ČRo 1 - Radiožurnál | Pořad: Host radiožurnálu
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Je šest minut po desáté hodině, dobrý den vám všem, kteří jste v tuhle tu chvíli s námi. Byly časy, kdy host dopoledního Radiožurnálu, tedy ten dnešní, trávil většinu roku v postižených zemích, zakládal mise, plánoval projekty a rozjížděl různé realizace. Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni. Dobrý den.
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Dobrý den.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Já jsem to schválně zahájila tady tím způsobem, protože bych ráda, abychom se v tom dnešním rozhovoru ohlédli za 20letou činností Člověka v tísni. Nechybí vám to někdy, právě tady ty začátky?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
No, tak samozřejmě, že člověku s touhou po dobrodružství, což mne provází už od dětství a vlastně před tím, než jsme začali v Člověku v tísni dělat to, co děláme, tak jsem aspoň jezdil na Sibiř, sjížděl divoké řeky, lezl po horách, pak se to povedlo spojit i s prací, která není jenom zážitkem, ale něčím dalším. Pak samozřejmě prostě Člověku se sklonem vyhledávat dobrodružství, tak to chybí. Je to také osobně emočně daleko silnější, než být manažerem, nebo já tomu říkám vrchní úředník. Je to prostě přímý dotek s těmi lidmi, kterým pomáháte. Je tam obrovská výzva v každé té zemi nějak vycítit určitou kulturní a jinou odlišnost, byť to člověk nedokáže úplně, ale vcítit se do těch lidí, umět na Kavkaze správně přednést přípitek kolem stolu, kde sedí 20 stařešinů z vesnic ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
A to je velmi těžké.
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
V Afghánistánu naopak chápat, že existují některé věci, které se nepřekračují. Jako je to dožadovat se jako cizinec potřeby mluvit se ženami ve vesnici, tak to prostě v horách ti místní nikdy nepřipustí, kdežto když přijede cizinka, tak ji samozřejmě tam rádi uvedou a ty informace získá. Čili dobrodružství toho, jestli vlastně my Evropané žijící ve velmi sofistikovaném moderním světě zaměřeném na rychlost, úspěch, výkon, čísla, peníze, jestli dokážeme vlastně obstát v kontaktu s těmi místními, jestli ti místní nám uvěří, jestli vůbec pochopí, jestli jim dokážeme předat, proč jsme tam ze svého bezpečí tepla a luxusního života najednou někam přijeli. A to všechno mi samozřejmě chybí. A to nemluvím o těch průzkumech potřeb v údolích, kde se člověk objevil po 50 letech jako cizinec znovu nebo v barmských vesnicích, kde lidé vzpomínají na rok 1945, kdy se tam zastavili američtí vojáci na konci druhé světové války a od té doby nikoho bílého neviděli. Takže to jsou samozřejmě obrovské zážitky a ten přímý dotek s projekty, které se realizují. Respektive dotek, já mám dotek, já si držím to, že jezdím na mise, podílím se na průzkumech, na základním rozhodování i na monitoringu a kontrole některých misí, ale to je už jenom krátká návštěva. Za těch 10 dnů se pod povrch nedostanete.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Ředitel společnosti Člověk v tísni si myslím, že za 20 let už se pod povrch trochu dostal. I vy se můžete ptát Šimona Pánka. Stačí poslat otázku třeba e-mailem nebo SMS na číslo 9077704.
/ Písnička /
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek před chvílí ve studiu řekl, že byl mladým mužem s touhou po dobrodružství. Kdy se to zlomilo, kdy jste si vlastně třeba během nějaké expedice řekl dobře, a co z toho, co já teď prožívám, budou mít ti ostatní? A začalo se to chýlit právě tady tímhle tím směrem.
