Týdeník Rozhlas | rubrika: Reflexe | strana: 5
ZKRAJE TÝDNE
V budově litevského parlamentu se konal koncem dubna mezinárodní kulatý stůl.. Název konference:Možnosti míru v Čečensku. Už sám fakt, že litevský sejm poskytne prostory a podporu ta-kové konferenci,svědčí o tom,že litevští zákonodárci hodnotí čečenskou otázku ze zcela jiného zorného pole než naše politická scéna. Samotné doporučení tohoto mezinárodního setkání pak představuje něco,co by bylo v našich luzích a hájích nepředstavitelné:míru v Čečensku je možné dosáhnout teprve tehdy,až se Čečenská republika Ičkeria dočká skutečné státní suverenity.
Čečenské matky hledající zmizelé syny představovala na konferenci paní Madina Magomadova. Od ní jsem se dozvěděl,jakým způsobem zahynul můj přítel,čečenský polní velitel Aslan-bek Abdulhadžijev,zvaný přáteli Velký Aslanbek.. Okolnosti jeho smrti byly pro mne až do setkání s paní Madinou zahaleny tajemstvím. Někdo tvrdil,že ho zastřelili někdy v roce 2002 ruští vojáci poté,co obklíčili jeho dům ve vesnici Šali. Jiní pamětníci říkali,že se obklíčený Aslanbek nako-nec po urputné obraně sám zabil vlastním granátem. Podle paní Madiny Aslanbek vŠali nezahynul,byl při zátahu zajat a odvezen do Moskvy. Tam byl držen ještě s jedním čečenským partyzánem v konspiračním bytě Federální služby bezpečnosti (FSB - pokračovatelka KGB)). Důstojníci FSB se pokoušeli přimět Aslanbeka ke spolupráci s ruskými tajnými službami. Nepodepsal. Po několika týdnech zemřel a jako oficiální příčina smrti byla uvedena srdeční slabost. Aslanbek byl chlap jako hrom,kypící zdravím. Přežil pr vní i druhou čečenskou válku,pochody,boje,ústupy. Takoví muži na srdeční slabost neumírají. Paní Madina Magomadova se domnívá,že Aslanbeka k smrti ubili při výsleších.
Na přelomu roku 1999 a roku 2000 jsem jako novinář v obklíčeném Grozném v přestávce mezi boji natáčel poslední rozhovor s Aslanbekem. Věděl jsem,právě tak jako on,že jej čeká osud psance a smrt. Měli jsme na natáčení jen chvilku,Aslanbek se snažil směstnat do několika slov to nejdůležitější,co chtěl říci:„Dnes čečenští a ruští,sovětští komunisté napadli Čečensko. Všechnu tíhu,kterou Sovětský svaz a komunismus položil na bedra světa,jsme vzali na sebe. Myslím,že se s tou komunistickou nákazou vypořádáme.“
Vyměnili jsme si vesty. Ta moje novinářská měla víc kapes. Vešlo se mu do ní víc patron a granátů. Vzal kalašnikov a zmizel v troskách města. Už jsem ho potom nikdy neviděl. Nákaza, kterou chtěl Aslanbek vykořenit,se šíří Čečenskem dál. Není na světě mnoho míst,kde by se tak stíral rozdíl mezi komunismem a postkomunismem,jako je Čečensko. Ještě před odletem jsem s litevskými poslanci navštívil nedaleko centra malé náměstí s památníkem padlým čečenským partyzánům. Náměstí nese jméno prvního prezidenta Čečenské republiky Ičkeria Džochara Dudajeva. Téhož Dudajeva,který je u nás obvykle,v souladu s kremelskou propagandou, považován za banditu a mafiána. Jiný kraj,,jiný mrav.
Foto popis|
O autorovi| Jaromír Štětina senátor,novinář a spisovatel
V budově litevského parlamentu se konal koncem dubna mezinárodní kulatý stůl.. Název konference:Možnosti míru v Čečensku. Už sám fakt, že litevský sejm poskytne prostory a podporu ta-kové konferenci,svědčí o tom,že litevští zákonodárci hodnotí čečenskou otázku ze zcela jiného zorného pole než naše politická scéna. Samotné doporučení tohoto mezinárodního setkání pak představuje něco,co by bylo v našich luzích a hájích nepředstavitelné:míru v Čečensku je možné dosáhnout teprve tehdy,až se Čečenská republika Ičkeria dočká skutečné státní suverenity.
Čečenské matky hledající zmizelé syny představovala na konferenci paní Madina Magomadova. Od ní jsem se dozvěděl,jakým způsobem zahynul můj přítel,čečenský polní velitel Aslan-bek Abdulhadžijev,zvaný přáteli Velký Aslanbek.. Okolnosti jeho smrti byly pro mne až do setkání s paní Madinou zahaleny tajemstvím. Někdo tvrdil,že ho zastřelili někdy v roce 2002 ruští vojáci poté,co obklíčili jeho dům ve vesnici Šali. Jiní pamětníci říkali,že se obklíčený Aslanbek nako-nec po urputné obraně sám zabil vlastním granátem. Podle paní Madiny Aslanbek vŠali nezahynul,byl při zátahu zajat a odvezen do Moskvy. Tam byl držen ještě s jedním čečenským partyzánem v konspiračním bytě Federální služby bezpečnosti (FSB - pokračovatelka KGB)). Důstojníci FSB se pokoušeli přimět Aslanbeka ke spolupráci s ruskými tajnými službami. Nepodepsal. Po několika týdnech zemřel a jako oficiální příčina smrti byla uvedena srdeční slabost. Aslanbek byl chlap jako hrom,kypící zdravím. Přežil pr vní i druhou čečenskou válku,pochody,boje,ústupy. Takoví muži na srdeční slabost neumírají. Paní Madina Magomadova se domnívá,že Aslanbeka k smrti ubili při výsleších.
Na přelomu roku 1999 a roku 2000 jsem jako novinář v obklíčeném Grozném v přestávce mezi boji natáčel poslední rozhovor s Aslanbekem. Věděl jsem,právě tak jako on,že jej čeká osud psance a smrt. Měli jsme na natáčení jen chvilku,Aslanbek se snažil směstnat do několika slov to nejdůležitější,co chtěl říci:„Dnes čečenští a ruští,sovětští komunisté napadli Čečensko. Všechnu tíhu,kterou Sovětský svaz a komunismus položil na bedra světa,jsme vzali na sebe. Myslím,že se s tou komunistickou nákazou vypořádáme.“
Vyměnili jsme si vesty. Ta moje novinářská měla víc kapes. Vešlo se mu do ní víc patron a granátů. Vzal kalašnikov a zmizel v troskách města. Už jsem ho potom nikdy neviděl. Nákaza, kterou chtěl Aslanbek vykořenit,se šíří Čečenskem dál. Není na světě mnoho míst,kde by se tak stíral rozdíl mezi komunismem a postkomunismem,jako je Čečensko. Ještě před odletem jsem s litevskými poslanci navštívil nedaleko centra malé náměstí s památníkem padlým čečenským partyzánům. Náměstí nese jméno prvního prezidenta Čečenské republiky Ičkeria Džochara Dudajeva. Téhož Dudajeva,který je u nás obvykle,v souladu s kremelskou propagandou, považován za banditu a mafiána. Jiný kraj,,jiný mrav.
Foto popis|
O autorovi| Jaromír Štětina senátor,novinář a spisovatel
