Haló noviny | rubrika: Z domova | strana: 3
Rozhovor Haló novin s poslancem Miroslavem Grebeníčkem (KSČM) o současném výkladu nejnovějších dějin
* Rok 2009, který končí, byl v české politice a médiích plný výkladů novodobých československých a českých dějin, ale i dějin evropských i světových. Jak vnímáte tyto aktuální interpretace nedávné minulosti?
Většinu toho, co se veřejnosti o československých i světových dějinách letos prezentovalo, lze podle formy zpracování a účelu stěží posuzovat a brát jinak než jako účelové agitky. Samozřejmě, že i dnes existují lidsky slušní historikové a ti, co pracují při poznávání a prezentaci nejnovějších dějin vysoce kvalifikovaně a přitom poctivě, s respektem k faktům a podstatným dějinným souvislostem. Takoví ale dnes nejsou příliš v kurzu. Dnes se, řečeno tržním žargonem, který užívá politická pravice a část sociálních demokratů, poptává, platí, a dokonce i politicky nařizuje a politickým vydíráním prosazuje něco jiného. Trpělivé a poctivé historikovo hledání a nalézání odpovědí na otázky jak se něco skutečně odehrávalo a proč se to vlastně stalo, se zkrátka nenosí. Jednodušší je nevzbuzovat ve veřejnosti nebo ve studentech a žácích žádné pochybnosti. A aby ty pochybnosti nevznikaly, musí se zkrátka »tlumit«. Nepohodlná fakta, otázky a odpovědi je nutné v médiích cenzurovat a nepohodlné pravdy vytěsnit, nahradit mnohohlasým opakováním něčeho jiného, a to i za cenu lži.
* Není to od vás příliš tvrdé hodnocení současnosti. Vždyť fakta o minulosti jsou nyní volně dostupná, stačí jen po nich sáhnout, užít vlastního rozumu, vybrat si věrohodné z toho, co se předkládá, a nenechat se obelhávat.
Většina veřejnosti nemá svobodu takové volby. V každodenním shonu a běhu lidských životů za většinu českých občanů rozhodují o tom, čeho se jim z historie nebo z pohádek o historii dostane, sponzoři, včetně německých nadací, prapodivní nakladatelé, pokud jde o tištěná média převážně zahraniční, ředitelé a šéfredaktoři veřejnoprávních i soukromých médií, autocenzoři na moderátorských a komentátorských pozicích. A snad nejaktivněji doslova nově vyrábějí a posilují svérázný obraz minulosti »věční kolaboranti«, jak některé bývalé aktivní svazáky, novináře, režimní a polorežimní kumštýře a držitele legitimací KSČ nedávno přiléhavě v jedné diskusi kdosi označil. Z mnohovrstevnatého a pestrobarevného obrazu nedávné minulosti se přičiněním oněch kolaborantů a lidí bez paměti stává zvláštní krajina. V mlze a pod sněhem zapomnění se skryje to, co se nehodí, leckde se vyrobí úplně nové kulisy a do závějí zapíchnou tu a tam orientační tyče a hlasatelé nové jedině správné verze určují to, kam jít a jak věci vidět a vykládat. Hodně to připomíná komerční reklamu ve veřejnoprávních a soukromých televizích. Od každodenní nedemokraticky vnucované laviny bezobsažných bonmotů, polopravd a vyložených lží o tom, co je nejzdravější, nejlepší, nejvýhodnější, nejnutnější a nejsprávnější, se žádný televizní divák osvobodit nemůže. A útržkovité nesmělé zmínky o skutečné povaze nabízeného zboží a služeb, takové, aby příliš nerozzlobily bohaté sponzory a jejich politické a mediální protektory, nic na té nekonečné manipulaci a obelhávání spotřebitelů změnit nemohou.
* Političtí oponenti vám často vytýkají, že se nechcete vypořádat s minulostí, že omlouváte minulé násilí nebo že snad i do budoucna počítáte v politickém boji s násilnými metodami cesty k moci.
