Haló noviny | rubrika: Obrys - kmen | strana: 14
(O literární anketě v Lidových novinách a nejen o ní)
Loni v předvánočním čase přišly Lidové noviny – tak jako každoročně – s výsledky mezitím již tradičně pořádané literární ankety. Deník s tímto názvem ji uspořádal poprvé už v roce 1928, a pokračoval v ní až do svého zániku v roce 1949. K obnovení ankety pak bylo přistoupeno znovu po listopadovém převratu, nějaký čas poté, co došlo k opětnému vydávání nynějších, sice pod stejným titulem, ale mezitím již obsahově a politickým zaměřením zcela odlišných novin. Anketní pravidla jsou jednoduchá. Redaktoři oslovují spisovatele a taktéž umělce i z jiných oborů, překladatele, kritiky, nakladatele, vědce, ale i politiky, aby vyjmenovali jednu až tři knihy, které je v uplynulém roce nejvíce zaujaly. Podle nejčastěji jmenovaných titulů je potom sestavován žebříček těch „nejhodnotnějších“ literárních počinů. Výsledek lze brát ovšem pouze za orientační, neboť v anketě odpovídá jen ohraničená skupina dotazovaných, která nemůže být určujícím faktorem.
Tentokrát prý Lidové noviny oslovily zhruba pět set respondentů, z nichž jich do uzávěrky odpověděla jen slabá polovina. Jelikož mám ale dlouholeté zkušenosti s uspořádáváním obdobných anket (a to jak ve svém někdejším exilovém Obrysu, tak i ve vysílání Svobodné Evropy, kde jsem na anketách po určitou dobu spolupracoval s redaktorem Františkem Tomášem - Smrčkem), musím dodat, že tato nízká účast oslovených není nijak výjimečná. Ani mně (nám) v cizině se nevedlo jinak; nejenom české „osobnosti“, ale i „prostí“ čeští čtenáři jsou bohužel velmi liknaví, patří to zřejmě k národní povaze. Příznačné proto bylo, že desítky odpovědí docházely zpravidla až po ukončeném redakčním vyhodnocení, kdy už byly k neupotřebení. V exilu pak navíc převládal strach účastnit se čehosi takového, aby si oslovený nějak „nesmočil“, objevilo-li by se jeho jméno na veřejnosti.
Zatímco příslušná redakce Svobodné Evropy se s anketními otázkami obracela – vlastně také po vzoru předválečných Lidových novin – výhradně na prominentní osoby, kterých ovšem nikdy nebylo víc než dvě stovky (v průměru pak reagovala polovina, přičemž se účastnili i redaktoři a externí spolupracovníci rádia), pokusil jsem se dát oproti tomu v Obrysu příležitost té nejširší čtenářské obci. Na tehdy prvně mnou pokládanou otázku po nejoblíbenější četbě v roce 1981 mi odpovědělo pouhých čtyřicet sedm osob, ačkoli jsem rozesílal dva tisíce exemplářů časopisu, a to ke všemu ještě literárního! Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, v čem byla chyba. Ta spočívala v tom, že jsem pokaždé vylosováním odměňoval tři účastníky knihami a otiskl potom jejich jména. Teprve až když jsem od toho upustil a obdarovaní mohli zůstávat v anonymitě, ustálil se počet respondentů na nějakých plus minus dvou stech. Za čin plný odvahy se totiž mezi českými poseroutky považovalo už jenom odebírání nějakého toho exilového časopisu, jemuž bylo zapotřebí dát všanc svou adresu.