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Ale to mě nepodezírejte z takhle dobrých úmyslů a z takhle jakoby připraveného rozhodnutí. To, co se stalo, se stalo do jisté míry náhodou, jak už to tak v životě bývá, že spoustu důležitých věcí, které nás potkají, tak potkáme náhodou. Stalo se to v roce 1988, když bylo velké zemětřesení v Arménii, tehdy ještě za dob Sovětského svazu a my jsme nějaký, myslím, rok nebo dva roky předtím na Kavkaze a také v Arménii byli s kamarády na takové velké cestě podívat se prostě na ty hory, podívat se na kulturu za Kavkazí a seděli jsme tehdy v karlínské zakouřené hospodě, bylo to v pátek večer a dívali jsme se na televizi, která v každé té hospodě byla, na ty záběry. Samozřejmě nám bylo úzko, protože k té zemi jsme získali nějaký vztah za těch pár týdnů, které jsme tam byli, nebo týden dva, a všimli jsme si, že z celého světa včetně Ameriky, Francie, Německa, ale i myslím Polska, směřuje do Arménie pomoc. A nebylo tam ani slovo o pomoci z Československa. A někdo řekl no to je špatně, my přece bychom měli taky pomoci a tam kolem toho stolu v té zakouřené čtyřce vznikl nápad tak pojeďme na sovětskou ambasádu zeptat se, jestli by nám s tou pomocí pomohli, což jsme hned druhý den ráno udělali. Velmi rychle jsme se domluvili a tehdy za komunismu mít jaksi dobro ze sovětské ambasády byl v zásadě dostatečný mandát, takže rovnou odtamtud jsme směřovali do televize, kde jsme tu sbírku vyhlásili jako skupina soukromníků vlastně, byť jsme byli kryti nějakým razítkem. Myslím, že filmový kroužek SSM Karlín nebo tak nějak se to jmenovalo. No, tak razítko bylo potřeba do jisté míry ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Razítko bylo potřeba.
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
A ta odezva byla obrovská. Obchodní dům Kotva nám poskytl prostory, lidé spontánně přicházeli, pomáhali, pak nám chyběly nákladní auta, to nás nenapadlo, tak jsme zase v televizi požádali, že potřebujeme nákladní auta na dopravu na letiště a druhý den kolem té Kotvy až někam do Revoluční stála fronta lidí, které poslaly tehdy národní a státní podniky s nákladními vozy připravenými převézt tu pomoc. Byla to totiž ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
To musí být hrozně pěkný pocit, ne?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
No byl to samozřejmě pěkný pocit, že najednou něco jde. On už, pravda, komunismus pomalu končil, atmosféra byla daleko uvolněnější než dřív, ale stejně to pro tři nebo pět kluků, kterým bylo kolem dvaceti, že najednou můžeme něco udělat v zásadě, aniž by to bylo z vrchu organizováno, aniž by to zároveň byl tvrdý nelegální disent nebo prostě utíkání před policisty na demonstracích, což jsme v té době prožívali, že se něco dá dělat, tak to samozřejmě jako je obrovská energie a ta v nás nějak zůstala, takže pak když začátkem devadesátých let Jaromír Štětina, což je takový ve skutečnosti duchovní otec Člověka v tísni, zpravodajoval v Sovětském svazu za Lidové noviny a navštěvoval různá krizová místa a vlastně vyzval nás pojďte, dejme se dohromady a začněme pomáhat, protože já už nemůžu jenom psát a fotit v těch místech. Já mám strašnou potřebu něco udělat. Tak to pak byl začátek nějaké institucionalizace.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Řekněte mi, vy jste zmínil právě tu Arménii jako místo, které jste poznal. Vy jste během těch 20 let s Člověkem v tísni poznal skoro většinu světa. Hodně zemí, Afghánistán, Himaláje, Barmu, africký region, je toho skutečně hodně. Ještě pořád se vás to osobně dotýká? Jste řekl, že v té Arménii jste řekl tady jsme přece byli, musíme něco udělat. A když vidíte, co se děje, ať už třeba politicky nebo i nějakým způsobem, když zasáhne nějaký přírodní živel, ještě pořád to cítíte vevnitř?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Cítím. Kdybych to necítil, tak už bych to nemohl dělat po těch 20 letech, protože pochopitelně nějaká rutina vstoupí do každé práce v té pozici, v které jsem, to znamená kombinace mezi managementem, vedením lidí, vedením týmu a zároveň poměrně hodně krizovým řízením, tak syndrom vyhoření hrozí a já to mám racionálně srovnáno, proč to dělám, ale kdybych tam neměl ten vlastně emotivní motor nebo to srdce, tak bych nemohl prostě vést ty lidi. Myslím, že by to vlastně bylo nevěrohodné, že by to nefungovalo, že taková práce se samozřejmě také dá dělat čistě technicky a takových organizací na světě existuje poměrně hodně. Je v tom jasný rozdíl. Ty organizace mají jenom malý zájem o lidi, kterým pomáhají a se kterými pracují. A Člověk v tísni díky mým kolegyním, kolegům, možná i díky těm nejbližším ve vedení tak je znám tím, že vlastně v místech, kde pracuje, vždycky skutečně je velmi blízko lidem, se kterými pracuje, že se jich ptá, že se snaží k těm lidem přistupovat s vlastně s pokorou, protože my jsme tam jenom návštěvníci a byť pomáháme, tak bychom měli především vědět, co ti lidé chtějí a potřebují.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
To říká Šimon Pánek, host dopoledního Radiožurnálu.
