Hospodářské noviny | rubrika: Volby 2010 - příloha | strana: 16
VOJTĚCH FILIP
Předně je nutné říci, že osoba Vojtěcha Filipa vlastně není tak důležitá. Do značné míry je jedno, kdo české komunisty do těchto voleb vede. Zajímat to může straníky, české „kremlology“, případně experty na různé odstíny rudé. Valník českých komunistů by ale ve skutečnosti mohl kočírovat kdokoli - a na směru jeho jízdy ani na tom, kam nakonec dojede, by se nic podstatného nezměnilo.
O reálném vlivu KSČM na společnost totiž už delší dobu rozhoduje nikoli předseda Vojtěch Filip, nýbrž „externista“, který sedí v pražském Lidovém domě. A ten se aktuálně jmenuje Jiří Paroubek.
Grebeníček s lidskou tváří Když se Vojtěch Filip stal před pěti lety šéfem českých komunistů, říkalo se, že přišel „Grebeníček s lidskou tváří“. A sám Filip nijak neprotestoval. Bylo to nakonec docela přesné - jediná pozorovatelná změna charakteru strany se týkala obalu. Na místo zupácky soudružského a dogmatického Miroslava Grebeníčka přišel růžolící, esteticky přece jen o něco přijatelnější komunikátor Filip.
Pod povrchem se však nestalo vůbec nic. Respektive stalo se přesně to, co předvídal komunistický europoslanec Miroslav Ransdorf, který ve chvíli střídání stráží řekl, že „pokud jde o směřování strany, není mezi Grebeníčkem a Filipem rozdíl“.
Filip (vedený ve svazcích StB jako spolupracovník komunistické rozvědky pod krycím jménem Falmer a ohánějící se rozsudkem, že o své spolupráci neměl ponětí) volí sice trochu jiná slova než Grebeníček, ale obsah je stejný. I on se zastává pohraničníků, kteří za komunismu stříleli na uprchlíky na hranici (podle něho „nespáchali žádný trestný čin, naopak riskovali své životy“).
Zastání u něho najdou iniciátoři politických procesů 50. let (před eurovolbami obvinil Českou televizi, že vysíláním desetidílné rekonstrukce procesu a justiční vraždy Milady Horákové manipuluje veřejností). NATO naopak považuje za zločineckou organizaci (Česko se podle něj kvůli alianci „stalo poprvé v historii agresorem“).
Vypočítávat jeho další výroky je vcelku nezajímavé a zbytečné. A pokud by se v Česku skutečně důsledně uplatňoval zákon o protiprávnosti komunistického režimu, mohlo by to být i nebezpečné - z hlediska možnosti obvinění z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Jenže nebezpečné to není. Společnost se naučila se „svými rudými,“ či spíše vedle nich, docela klidně žít.
„Jste nám ukradení“ Českým komunistům bylo vždy úplně jedno, co si o nich společnost myslí (ostych projevili snad jen jednou -v roce 1992, když se neodvážili jednotně hlasovat proti rezoluci o porušování lidských práv na Kubě; pro fajnšmekry: Vojtěch Filip byl jedním z těch, kteří proti hlasovali).
Mají stálou podporu disciplinovaných voličů, která osciluje kolem 12 procent hlasů (rekord z roku 2002 je 18,5 procenta). Teze, že komunističtí voliči postupně vymizejí přirozenou cestou, se nepotvrzuje.
Komunisty nic neohrožuje ani zvnějšku. Občasné pokusy zakázat jejich stranu jsou spíše součástí sněmovního a senátního folklóru provozovaného senátorem Jaromírem Štětinou, kterého nikdo relevantní nebere příliš vážně. Komunistický svaz mládeže, jenž otevřeně vyzýval k třídnímu boji a revoluční změně poměrů, sice ministerstvo vnitra zakázalo, ale rozhodnutí zvrátil Nejvyšší správní soud.
Komunisté proto mohou být v klidu - jsou sami sobě jistotou, a pokud by nechtěli, nemuseli by v podstatě vůbec opouštět své ghetto.
Sebejistota se však současně zhmotňuje v nejrůznějších projevech vyzývavé drzosti. Jedním z nich je třeba sněmovní angažmá bachaře Vondrušky, který v osmdesátých letech ve věznicích - dle četných svědectví - tloukl politické vězně.
