ČRo 6 | pořad: Názory a argumenty
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Pravidelná páteční zamyšlení Jiřího Ješe poutají pozornost celé řady posluchačů. Někteří z nich na ně reagují. V drtivé většině v pozitivním slova smyslu. Do poněkud jiné kategorie patří následující reakce bývalého senátora Jaromíra Štětiny. Čte Radvít Novák.
Radvít NOVÁK, redaktor /citace: Jaromír ŠTĚTINA, bývalý senátor/
--------------------
"Dovolte mi, abych reagoval na poslední pravidelné zamyšlení na konci týdne Jiřího Ješe. S chutí jsem si ho přečetl a jsem rád, že se vůbec někdo tak obecně rozšířeného nešvaru přisuzovat činy rodičů potomkům všiml. Geny i výchova člověka ovlivňují. Vím to. Mne především ovlivnila výchova mé maminky, která byla Čechoameričanka a učila mne od malička zásadnímu odporu k bolševismu. Nepíšu k nenávisti, protože moje maminka byla obecně nenávisti prosta. Nemusel jsem tedy naštěstí těžce dospívat k poznání podstaty komunismu. Můj názor je právě díky výchově konstantní desítky let. To však není téma, kvůli kterému si vás dovoluji oslovit. Chci upozornit na jednu větu, na kterou jsem v zamyšlení vašeho komentátora narazil. Poněkud závažněji působí očití svědci, kteří tvrdí, že v normalizačních dobách často Štětinu vídali na oficiálních sovětských recepcích. Ubezpečuji vás, že jsem nikdy v životě na žádné oficiální ani neoficiální sovětské recepci nebyl. Samozřejmě se snažím vyvrátit takový zjevný nesmysl. Spíše však chci upozornit na mechanismus, kterak takové pomluvy vznikají. Víc než 40 let bojuji se sovětismem. Považuji se za žáka tradicionalistické sovětologické školy Zbigniewa Brzezinskeho, Leonarda Schapiro, či Karla Frydrycha. Většinu z dospělého života jsem bojoval proti bolševismu, ať už to byl bolševismus český, či sovětský. Vedl jsem souboje s StB, s KGB i s novou odnoží KGB Federální službou bezpečnosti. Mám za svoji novinářskou činnost v Sovětském svazu a Rusku v devadesátých letech na Ljubljance pořádně tlustý spis. Byl jsem z Ruska vypovězen a jsem tam persona non grata. Jsem na to všechno přiměřenou dávkou pyšný. A současně se mi příčí česká národní hra na to, kdo byl větším partyzánem. A píši o tom pouze pro ukotvení základních faktů. Znám bolševické i sovětské mechanismy poměrně dobře. Jedna z metod, stále používaná, je v Rusku nazývaná Rozrobotka kompromata, výroba kompromitujících materiálů a spouštění dehonestujících kampaní je dodnes vlastní nejen Ljubljance, ale i našim komunistům. Samozřejmě ležím Komunistické straně Čech a Moravy v žaludku. A proto má její dehonestující kampaň takový neobvyklý rozsah. Za dobu, co sedím v Senátu a zabývám se také trochu otázkou legitimity a legálnosti KSČM, o mne komunistické Haló noviny napsaly asi 400 pomlouvačných článků. To je asi tak jednou za 4 dny. Přiznám se, že když o mne Haló noviny týden nenapíšou, jsem celý nervózní. Že vypouštějí lež komunistické noviny mne příliš nevzrušuje. Nevzrušuje mne už dlouho ani to, že mám každý týden telefonát či dopis, který mi vyhrožuje, že mne pověsí na kandelábr. Už mne omrzelo výhrůžky zabitím dávat policii. Vadí mi však, když tento jed prosakuje ven a nastane situace, kdy pan Ješ, kterého si vážím, skočí takovým pomluvám na lep a v médiu respektabilním jako je Český rozhlas 6 uveřejní větu, kterou zmiňuji. Český rozhlas 6, stanice, s níž dlouhá léta spolupracuji, nemohla udělat komunistům a jejich aparátu větší radost. Rozrobotka kompromata zafungovala. Štětina navštěvoval oficiální sovětské recepce. Fuj! Dovoluji si zde odcitovat dva typické texty, šířené zejména Internetem. Prvně z e-mailu pana Petra Ondryse, který mi poslal e-mailem: "Dobrý den, pane senátore. Z několika na sobě nezávislých zdrojů jsem se dozvěděl, že jste v dobách hluboké totality cestoval