/ Písnička /
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni je hostem dopoledního Radiožurnálu. Malinko už jsme se podívali na těch 20 let Člověka v tísni. Jak moc jste se internacionalizovali za celou tu dobu? Kolik je českých spolupracovníků nebo kolegů, anebo kolik máte lidí cizinců?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
No já musím začít trošičku odbočkou /výpadek signálu/ Člověka v tísni. My jsme organizace, která je vnímána jako primárně zahraniční, ale to už dávno není pravda. Od prvních povodní v roce 1997 jednak na poli humanitárním pravidelně bohužel ty povodně se opakují, zasahujeme doma, ale máme řadu vzdělávacích, informačních a dalších projektů v České republice. To je třeba filmový festival Jeden svět, poměrně známý.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
My se k nim dostaneme, určitě.
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
A také máme programy sociální integrace. To je práce v sociálně vyloučených komunitách s lidmi, kteří trpí vlastně handicapem toho sociálního vyloučení a vnitřními i vnějšími překážkami. Jsou to především Romové. Takže to jsou vlastně sekce, my tomu říkáme, nebo projekty působící doma, a pak je to oddělení humanitární pomoci a rozvojové spolupráce, které pracuje ven, to je to nejstarší, nejznámější a tam je ta internacionalizace na místě. Tedy u nás asi není moc logické, aby v Liberci pracovali Australané například s námi. Ale ta zahraniční sekce, která dříve byla čistě česká nebo československá, protože pravidelně máme mezi sebou řadu lidí ze Slovenska, tak už je ze 30% vlastně mezinárodní. A je to proto, že hledáme nové a nové odbornosti, lidi se specializací na třeba tropické zemědělství, specifické stavebnictví, které odolá zemětřesení nebo hurikánům a podobně. A hlavně hledáme zkušené lidi třeba s desetiletou praxí v rozvojové spolupráci nebo i další a těch je tady úplné minimum. Tady vlastně donedávna nebylo vysokoškolské studium na to téma, byť se to studuje například na London School of Economics nebo v Heidelbergu nebo v Oxfordu ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
A už se to studuje tady?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Už je otevřen v Olomouci obor rozvojových studií, který je tam už pár let, ale svoji kvalitu si teprve buduje pochopitelně. A my jsme vlastně svého druhu první generace, kteří jsme s tím začali.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Bez studií.
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Bez studií samozřejmě. Takže prostě se rozhlížíme jinde a tak jako každá instituce se snažíme najít na konkrétní místo co nejlepšího člověka, tak aby co nejlépe vlastně plnil tu práci, kterou očekáváme, takže v našich řadách přibývá lidí z Polska, ale také z Británie, z Holandska a z dalších zemí a to je samozřejmě velmi zajímavé. Například jsme v té práci směrem do ciziny také proto, že už léta pracujeme na tom, aby naši místní zaměstnanci, kteří jsou toho schopni, postupovali na úroveň vlastně projektových manažerů nebo někoho, kdo řídí a koordinuje ty věci, což se nám někde daří lépe, někde hůř, většinou to závisí na míře vzdělanosti v té zemi a na dalších věcech, tak my vlastně s tím zahraničím už komunikujeme kompletně anglicky například. Takže vlastně se chováme jako mezinárodní instituce, což je asi logické po těch 20 letech, přináší to velká obohacení, občas i některé komplikace ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Také vám to přineslo ale renomé poměrně silné, celosvětové.
