Haló noviny | rubrika: Komentáře | strana: 5
Polemika o tom, jak se Jaromír Štětina bez pasu dostával do Sovětského svazu a v jiném případě si mohl klidně odletět na Sibiř, aniž by někdo ze zájezdu svazácké cestovky o tom věděl, a zůstat tam, aniž by odletěl se svými turistickými druhy zpět, snad konečně spěje ke konci. Je to..., ale od začátku.
Senátor, komunistobijec, Štětina, byl spolupracovníkem StB, jak jsme se dozvěděli ze současně zveřejněných dokumentů například ze serveru ceskenoviny.cz. Podepsal, jak dnes tvrdí, jen jako kamufláž vázací list, a to dokonce v roce 1977. Z vlastní iniciativy, aniž byl k tomu nucen, napsal na list papíru: »Jako československý státní příslušník z vlastních pohnutek se zavazuji spolupracovat
s orgány StB proti nepřátelům naší vlasti v zahraničí«, a aby na tom nebylo dost, ještě dodal: »Jsem stoupencem socialistického
uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním
období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech
vědy a morálně historických kritériích, je podle mne jediná síla, která může změnit současnou společnost v současném třídně a ekonomicky rozděleném světě.« Jen málo dalších dokumentů je v jeho případě však k nalezení. Stejně jako mnoha jiným zmizely zřejmě v popřevratové době, tedy mám na mysli ty, na kterých hodně záleželo.
Ne, nejde o komunisty, kteří nezahodili své členské legitimace, či levě orientované disidenty. Přiznávají to dnes už mnozí a dokonce i ti, kteří tehdy seděli zcela nově na ministerských či jinak významných křeslech. Štětina dnes svůj vázací list vysvětluje snahou odvrátit pozornost od svých blízkých a pochopitelně i od sebe. Prý neprozrazoval. Jenže, proč tedy »práskl« několik svých kolegů, jak jsem se dozvěděl mj. z »blogu Tomáše Peciny«? Byl přece bojovník proti socialismu a KSČ. Proč tedy jeho výše zmíněné prohlášení, které na něm nikdo nechtěl? Většina dokumentů o tehdejší spolupráci zmizela? Prostě se ztratila. Proč asi?
Nejzajímavější ovšem je, že Štětina, ten muž až liliově čistý, se brzy jako agent ze svazku StB přesunul do svazku rozvědky a tady najednou veškeré stopy skutečně mizí. Už v oné době. A zase je tu otázka: Zmizet mohly jen proto, že jeho spis dostal do ruky někdo, kdo měl přece jen delší prsty než 4. správa, a nebyla to československá rozvědka. Ta by si svého klienta tak jednoduše nepustila a kdyby, pak by to bylo přepečlivě zaznamenáno. Ptal jsem se jednoho příslušníka této bývalé služby, potvrdil mi to. Dozvěděl jsem se dokonce, že ti, co začali spolupracovat se sovětskou stranou, tedy ti kmenoví, bývali z našich svazků vyjímáni a najednou, jako by se propadli. Dostávali své úkoly. Dokonce takové, že někteří z nich se později tvářili jako nepřátelé socialismu a plnili tak zadání některých superaktivních stoupenců Gorbačovovy »perestrojky«. Ví jenom Bůh, jaké to mělo cíle. O takových agentech už kontrarozvědka neměla zprávy. Stávalo se však, že se dostali opět do jejího hledáčku, ovšem již jako osoby nenakloněné tehdejšímu režimu. Rozvědka sama k tomu mlčela, ač dříve šlo třeba o jejího agenta. No prostě, byla některá tajemství, o kterých se nesměl dozvědět nikdo, ani spřátelená složka StB. Aktivity těchto pánů a dam, kteří tak najednou zmizeli z našich evidencí, bývaly i jiné, než byla naše oficiální stranická a státní linie. Dokladem je například »mrtvý student Růžička« na pražské Národní třídě 17. listopadu 1989. Znovu si kladu otázku: Proč náhle všechny informace po předání Štětinova zavazujícího aktu rozvědce najednou tak rychle mizí? Najednou přestal pro naše služby existovat?
A jak to všechno souvisí se senátorem Štětinou? Nemohu za to, ale ten, kdo, jak jsem výše uvedl, jezdil do Sovětského svazu i bez pasu, kdo se tak svobodně po něm pohyboval, ač jiní, dokonce i ve významných funkcích, museli mít razítko nejen v pasu, ale i v Moskvě si museli stoupnout (buď sami nebo jejich hostitelé nebo organizátoři turistického zájezdu) v jednom úřadě do fronty, aby dostali »bumážku«, že smějí hlavní město opustit, a na ní dokonce bylo napsáno, kam to vlastně smějí jet, musel mít zcela jiné konexe než třeba zástupce šéfredaktora Rudého práva. A na toho, komu byla do Československa dovezena těžká kotva z velkého parníku jako dar od »sovětských námořníků« (?), když my ostatní jsme si mohli dovézt jen litr vodky a omezené množství kaviáru (pokud jsme ho měli rádi), nějaká omezení neplatila. Tedy ta omezení v té době jakoby nezbytná. Proč asi? Ta kotva je stále jako patník - »blboun« postaru - umístěna před jeho domem na předzahrádce. Takže suma sumárum, konečně začíná se dostávat světla do života pana senátora Štětiny a dokonce pomalu na svět vyplouvá i důvod jeho zapšklého antikomunismu, tedy vykoupení jednoho bývalého »stoupence socialistického uspořádání společnosti«.
