Zatímco Jaromír Štětina našel materiál pro své
povídky v nejrůznějších zemích světa, Petra Procházková v románu Frišta využila
svou osobní afghánskou zkušenost a soustředila se na příběh jedné rodiny
vyprávěný z pohledu asimilované ženy odjinud.
Dvě knihy vydané v
rozmezí několika měsíců právě uplynulého roku mají několik společných rysů:
napsali je reportéři s literárními ambicemi a své bohaté novinářské a životní
zkušenosti z míst pro českého čtenáře stále ještě spíše neznámých a
nedostupných sdělili prostřednictvím osudů lidí v oněch místech žijících,
bojujících a velmi často trpících.
Třetím společným
jmenovatelem autorů oněch knih je jejich původní mateřská redakce Lidových
novin a novinářská a filmařská agentura Epicentrum, jejímiž zakladateli a
protagonisty oba jsou.
Mezi fikcí a
literaturou faktu
Už ve svých
dřívějších literárních pokusech prokázal Jaromír
Štětina schopnost z osobních setkání, událostí na vlastní kůži prožitých a
historické faktografie skládat mozaiku dramatických, vždy výjimečných příběhů s
posláním. Ať je hrdinou či vypravěčem konkrétního příběhu Alsasan Jean-Luc
totálně nasazený a uvězněný za druhé světové války v Německu, český doktor v
Africe, anglický policista v Kábulu nebo ruský hledač pokladu v Čečensku či
třeba duše vojáka N., který doplatil na nášlapnou minu, jejich osud a podrobný
popis situace v dané zemi by vydaly přinejmenším na film, ale spíš na román.
Štětina
umí psát jadrným jazykem, nevtíravě kreslí strhující obrazy, v nepatrných
detailech odkrývá dramata, jež lidé zdánlivě nenápadní prožívají. Umí události
zasadit do širších souvislostí, takže na jednom příběhu se čtenář dozví leccos
z historie dané země, daného společenství, náboženství a vůbec veškerého
kontextu. Síla Štětinova psaní je v pocitu sounáležitosti, který jako by
prožíval (často píše v první osobě) a předával čtenáři. S trápením, poklesky a
vášněmi hrdinů cítí, zdánlivě se s nimi ztotožňuje, rozhodně pro ně má
pochopení. Nabízí tvář války, o níž se většinou nemluví, a odkrývá tenké
předivo lásky i tam, kde by ji člověk nehledal. Čtenář ani na chvíli nepochybuje,
že autor je na jedné lodi s těmi, jejichž utrpení (a výjimečně i štěstí)
pozoruje.
Na druhé straně ovšem
i komentuje. A v tom je zároveň Štětinova
literární slabost. Přestože skvěle fabuluje, fakt, že v první řadě chce, aby se
lidi dozvěděli o tom, čím svět trpí, o bezmoci malých a utiskovaných proti
velmocenské a jiné zpupnosti, prolíná se mu někdy fikce s analýzou. Ve své
poctivosti reportéra není Jaromír Štětina ochoten opustit jednu profesi pro
druhou - třebaže by jeho skvělé povídky nejspíš komentář nepotřebovaly, stává
se mu, že v jistém okamžiku se vyprávění zlomí v referát a čtenář se chtěj
nechtěj dozví všechno důležité, co se k tématu váže - geopolitické souvislosti,
náboženský a ekonomický kontext, historické konflikty, technický popis zbraně...
Dočítá mnohem poučenější, pro samu literární formu to ovšem znamená malý kaz na
dokonalosti. Přesto je ochoten Štětinovy povídky dychtivě číst dál.
V afghánské kůži
I Petra Procházková
je novinářka duší i tělem, a pro svůj příběh sbírala zkušenosti při opakovaném
pracovním pobytu v Afghánistánu. Žila tam a s různou frekvencí se do země jako
zpravodajka a humanitární aktivistka stále vrací. Její svědectví je nanejvýš
autentické v širších souvislostech i v detailní znalosti života běžné afghánské
rodiny.
Procházková má dar
přesvědčivosti, její podání každodenních rodinných rituálů, všedních povinností
žen, Evropanům těžko srozumitelných rodových zákonitostí, mužské hrdosti a
ženské poslušnosti, paradoxům oscilujícím mezi rigorózní cudností a nešetrnou
otevřeností ve věcech velmi intimních se podobá detektivce s otevřeným koncem.
Autorka přirozeně modeluje charaktery a chování hrdinů a komentuje je ústy
Moskvanky přivdané do rodiny. Všichni aktéři jsou svébytné originální
osobnosti, ústřední hrdinkou je ovšem krásná Frišta, žena zdánlivě trpělivě
nesoucí svůj úděl na její pomalé proměně autorka ukazuje vývoj situace v zemi
zkoušené náboženskými střety, válkou, vstupem cizinců do zavedené
"jistoty" vztahů, závanem západního světa, který přináší osvětu, ale
nejen tu...
Napínavý příběh plyne
ničím nerušen, čtenář se nechce od knížky odpoutat, aniž by se dopátral
vyústění. Procházková píše lehce, šťavnatě a s nadhledem, svým hrdinům
ponechává jejich trápení, ale nepropadá sentimentu a nedává najevo ani stín
soucitu. Jen pochopení a vědomí, že první soudy o životě v "jiných
kulturách" jsou většinou hodně povrchní.
Byť jde o literární
výpověď, má Frišta sílu dokumentu. Na rozdíl od Štětiny však Petra Procházková
formu beze zbytku dodržuje a nabízí konzistentní literární tvar. I z její knihy
se ovšem čtenář o vzdálené zemi dozví možná víc než ze zpráv, jež jí svého času
věnovaly tolik pozornosti.