po tehdy těžko přístupných oblastech Sovětského svazu, kde jste prý rybařil. Jak je to možné? Známý se po celou dobu existence Sovětského svazu nemohl podívat ani do Moskvy, ačkoli o to několikrát požádal, protože nebyl členem komunistické strany. Jak to, že zrovna vy jste měl takovou protekci?" Druhý názor se skrýval v příspěvku anonymního čtenáře na jednom z internetových chatů. "Planým řečem pana Štětiny nelze přikládat žádnou váhu. Prominent minulého režimu, člen Svazu československo-sovětského přátelství, je zrovna tím pravým. Ale možná si jeho postup zaslouží více pozornosti z jiného úhlu. Je přece o něm známo, že se opakovaně pohyboval v takzvaných zakázaných oblastech Sovětského svazu, a do těchto míst se mohli dostat pouze členové KGB nebo jejich spolupracovníci. Je známo, že tyto vztahy KGB jsou trvalé a nezrušitelné. Není skutečně jen trvalým úkolem od KGB pana Štětiny vzbuzovat v lidech nejistotu v naši policii, justici a právní řád, a tak destabilizovat situaci u nás? To by mohlo vysvětlovat jeho podivuhodnou angažovanost v mnoha kauzách, která je tak protichůdná jako jeho chování za minulého režimu." Podobných dopisů a příspěvků na Internetu se objevují v posledních letech stovky. Nejdříve jsem je bral na lehkou váhu. A pokoušel je bagatelizovat vtipem. Teprve později jsem pochopil, že přestává legrace a že jsou vypouštěné názory součástí organizované a cílené dehonestační kampaně komunistických sdělovacích prostředků a politiků z KSČM. Ze stovek článků v Haló novinách podstatná část operuje s úvahami o našich návštěvách Sovětského svazu. Bude tedy užitečné uvést některá fakta. Jako vodák a horolezec jsem navštívil Sovětský svaz pětkrát. Všechny tyto nádherné svobodomyslné cesty jsme si financovali sami ze svých prostředků a podnikali je jako soukromníci. Brali jsme si na ně dovolenou, či neplacenou dovolenou. V osmdesátých letech jsem jako nespolehlivý element a osoba nepřátelská režimu pracoval na šachtě Maxim Gorkij. Vidina svobodné řeky a kamarádství s ruskými vodáky, jako byl například fenomenální Voloďa Něustrojev, my pomáhalo přežívat sirný smrad jámy a dusno normalizace. Jezdili jsme na Sibiř vlakem, který byl lacinější než letadlo. Naprostá většina z nás tehdy měla velmi hluboko do kapsy. U většiny cest jsme natáčeli filmy. Byly to filmy převážně vodácké. Později jsme točili filmy se sociální tématikou. Nejúspěšnější byl jistě šestidílný seriál Sibiř, země žalu, země naděje, točený v západoněmecké produkci. Byl v Česku odvysílán až po listopadu, neboť to byl dokument týkající se Magadanské oblasti a Stalinských lágrů. Díky podpoře organizace Memorial, sdružení bývalých politických vězňů, tak mohl vzniknout poloilegálně vůbec první dokument o gulagu, který natočili cizinci. Zejména v něm byly ukázány koncentrační tábory Butygyčag a Určan. Tento film jsem připravoval ve spolupráci s ruskými disidenty, například paní Larisa Bogoraz. Od roku 1987, kdy jsme se poprvé pokoušeli lágry nafilmovat, leč neúspěšně. Žádný z filmů, ani žádný z asi 10 vodáckých článků, které jsem z cest napsal, neoslavoval Sovětský svaz. Jsem rusofil, ale přesvědčený antibolševik od mládí. Není už vůbec pravda, že jsme se pohybovali v nějakých zakázaných oblastech. Na to si dávala KGB výjimečný pozor, aby tam někoho pustila. Výjimkou nebyla ani poslední cesta do Magadanské oblasti. Ta byla otevřena díky uvolnění v době Gorbačovovy perestrojky. Zakázané byly tehdy tyto oblasti na návštěvy bývalých koncentračních táborů. Ty se podařilo natočit jen díky pomoci Memorialu a prudkému výbuchu glasnosti v tomto roce. Úplný nesmysl je tvrzení o návštěvách jakýchsi recepcí. Pokud ovšem nemá autor na mysli pozvání jenisejských rybářů, vorařů či lovců na skleničku vodky s kusem špeku a chleba."
