«Haló noviny | rubrika: Komentáře - názory - polemika | strana: 5
Tak trochu mi úsilí senátora Štětiny zakázat KSČM připomíná opakovaná vystoupení římského politika a cenzora Catona st. proti Kartágu, které ve své době bylo největším protivníkem Říma. »Ostatně soudím, že Kartágo
musí být zničeno,« tak končil cenzor Cato každý svůj veřejný projev. V našem Senátu to asi tak nechodí, ale vytrvalost, s níž senátor Štětina neustále usiluje o zákaz KSČM, je obdivuhodná a cenzora Catona v něčem připomíná. Nový impuls nyní dostal senátor Štětina a další »komunistobijci« po soudním zákazu neonacistické Dělnické strany (DS).
Z jejich prostředí se ozývají názory, že Nejvyšší správní soud, který zakázal DS, by mohl nyní zakázat i KSČM. Návrh na zákaz KSČM připravuje speciální senátní komise vedená Štětinou. Ta by měla připravit do konce března 2010 podklady s žalobou proti KSČM, obdobné postupu, jakým byla zakázaná DS. Komise však nebude navrhovat zákaz KSČM, ale pozastavení její činnosti.
Již dlouhou dobu je naše veřejnost masmédii, ale i některými politiky přesvědčována, že nacismus rovná se komunismus. Jedná se o dlouhodobý trend, který je založen na revizi dějin. Zločiny nacistického Německa jsou relativizovány a hitlerovské Německo za druhé světové války je přirovnáváno např. k Československu v osmdesátých letech 20. století, jak se o to nedávno pokusil ve svém prohlášení další agilní »komunistobijec« a ministr lidských práv Kocáb. Ukázal jsem ve svém komentáři 15. března (»Ministr Michael Kocáb žongluje s fakty«), že naší veřejnosti je tímto způsobem podsouván názor, jako by fašismus nebyl až tak zlý. Tato široká koncepce revize dějin může vést k aktivizaci neonacismu i v Čechách se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Senátor Štětina a jeho komise se tak pokoušejí obdobně jako ministr Kocáb vyvolat ve veřejnosti dojem, že KSČM podobně jako DS chápe násilí jako prostředek politického boje, čímž zásadně postupuje proti naší ústavě. Je evidentní, že i tento postup se odehrává v souladu se záměrem revize dějin, ale je především v rozporu se současnou realitou. DS byla rozpuštěna proto, že v jejím programu a především v jejích činech bylo prokázáno, že obsahují znaky násilí, s nímž se stát musel z důvodu udržení veřejného pořádku obtížně vyrovnávat. Tato konstrukce je v případě KSČM právně neprůchodná, neboť ani v jejím programu a ani v politické praxi nejsou obsaženy prvky násilí a KSČM se v žádném případě neuchyluje k násilným akcím.
Ministr vnitra Pecina, který má návrh senátní komise do vlády předložit, je k výsledku oprávněně skeptický. Uvědomuje si stejně jako většina relevantních právníků (např. i Tomáš Sokol), že vůči KSČM nelze použít stejný postup jako v případě Dělnické strany, neboť KSČM nenaplňuje skutkovou podstatu věci tak, aby mohla být její činnost zakázána (resp. pozastavena). Přichází tak na řadu další konstrukce. Upozorňuje na ni časopis Respekt v č. 10, když říká: »Jenže my z historie víme, že stejně jako nacisté v programu neříkali ‘vyvraždíme Židy‘, ani komunisté nehlásali otevřeně ‘vezmeme všem majetek‘. A uskutečňovat své cíle začali až v momentě, kdy získali moc.« Ani zde však zřejmě »komunistobijci« neuspějí. Jednak KSČM nemá v programu zestátnění všeho majetku a uznává rovnoprávnost všech forem vlastnictví, a odkaz na historickou zkušenost z minulosti je pro soud nedostatečným důkazem.
Senátní komise k zákazu KSČM spolupracuje podle informací Respektu s advokátem Stanislavem Němcem a soustřeďuje se především na projevy a programové dokumenty, v nichž prý KSČM neodmítá násilí jako politický nástroj. Podle komise není v souladu s naší ústavou skutečnost, že »KSČM neodsuzuje
zločiny spáchané KSČ i komunisty od Číny přes Kubu až po Severní Koreu« (Respekt č. 10).