Ačkoliv mne zařazení tvorby básníka Josefa Kostohryze na první místo v poslední anketě Lidových novin navýsost uspokojilo, musím přesto podotknout, že nejde o žádné jeho „znovuobjevení“ od sedmdesátých let minulého století, jak to v témže listě naznačuje hned několik článků. Kostohryzovy sbírky jsem vydával již ve svém nakladatelství Obrys/Kontur – PmD v Mnichově; v roce 1981 Eumenidy a Melancholii pak v roce 1985. Krátkou dobu poté jsem s básníkem začal pracovat na jeho souborném díle. Tato neskonale složitá práce skrze tehdy téměř neprodyšné hranice zůstala však nedokončena a uzavřela se roku 1987 jeho úmrtím. Nyní tedy – dvacet let po převratu – obětavostí a pílí Kostohryzovy manželky Marie a také nakladatelky Věry Matoušové toto souborné dílo vyšlo. Nemělo by při tom zůstávat stranou pozornosti – domnívám se – že se tak stalo tentokrát i s oprávněnou podporou Ministerstva kultury České republiky a zároveň pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka z ČSSD. Všem vyjmenovaným dohromady náleží proto více méně rovnou měrou veliký dík! Poněkud zarážející je však na někdejší zdejší poměry extrémně nízký náklad obou Kostohryzových knih; čtyřmi sty výtisky odpovídá přibližně mým publikacím exilovým, a to je v desetimilionovém státě znakem spíše ostudným.
Naše čtenáře bude jistě zajímat, že již bezprostředně po vydání Eumenid v roce 1981 patřil právě tento Kostohryzův básnický titul k nejčastěji jmenovaným v literární anketě Svobodné Evropy. Vedle Divišova Odchodu z Čech, Šiktancova Českého orloje, nebo Seifertova Deštníku z Piccadilly. Připomínám jenom skromně, že i tyto ostatní básnické knihy pocházely z mého nakladatelství. Na konci roku 1985 se potom Kostohryz umístil jednoznačně v čele ankety Obrysu se svou Melancholií. Už tenkrát Josef Kostohryz na fotografii Antonína Vodáka
se totiž mé vydavatelské záměry překrývaly s tím, co píše spisovatel Vladimír Binar, jeden z těch, kteří v anketě Lidových novin Kostohryze volili: „Vydaný soubor Kostohryzova díla je také příklad, že je třeba skoncovat s dělením poezie na katolickou a jinou.“ Ano, to sedí, nekádroval jsem básníky, držel se výhradně kvality jejich díla, a to už před pětatřiceti lety! Jenom tak mohli u mne vyjít nejen ti autoři svrchu jmenovaní, ale i další, jako Havel, Třešňák, Jirous, Hořec, Vladislav, a také Sýs, Florian, Pelc, Prouza, Cincibuch a desítky dalších.
Za celé popřevratové dvacetiletí se mi ještě ani jedenkrát nestalo, aby mne pořadatelé literární ankety Lidových novin k odpovědi vyzvali. Ale povšiml jsem si, že ani mezi současnými respondenty se neobjevil jediný ze spektra lidí takzvaně levicových. Hemží se to tam naopak překabátěnci, jakými jsou Jana Klusáková nebo Jaromír Štětina, a mnohými dalšími z této sorty. Hlasoval bych tentokrát dozajista také jako řada ostatních v první řadě pro Kostohryze – vždyť si své protektorátní prohřešky, které neměly nic společného s jeho poezií, jedenáctiletým trestem dostatečně odseděl – ale určitě i pro jedinečnou publikaci o archeologických výzkumech s názvem Počátky Slovanů od Zdeňka Klanici, které na svět pomohl Jiří Maštálka, poslanec Evropského parlamentu za KSČM. Uvedl bych samozřejmě ještě další knihy, především z těch, které svými literárními cenami pravidelně odměňuje Unie českých spisovatelů, po léta vytrvale tabuizovaná médii a institucemi. Tím by ale vyšlo najevo, čemu se současní samozvaní dozorci nad českou kulturou brání zuby nehty: a sice to, že by se v této demokraticky a tím pádem i kulturně zakrnělé zemi dostala navenek jimi zamlčovaná existence paralelní, levicové literatury.