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Tak samozřejmě se snažíme o to renomé. My vlastně v zahraničí soutěžíme o finanční zdroje, většinou z těch institucionálních zdrojů, to je třeba Světová banka, agentury OSN, britská vláda, pochopitelně Evropská unie, tak soutěžíme s obdobnými organizacemi ze západní Evropy, ze Spojených států, z Japonska a to je poměrně náročná soutěž, v které potřebujete tu odbornost. Nejen nadšení, nejen poctivost, ale taky tu kvalitu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
A jak taková soutěž vypadá, i na to se zeptáme Šimona Pánka, ředitele společnosti Člověk v tísni. I vy se můžete ptát třeba přes www.radiozurnal.cz a vaše dotazy položím v druhé části našeho rozhovoru.
/ Písnička /
/ Reklama /
/ Zprávy /
/ Písnička /
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Posloucháte dopolední Radiožurnál. 38 minut po desáté hodině se ptáte Šimona Pánka, ředitele společnosti Člověk v tísni. Já se velmi omlouvám, Šimone, že s těmi otázkami začínám už takhle brzo, ale na jedno téma je tady těch otázek příliš mnoho, tak já s dovolením budu citovat za všechny paní nebo slečnu Andělovou, která píše : "Dobrý den, zajímá mě, zda k výzvě k vaší kandidatuře na prezidenta jste se za A zasmál, za B zaujala vás a přemýšlel jste o ní, za C možná někdy v budoucnu se tak stane, nebo za D o ní ani nevíte?"
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Tak vím o ní, to nejde nevědět. A samozřejmě jsem se zasmál, protože to pro mě rozhodně není na pořadu dne. Nechystám se kandidovat a nepřemýšlím o tom. Nevidím sám sebe a nedovedu si sám sebe představit jako prezidenta. Takže to, že mě to do jisté míry potěšilo, většina lidí je ješitných, takže když mi někdo řekne to bys zvládnul, nebo tam bychom tě rádi viděli, tak to člověka trochu potěší, ale není to nic, co bych plánoval a na čem bych pracoval.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Ale logické by to bylo. Máte pochopení pro jiné mentality, máte dobré manažerské schopnosti, co by vám na tom vadilo? Ta společnost okolo? Nechcete dělat politiku?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
No určitě ne teď. Já chci dělat pořád to, co dělám, chci dělat výkonné věci. Navíc dělám svým způsobem politiku ve smyslu ..., to znamená Věcí veřejných, nikoli tu stranickou politiku, ale politiku ve smyslu prostě veřejného života, tak vlastně veřejné organizace dělají. My jsme nakonec o.p.s., to znamená obecně prospěšná společnost, takže se snažíme být prospěšní. A to je svým způsobem taky politika, nikoli tedy stranická nebo politická. Takže zeptejte se v šedesáti třeba a třeba na tu politiku budu mít jiný názor.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Kde budeme v šedesáti? Vy jste člověk, který poznal mnoho různých kultur a vlastně v úvodu našeho rozhovoru jste o tom velmi pěkně mluvil s tím, že člověk musí mít pochopení pro to, co si vlastně v rámci té které kultury může dovolit. Udělal jste někdy nebo udělal někdy Člověk v tísni nějakou zásadní chybu, třeba ve svých začátcích, kdy vlastně ještě jak jste sám říkal, nebyly ty univerzity, nebylo, kde by se to člověk dozvěděl, a tak to šlo cestou pokusů a omylů? Vzpomínáte si na něco?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já myslím, že chyby děláme pořád. Jak v těch obdobích humanitární krize a té rychlé pomoci, kde skutečně často jste o životy nebo o zdraví lidí, kdy rozhodují, když ne hodiny, tak dny a kdy prostě není čas do detailu řadu věcí promýšlet, tak tam by se určitě dala spousta věcí z ideálního pohledu vytknout, ale je otázka, jestli to lze dělat jinak v tom imperativu teď co nejrychleji pomožte. U rozvojové spolupráce, tak je to vždycky trošku vlastně inženýrství. My jako lidé z rozvinutého světa vstupujeme do velmi složitě fungující, většinou velmi konzervativní tradiční společnosti a snažíme se těm lidem pomoci víc se postavit na vlastní nohy. To je vždycky složité a to, co funguje dobře, kde tedy ty chyby nejsou, tak jsou ty buď úplně nejjednodušší věci, to znamená domluvit se s komunitou, jestli ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Buďte konkrétní.
