Česká média
Kdy je politická strana v krizi? Když má problémy, které nedokáže řešit. Buď to neumí, nebo nechce, anebo jim nerozumí. Ale má je a je to na ní znát. Tak třeba KSČM má problém, protože se nesrovnala s během dějin, ale znát to na ní není.
Vede si svou, má co nabídnout, vnitřní nesrovnalosti si nenápadně srovnává, tudíž - není v krizi. Své vnitřní nesrovnalosti zvládají ODS i ČSSD. Také mají co nabídnout, i když pokaždé jinému typu voličstva. Ani ony nejsou v krizi.
To nelze říci o lidovcích a o Zelených. Lidovci sice mají své tradiční těžiště, které jim zajišťuje existenční setrvačnost, ale jen zatím. Generační směna v jejich členstvu i voličstvu, resp. proces stárnutí populace, může způsobit zlom, a to v dohledu nikoli desetiletí, ale roků. Cosi by nabídnout mohli: českým poměrům odpovídající konzervativní pojetí života uprostřed překotných změn, které vyvolávají obavy z budoucnosti. Ale to je náročný uvědomovací proces. Náročný pro lidovce i pro jejich potenciální voliče, jichž nikdy nebude mnoho. Zda to KDU-ČSL svede, to se ukáže.
Naši Zelení to mají těžší. Jsou příliš noví. Nemají tradiční těžiště. Svým způsobem jsou obětí nedávného úspěchu, jemuž, jak se zdá, sami nerozumějí. Stali se parlamentní stranou díky poptávce, která se však shoduje s jejich faktickou nabídkou jen částečně. Co vlastně nabízejí?
Hnutí Zelených je fenoménem západní civilizace. V život je uvedlo alarmující zjištění, že provoz této civilizace je v rozporu s limitami přírody. S možnostmi planety Země. Svět však na ně neslyší. Neví, co si s ním počít. Původní idea Zelených znamená restrikci, omezení, uskrovnění, je v podstatě konzervativní. Udržitelnost života je morální imperativ, jemuž odporuje motor současné civilizace, jímž je ekonomický růst.
Zelení všude vsadili nejprve na demonstrativní výzvy. Časem některým svitlo (byť za cenu vnitřních sporů), že bude praktičtější vstoupit přímo do mechanismu státní moci. Očekávání, že k řešení společenských problémů je povolán stát, charakterizuje politickou levici. Zelení se ocitají ve svízelné situaci. Ukazuje se, že (zaprvé) levice není proti ekonomickému růstu. Jen si ho představuje jinak než pravice. A (zadruhé) že státní moc se, alespoň na Západě, podřizuje globalizačnímu trendu, tudíž slábne. Učinit z původního mementa Zelených politikum je proto úkol velmi obtížný. Oni proto mají sklon vracet se k původnímu rebelantství. K sektářskému radikalismu.
Úspěch našich Zelených v posledních volbách nezpůsobil jejich ekologický étos. Proč tak soudím? Protože česká veřejnost je zatím k problémům životního prostředí málo vnímavá. Naši Zelení vděčí za svůj úspěch něčemu jinému: nechuti mnoha lidí k stávajícím politickým elitám. Otrávenosti způsobené jejich pokleslou komunikací. Ztrátě důvěry v zavedené partaje. - Zelení byli pojednou vnímáni jako příslib. Zajisté bez záruky. Určitou nadějí byl jejich šéf Bursík se svým klidným a věcným vystupováním. Právě jeho přičiněním získali Zelení sympatie nespokojenců, kteří předtím dávali hlas zavedeným stranám (s výjimkou KSČM), anebo volby ignorovali. V prostředí mně blízkém to byli političtí sirotci, co dříve sympatizovali s ODA, s US, s ED, čili s tzv. "neklausovskou" pravicí. Lépe řečeno s pravicí, která odolala pokušení klientelismu. Taková ale u nás neexistuje. Asi ani taková levice.
Zkrátka: Zeleným pomohli do Sněmovny voliči, jejichž představy lze přesto označit za pravicové. To je ale v rozporu s cítěním těch Zelených, jejichž postoje lze vnímat jako levicové. S jejich mladistvým radikalismem a politickou nezkušeností. Ukazuje se, že ten sympatický Bursík je ve své straně jaksi osamělý. Má proti sobě Republikovou radu, z níž zaznívají hlasy dosti diletantské. Uskutečnění ideálu udržitelného života ustupuje do pozadí a soudržnost strany ohrožují sekundární aféry jako radar a poplatky u lékaře. Lpění na pocitu skupinové identity je tu v rozporu s politickým realismem a je to znát. - Zelení si vylepšili renomé tím, že dostali na scénu např. ministra Schwarzenberga a senátora Štětinu. Dnes jsou jim oba mužové bez bázně a hany jaksi hůře stravitelní. Udrží si Zelení sympatie těch, kdo jim pomohli do sněmovny? Příští volby budou tvrdou zkouškou jejich životaschopnosti. Totéž platí o lidovcích.
Přesto si myslím, že by bylo dobré, kdyby obě malé strany obstály. Už jen proto, že obě mají na to, aby odolaly pokušení klientelismu. Zelení se jím ostatně ani nestačili nakazit. Je to ale jen a jen na nich.