Svého času teolog Tomáš Halík vyslovil jednu perspektivu, kterou dodnes odmítá vzít plně za svou nejen katolická církev, ale dneska i ti, kdo v Česku usilovně přepisují novodobé a nejnovější dějiny. Řekl: »Musíme už jednou rozetnout nebezpečnou spirálu odplaty a pomsty.« Ve stejném kázání se zamýšlel, mám-li parafrázovat, i nad tím, kdy v lidském společenství končí noc vzájemného strachu, předsudků a nenávisti, »v níž si naši předkové a předchůdci vzájemně zasazovali rány, z nichž mnohé se dodnes úplně nezacelily, stále bolí.« Za sebe k tomu mohu dodat, východisko z minulosti a překonání chyb a tragédií minulosti jakkoli vzdálené či nejbližší, není v božském příkazu, na který ani sama hierarchie církví dodnes nedbá. Východisko není ani v dogmaticky pojaté, jakoby shora přikázané všeobjímající lásce k bližním. Takovou lásku mocenské a majetkové elity ve své většině v lidské historii ani k sobě navzájem, natož ke svým otrokům, poddaným nebo zaměstnancům nepociťovaly a neprojevovaly. Mnohdy chyběl i jakýkoli lidský soucit, projev solidarity, pomoci nebo podpory. To, že lidé bez střechy nad hlavou umírali hladem nebo zimou bez pomoci ještě za první republiky a že někteří takto mohou zemřít, byť v České republice jen v ojedinělých případech, i dnes, je dokladem nikoli nedostatku pouhého soucitu, ale dokladem nových společenských ran a jizev. Jen pečlivé poznání minulosti, posouzení souvislostí, příčin a důsledků lidského a společenského konání a celkový kulturní a ekonomický vzestup vedou k tomu, abychom ze zkušenosti předchozích generací a našich předchůdců vyvodili potřebné poznání a motivy pro změnu společenských poměrů a lidského jednání v přítomnosti a budoucnosti. Ne, nikdo nečeká návrat ke starým poměrům. Ovšem ti, co provedli transformaci a přivedli Českou republiku do NATO a Evropské unie, už opravdu nevědí, jak dál. Všichni také cítíme, že stávající model naší civilizace se ekonomicky i politicky zjevně vyčerpává. Proto je nutné myslet alternativně, a to nejen o uspořádání České republiky a Evropy, ale i celé moderní civilizace.
* Nejen politická pravice, ale i lidé ze špičky ČSSD jako Jiří Paroubek nebo Michal Hašek odmítají spolupráci s komunisty s tím, že se KSČM nedistancovala dost od minulosti a že odporem k NATO ohrožuje národní bezpečnost.
Mám-li to posoudit očima a zkušeností historika, pak oba pánové nepatří k těm, kdo by slovy zmíněného Tomáše Halíka trpěli předsudky nebo pociťovali bolest z minulých ran a měli přednostní právo na omluvy, kterých se od KSČ a později i od KSČM dostalo jiným. Oba jsou jen politikové, přiznám, že vysoce kvalifikovaní, ale přece jen poněkud sebestřední a často se podřizující potřebám okamžitého osobního nebo stranického politického zisku. A za to platí ČSSD těžkou daň tím, že pod hlavičkou sociální demokracie její špičky často dělají to, co se nosí na pravici. Oni si nepochybně myslí, že se antikomunismus a na druhé straně slepá oddanost k NATO nosí a vyplatí jaksi obecně. Ale v tom se právě ukazuje, že zůstali k nedávné historii hluší. Co ostatně zbylo v dějinách po těch, co dělali jen to, co se okamžitě vyplácí a co se právě nosí. Jejich hra na »nepoučenou« a nedostatečně »distancovanou« KSČM a na »jedinou bezpečnostní záruku« Evropy - NATO má dva zřetelné efekty. Na české politické scéně posunuje sociální demokraty v rozporu se zájmy většiny občanů a republiky k ODS a kdejakému obskurnímu útvaru na pravici. Na mezinárodním poli se pak právě zásluhou oddanosti ČSSD k NATO zvýšila bezpečnostní rizika v Evropě a ve světě, když vláda Miloše Zemana se připojila k válce NATO proti Jugoslávii a když Vladimír Špidla a další nabídli české území pro cizí vojenské základny a zapojili republiku do vleklých agresí a okupací v Asii. Z hlediska dějinné zkušenosti si jistě mohou sociální demokraté a komunisté počítat staré jizvy a bolesti, a to říkám se vším respektem k ohnuté minulosti vzájemných vztahů, s vědomím toho, že ke starým tradicím marxistické levice sociální demokracie se hlásí i současná KSČM a část současných sociálních demokratů. Současnost a budoucnost je ale, jde-li o zájmy levice a obecně demokratických a sociálně vnímavých sil, prostor pro skutečné politiky a státníky, ne pro ufňukané »báby«.