Jaká je pravda? KSČM se distancuje od přehmatů státní moci v Československu v padesátých letech. To bylo opakovaně řečeno. KSČM obecně odmítá násilí v politickém boji a neuplatňuje je. Odsuzuje prokázané zločiny všude ve světě, ať se jedná o kteroukoliv zemi. Odmítá rovněž válečné agrese a uplatňování násilí ve vztazích mezi státy. KSČM uznává a ve své praxi respektuje a dodržuje demokratické nástroje, jako jsou politická pluralita a všeobecné volební právo. Respektuje a dodržuje Ústavu ČR, která u politických stran předpokládá odmítání násilí. KSČM vychází z názoru, že je to právě široká demokracie, kterou je třeba uplatňovat v politickém boji stran a směrů. A právě tato demokracie musí být uplatňována v politické praxi při kritice nedemokratických projevů současného globálního kapitalismu. A jsou to naopak právě konkrétní akce senátora Štětiny a dalších antikomunistických senátorů i ministra Kocába proti KSČM, včetně jejich pokusů o revizi dějin, které je diskvalifikují jako demokraty. Prokazují to i snahou vyloučit demokratickou stranu KSČM ze spektra politické plurality a z volební soutěže.
Ani naše soudy a vůbec už ne Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který je pro závěrečné rozhodnutí o rozpuštění některé politické strany příslušný, nemohou argumenty Štětinovy komise přijmout. Rovněž veřejné mínění v ČR a v dalších evropských zemích není nakloněno myšlence zákazu komunistických stran. Komunisté přece působí v řadě evropských zemí jak v parlamentech, tak i ve vládách.
DS byla Nejvyšším správním soudem rozpuštěna kvůli jejímu neonacistickému charakteru, který lze přirovnat (jak to ostatně učinili soudci) k podobným stranám v nacistickém Německu. Tam ale naopak byla komunistická strana zakázána a tvrdě pronásledována a komunisté byli likvidováni. I proto by byl zákaz nebo pozastavení činnosti KSČM neoprávněný s ohledem na to, že její program i činnost jsou v souladu s Ústavou České republiky. Senátor Štětina nebo ministr Kocáb, kteří věří, že po rozsudku Nejvyššího správního soudu vůči DS se něco podobného povede i vůči KSČM, nemají šanci.
Snad chce Štětina do dějin vejít svým notoricky prosazovaným záměrem, který lze ve vztahu ke Catonovi parafrázovat např. následovně: Ostatně soudím, že KSČM musí být zakázána. Možná se senátor Štětina opravdu inspiroval houževnatostí Catona, ovšem v případě římského senátora se na rozdíl od Štětiny jednalo o inteligentního a uznávaného spisovatele, politika a řečníka, který byl společenskou autoritou. Osobně si myslím a určitě nejsem sám, že Jaromíru Štětinovi se takto vejít do dějin nepodaří.
musí být zničeno,« tak končil cenzor Cato každý svůj veřejný projev. V našem Senátu to asi tak nechodí, ale vytrvalost, s níž senátor Štětina neustále usiluje o zákaz KSČM, je obdivuhodná a cenzora Catona v něčem připomíná. Nový impuls nyní dostal senátor Štětina a další »komunistobijci« po soudním zákazu neonacistické Dělnické strany (DS).
Z jejich prostředí se ozývají názory, že Nejvyšší správní soud, který zakázal DS, by mohl nyní zakázat i KSČM. Návrh na zákaz KSČM připravuje speciální senátní komise vedená Štětinou. Ta by měla připravit do konce března 2010 podklady s žalobou proti KSČM, obdobné postupu, jakým byla zakázaná DS. Komise však nebude navrhovat zákaz KSČM, ale pozastavení její činnosti.
Již dlouhou dobu je naše veřejnost masmédii, ale i některými politiky přesvědčována, že nacismus rovná se komunismus. Jedná se o dlouhodobý trend, který je založen na revizi dějin. Zločiny nacistického Německa jsou relativizovány a hitlerovské Německo za druhé světové války je přirovnáváno např. k Československu v osmdesátých letech 20. století, jak se o to nedávno pokusil ve svém prohlášení další agilní »komunistobijec« a ministr lidských práv Kocáb. Ukázal jsem ve svém komentáři 15. března (»Ministr Michael Kocáb žongluje s fakty«), že naší veřejnosti je tímto způsobem podsouván názor, jako by fašismus nebyl až tak zlý. Tato široká koncepce revize dějin může vést k aktivizaci neonacismu i v Čechách se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Senátor Štětina a jeho komise se tak pokoušejí obdobně jako ministr Kocáb vyvolat ve veřejnosti dojem, že KSČM podobně jako DS chápe násilí jako prostředek politického boje, čímž zásadně postupuje proti naší ústavě. Je evidentní, že i tento postup se odehrává v souladu se záměrem revize dějin, ale je především v rozporu se současnou realitou. DS byla rozpuštěna proto, že v jejím programu a především v jejích činech bylo prokázáno, že obsahují znaky násilí, s nímž se stát musel z důvodu udržení veřejného pořádku obtížně vyrovnávat. Tato konstrukce je v případě KSČM právně neprůchodná, neboť ani v jejím programu a ani v politické praxi nejsou obsaženy prvky násilí a KSČM se v žádném případě neuchyluje k násilným akcím.