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Pravidelná páteční zamyšlení Jiřího Ješe poutají pozornost celé řady posluchačů. Někteří z nich na ně reagují. V drtivé většině v pozitivním slova smyslu. Do poněkud jiné kategorie patří následující reakce bývalého senátora Jaromíra Štětiny. Čte Radvít Novák.
Radvít NOVÁK, redaktor /citace: Jaromír ŠTĚTINA, bývalý senátor/
--------------------
"Dovolte mi, abych reagoval na poslední pravidelné zamyšlení na konci týdne Jiřího Ješe. S chutí jsem si ho přečetl a jsem rád, že se vůbec někdo tak obecně rozšířeného nešvaru přisuzovat činy rodičů potomkům všiml. Geny i výchova člověka ovlivňují. Vím to. Mne především ovlivnila výchova mé maminky, která byla Čechoameričanka a učila mne od malička zásadnímu odporu k bolševismu. Nepíšu k nenávisti, protože moje maminka byla obecně nenávisti prosta. Nemusel jsem tedy naštěstí těžce dospívat k poznání podstaty komunismu. Můj názor je právě díky výchově konstantní desítky let. To však není téma, kvůli kterému si vás dovoluji oslovit. Chci upozornit na jednu větu, na kterou jsem v zamyšlení vašeho komentátora narazil. Poněkud závažněji působí očití svědci, kteří tvrdí, že v normalizačních dobách často Štětinu vídali na oficiálních sovětských recepcích. Ubezpečuji vás, že jsem nikdy v životě na žádné oficiální ani neoficiální sovětské recepci nebyl. Samozřejmě se snažím vyvrátit takový zjevný nesmysl. Spíše však chci upozornit na mechanismus, kterak takové pomluvy vznikají. Víc než 40 let bojuji se sovětismem. Považuji se za žáka tradicionalistické sovětologické školy Zbigniewa Brzezinskeho, Leonarda Schapiro, či Karla Frydrycha. Většinu z dospělého života jsem bojoval proti bolševismu, ať už to byl bolševismus český, či sovětský. Vedl jsem souboje s StB, s KGB i s novou odnoží KGB Federální službou bezpečnosti. Mám za svoji novinářskou činnost v Sovětském svazu a Rusku v devadesátých letech na Ljubljance pořádně tlustý spis. Byl jsem z Ruska vypovězen a jsem tam persona non grata. Jsem na to všechno přiměřenou dávkou pyšný. A současně se mi příčí česká národní hra na to, kdo byl větším partyzánem. A píši o tom pouze pro ukotvení základních faktů. Znám bolševické i sovětské mechanismy poměrně dobře. Jedna z metod, stále používaná, je v Rusku nazývaná Rozrobotka kompromata, výroba kompromitujících materiálů a spouštění dehonestujících kampaní je dodnes vlastní nejen Ljubljance, ale i našim komunistům. Samozřejmě ležím Komunistické straně Čech a Moravy v žaludku. A proto má její dehonestující kampaň takový neobvyklý rozsah. Za dobu, co sedím v Senátu a zabývám se také trochu otázkou legitimity a legálnosti KSČM, o mne komunistické Haló noviny napsaly asi 400 pomlouvačných článků. To je asi tak jednou za 4 dny. Přiznám se, že když o mne Haló noviny týden nenapíšou, jsem celý nervózní. Že vypouštějí lež komunistické noviny mne příliš nevzrušuje. Nevzrušuje mne už dlouho ani to, že mám každý týden telefonát či dopis, který mi vyhrožuje, že mne pověsí na kandelábr. Už mne omrzelo výhrůžky zabitím dávat policii. Vadí mi však, když tento jed prosakuje ven a nastane situace, kdy pan Ješ, kterého si vážím, skočí takovým pomluvám na lep a v médiu respektabilním jako je Český rozhlas 6 uveřejní větu, kterou zmiňuji. Český rozhlas 6, stanice, s níž dlouhá léta spolupracuji, nemohla udělat komunistům a jejich aparátu větší radost. Rozrobotka kompromata zafungovala. Štětina navštěvoval oficiální sovětské recepce. Fuj! Dovoluji si zde odcitovat dva typické texty, šířené zejména Internetem. Prvně z e-mailu pana Petra Ondryse, který mi poslal e-mailem: "Dobrý den, pane senátore. Z několika na sobě nezávislých zdrojů jsem se dozvěděl, že jste v dobách hluboké totality cestoval po tehdy těžko přístupných