V současných zdejších podmínkách by bylo zcela nemyslitelné, abych – tak jako například roku 1982 ve Svobodné Evropě – v tom opačném smyslu směl do éteru vychvalovat básníky, v té době označované za takzvaně prorežimní. Mohl jsem tehdy bez problémů z Mnichova ocenit v Praze vydanou básnickou sbírku Josefa Šimona Pouštní pták, zrovna jako opožděný debut tenkrát devětatřicetiletého Bedřicha Stehna Kůže na zip. Zmiňoval jsem s uznáním v té tehdejší rozhlasové relaci i titul Dávné písně lásky, milostnou lyriku starého Egypta v přebásnění Michala Černíka. A konečně jsem také na dálku mohl vytknout Mirkovi Florianovi, který mi krátce předtím s věnováním poslal svou novou sbírku Vidět Neapol, že jeho někdejší Tichá pošta ve mně zanechala vnitřně mnohem víc. Pokud by se nynější kulturtrégři typu Peňáse, Štindla a Putny společně s jim podobnými přízemními idividui dokázali vůbec zamyslet, pozastavili by se alespoň nad tabulkou nejčastěji jmenovaných knih v historii ankety Lidových novin, když už ji v příloze s jejími loňskými výsledky sami přetiskli. Je z ní totiž zřejmé, že v letech 1928 až 1941 na prvních stupních anketního žebříčku velmi často stávali komunističtí spisovatelé. Z těch českých pouze namátkou Vančura, Nezval, Olbracht, Hora, Majerová anebo Drda… Vyčíst se z té tabulky dá také cosi o českém vlezdoprdelství. V roce 1948 tu již dominují díla Klementa Gottwalda a v tom následujícím na celé čáře vítězí spisy J. V. Stalina.
Napadá mě v téhle souvislosti, jak se asi bude situace vyvíjet po tomto právě končícím popřevratovém dvacetiletí, které už – aniž by to Češi jako vždy včas zaznamenali – začíná přinášet dalekosáhlé politické zvraty. Změní pak všichni dosavadní koryfejové z kultury ze dne na den své názory, nebo skončí „u lopat“, jak je v tomto zuboženém společenském prostředí dávnou zvyklostí? A kteří budou těmi, co po nich budou šlapat?
Foto popis| Dopis Josefa Kostohryze
Foto popis| Dopis Marie Kostohryzové, v němž vyjadřuje zklamání ze sbírky Melancholie, vydané roku 1991 v nakladatelství Práce v Praze
Foto popis| Nejnovější dopis Marie Kostohryzové
Loni v předvánočním čase přišly Lidové noviny – tak jako každoročně – s výsledky mezitím již tradičně pořádané literární ankety. Deník s tímto názvem ji uspořádal poprvé už v roce 1928, a pokračoval v ní až do svého zániku v roce 1949. K obnovení ankety pak bylo přistoupeno znovu po listopadovém převratu, nějaký čas poté, co došlo k opětnému vydávání nynějších, sice pod stejným titulem, ale mezitím již obsahově a politickým zaměřením zcela odlišných novin. Anketní pravidla jsou jednoduchá. Redaktoři oslovují spisovatele a taktéž umělce i z jiných oborů, překladatele, kritiky, nakladatele, vědce, ale i politiky, aby vyjmenovali jednu až tři knihy, které je v uplynulém roce nejvíce zaujaly. Podle nejčastěji jmenovaných titulů je potom sestavován žebříček těch „nejhodnotnějších“ literárních počinů. Výsledek lze brát ovšem pouze za orientační, neboť v anketě odpovídá jen ohraničená skupina dotazovaných, která nemůže být určujícím faktorem.
Tentokrát prý Lidové noviny oslovily zhruba pět set respondentů, z nichž jich do uzávěrky odpověděla jen slabá polovina. Jelikož mám ale dlouholeté zkušenosti s uspořádáváním obdobných anket (a to jak ve svém někdejším exilovém Obrysu, tak i ve vysílání Svobodné Evropy, kde jsem na anketách po určitou dobu spolupracoval s redaktorem Františkem Tomášem - Smrčkem), musím dodat, že tato nízká účast oslovených není nijak výjimečná. Ani mně (nám) v cizině se nevedlo jinak; nejenom české „osobnosti“, ale i „prostí“ čeští čtenáři jsou bohužel velmi liknaví, patří to zřejmě k národní povaze. Příznačné proto bylo, že desítky odpovědí docházely zpravidla až po ukončeném redakčním vyhodnocení, kdy už byly k neupotřebení. V exilu pak navíc převládal strach účastnit se čehosi takového, aby si oslovený nějak „nesmočil“, objevilo-li by se jeho jméno na veřejnosti.
