MF plus | rubrika: Hlavní téma | strana: 20
První máj. Pro někoho lásky čas, pro většinu součást prodlouženého víkendu, ale pro další „Svátek práce“ a šance vysvětlit světu své „pravdy“. Má ten svátek ještě vůbec smysl?
Přijďte oslavit svátek pracujících, solidarity a míru. Přijďte vyjádřit NE americkým základnám a antisociální politice vlády, zvou na 1. máj oficiální čeští komunisté sdružení v KSČM.
Slibují projev svého předsedy Vojtěcha Filipa, tedy cosi plamenného o rozkrádání majetku, vykořisťování dělníků, rolníků a pracující inteligence, americké nadvládě a případně světové revoluci, která by to všechno měla zarazit, a nakonec ještě taneční orchestr TOX Poděbrady. Navrch stánky se vším možným, prodej tisku a knih, dětské atrakce a „hlavně setkání s přáteli a lidmi, které jste dlouho neviděli...“ Nuda, nuda, šeď, šeď, chtělo by se zvolat spolu Cimrmanem. To v Brně bude 1. máj jinačí. „Pojďte s námi vyjít do ulic a dát najevo svůj nesouhlas se současným zkorumpovaným kapitalistickým systémem,“ hlásají internetové stránky neonacistické organizace Národní odpor a pro ty, kteří stále ještě nevědí, hned vysvětlují: „Novou tvář Prvnímu máji přinesla až nacionálněsocialistická revoluce v roce 1933 v Německu. Odstranila dosavadní marxistické zneužití tohoto svátku, které přetrvávalo od pařížského socialistického kongresu tzv. 2. internacionály v r. 1889, kdy tento den byl zneužíván jako ,světový svátek proletariátu‘. I dnes však 1.
máj upomíná stále znovu na to, že nacionální socialismus zajišťuje jednotlivého dělníka před tím, aby se někdy znovu stal předmětem vykořisťování jednotlivými kapitalisty.“ Nebýt výslovného odporu proti komunistům, cíle obou akcí se až překvapivě shodují.
A to se bude konat ještě jedna akce krajní pravice. „Národní sjednocení a Vlastenecká Fronta Vás společně zvou 1. května 2007 na veřejné shromáždění, jehož cílem je připomenout si památku skutečných bojovníků proti levicovému terorismu.
Shromáždění začíná ve 13:00 na Střeleckém ostrově v Praze, odkud bude následovat průvod před velvyslanectví Spojených států amerických, kde se uskuteční krátký pietní akt.“ Následuje dramatický popis událostí, kdy bylo při střetu s demonstrujícími dělníky v Chicagu v roce 1886 zabito šest policistů, včetně jejich jmen a dobových podobizen...
Přičteme-li k tomu uctění památky Radoly Gajdy, „generála ruských legií, jednoho z prvních bojovníků proti komunismu a pozdějšího vůdce Národní obce fašistické,“ kterou Národní sjednocení pravidelně pořádá zhruba dva týdny před 1. májem (a den po narozeninách Adolfa Hitlera), nezbývá, než konstatovat: Extrémní názory jsou tu, čím dál víc se osmělují a dávají o sobě hlasitě vědět.
Názorový zmatek
Komunistické oslavy Prvního máje zdají se býti jaksi logické, neboť komunistická garnitura si tento svátek přisvojila už před drahnými desetiletími, stejně jako už dávno ukázala, čeho všeho je schopná, a tak si jí pro tuto chvíli netřeba víc všímat.
Z pohledu české krajní pravice je ale situace složitější. Miroslav Sládek a jeho republikáni se o 1. máj nezajímali a dávali přednost 28. říjnu jako výročí republiky a následně 15. březnu jako výročí okupace.
Přesto se ale první pravicová demonstrace na 1. máje u nás pořádala už v roce 1992, i když tehdy o Svátek práce vůbec nešlo.