Ministr vnitra Pecina, který má návrh senátní komise do vlády předložit, je k výsledku oprávněně skeptický. Uvědomuje si stejně jako většina relevantních právníků (např. i Tomáš Sokol), že vůči KSČM nelze použít stejný postup jako v případě Dělnické strany, neboť KSČM nenaplňuje skutkovou podstatu věci tak, aby mohla být její činnost zakázána (resp. pozastavena). Přichází tak na řadu další konstrukce. Upozorňuje na ni časopis Respekt v č. 10, když říká: »Jenže my z historie víme, že stejně jako nacisté v programu neříkali ‘vyvraždíme Židy‘, ani komunisté nehlásali otevřeně ‘vezmeme všem majetek‘. A uskutečňovat své cíle začali až v momentě, kdy získali moc.« Ani zde však zřejmě »komunistobijci« neuspějí. Jednak KSČM nemá v programu zestátnění všeho majetku a uznává rovnoprávnost všech forem vlastnictví, a odkaz na historickou zkušenost z minulosti je pro soud nedostatečným důkazem.
Senátní komise k zákazu KSČM spolupracuje podle informací Respektu s advokátem Stanislavem Němcem a soustřeďuje se především na projevy a programové dokumenty, v nichž prý KSČM neodmítá násilí jako politický nástroj. Podle komise není v souladu s naší ústavou skutečnost, že »KSČM neodsuzuje
zločiny spáchané KSČ i komunisty od Číny přes Kubu až po Severní Koreu« (Respekt č. 10).
Jaká je pravda? KSČM se distancuje od přehmatů státní moci v Československu v padesátých letech. To bylo opakovaně řečeno. KSČM obecně odmítá násilí v politickém boji a neuplatňuje je. Odsuzuje prokázané zločiny všude ve světě, ať se jedná o kteroukoliv zemi. Odmítá rovněž válečné agrese a uplatňování násilí ve vztazích mezi státy. KSČM uznává a ve své praxi respektuje a dodržuje demokratické nástroje, jako jsou politická pluralita a všeobecné volební právo. Respektuje a dodržuje Ústavu ČR, která u politických stran předpokládá odmítání násilí. KSČM vychází z názoru, že je to právě široká demokracie, kterou je třeba uplatňovat v politickém boji stran a směrů. A právě tato demokracie musí být uplatňována v politické praxi při kritice nedemokratických projevů současného globálního kapitalismu. A jsou to naopak právě konkrétní akce senátora Štětiny a dalších antikomunistických senátorů i ministra Kocába proti KSČM, včetně jejich pokusů o revizi dějin, které je diskvalifikují jako demokraty. Prokazují to i snahou vyloučit demokratickou stranu KSČM ze spektra politické plurality a z volební soutěže.
Ani naše soudy a vůbec už ne Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který je pro závěrečné rozhodnutí o rozpuštění některé politické strany příslušný, nemohou argumenty Štětinovy komise přijmout. Rovněž veřejné mínění v ČR a v dalších evropských zemích není nakloněno myšlence zákazu komunistických stran. Komunisté přece působí v řadě evropských zemí jak v parlamentech, tak i ve vládách.
DS byla Nejvyšším správním soudem rozpuštěna kvůli jejímu neonacistickému charakteru, který lze přirovnat (jak to ostatně učinili soudci) k podobným stranám v nacistickém Německu. Tam ale naopak byla komunistická strana zakázána a tvrdě pronásledována a komunisté byli likvidováni. I proto by byl zákaz nebo pozastavení činnosti KSČM neoprávněný s ohledem na to, že její program i činnost jsou v souladu s Ústavou České republiky. Senátor Štětina nebo ministr Kocáb, kteří věří, že po rozsudku Nejvyššího správního soudu vůči DS se něco podobného povede i vůči KSČM, nemají šanci.
Snad chce Štětina do dějin vejít svým notoricky prosazovaným záměrem, který lze ve vztahu ke Catonovi parafrázovat např. následovně: Ostatně soudím, že KSČM musí být zakázána. Možná se senátor Štětina opravdu inspiroval houževnatostí Catona, ovšem v případě římského senátora se na rozdíl od Štětiny jednalo o inteligentního a uznávaného spisovatele, politika a řečníka, který byl společenskou autoritou. Osobně si myslím a určitě nejsem sám, že Jaromíru Štětinovi se takto vejít do dějin nepodaří.