Dalším příkladem je umístění Jiřího Dolejše na první místo pražské sněmovní kandidátky (připomeňme, že Dolejš projevil v testu MF Dnes ochotu nechat se „koupit“ sázkařskou lobby a za milion korun vyjednávat změnu zákona ve prospěch provozovatele hracích automatů; za podobný prohřešek vyletěl například z kandidátky TOP 09 Ladislav Šustr během několika hodin).
Díky, díky vám, komunisté Když se ovšem budeme hodně snažit, můžeme na středoevropsky unikátní existenci nereformovaných komunistů najít přece jen něco pozitivního. Na jedné straně jde o extremistickou, protisystémovou partaj. Ta se ale současně chová poměrně domestikovaně. Lze formulovat hypotézu, že „díky“ existenci KSČM v Česku nevznikají a nezískávají masovou podporu divoké populistické spolky typu maďarského šovinistického Jobbiku.
Horší je, že i bez náznaku jakékoli sebereflexe ze strany komunistů za nimi čas od času přicházejí čeští demokratičtí politici „po kolenou“. Václav Klaus by o tom možná z doby první prezidentské volby mohl vyprávět nejednu dokreslující historku.
Podpora a možnosti KSČM mají zároveň jasně definovaný strop. Komunisté znají své (přibližně patnáctiprocentní) limity, proto nemají důvod se jakkoli měnit.
A Vojtěch Filip, jenž to zatím dotáhl ze všech polistopadových komunistů nejvýše (od roku 2002 je místopředsedou Poslanecké sněmovny), to ví ze všech nejlépe.
Hlas z Lidového domu O reálné síle komunistů a jejich pozici ve společnosti, ale nebude po těchto volbách rozhodovat on sám. Pravděpodobná povolební konstelace (vítězství ČSSD a současně nemožnost sestavit vládu s menšími středopravými formacemi) vloží veškerou odpovědnost do rukou Jiřího Paroubka. Ten již nyní dává najevo, že se nějaké formě tolerance ze strany komunistů bránit nebude (přímou koalici na vládní úrovni vylučuje legendární bohumínské usnesení ČSSD).
Vojtěch Filip je schopný vyjednavač a určitě se nedá lacino. Už nyní si připravuje půdu občasnými poznámkami, že lepší než tichá podpora by byla otevřená koalice.
Nakonec na podporu kývne, bude chtít ale všechno: funkce ve sněmovně, pozice v dozorčích radách státních a polostátních firem, účast na privatizacích. Bude chtít zarazit všechny reformy, o jejichž nutnosti ČSSD ví, jen to nyní neříká nahlas. Bude chtít co největší odtažitost od Evropské unie a NATO. A větší zahraničněpolitickou orientaci na Moskvu. A bude chtít ještě… A bude chtít taky…
Jenže chtít je to jediné, co může. Záleží na tom, co mu bude Jiří Paroubek ochoten dát.
Politické funkce a ekonomické pozice by byly možná ještě tím nejpřijatelnějším (do jisté míry platí teze Václava Bělohradského, že přiměřeným způsobem vymáchat komunisty v korumpující moci může být docela užitečné).
Naopak vůbec nejhorší by bylo couvání ze spojeneckých závazků, což by mohlo poškodit Česko na řadu let dopředu. Vyostřenou tezi o absolutní moci Jiřího Paroubka nad budoucností českých komunistů musíme na závěr samozřejmě poněkud oslabit.
O reálném podílu komunistů na moci se sice bude rozhodovat v Lidovém domě, ale zároveň je pravda, že o tom, jestli se Jiří Paroubek vůbec stane premiérem, se bude rozhodovat v ulici Politických vězňů, sídle Ústředního výboru KSČM.
Jestliže voliči rozhodnou tak, jak se nyní podle průzkumů zdá, budou si Jiří Paroubek a Vojtěch Filip souzeni podobně jako Faust a Mefisto. Jeden bude chtít moc, druhý ho bude pokoušet a licitovat.
Skutečná volba však bude, přes všechna mocenská pokušení, vždy na tom prvním.
***
KSČM volební výsledky (%)
ZDrOJe: www. VOlby. CZ, CVVM
vývoj volebních prognóz (%) I bez náznaku jakékoli sebereflexe ze strany komunistů za nimi čas od času přicházejí čeští demokratičtí politici „po kolenou“.