Petr Příhoda
Vede si svou, má co nabídnout, vnitřní nesrovnalosti si nenápadně srovnává, tudíž - není v krizi. Své vnitřní nesrovnalosti zvládají ODS i ČSSD. Také mají co nabídnout, i když pokaždé jinému typu voličstva. Ani ony nejsou v krizi.
To nelze říci o lidovcích a o Zelených. Lidovci sice mají své tradiční těžiště, které jim zajišťuje existenční setrvačnost, ale jen zatím. Generační směna v jejich členstvu i voličstvu, resp. proces stárnutí populace, může způsobit zlom, a to v dohledu nikoli desetiletí, ale roků. Cosi by nabídnout mohli: českým poměrům odpovídající konzervativní pojetí života uprostřed překotných změn, které vyvolávají obavy z budoucnosti. Ale to je náročný uvědomovací proces. Náročný pro lidovce i pro jejich potenciální voliče, jichž nikdy nebude mnoho. Zda to KDU-ČSL svede, to se ukáže.
Naši Zelení to mají těžší. Jsou příliš noví. Nemají tradiční těžiště. Svým způsobem jsou obětí nedávného úspěchu, jemuž, jak se zdá, sami nerozumějí. Stali se parlamentní stranou díky poptávce, která se však shoduje s jejich faktickou nabídkou jen částečně. Co vlastně nabízejí?
Hnutí Zelených je fenoménem západní civilizace. V život je uvedlo alarmující zjištění, že provoz této civilizace je v rozporu s limitami přírody. S možnostmi planety Země. Svět však na ně neslyší. Neví, co si s ním počít. Původní idea Zelených znamená restrikci, omezení, uskrovnění, je v podstatě konzervativní. Udržitelnost života je morální imperativ, jemuž odporuje motor současné civilizace, jímž je ekonomický růst.
Zelení všude vsadili nejprve na demonstrativní výzvy. Časem některým svitlo (byť za cenu vnitřních sporů), že bude praktičtější vstoupit přímo do mechanismu státní moci. Očekávání, že k řešení společenských problémů je povolán stát, charakterizuje politickou levici. Zelení se ocitají ve svízelné situaci. Ukazuje se, že (zaprvé) levice není proti ekonomickému růstu. Jen si ho představuje jinak než pravice. A (zadruhé) že státní moc se, alespoň na Západě, podřizuje globalizačnímu trendu, tudíž slábne. Učinit z původního mementa Zelených politikum je proto úkol velmi obtížný. Oni proto mají sklon vracet se k původnímu rebelantství. K sektářskému radikalismu.
Úspěch našich Zelených v posledních volbách nezpůsobil jejich ekologický étos. Proč tak soudím? Protože česká veřejnost je zatím k problémům životního prostředí málo vnímavá. Naši Zelení vděčí za svůj úspěch něčemu jinému: nechuti mnoha lidí k stávajícím politickým elitám. Otrávenosti způsobené jejich pokleslou komunikací. Ztrátě důvěry v zavedené partaje. - Zelení byli pojednou vnímáni jako příslib. Zajisté bez záruky. Určitou nadějí byl jejich šéf Bursík se svým klidným a věcným vystupováním. Právě jeho přičiněním získali Zelení sympatie nespokojenců, kteří předtím dávali hlas zavedeným stranám (s výjimkou KSČM), anebo volby ignorovali. V prostředí mně blízkém to byli političtí sirotci, co dříve sympatizovali s ODA, s US, s ED, čili s tzv. "neklausovskou" pravicí. Lépe řečeno s pravicí, která odolala pokušení klientelismu. Taková ale u nás neexistuje. Asi ani taková levice.
Zkrátka: Zeleným pomohli do Sněmovny voliči, jejichž představy lze přesto označit za pravicové. To je ale v rozporu s cítěním těch Zelených, jejichž postoje lze vnímat jako levicové. S jejich mladistvým radikalismem a politickou nezkušeností. Ukazuje se, že ten sympatický Bursík je ve své straně jaksi osamělý. Má proti sobě Republikovou radu, z níž zaznívají hlasy dosti diletantské. Uskutečnění ideálu udržitelného života ustupuje do pozadí a soudržnost strany ohrožují sekundární aféry jako radar a poplatky u lékaře. Lpění na pocitu skupinové identity je tu v rozporu s politickým realismem a je to znát. - Zelení si vylepšili renomé tím, že dostali na scénu např. ministra Schwarzenberga a senátora Štětinu. Dnes jsou jim oba mužové bez bázně a hany jaksi hůře stravitelní. Udrží si Zelení sympatie těch, kdo jim pomohli do sněmovny? Příští volby budou tvrdou zkouškou jejich životaschopnosti. Totéž platí o lidovcích.
Přesto si myslím, že by bylo dobré, kdyby obě malé strany obstály. Už jen proto, že obě mají na to, aby odolaly pokušení klientelismu. Zelení se jím ostatně ani nestačili nakazit. Je to ale jen a jen na nich.
Petr Příhoda