* Jak do současných snah o nový výklad dějin zapadá činnost takzvaného Žáčkova Ústavu pro studium totalitních režimů, činnost senátora Štětiny nebo poslední aktivita ministra Kocába. Nejde tu o diskreditaci historie jako seriózní vědy a slučuje se to vše vůbec s ústavou deklarovaným demokratickým charakterem na ideologii nevázanou mocí státu?
Rozpor činnosti, aktivit a výstupů onoho ústavu s uznávanými postupy badatelské práce a rozpor se ctí kvalifikovaného historika je založen už v politickém zákoně o jakési »vedoucí úloze« této politické státní instituce. Praxe činnosti takové instituce, která často odporuje Ústavě a Listině základních práv a svobod, vystavuje každého, kdo by s touto institucí chtěl mít něco společného, do společensky nepěkných souvislostí. Bohaté financování takto pojaté činnosti na rozdíl od nedostatečného financování a malé podpory badatelské práce ústavů Akademie věd a dalších vědeckých institucí to jen podtrhuje. Spojit seriózní historické bádání s lustracemi, publikací a politickým zneužíváním kompromitujících materiálů bezpečnostních složek státu dost dobře není možné bez toho, aby nedošlo k hluboké diskreditaci historické vědy. Senátor Štětina, horlivý zastánce podobně politicky a lustračně pojatých bádání, jistě dobře ví, proč činí, co činí. Je přitom velmi výmluvné, že mu tyto metody slouží nikoli k deklarovanému »vyrovnávání se s minulostí«, ale že zkouší minulost využít jako klacek k potlačení a omezení demokratické soutěže stran a myšlenek v současné republice. Michael Kocáb, tak jak jej znám, mne svými posledními antikomunistickými aktivitami překvapil. Ale to by spíše než o dějinách bylo o psychoanalýze. Ačkoli i historická zkušenost tu může svými příklady mnohé napovědět. Doba je opravdu složitá. M. Kocáb cosi v začátku veřejně občanům sliboval, k něčemu je přizval. Jestli to skončilo v případě fondu Trend jeho útěkem od odpovědnosti a následným vytunelováním drobných kuponových akcionářů, z politiky se stáhl. Nyní je v ní po konzultacích s Václavem Havlem znovu. A dokonce s novou ochotou opět »řeší« i cizí vojenské základny na území naší republiky. Dokonce ve stylu, za který by se nemusela stydět ani Vlasta Parkanová. Mohu se domnívat, že demonstrativní vypjatý antikomunismus je u M. Kocába a jemu podobných tím, čím byla u některých jeho historických předchůdců vypjatá, ale obsahově prázdná demonstrace oddanosti věci reálného socialismu. Poměřováno Ústavou, je to pak možné skutečně hodnotit jako nedemokratický pokus omezovat a zakazovat svobodu politického názoru a demokratického sdružování. Skutečné dějiny ale, troufám si tvrdit, ještě neskončily. Ano, mnozí víme, jak udělat z ryby rybí polévku. Ale jak udělat z rybí polévky rybu, to nejspíš necháme na »angažovanosti« různých kocábů, štětinů, mejstříků a havlů.
Ne, oni skutečně už nenabízejí žádné rozumné myšlenky či projekty. Vše vsadili na marketing, který mnohdy pracuje s neodůvodněnými hrozbami, jakou je prý například existence KSČM. Účelovost je i zde naprosto zřejmá. Možná právě nyní mnozí pochopí, jaký propastný rozdíl je mezi politickým fanatismem a skutečnou historickou vědou. Ne, v případě politického fanatismu a jeho naprostého historického bezvědomí nejde o žádné zpětné zrcátko, ale poměřováno Listinou základních práv a svobod o zbraň hromadného ničení v oblasti politických a základních lidských práv. Myslím, že neuškodí právě v závěru mého rozhovoru připomenout slova Josefa Čapka: »Politika, která záměrně mate veřejné mínění, která vypočítavě staví na lidské mravní nejistotě, na nízkých pohnutkách, náladách a hnutích, není než velmi hanebnou, ne-li přímo zločinnou spekulací.« Chci věřit, že to při vstupu do nového roku pochopí nejen Muž z Ria či Blbec z Xeneminde, ale i Pepa z Honkongu.