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Domluvit se ve vesnici, jaká je jejich představa o škole, jestli tu školu s námi spolupostaví, jestli budou schopni vybírat peníze na učitele, kdo zajistí, že ten učitel dostane ten plat a že tady ta škola bude fungovat. Anebo fungují složitější systémy, třeba podpory ... Teď je velkým problémem na světě něco, čemu se říká urban poverty, to znamená městská chudoba naroste. Víc a víc lidí se všude na světě přesunuje z venkova, kde je to přece jenom snadněji řešitelné, protože je to staré, uchopitelné. Městská chudoba přináší spoustu sociální tenzí a jiných vlastně nebezpečí a třeba jeden z konceptů, který se zdá, že funguje, pomáhat těm lidem, kteří se najednou ocitli vytrženi z tradičního života na předměstích, budovat jakési self help groups, to znamená skupiny lidí, které se navzájem podporují, třeba o ženy, které zůstaly samy s dětmi a podobně. A to už jsou složité koncepty a na ně potřebujete několik let a vlastně na ně potřebujete spoustu času a peněz pochopit, jestli to vůbec bude fungovat nebo ne. Čili ta práce je složitá, my pořád hledáme. Samozřejmě že se nám některé projekty nepovedly, zjistilo se, že lidé, kteří říkali, jak budou schopni se nadále postarat třeba o školku a nadále zalesňovat po skončení projektu, tak několik let poté se zjistilo, že to, co se vybudovalo v rámci projektu, funguje do nějaké míry, ale lidé sami už v tom prostě nepokračovali, což by se mohlo stát ale snadno i tady samozřejmě.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Šimon Pánek je hostem dopoledního Radiožurnálu. Další vaše otázky na něj za okamžik. Teď ale krátký přesun do Austrálie. Tomáš Berdych totiž bojuje ve čtvrtfinále Australian Open s Rafaelem Nadalem. No, a závěr prvního setu sleduje Jaroslav Plašil.
/ Zprávy /
/ Písnička /
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Petr z Brna se ptá ve vysílání Radiožurnálu Šimona Pánka. "Pracuji v oboru řízení financí, občas zaznamenám na pracovních portálech nabídku zaměstnání u Člověk v tísni, například finančních manažerů. Když pominu lidský rozměr práce, je Člověk v tísni konkurenceschopný vůči jiným zaměstnavatelům v tom, co dokáže hmotně nabídnout svým zaměstnancům?"
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Jestli myslíte vůči byznysu, tak samozřejmě závisí na tom, na jaké pozici pracujete. Na těch nižších pozicích v zásadě ano a k tomu nabízíme velmi příjemné prostředí, sympatické lidi, to, že se v Člověku v tísni dobře pracuje. Pokud jste na vyšších pozicích, tak tam je to problém, protože Člověk v tísni je tak jako většina nevládních organizací poměrně dost jaksi rovná struktura, kde ty rozdíly mezi nejnižšími a nejvyššími pozicemi jsou několikanásobně menší než v byznysu. Závisí to tedy na tom, jak vysoko pracujete. Pochopitelně ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Jestli je Petr finanční ředitel nějakého podniku, tak u vás ...
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Jestli je ředitelem nebo vyšším manažerem, tak u nás dostane jen zlomek toho, co má v byznysu pravděpodobně. Ale vždycky stojí za to to zkusit. Stojí vás to jeden e-mail nebo jeden telefon, na druhé straně to, co nabízíme, je právě třeba pro lidi z finančního sektoru velmi zajímavé prostředí. My jsme složitější než většina firem naší velikosti, máme obrat kolem půl miliardy, ale ze stovek zdrojů z celého světa včetně Světové banky a dalších. A protože vlastně každou tu korunu musíme v celém systému dohledat, tak máme složité zakázkové účetnictví, které na konci spojí to, co jsme vydali, s tím, co jsme dostali, tak abychom těch cirka 400 až 500 oddělených projektů, které každý rok uzavíráme, dokázali těm dárcům nebo finančnímu úřadu v případě, že to je veřejná sbírka, přesně vyúčtovat. Takže pro někoho, koho zajímá, byť je to neziskový prostor, složité otázky finančního řízení, tak můžeme být zajímaví.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
A Silvii zase zajímá pomoc. Jakým způsobem by mohla pomoci, když třeba to nebude prostřednictvím přátel Člověka v tísni, ale ještě jinak. To si asi u vás na stránkách docela dobře vybere, ne?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Určitě. Tak pro lidi, kteří sdílí nějak náš pohled na svět a mají pocit, že se máme starat o něco víc než sami o sebe, tak jedna z možností je stát se členem Klubu přátel Člověka v tísni. Všechno najdete na našich stránkách www.clovekvtisni.cz, nebo si vybrat některou z dlouhodobých sbírek, jako je podpora rozvojové pomoci, vybrané země a podobně.