Věděli, že se na pražské Letné, „u Stalina“, sejdou rasističtí skinheads a anarchisté půjdou proti jejich neskrývanému rasismu demonstrovat. Následoval předem očekávaný střet, při němž byla krajní pravice zahnána a na dlouho ztratila o 1. máj zájem. Vše se změnilo až v roce 1999, kdy si organizace Národní odpor, kterou podle všeho tvořili bývalí členové pražské divize mezinárodní neonacistické organizace Blood and Honour, zabrali Střelecký ostrov, tradiční prvomájové sraziště anarchistů. Odkazovali se přitom na to, že to byl právě Adolf Hitler, kdo jako první na světě dal dělníkům na 1. května oficiálně volno, aby mohli slavit, a od onoho roku uctívají sociální cítění svého führera víceméně na přeskáčku mezi Prahou a Brnem dál. Letos se jich má v moravské metropoli sejít na čtyři stovky, což z plánované akce učiní jedno z největších neonacistických shromáždění u nás.
Pro lepší přehlednost bychom si měli představit hlavní pravicové prvomájové hráče. Národní sjednocení je politická strana, která pravidelně kandiduje ve volbách pod hlavičku Právo a Spravedlnost, Vlastenecká fronta je prozměnu občanské sdružení, které má blízko k českému fašismu, nikoli ovšem k nacismu. Obranu republiky před nacistickým vpádem v roce 1938 proto považuje za vlastenecký počin, zatímco neonacisté z Národního odporu okupaci naopak vnímají jako slavný průnik idejí nacionálního socialismu a rasové čistoty na další teritorium. Z tohoto pohledu obsazení republiky vítají a atentát na Heydricha mají za zbabělý a zákeřný akt. Odmítají přitom historická fakta, podle nichž měli být po Židech či Romech po válce zlikvidováni i Slované – násilně asimilováni či vyhlazeni. Naopak věří, že by nastalo určité rozdělení společnosti, oni by prošli rasovou kontrolou a stali by se pány území. K tomu jim může nahrávat jedna zajímavost: sami nacisté si dělali průzkum, z něhož jim vyšlo, že Češi byli rasově čistší než sudetští Němci. Ostatně, ve snaze předejít nějakým nesrovnalostem vůči dějinám dnešní teorie nacismu praví, že už se netýká jen Germánů, ale i Slovanů a všech bílých národů Evropy. Sláva!
„Vytváření alternativy“
Má-li v tom někdo stále ještě zmatek a ptá se, jak je možné veřejně obhajovat třeba Hitlera nebo okupaci Československa v roce 1938, možná mu pomůže Ministerstvo vnitra ČR, které podobná uskupení dělí na extremisty a radikály. Extremista je každý, kdo usiluje o změnu současného stavu způsobem, který je v rozporu s ústavním pořádkem, což v praxi obvykle znamená, že usiluje o násilné převzetí moci. Mezi tyto skupiny na krajní pravici patří například právě Národní odpor.
Radikálové jsou prozměnu ti, kteří se stávají součástí politické kultury, ovšem s krajním názorem. Jejich postoje jsou obvykle těsně „na hraně“, někdy jsou i stíhatelné, ale obvykle bývají formulované tak, aby je státní orgány stíhat nemohly. Proto nezbývá, než se dohadovat, co například Národní korporativismus myslí, když o sobě tvrdí, že je „skupinou vlastenecky smýšlejících aktivistů, kteří chtěli vytvořit určitou alternativu k politickému systému i již existujícím organizacím.“ Národní korporativisté jsou dnes považováni za radikály, nicméně z jejich letáku, který má MF Plus k dispozici, se zdá, že jsou mezi „umírněné“ řazeni neprávem.
Otevřeně se v něm mluví například o eutanázii dětí z „nepohodlných“ vrstev společnosti či o podmínkách, za jakých bude možno ponechat třeba handicapované dítě na živu.
„Většina podobných organizací si dává bacha a označuje se za radikály, ale s tím, jak postupně vydávají víc a víc svých materiálů a prohlášení, se ukazuje, že zaujímají extrémní stanoviska a v případě, že by se dostali k moci, mohli by být stejně nebezpeční jako nacisti,“ konstatuje k tomuto problému Ondřej Cakl, který monitoruje neonacistickou scénu v České republice. Totéž podle něj platí i pro Národní stranu v čele s novopečenou maminkou, blonďatou Petrou Edelmannovou, která se mediálně proslavila s kauzou „památečního“ kamene v romském koncentračním táboře v Letech u Písku. „Vydává taková protiromská stanoviska, že kdyby nebyla podepsaná a nebyla na stránkách Národní strany, vznikne snadno dojem, že je psali lidé z Národního odporu,“ vysvětluje Ondřej Cakl. „Vystupují sice jako čeští nacionalisté, proti nacismu, proti Německu a podobně, ale ve skutečnosti je obsah jejich materiálů k romské problematice extrémně rasistický.“ Naráží na skutečnost, že se v materiálech Národní strany používají termíny jako „bílá společnost“ nebo „bílá většina“, tudíž na fakt, že dělí společnost podle barvy kůže, a nikoli podle „kvality“ chování. Ve svém programu ale Národní strana nic takto extrémně formulovaného nemá, a tak se s tím vlastně jakoby nic nedá dělat.
