Jaromír Štětina - Jaromír Štětina kandiduje do Senátu za TOP 09 s podporou Starostů a nezávislých v Praze 10, Dubči a Štěrboholích

Při nedávném přerovnávání knihovny jsem objevil starší brožuru Vl. Kopeckého z roku 1969 s názvem Plno záhad kolem Hanky (míní se slavista Václav H.). Obsahuje popis historie soudního sporu na ochranu cti mezi jmenovaným a redaktorem Kuhem, který ho nařkl z falšování Rukopisu z Králova Dvora. Kauza nesla číslo 10138/1859. Výsledkem sporu bylo konstatování soudu: „Hanka nalezl dotyčný rukopis dne 16. 9. 1817 a z majetku města K. Dvůr jej řádně nabyl.“ Nic víc, nic míň. Nejde mi v této souvislosti o obnovování dohadů o celé věci, ale spíš o jev dvojí pravdy, pozoruhodný i dnes.
Cituji z brožury: „K vysvětlení se musíme vrátit do dob liberalistického zřízení, které má své právo, politiku i filosofii. Čili jedna pravda je ta, kterou známe z rozsudku, a druhá pravda je třeba z novin či odjinud. Třeba v Anglii se děti učí ve škole, že Richard III. byl hrbatý a zavraždil prince, jak píše Shakespeare, ačkoliv ve skutečnosti víme, že hrbatý nebyl a žádné prince zavraždit nedal.“
Příkladů pro oprávněnost tohoto názoru lze v dějinách najít hojně, např. pro jedny bylo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy okupací, pro jiné internacionální pomocí, pro některé jsou teroristé z al-Kajdá výrazem odporu lidu proti okupantům v Iráku, Darwinova teorie versus inteligentní model vesmíru atd. Která pravda má navrch, o tom rozhoduje momentální přízeň moci; není-li pravda nařízena, mohou existovat klidně vedle sebe. (Logiku do toho netahejme.)
Zmiňuji se o tom proto, že podobný popis „dvojpravdy“ je možno nalézt i ve fejetonu senátora Jaromíra Štětiny v TR č. 48/2005, věnovaném událostem při nedávné demonstraci před velvyslanectvím Německa v Praze. V politice se to jimi vůbec jen hemží.
Adolf Křikava, Praha