/ Písnička /
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Další dotaz na Šimona Pánka: "Dobrý den. Myslíte si, že se dá nějak zabránit tomu, aby lidé ze třetího světa poté, co získají vzdělání, odešli na západ? Jak to udělat, aby zůstali doma a táhli svou zemi nahoru?"
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
To je samozřejmě velký problém. Odliv mozků vlastně, to, že hmotně to těm lidem nabízí daleko lepší život, když se přesunou do Evropy nebo do Ameriky. Jsou na to různé technické instrumenty jako třeba závazky na nějakou dobu po skončení vysoké školy zůstat doma a podobně. Půjčky, které se musí splácet. O těch bych nechtěl mluvit. Myslím, že v zásadě jediné, co pomáhá, je pracovat v těch zemích s občanskou společností, s osobnostmi, s elitami a snažit se kromě té konkrétní pomoci školám, zdrojům vody, zemědělství, zdravotnictví pracovat vlastně také jakoby vlastně na podpoře demokracie a na podpoře dobrého vládnutí v těch zemích, protože ti lidé neodcházejí proto, že by nechtěli žít v Africe ve svém domově, ti lidé odcházejí, protože v těch zemích to špatně funguje. Mají špatně garantována svá práva, bezpečnost, vymahatelnost práva, budoucnost a tak dále. Jinak oni by si ve svých zemích většinou mohli vydělat velmi dobře. Těch elit není tolik v rozvojových zemích. A když skutečně něco umíte, tak ve většině těch zemí můžete poměrně hodně dobře vydělávat i v chudých zemích vlastně, když patříte mezi vzdělané lidi.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Barbora se ptá Šimona Pánka. "Dobrý den, dovolte mi vyslovit vám nejprve velký dík a potom přízemní ženskou otázku. Jak se dá vaše práce skloubit s rodinným životem?" Máte děti? Máte rodinu?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Samozřejmě. Mám dvě dcery a je to fofr, aby to člověk nějak skloubil. Já jsem dřív tak do roku 2005, 2006 trávil půl roku, třičtvrtě roku na cestách. To už dnes nedělám. Také jsme se rozrostli. Já dělám toho hlavního úředníka, vyjíždím jenom na kratší cesty, takže když se to všechno sesype, tak je to třeba maximálně 2, 2,5 měsíce z roku na cestách. Po zbytek času jsem tady a snažíme se pracovat rychle, aby mi večer zbyl čas ještě na rodinu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
Stalo se vám někdy za těch 20 let, co existuje Člověk v tísni, že byste ztratil nebo začal ztrácet víru v to, co děláte?
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Určitě jsem měl období, kdy jsem ztratil sílu to táhnout. Koncem devadesátých let jsem vlastně rok a půl byl jenom ve správní radě Člověk v tísni, nedělal jsem tu výkonnou práci, protože jsem prostě už na ni neměl energii. Jistá únava se objevuje vždycky, ale po těch 20 letech buď člověk získá nějak vyrovnaný vztah a umí s těmi odpočinky pracovat, anebo vyhoří, nebo musí změnit zaměstnání. Takže myslím, že je to v zásadě stabilizované v mém případě.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka
--------------------
A to se Šimonovi Pánkovi, řediteli společnosti Člověk v tísni, nestalo. Takže děkuji za rozhovor, přeju vám, ať se vám to ještě dlouho nestane a ať jsou lidé, pro které pracujete nebo se kterými pracujete, stále rádi, že vás mají. Ať se vám daří, díky.
Šimon PÁNEK, ředitel společnosti Člověk v tísni
--------------------
Děkuji vám, na shledanou.