Hrozba? A jaká?
„Mám za to, že u nás je stále mnohem nebezpečnější extremismus levicový.
Vidíme to na rozložení českých politických sil. Extremisty v parlamentu naposledy zastupovali sládkovci. Neonacistické a xenofobní projevy můžeme vidět spíš na ulicích při demonstracích, v hospodách nebo na fotbalových utkáních,“ vysvětlil před časem MF Plus postoj ke krajní pravici senátor a bojovník proti komunismu Jaromír Štětina. Potíž je, že si jen málokdo umí představit – ponecháme-li stranou diskutabilní možnost, že by Lenin vstal z mrtvých a rozjel všechno znovu od začátku – možnost, že by třeba členové Komunistického svazu mládeže, jehož zákazu senátor Štětina dosáhl, vzali večer do rukou baseballové pálky či zápalné láhve a vyrazili do romských ghett. Zato mladí členové krajní pravice to dělají často a s chutí. O svých úderkách se ostatně zmiňuje i Národní korporativismus, když strukturu organizace dělí na dvě složky – politickou část, která má na starost pořádání akcí, tvorbu propagace a zajišťování chodu organizace, a „obranné jednotky, které mají za úkol zajišťovat poklidný a organizovaný průběh akcí, případně i ochranu aktivistů“.
Ve skutečnosti je ale náplň „práce“ těchto lidí mnohem širší – napadat všechny, kdo jim přijdou nepohodlní. Naposledy se útoky spřízněné bojůvky z Národního odporu (s níž měli členové Národního korporativismu počátkem roku 2006 společný výcvik) odehrály na Vysočině, v Jihlavě, ve Žďáru nad Sázavou...
Jinými slovy, nebezpečí krajní pravice není globální, ale spočívá v hrozbě pro jedince, vlastně každého z nás, ať už jste Rom, Žid, homosexuál nebo prostě jen zbytečně moc svobodomyslný člověk. To je ale z hlediska našich zákonodárců hrozba zřejmě zanedbatelná, neboť ti se řídí především vlastními zájmy.
„U nás je antikomunismus pořád ještě politickou kartou, kterou se vyplatí hrát, a někteří politici to mají jako hlavní program především proto, že samozřejmě zkušenost s komunismem je v paměti dospělých obyvatel ještě silně přítomná, zkušenost s nacismem již jen u starší generace, takže voličský dopad je zaručen,“ vysvětluje politoložka Vysoké školy ekonomické v Praze Vladimíra Dvořáková. „Z hlediska ohrožení demokracie se ale v této chvíli nedomnívám, že by pro ni jakýkoli extrémní proud představoval přímou či reálnou hrozbu.“
Čunek jako modla
Je jasné, že jakékoli fyzické útoky musejí být po zásluze – a v případě rasově motivovaných útoků i přísněji než ostatní – potrestány, nicméně otázka je, zda má smysl extrémní názory zakazovat zákonem. Už dnes se u nás nesmí zpochybňovat holocaust (byť podle všeho jen ten židovský, a nikoli vyvražďování třeba Romů nebo homosexuálů), nesmějí se popírat komunistické zločiny, uvažuje se o zákonu zakazujícím popírání turecké genocidy Arménů... Většinou ve všech evropských zemích a v USA je podněcování nenávisti (hate crimes) k určitým skupinám trestné, ale většinou je těžké definovat, kdy jde o takovýto trestný čin. Případné soudní procesy navíc dokáží tyto skupiny využít pro svou propagaci, protože většinou následuje diskuse v médiích. Často je přesně to jejich základní strategie. Většina krajní pravice se právě proto pohybuje na oné hraně zákona, aby se „zviditelnila“, případně vytvořila „nové mučedníky“, protože hrdiny a mučedníky nepotřebuje jen taková Al Kajda, ale každé extrémní hnutí.
