě, jsou všechny ty výzvy k jeho odsouzení, k zákazu jeho symbolů pouhým čeřením povrchu. Proto například veřejné mínění nepřijímá srovnání komunismu s nacismem, i když filozof a teoretizující politolog tam nachází nejen obdoby, ale i zarážející shody. Těžko zakazovat komunistické symboly, když si nejméně dvě generace na ně zvykly jako na něco "normálního". Neochota přijmout zákon, který je zakazuje, může mít různé pohnutky. U komunistů je to jasné. Slyšeli jsme, že u senátorů za ODS to může být osobní nechuť k jeho předkladatelům. U sociálních demokratů to může být nepřiznaný kryptokomunismus, ale nejen on, rozlišujme. Lze smýšlet levicově a přitom upřímně antikomunisticky. Pravda, máme u nás potíž rozpoznat, jak kdo smýšlí v hloubi duše, protože ten rozpor mezi slovem určeným navenek a niterným postojem je také "normou".
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
U mikrofonu Českého rozhlasu 6 byl Petr Příhoda.
--------------------
Výslovný propagace komunismu, nacismu a jejich symbolů trestná nebude. Senát alespoň před několika dny zamítl návrh novely trestního zákona, byť podobnou úpravu v říjnu 2005 schválil. O odmítnutí novely se zasloužili také senátoři za ODS. Ti použili poněkud neobvyklé zdůvodnění svého kroku. Podle nich se tvůrci příslušného návrhu spojili při volbě prezidenta republiky právě s komunisty ve snaze prosadit svého kandidáta Jana Švejnara. Předseda senátorů za ODS Jiří Stříteský kvůli tomu autorům novely nevěří, že to myslí vážně. Jejich protikomunistická vystoupení dokonce označil za teatrální vzhledem k předlistopadovému působení některých z nich v KSČ a SSM. "Každý zákon má váhu podle důvěryhodnosti svého předkladatele. Chci podpořit zákon, který bude vyvrcholením demokratického snažení v naší republice a který předloží vláda," prohlásil Stříteský. Komentář napsal Petr Příhoda.
Petr PŘÍHODA, redaktor
--------------------
Návrh zákona, podle kterého by propagace komunismu a jeho symbolů byla trestným činem, senátoři velkou většinou zamítli. Do konce i ti za ODS. Prý proto, jak naznačila média, že jeho předkladatelé, pánové Mejstřík a Štětina, nepodpořili při prezidentské volbě Václava Klause, ale Jana Švejnara, tedy na truc. Je vidět, že se parlamentní rozprava o komunismu ocitla ve zcela zvláštních významových souvislostech. Velké téma je uchopeno jako docela malé téma. V tomto případě je určují situační meziskupinové nevraživosti. Důležitosti té epizody ale nepřeceňujme. Soustavná rozprava na ono velké téma neprobíhá. To jen média občas vystřelí od boku otázku, zda by se měla KSČM zakázat. Praktický smysl to nemá. Bylo by zajímavé, kdyby se o ní konal celonárodní plebiscit, to se však nestane. Po téměř dvacetileté zkušenosti je zřejmé, že instituce s legitimní autoritou, která by byla schopna komunistickou stranu zakázat, tu neexistuje. Proto nevím, proč takovou otázku stále znovu klást. Je to totiž otázka ideové povahy. Vnímavost pro ideu, její rozumnost a morální oprávněnost je u nás věcí povahy nikoli konsensuální, ale individuální, tedy soukromé. Zdůrazňuji, že mluvím o vnímavosti, nikoli o odpovědi na uvedenou otázku. Veřejný diskurz ten mediální i ten politické pojem ideje vlastně nezná. Zná jen ideologii, o té se mluví častěji a spíše s despektem. Vztah ideje a ideologie přitom zůstává nejasný. Ideologie je vnímána jako zdůvodnění skupinového zájmu. To spočívá zpravidla v obratném výběru důvodu pro a ve znevážení či zamlžení důvodu proti. Nejde tedy o výkon intelektu, který usiluje o poznání, ale o účelovou rétorickou improvizaci. Co jiného také zbývá, převládá-li názor, že nějaká objektivní pravda neexistuje? Naši politici nám to ostatně předvádějí na obrazovce co chvíli, ať už jako sólisté, anebo kolem debatního stolu. V takovém konstelaci je téma komunismu uchopeno nikoli jako problém, ale jako klacek, jako nadávka, jíž se vzájemně častují i ti, kdo se od komunismu okázale distancují. Nejviditelnější patrně i největší těžkosti mají s tématem komunismu ti, kdo se k němu i nadále výslovně hlásí. To však neznamená, že ti, kdo se od něj slovně distancují, jsou z obliga, i když v tom vězí jinak než ti s KSČM. Politika jako zákulisní manévrování veřejné mínění jako objekt mediální manipulace, korupce jako způsob smluvního jednání, vnímání oponenta jako nepřítele a mnohé další postoje a praktiky, to všechno svědčí o dalekosáhlém přetrvávání toho pojetí fungování společnosti, jaké se u nás prosadilo v minulosti především v předlistopadovém dvacetiletí. Každá etablovaná politická strana, každý resort, profese, instituce si z toho něco podržely. Někde víc to, jinde ono. V něčem jsou zajedno všechny - v despektu k mravnosti, k závaznosti dostupné pravdy, v rozporu mezi slovy a činy. Ono je to pochopitelné. Zhroucení komunistického režimu u nás nebylo dílem vnitřního spění, bylo výslednicí změny mezinárodní situace, plus jeho vnitřní prohnilosti. Samotná prohnilost by k proměně nestačila, a ono niterně motivované spění tady nebylo. Protože ta rozbitost společnosti trvá i nadále, protože si ten takzvaný komunismus neseme v té či oné podobě v sobě, jsou všechny ty výzvy k jeho odsouzení, k zákazu jeho symbolů pouhým čeřením povrchu. Proto například veřejné mínění nepřijímá srovnání komunismu s nacismem, i když filozof a teoretizující politolog tam nachází nejen obdoby, ale i zarážející shody. Těžko zakazovat komunistické symboly, když si nejméně dvě generace na ně zvykly jako na něco "normálního". Neochota přijmout zákon, který je zakazuje, může mít různé pohnutky. U komunistů je to jasné. Slyšeli jsme, že u senátorů za ODS to může být osobní nechuť k jeho předkladatelům. U sociálních demokratů to může být nepřiznaný kryptokomunismus, ale nejen on, rozlišujme. Lze smýšlet levicově a přitom upřímně antikomunisticky. Pravda, máme u nás potíž rozpoznat, jak kdo smýšlí v hloubi duše, protože ten rozpor mezi slovem určeným navenek a niterným postojem je také "normou".
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
U mikrofonu Českého rozhlasu 6 byl Petr Příhoda.