Na závěr přece jen jedna otázka: Jde v případě pana Štětiny o promyšleně organizovanou pomluvu, a nebo je to všechno, co bylo zveřejněno, pravda? Jen podotýkám, že komunisté v tom nejedou.
Senátor, komunistobijec, Štětina, byl spolupracovníkem StB, jak jsme se dozvěděli ze současně zveřejněných dokumentů například ze serveru ceskenoviny.cz. Podepsal, jak dnes tvrdí, jen jako kamufláž vázací list, a to dokonce v roce 1977. Z vlastní iniciativy, aniž byl k tomu nucen, napsal na list papíru: »Jako československý státní příslušník z vlastních pohnutek se zavazuji spolupracovat
s orgány StB proti nepřátelům naší vlasti v zahraničí«, a aby na tom nebylo dost, ještě dodal: »Jsem stoupencem socialistického
uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním
období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech
vědy a morálně historických kritériích, je podle mne jediná síla, která může změnit současnou společnost v současném třídně a ekonomicky rozděleném světě.« Jen málo dalších dokumentů je v jeho případě však k nalezení. Stejně jako mnoha jiným zmizely zřejmě v popřevratové době, tedy mám na mysli ty, na kterých hodně záleželo.
Ne, nejde o komunisty, kteří nezahodili své členské legitimace, či levě orientované disidenty. Přiznávají to dnes už mnozí a dokonce i ti, kteří tehdy seděli zcela nově na ministerských či jinak významných křeslech. Štětina dnes svůj vázací list vysvětluje snahou odvrátit pozornost od svých blízkých a pochopitelně i od sebe. Prý neprozrazoval. Jenže, proč tedy »práskl« několik svých kolegů, jak jsem se dozvěděl mj. z »blogu Tomáše Peciny«? Byl přece bojovník proti socialismu a KSČ. Proč tedy jeho výše zmíněné prohlášení, které na něm nikdo nechtěl? Většina dokumentů o tehdejší spolupráci zmizela? Prostě se ztratila. Proč asi?
Nejzajímavější ovšem je, že Štětina, ten muž až liliově čistý, se brzy jako agent ze svazku StB přesunul do svazku rozvědky a tady najednou veškeré stopy skutečně mizí. Už v oné době. A zase je tu otázka: Zmizet mohly jen proto, že jeho spis dostal do ruky někdo, kdo měl přece jen delší prsty než 4. správa, a nebyla to československá rozvědka. Ta by si svého klienta tak jednoduše nepustila a kdyby, pak by to bylo přepečlivě zaznamenáno. Ptal jsem se jednoho příslušníka této bývalé služby, potvrdil mi to. Dozvěděl jsem se dokonce, že ti, co začali spolupracovat se sovětskou stranou, tedy ti kmenoví, bývali z našich svazků vyjímáni a najednou, jako by se propadli. Dostávali své úkoly. Dokonce takové, že někteří z nich se později tvářili jako nepřátelé socialismu a plnili tak zadání některých superaktivních stoupenců Gorbačovovy »perestrojky«. Ví jenom Bůh, jaké to mělo cíle. O takových agentech už kontrarozvědka neměla zprávy. Stávalo se však, že se dostali opět do jejího hledáčku, ovšem již jako osoby nenakloněné tehdejšímu režimu. Rozvědka sama k tomu mlčela, ač dříve šlo třeba o jejího agenta. No prostě, byla některá tajemství, o kterých se nesměl dozvědět nikdo, ani spřátelená složka StB. Aktivity těchto pánů a dam, kteří tak najednou zmizeli z našich evidencí, bývaly i jiné, než byla naše oficiální stranická a státní linie. Dokladem je například »mrtvý student Růžička« na pražské Národní třídě 17. listopadu 1989. Znovu si kladu otázku: Proč náhle všechny informace po předání Štětinova zavazujícího aktu rozvědce najednou tak rychle mizí? Najednou přestal pro naše služby existovat?
A jak to všechno souvisí se senátorem Štětinou? Nemohu za to, ale ten, kdo, jak jsem výše uvedl, jezdil do Sovětského svazu i bez pasu, kdo se tak svobodně po něm pohyboval, ač jiní, dokonce i ve významných funkcích, museli mít razítko nejen v pasu, ale i v Moskvě si museli stoupnout (buď sami nebo jejich hostitelé nebo organizátoři turistického zájezdu) v jednom úřadě do fronty, aby dostali »bumážku«, že smějí hlavní město opustit, a na ní dokonce bylo napsáno, kam to vlastně smějí jet, musel mít zcela jiné konexe než třeba zástupce šéfredaktora Rudého práva. A na toho, komu byla do Československa dovezena těžká kotva z velkého parníku jako dar od »sovětských námořníků« (?), když my ostatní jsme si mohli dovézt jen litr vodky a omezené množství kaviáru (pokud jsme ho měli rádi), nějaká omezení neplatila. Tedy ta omezení v té době jakoby nezbytná. Proč asi? Ta kotva je stále jako patník - »blboun« postaru - umístěna před jeho domem na předzahrádce. Takže suma sumárum, konečně začíná se dostávat světla do života pana senátora Štětiny a dokonce pomalu na svět vyplouvá i důvod jeho zapšklého antikomunismu, tedy vykoupení jednoho bývalého »stoupence socialistického uspořádání společnosti«.
Na závěr přece jen jedna otázka: Jde v případě pana Štětiny o promyšleně organizovanou pomluvu, a nebo je to všechno, co bylo zveřejněno, pravda? Jen podotýkám, že komunisté v tom nejedou.