Navíc, pokud jsou některá sdružení či strany zakázané, většinou buď okamžitě vzniknou pod novým názvem, anebo se v horším případě ocitnou v ilegalitě a pak jsou nebezpečné o to víc. Potíž navíc je, že se většina představitelů krajní pravice už naučila formulovat své myšlenky tak, aby nebyly stíhatelné. Když ale stát dopustí, aby mohli donekonečna opakovat své teze, stanou se pro okolí „čitelnými“ a jejich vliv může přerůst únosnou míru. Stačí si vzít nadpoloviční většinu obyvatelstva, která nepovažuje Čunkovy protiromské výroky za rasistické – to ukazuje, jak značnou podporu by v určitých situacích mohla krajní pravice u voličů mít.
„Pan Čunek udělal mnoho pro legitimování krajně pravicových proudů,“ podotýká Vladimíra Dvořáková. „Ve většině evropských zemí tyto strany existují a mají mnoho společného. Pokud by se to trochu zjednodušilo, dá se říci, že jejich program odráží jazyk a názory hospody. Nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů (vystěhovat, donutit pracovat...) jazykem postrádajícím jakékoli prvky politické korektnosti.... Proto mívají u části voličů úspěch, protože většinou nikdo nechce poslouchat složité rozbory. Soudobá společnost je příliš složitá, jednoduchá řešení na základě „zdravého rozumu“, to je to, co má úspěch.“ Není divu, že Čunkovi ke zvolení do čela KDU-ČSL blahopřála strana Právo a Spravedlnost. „Věříme, že vaše zvolení může otevřít novou kapitolu křesťanskodemokratické politiky v naší zemi a nové persektivy spolupráce všech sil hájících tradiční mravní a společenské hodnoty,“ napsali mu mimo jiné.
Nadšení z Čunka neskrývá ani Národní korporativismus „Je to přímý člověk a je dobře, že se dostal do funkce. S některými body jeho strany, například s přístupem k pornografii, potratům, homosexualitě, drogám a kriminalitě, souhlasím,“ řekl místopředseda NK Roman Fojtík. A o Romech „řekl nahlas, jak se chovají, jak žijí a jaký je jejich postoj k sociálním hodnotám země. Měl by zajít ještě dál a neomlouvat se.“
Rozšiřování spektra
Krajní pravice, která dnes čítá asi čtyři tisíce a podle někdejšího odhadu ministerstva vnitra až sedm tisíc členů, se nezviditelňuje jen díky našemu vicepremiérovi. Neustále rozšiřuje své pole působnosti a zpestřuje i svoji nabídku témat, kterými se hodlá zabývat. Vlastenecká fronta se například pyšní tím, že se nezabývá jen politikou: „S výsledky naší práce se můžete setkat třeba v přírodě. Na některých turisticky atraktivních místech najdete naše vývěsky s informacemi o historii místa.“ V březnu se v Neratovicích konala demonstrace Národního korporativismu oficiálně za ochranu životního prostředí. Asi stovka neonacistů se tam sjela do hospody příznačně nazvané Orlí hnízdo, a odtud se vydala na náměstí pod bedlivým dozorem policie, která předem varovala místní Romy, aby nevycházeli a „zdrželi se provokací“.
„Nelze říci, co o životním prostředí padlo v projevech na náměstí, neboť policie tam nikoho nevpustila. Nesla se tu však typická hesla „Bílé Čechy“ a „Nic než národ“. Životní prostředí jen pro někoho,“ popsal událost v Britských listech Libor Bláha.
Mohou nynějším módním tématem ekologie zlákat do svých řad nové členy? „Nejspíš ne, jejich ekologický program je natolik triviální, že normální člověk, kterého by ekologie opravdu zajímala, pochopí, že korporativistům o ochranu životního prostředí vůbec nejde, a raději pak přejde k někomu jinému,“ míní Ondřej Cakl. Z hlediska přílivu členstva spíš poukazuje na samotnou aktivitu krajní pravice. Vliv na mladé lidi bude mít spíš počet demonstrací, kterých by letos mohlo být dohromady kolem třiceti. (Jen v den, kdy vznikal tento text, se na demonstracích v Praze, na Kladně a v Plzni sešlo asi 250 účastníků, pozn. red.) Díky tomu se pravidelně dostávají do médií, a lidé je tak mohou vnímat čím dál víc. Na svou stranu však získávají jen zlomek nových přívrženců.“ To už se ale nedá říct o různých na první pohled opačných myšlenkových proudech.