Foto popis| dotáhl to daleko. Šéf komunistů Vojtěch Filip je od roku 2002 místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Foto autor| FOTO: HN - Zuzana Šmajlerová
O autorovi| Petr Honzejk, petr.honzejk@economia.cz
Předně je nutné říci, že osoba Vojtěcha Filipa vlastně není tak důležitá. Do značné míry je jedno, kdo české komunisty do těchto voleb vede. Zajímat to může straníky, české „kremlology“, případně experty na různé odstíny rudé. Valník českých komunistů by ale ve skutečnosti mohl kočírovat kdokoli - a na směru jeho jízdy ani na tom, kam nakonec dojede, by se nic podstatného nezměnilo.
O reálném vlivu KSČM na společnost totiž už delší dobu rozhoduje nikoli předseda Vojtěch Filip, nýbrž „externista“, který sedí v pražském Lidovém domě. A ten se aktuálně jmenuje Jiří Paroubek.
Grebeníček s lidskou tváří Když se Vojtěch Filip stal před pěti lety šéfem českých komunistů, říkalo se, že přišel „Grebeníček s lidskou tváří“. A sám Filip nijak neprotestoval. Bylo to nakonec docela přesné - jediná pozorovatelná změna charakteru strany se týkala obalu. Na místo zupácky soudružského a dogmatického Miroslava Grebeníčka přišel růžolící, esteticky přece jen o něco přijatelnější komunikátor Filip.
Pod povrchem se však nestalo vůbec nic. Respektive stalo se přesně to, co předvídal komunistický europoslanec Miroslav Ransdorf, který ve chvíli střídání stráží řekl, že „pokud jde o směřování strany, není mezi Grebeníčkem a Filipem rozdíl“.
Filip (vedený ve svazcích StB jako spolupracovník komunistické rozvědky pod krycím jménem Falmer a ohánějící se rozsudkem, že o své spolupráci neměl ponětí) volí sice trochu jiná slova než Grebeníček, ale obsah je stejný. I on se zastává pohraničníků, kteří za komunismu stříleli na uprchlíky na hranici (podle něho „nespáchali žádný trestný čin, naopak riskovali své životy“).
Zastání u něho najdou iniciátoři politických procesů 50. let (před eurovolbami obvinil Českou televizi, že vysíláním desetidílné rekonstrukce procesu a justiční vraždy Milady Horákové manipuluje veřejností). NATO naopak považuje za zločineckou organizaci (Česko se podle něj kvůli alianci „stalo poprvé v historii agresorem“).
Vypočítávat jeho další výroky je vcelku nezajímavé a zbytečné. A pokud by se v Česku skutečně důsledně uplatňoval zákon o protiprávnosti komunistického režimu, mohlo by to být i nebezpečné - z hlediska možnosti obvinění z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Jenže nebezpečné to není. Společnost se naučila se „svými rudými,“ či spíše vedle nich, docela klidně žít.
„Jste nám ukradení“ Českým komunistům bylo vždy úplně jedno, co si o nich společnost myslí (ostych projevili snad jen jednou -v roce 1992, když se neodvážili jednotně hlasovat proti rezoluci o porušování lidských práv na Kubě; pro fajnšmekry: Vojtěch Filip byl jedním z těch, kteří proti hlasovali).
Mají stálou podporu disciplinovaných voličů, která osciluje kolem 12 procent hlasů (rekord z roku 2002 je 18,5 procenta). Teze, že komunističtí voliči postupně vymizejí přirozenou cestou, se nepotvrzuje.
Komunisty nic neohrožuje ani zvnějšku. Občasné pokusy zakázat jejich stranu jsou spíše součástí sněmovního a senátního folklóru provozovaného senátorem Jaromírem Štětinou, kterého nikdo relevantní nebere příliš vážně. Komunistický svaz mládeže, jenž otevřeně vyzýval k třídnímu boji a revoluční změně poměrů, sice ministerstvo vnitra zakázalo, ale rozhodnutí zvrátil Nejvyšší správní soud.
Komunisté proto mohou být v klidu - jsou sami sobě jistotou, a pokud by nechtěli, nemuseli by v podstatě vůbec opouštět své ghetto.
Sebejistota se však současně zhmotňuje v nejrůznějších projevech vyzývavé drzosti. Jedním z nich je třeba sněmovní angažmá bachaře Vondrušky, který v osmdesátých letech ve věznicích - dle četných svědectví - tloukl politické vězně.