Zatímco příslušná redakce Svobodné Evropy se s anketními otázkami obracela – vlastně také po vzoru předválečných Lidových novin – výhradně na prominentní osoby, kterých ovšem nikdy nebylo víc než dvě stovky (v průměru pak reagovala polovina, přičemž se účastnili i redaktoři a externí spolupracovníci rádia), pokusil jsem se dát oproti tomu v Obrysu příležitost té nejširší čtenářské obci. Na tehdy prvně mnou pokládanou otázku po nejoblíbenější četbě v roce 1981 mi odpovědělo pouhých čtyřicet sedm osob, ačkoli jsem rozesílal dva tisíce exemplářů časopisu, a to ke všemu ještě literárního! Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, v čem byla chyba. Ta spočívala v tom, že jsem pokaždé vylosováním odměňoval tři účastníky knihami a otiskl potom jejich jména. Teprve až když jsem od toho upustil a obdarovaní mohli zůstávat v anonymitě, ustálil se počet respondentů na nějakých plus minus dvou stech. Za čin plný odvahy se totiž mezi českými poseroutky považovalo už jenom odebírání nějakého toho exilového časopisu, jemuž bylo zapotřebí dát všanc svou adresu.
Ačkoliv mne zařazení tvorby básníka Josefa Kostohryze na první místo v poslední anketě Lidových novin navýsost uspokojilo, musím přesto podotknout, že nejde o žádné jeho „znovuobjevení“ od sedmdesátých let minulého století, jak to v témže listě naznačuje hned několik článků. Kostohryzovy sbírky jsem vydával již ve svém nakladatelství Obrys/Kontur – PmD v Mnichově; v roce 1981 Eumenidy a Melancholii pak v roce 1985. Krátkou dobu poté jsem s básníkem začal pracovat na jeho souborném díle. Tato neskonale složitá práce skrze tehdy téměř neprodyšné hranice zůstala však nedokončena a uzavřela se roku 1987 jeho úmrtím. Nyní tedy – dvacet let po převratu – obětavostí a pílí Kostohryzovy manželky Marie a také nakladatelky Věry Matoušové toto souborné dílo vyšlo. Nemělo by při tom zůstávat stranou pozornosti – domnívám se – že se tak stalo tentokrát i s oprávněnou podporou Ministerstva kultury České republiky a zároveň pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka z ČSSD. Všem vyjmenovaným dohromady náleží proto více méně rovnou měrou veliký dík! Poněkud zarážející je však na někdejší zdejší poměry extrémně nízký náklad obou Kostohryzových knih; čtyřmi sty výtisky odpovídá přibližně mým publikacím exilovým, a to je v desetimilionovém státě znakem spíše ostudným.
Naše čtenáře bude jistě zajímat, že již bezprostředně po vydání Eumenid v roce 1981 patřil právě tento Kostohryzův básnický titul k nejčastěji jmenovaným v literární anketě Svobodné Evropy. Vedle Divišova Odchodu z Čech, Šiktancova Českého orloje, nebo Seifertova Deštníku z Piccadilly. Připomínám jenom skromně, že i tyto ostatní básnické knihy pocházely z mého nakladatelství. Na konci roku 1985 se potom Kostohryz umístil jednoznačně v čele ankety Obrysu se svou Melancholií. Už tenkrát Josef Kostohryz na fotografii Antonína Vodáka
se totiž mé vydavatelské záměry překrývaly s tím, co píše spisovatel Vladimír Binar, jeden z těch, kteří v anketě Lidových novin Kostohryze volili: „Vydaný soubor Kostohryzova díla je také příklad, že je třeba skoncovat s dělením poezie na katolickou a jinou.“ Ano, to sedí, nekádroval jsem básníky, držel se výhradně kvality jejich díla, a to už před pětatřiceti lety! Jenom tak mohli u mne vyjít nejen ti autoři svrchu jmenovaní, ale i další, jako Havel, Třešňák, Jirous, Hořec, Vladislav, a také Sýs, Florian, Pelc, Prouza, Cincibuch a desítky dalších.