Zvláštní totiž je, že průniky mezi krajní pravicí a levicí lze najít překvapivě snadno. Oba proudy demonstrovaly proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance při jejich zasedání v Praze, přičemž i své protesty zdůvodňovali podobně: vadila jim koncentrace centralizované moci, k čemuž ještě pravice dodává, že je to všechno beztak řízeno zednáři a Židy. „Izrael je teroristický stát vybudovaný na teroristických kořenech, je to stát, který dodnes okupuje cizí území a utlačuje jeho původní obyvatele. Izrael dlouhodobě provádí genocidu nežidovského obyvatelstva...,“ vyjasňuje své postoje třeba Vlastenecká fronta. Výmluvnější je ale závěr sáhodlouhého textu na webové stránce Národního odporu: „Při studiu historie jsem nenašel jedinou podobnou skupinu, která by tak negativně ovlivňovala lidskou civilizaci. Vždyť i první a druhá světová válka by nevznikly, nebýt Židů, jejich kapitálu a revoluce. A ptám se: Proč je mám mít rád?“ Krajní pravice i levice nyní připravují velké protesty proti summitu států G8, který se bude konat v Německu a shodné stanovisko zaujímají i při odmítání amerického radaru u nás. Byli proti vstupu do NATO, proti americkému bombardování Srbska a v neposlední řadě, s odkazem na nacionálně socialistickou „revoluci“ v Německu, se dnes neonacisté například v mailové komunikaci oslovují „soudruhu“.
Proč ho nezrušit?
Všichni nyní vyrazí na 1. máj a budou na sebe i na své společné nepřátele dštít oheň a síru. Ten svátek má ale složité osudy nejen u nás a spor o něj a o otázku, co při něm vlastně slavit, je velmi starý. USA dnes první pondělí v září slaví tzv. Labor Day, Den práce, jehož tradice je dokonce starší. Trvá od roku 1882, kdy ho poprvé slavila odborová organizace Rytířů práce. Jistou chybou na kráse – ne nepodobnou dnešku – bylo to, že se k oslavám připojil i Ku Klux Klan.
Pravidelně byl svátek slaven od roku 1884, ale už o dva roky později, po již zmíněném krveprolití v Chicagu, se začal slavit První máj. Prezident Cleveland z něho ale měl obavy, a tak se v roce 1887 osobně vyslovil pro zářijový Labor Day. Ve Francii se První máj snažil získat pro sebe Jean-Marie Le Pen, šéf krajně pravicové Národní fronty, který v tento den jako symbol „národního boje“ připomíná Johanku z Arku, byť není zcela zřejmé, co měla s tímto datem společného.
V mnoha západoevropských zemích však považují 1. máj za Svátek práce a v ulicích si ho připomínají statisíce lidí.
U nás už ale půjde odideologizovat jen těžko. Senátor Martin Mejstřík nedávno navrhl, abychom Mezinárodní den žen nakažený komunistickou ideologií vyměnili za Svátek matek. Škarohlídi mohou připomenout, že právě Svátek matek, Muttertag, patřil k Hitlerovým nejoblíbenějším a führer při něm vyznamenával „matky hrdinky“, které pro vlast povily nejvíce krásných blonďatých dětí. O moc důstojněji to s tímto svátkem nevypadá ani v USA – tam ho mnozí cynicky považují jen za historicky největší úspěch květinářské a cukrářské lobby. Abychom se vyhnuli legračním diskusím na toto téma, co takhle raději bez náhrady zrušit 1. máj? Beztak jsme si ho už nechali vzít radikály všech barev a myšlenek a díváme se na něj skrz prsty.
Nebo že by ještě existovali tací, kdo tento svátek vnímají jako boj za důstojný život těch, kteří se živí vlastní prací a kteří vnímají práci jako podstatnou hodnotu života člověka i společnosti?
Foto popis| Neonacisté z Národního odporu se otevřeně odvolávají na Hitlera
Foto autor| Foto: archiv
Foto popis| Leták Národního korporativismu je pro utvoření názoru na krajní pravici dostatečný
Foto popis| Komunistické oslavy 1. máje Svátek práce v očích většiny „dorazily“
Foto popis| Je pro ni vhodnější slavit MDŽ, nebo Muttertag čili Svátek matek?
Foto autor| Foto: ČTK a profimedia.cz