oblastech Sovětského svazu, kde jste prý rybařil. Jak je to možné? Známý se po celou dobu existence Sovětského svazu nemohl podívat ani do Moskvy, ačkoli o to několikrát požádal, protože nebyl členem komunistické strany. Jak to, že zrovna vy jste měl takovou protekci?" Druhý názor se skrýval v příspěvku anonymního čtenáře na jednom z internetových chatů. "Planým řečem pana Štětiny nelze přikládat žádnou váhu. Prominent minulého režimu, člen Svazu československo-sovětského přátelství, je zrovna tím pravým. Ale možná si jeho postup zaslouží více pozornosti z jiného úhlu. Je přece o něm známo, že se opakovaně pohyboval v takzvaných zakázaných oblastech Sovětského svazu, a do těchto míst se mohli dostat pouze členové KGB nebo jejich spolupracovníci. Je známo, že tyto vztahy KGB jsou trvalé a nezrušitelné. Není skutečně jen trvalým úkolem od KGB pana Štětiny vzbuzovat v lidech nejistotu v naši policii, justici a právní řád, a tak destabilizovat situaci u nás? To by mohlo vysvětlovat jeho podivuhodnou angažovanost v mnoha kauzách, která je tak protichůdná jako jeho chování za minulého režimu." Podobných dopisů a příspěvků na Internetu se objevují v posledních letech stovky. Nejdříve jsem je bral na lehkou váhu. A pokoušel je bagatelizovat vtipem. Teprve později jsem pochopil, že přestává legrace a že jsou vypouštěné názory součástí organizované a cílené dehonestační kampaně komunistických sdělovacích prostředků a politiků z KSČM. Ze stovek článků v Haló novinách podstatná část operuje s úvahami o našich návštěvách Sovětského svazu. Bude tedy užitečné uvést některá fakta. Jako vodák a horolezec jsem navštívil Sovětský svaz pětkrát. Všechny tyto nádherné svobodomyslné cesty jsme si financovali sami ze svých prostředků a podnikali je jako soukromníci. Brali jsme si na ně dovolenou, či neplacenou dovolenou. V osmdesátých letech jsem jako nespolehlivý element a osoba nepřátelská režimu pracoval na šachtě Maxim Gorkij. Vidina svobodné řeky a kamarádství s ruskými vodáky, jako byl například fenomenální Voloďa Něustrojev, my pomáhalo přežívat sirný smrad jámy a dusno normalizace. Jezdili jsme na Sibiř vlakem, který byl lacinější než letadlo. Naprostá většina z nás tehdy měla velmi hluboko do kapsy. U většiny cest jsme natáčeli filmy. Byly to filmy převážně vodácké. Později jsme točili filmy se sociální tématikou. Nejúspěšnější byl jistě šestidílný seriál Sibiř, země žalu, země naděje, točený v západoněmecké produkci. Byl v Česku odvysílán až po listopadu, neboť to byl dokument týkající se Magadanské oblasti a Stalinských lágrů. Díky podpoře organizace Memorial, sdružení bývalých politických vězňů, tak mohl vzniknout poloilegálně vůbec první dokument o gulagu, který natočili cizinci. Zejména v něm byly ukázány koncentrační tábory Butygyčag a Určan. Tento film jsem připravoval ve spolupráci s ruskými disidenty, například paní Larisa Bogoraz. Od roku 1987, kdy jsme se poprvé pokoušeli lágry nafilmovat, leč neúspěšně. Žádný z filmů, ani žádný z asi 10 vodáckých článků, které jsem z cest napsal, neoslavoval Sovětský svaz. Jsem rusofil, ale přesvědčený antibolševik od mládí. Není už vůbec pravda, že jsme se pohybovali v nějakých zakázaných oblastech. Na to si dávala KGB výjimečný pozor, aby tam někoho pustila. Výjimkou nebyla ani poslední cesta do Magadanské oblasti. Ta byla otevřena díky uvolnění v době Gorbačovovy perestrojky. Zakázané byly tehdy tyto oblasti na návštěvy bývalých koncentračních táborů. Ty se podařilo natočit jen díky pomoci Memorialu a prudkému výbuchu glasnosti v tomto roce. Úplný nesmysl je tvrzení o návštěvách jakýchsi recepcí. Pokud ovšem nemá autor na mysli pozvání jenisejských rybářů, vorařů či lovců na skleničku vodky s kusem špeku a chleba."
Petr HARTMAN, moderátor