Za celé popřevratové dvacetiletí se mi ještě ani jedenkrát nestalo, aby mne pořadatelé literární ankety Lidových novin k odpovědi vyzvali. Ale povšiml jsem si, že ani mezi současnými respondenty se neobjevil jediný ze spektra lidí takzvaně levicových. Hemží se to tam naopak překabátěnci, jakými jsou Jana Klusáková nebo Jaromír Štětina, a mnohými dalšími z této sorty. Hlasoval bych tentokrát dozajista také jako řada ostatních v první řadě pro Kostohryze – vždyť si své protektorátní prohřešky, které neměly nic společného s jeho poezií, jedenáctiletým trestem dostatečně odseděl – ale určitě i pro jedinečnou publikaci o archeologických výzkumech s názvem Počátky Slovanů od Zdeňka Klanici, které na svět pomohl Jiří Maštálka, poslanec Evropského parlamentu za KSČM. Uvedl bych samozřejmě ještě další knihy, především z těch, které svými literárními cenami pravidelně odměňuje Unie českých spisovatelů, po léta vytrvale tabuizovaná médii a institucemi. Tím by ale vyšlo najevo, čemu se současní samozvaní dozorci nad českou kulturou brání zuby nehty: a sice to, že by se v této demokraticky a tím pádem i kulturně zakrnělé zemi dostala navenek jimi zamlčovaná existence paralelní, levicové literatury.
V současných zdejších podmínkách by bylo zcela nemyslitelné, abych – tak jako například roku 1982 ve Svobodné Evropě – v tom opačném smyslu směl do éteru vychvalovat básníky, v té době označované za takzvaně prorežimní. Mohl jsem tehdy bez problémů z Mnichova ocenit v Praze vydanou básnickou sbírku Josefa Šimona Pouštní pták, zrovna jako opožděný debut tenkrát devětatřicetiletého Bedřicha Stehna Kůže na zip. Zmiňoval jsem s uznáním v té tehdejší rozhlasové relaci i titul Dávné písně lásky, milostnou lyriku starého Egypta v přebásnění Michala Černíka. A konečně jsem také na dálku mohl vytknout Mirkovi Florianovi, který mi krátce předtím s věnováním poslal svou novou sbírku Vidět Neapol, že jeho někdejší Tichá pošta ve mně zanechala vnitřně mnohem víc. Pokud by se nynější kulturtrégři typu Peňáse, Štindla a Putny společně s jim podobnými přízemními idividui dokázali vůbec zamyslet, pozastavili by se alespoň nad tabulkou nejčastěji jmenovaných knih v historii ankety Lidových novin, když už ji v příloze s jejími loňskými výsledky sami přetiskli. Je z ní totiž zřejmé, že v letech 1928 až 1941 na prvních stupních anketního žebříčku velmi často stávali komunističtí spisovatelé. Z těch českých pouze namátkou Vančura, Nezval, Olbracht, Hora, Majerová anebo Drda… Vyčíst se z té tabulky dá také cosi o českém vlezdoprdelství. V roce 1948 tu již dominují díla Klementa Gottwalda a v tom následujícím na celé čáře vítězí spisy J. V. Stalina.
Napadá mě v téhle souvislosti, jak se asi bude situace vyvíjet po tomto právě končícím popřevratovém dvacetiletí, které už – aniž by to Češi jako vždy včas zaznamenali – začíná přinášet dalekosáhlé politické zvraty. Změní pak všichni dosavadní koryfejové z kultury ze dne na den své názory, nebo skončí „u lopat“, jak je v tomto zuboženém společenském prostředí dávnou zvyklostí? A kteří budou těmi, co po nich budou šlapat?
Foto popis| Dopis Josefa Kostohryze
Foto popis| Dopis Marie Kostohryzové, v němž vyjadřuje zklamání ze sbírky Melancholie, vydané roku 1991 v nakladatelství Práce v Praze
Foto popis| Nejnovější dopis Marie Kostohryzové
