Tak jsme my,
senátorští novicové, měli svoje vůbec první zasedání Senátu. První a hned
bouřlivé. Prezident republiky navrhl Senátu ke schválení novou ústavní soudkyni
JUDr. Jaroslavu Novotnou. Paní doktorka měla profesně zajímavý životopis, s
nímž by se zřejmě bezpečně dokázala stát členem sboru tak slovutného, jako je
Ústavní soud. Pohovořila v senátních klubech, řekla, jak by si práci soudkyně
představovala, a zdůraznila, že její členství v Komunistické straně
Československa v letech 1977-1989 nebylo vedeno ideologickým přesvědčením, ale
„jen snahou, aby mohla dělat své zaměstnání“.
Mám tu v Senátu
jednoho kolegu, též novopečeného. Jmenuje se Jan Horník, je starostou z Božího
Daru. Je mu jednapadesát, vypadá na zachovalého čtyřicátníka a ještě neztratil
přesvědčení, že je třeba věci nazývat pravým jménem. Pozoroval jsem ho, když
měla paní soudcovská kandidátka proslov. Netrpělivě posedával, tahal se za
límec a okamžitě se přihlásil do rozpravy. Řekl jedním dechem:
„Problém možná není u
paní dr. Novotné, problém je u pana prezidenta. Připadá mi to, že pan prezident
z této republiky doposud dělá jakýsi velký prognostický ústav, který zkouší, co
vydrží tento národ, co vydrží tato země. Přece není možné, aby kandidátka,
která byla řadu let ve straně, v době, kdy jsem studoval a mé kamarády
vyhazovali z Vysoké školy zemědělské a ona vstoupila do strany, pak tam v klidu
a pohodě byla a dnes tady bouchá na dveře Ústavního soudu. Nezlobte se na mě,
tohle by nebyla demokracie, a vzkažme našim voličům, našim občanům, že chceme
žít v jiném státě, ve státě bez komunistické strany. Děkuji.“ Ve stenografickém
zápisu Senátu pak je douška: Senátoři bouchají do stolu. Skutečně bouchali. A
tleskali. Další z nás greenhornů Karel Schwarzenberg pochvalně mručel, senátor
Mejstřík, s nímž sedím ve stejné lavici, lakonicky poznamenal: „Ten Horník je,
jako já jsem byl před dvěma lety, když jsem přišel do Senátu.“
Pak jsme se rozešli
domů a já věděl, že paní kandidátka nikdy nepochopí, co měl Horník na mysli. Že
se nikdy nedokáže promítnout do postavení těch, kteří dali přednost svědomí,
nevrtěli chvostem, a tudíž si ve své profesi ani neškrtli. Že pro ni podivíni,
kteří nedokázali vstoupit do strany, i když to bylo tak jednoduché, navždycky
zůstanou nepraktickými kverulanty, poplety, naivními snílky, s nimiž
pragmatický člověk nemá mít co do činění.
Šel jsem večer ze
Senátu domů a čím dál tím jasněji jsem si uvědomoval, že jsme měli obdivuhodnou
možnost vidět v paní kandidátce na ústavní soudkyni obraz celé naší
komunistické strany. Ta se také nedokázala zbavit zpupnosti, za celých patnáct
let se na sebe neuměla podívat z vnějšku, ani náznakem, ani šelestem
neproletělo kolem jejích uší slovo pokora. Neví a nechce vědět, že komunisti
ničili celé generace, na dlouhá léta poškodili morálku národa a způsobem biřiců
nakládali s těmi, kdo si uhájili svou důstojnost. A pak mne napadlo, jestli už
není čas dokončit nedokončenou revoluci. Měli patnáct let na pokání a
nedokázali je využít.
Senát kandidátku pana
prezidenta neschválil.
(Autor je senátorem
Parlamentu ČR)