Dalším příkladem je umístění Jiřího Dolejše na první místo pražské sněmovní kandidátky (připomeňme, že Dolejš projevil v testu MF Dnes ochotu nechat se „koupit“ sázkařskou lobby a za milion korun vyjednávat změnu zákona ve prospěch provozovatele hracích automatů; za podobný prohřešek vyletěl například z kandidátky TOP 09 Ladislav Šustr během několika hodin).
Díky, díky vám, komunisté Když se ovšem budeme hodně snažit, můžeme na středoevropsky unikátní existenci nereformovaných komunistů najít přece jen něco pozitivního. Na jedné straně jde o extremistickou, protisystémovou partaj. Ta se ale současně chová poměrně domestikovaně. Lze formulovat hypotézu, že „díky“ existenci KSČM v Česku nevznikají a nezískávají masovou podporu divoké populistické spolky typu maďarského šovinistického Jobbiku.
Horší je, že i bez náznaku jakékoli sebereflexe ze strany komunistů za nimi čas od času přicházejí čeští demokratičtí politici „po kolenou“. Václav Klaus by o tom možná z doby první prezidentské volby mohl vyprávět nejednu dokreslující historku.
Podpora a možnosti KSČM mají zároveň jasně definovaný strop. Komunisté znají své (přibližně patnáctiprocentní) limity, proto nemají důvod se jakkoli měnit.
A Vojtěch Filip, jenž to zatím dotáhl ze všech polistopadových komunistů nejvýše (od roku 2002 je místopředsedou Poslanecké sněmovny), to ví ze všech nejlépe.
Hlas z Lidového domu O reálné síle komunistů a jejich pozici ve společnosti, ale nebude po těchto volbách rozhodovat on sám. Pravděpodobná povolební konstelace (vítězství ČSSD a současně nemožnost sestavit vládu s menšími středopravými formacemi) vloží veškerou odpovědnost do rukou Jiřího Paroubka. Ten již nyní dává najevo, že se nějaké formě tolerance ze strany komunistů bránit nebude (přímou koalici na vládní úrovni vylučuje legendární bohumínské usnesení ČSSD).
Vojtěch Filip je schopný vyjednavač a určitě se nedá lacino. Už nyní si připravuje půdu občasnými poznámkami, že lepší než tichá podpora by byla otevřená koalice.
Nakonec na podporu kývne, bude chtít ale všechno: funkce ve sněmovně, pozice v dozorčích radách státních a polostátních firem, účast na privatizacích. Bude chtít zarazit všechny reformy, o jejichž nutnosti ČSSD ví, jen to nyní neříká nahlas. Bude chtít co největší odtažitost od Evropské unie a NATO. A větší zahraničněpolitickou orientaci na Moskvu. A bude chtít ještě… A bude chtít taky…
Jenže chtít je to jediné, co může. Záleží na tom, co mu bude Jiří Paroubek ochoten dát.
Politické funkce a ekonomické pozice by byly možná ještě tím nejpřijatelnějším (do jisté míry platí teze Václava Bělohradského, že přiměřeným způsobem vymáchat komunisty v korumpující moci může být docela užitečné).
Naopak vůbec nejhorší by bylo couvání ze spojeneckých závazků, což by mohlo poškodit Česko na řadu let dopředu. Vyostřenou tezi o absolutní moci Jiřího Paroubka nad budoucností českých komunistů musíme na závěr samozřejmě poněkud oslabit.
O reálném podílu komunistů na moci se sice bude rozhodovat v Lidovém domě, ale zároveň je pravda, že o tom, jestli se Jiří Paroubek vůbec stane premiérem, se bude rozhodovat v ulici Politických vězňů, sídle Ústředního výboru KSČM.
Jestliže voliči rozhodnou tak, jak se nyní podle průzkumů zdá, budou si Jiří Paroubek a Vojtěch Filip souzeni podobně jako Faust a Mefisto. Jeden bude chtít moc, druhý ho bude pokoušet a licitovat.
Skutečná volba však bude, přes všechna mocenská pokušení, vždy na tom prvním.
***
KSČM volební výsledky (%)
ZDrOJe: www. VOlby. CZ, CVVM
vývoj volebních prognóz (%) I bez náznaku jakékoli sebereflexe ze strany komunistů za nimi čas od času přicházejí čeští demokratičtí politici „po kolenou“.
Foto popis| dotáhl to daleko. Šéf komunistů Vojtěch Filip je od roku 2002 místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Foto autor| FOTO: HN - Zuzana Šmajlerová
O autorovi| Petr Honzejk, petr.honzejk@economia.cz
