Haló noviny | rubrika: Komentáře | strana: 5
Stav části politického myšlení v České republice, naší zmenšené vlasti, šokuje: zpozdile, po vzoru podobných postupů v některých východoevropských zemích po převratech, dospěl útok proti Komunistické straně Čech a Moravy do stadia nejen scestných úvah bojovných antikomunistů, ale i do agendy státních institucí.
Probojování se Jaromíra Štětiny a Martina Mejstříka do Senátu především jim vytvořilo cestu k využití a zneužití této instituce. Původní Štětinou vedená komise navrhla přes 70 důvodů, proč komunisty zakázat, většinou k pobavení, co všechno by podle komise bylo možné stíhat. Nakonec v dalším volebním období, po oslabení komise o Martina Mejstříka, když mu voliči už podruhé nedali žádnou šanci, návrh neobstál ani před nově složenou komisí. Už není požadováno prozkoumání všech dříve uváděných »důvodů«, dokonce ani zákaz, ale stačily by dvě základní změny.
Komunistická strana Čech a Moravy by měla změnit název tak, aby neobsahoval slovo komunistická.
A nejlépe asi i přísežně oznámit a ve stanovách zakotvit, že takového slova a všech od něj odvozených - snad kromě přijímání nadávek postkomunisté - je i ve straně zakázáno nejen používat, ale i na ně myslet. Za druhé vadí to nejdůležitější, co strana má, teoretický a programový základ. Vzdát se marxismu, nejen marxismu-leninismu, který tvoří hřích nad hříchy. Stát se, podobně jako jiné politické strany v naší zemi, stranou jen s krátkodobými, pragmatickými cíli. Ty je navíc běžné v denní politice podle potřeby měnit, zvlášť při srovnání volebních programů plných slibů a praxe hned po volbách, jak se začne jednat o funkcích v parlamentu a složení vlády.
Je projevem osobní kultury zúčastněných, že je možné, že takový návrh podpoří celá horní komora a že se najdou členové vlády, kteří jsou ochotni se věcí vážně zabývat a hledat cesty, jak postupovat. Kdyby to tak šlo bez přijetí odpovědnosti vlády a bez nutnosti řešit kauzu před Nejvyšším správním soudem, kde je nebezpečí, že snad aspoň trochu nezávisle uvažující soudci takový nesmysl neschválí. Co kdyby stačilo jen pohrozit a komunisté byli vstřícní. Těžko -museli by si naplivat do vlastních tváří a zbavit se nejen Ústavou zaručeného práva na svobodné myšlení, ale většinou se vzdát i ceny svého vlastního života a činů. Zklamali by také ty, kteří v nich vidí své zástupce prosazující jejich rovněž Ústavou zaručené zájmy.
Snad si ve vládě všimnou, že komunistické strany existují nejen v zemích všech současných stálých členů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, ale i v zemích, které v rámci možného rozšíření počtu stálých členů přicházejí v úvahu z Afriky, Latinské Ameriky i Asie, ve většině zemí Evropské unie, že KSČM udržuje bratrské vztahy s nejméně 80 stranami v zahraničí, že k marxismu se hlásí mnoho dalších stran, včetně stran v Evropě, které pod tlakem musely svůj název přizpůsobit.
Když na začátku padesátých let minulého století vrcholil mccarthismus, distancovala se od komunistů i hlavní odborová centrála ve Spojených státech amerických ALF-CIO, ale je to už pár let, co svůj přístup změnila. A v této vzorové zemi jak neoliberalismu, tak konzervatismu dokonce poslední sjezd Komunistické strany USA v plném rozsahu přenášel jeden celostátní televizní kanál. Opičící se australská vláda přinutila tamější komunistickou stranu v roce 1953, aby se přejmenovala na socialistickou. Ta ale znovu od roku 1998 působí pod svým původním názvem. Že by se někteří naši protikomunističtí jestřábi chtěli přidat ke způsobu, jakým se kdysi vypořádal se silnou Komunistickou stranou Indonésie k moci se deroucí generál Suharto? Stálo to miliony životů.
Ani se mi nechce připomínat už otřepané zjištění o Marxovi jako mysliteli minulého tisíciletí. Šlo ale o vědce a politika, který se neomezil jen na uznávaný přínos filozofii uspořádáním dialektického a historického materialismu na základě rozvinutí výsledků celých generací filozofů, ale přispěl i k rozpoznání důležitých ekonomických zákonů, které stále dobře vystihují základní vývoj kapitalismu, včetně jeho současné všeobecné krize. Před jedním a půl stoletím spolu s Bedřichem Engelsem také významně přispěli k metodice zkoumání přírody, a hlavně společnosti. Jejich pokračovatelé mají na co navazovat, vývoj se nezastaví. Teorie přispěla k provádění praktické politiky, od Pařížské komuny přes ruské revoluce, vývoj po druhé světové válce až po dnešní dny. Teorie i praxe byly dále rozvíjeny, také na základě rozborů a kritiky dosavadního vývoje. Nelze přitom přehlédnout i přínos V. I. Lenina.
Společnost se bude vyvíjet dál a bude se učit řešit své problémy tak, aby byla stále lidštější, spravedlivější, aniž by někteří žili na úkor většiny ostatních, aniž by trval hlad, zbytečné nemoci, řešení problémů válkami a násilím. O to jde nám, komunistům, a nic na tom nemůže změnit úsilí antikomunistů, ať je v konkrétních případech neúspěšné nebo přes námitky vyplývající ze zdravého rozumu úspěšné. Česká republika by určitě neměla být novým vzorem zpátečnictví.
Foto popis|
O autorovi| Václav EXNER, poslanec (KSČM)
Probojování se Jaromíra Štětiny a Martina Mejstříka do Senátu především jim vytvořilo cestu k využití a zneužití této instituce. Původní Štětinou vedená komise navrhla přes 70 důvodů, proč komunisty zakázat, většinou k pobavení, co všechno by podle komise bylo možné stíhat. Nakonec v dalším volebním období, po oslabení komise o Martina Mejstříka, když mu voliči už podruhé nedali žádnou šanci, návrh neobstál ani před nově složenou komisí. Už není požadováno prozkoumání všech dříve uváděných »důvodů«, dokonce ani zákaz, ale stačily by dvě základní změny.
Komunistická strana Čech a Moravy by měla změnit název tak, aby neobsahoval slovo komunistická.
A nejlépe asi i přísežně oznámit a ve stanovách zakotvit, že takového slova a všech od něj odvozených - snad kromě přijímání nadávek postkomunisté - je i ve straně zakázáno nejen používat, ale i na ně myslet. Za druhé vadí to nejdůležitější, co strana má, teoretický a programový základ. Vzdát se marxismu, nejen marxismu-leninismu, který tvoří hřích nad hříchy. Stát se, podobně jako jiné politické strany v naší zemi, stranou jen s krátkodobými, pragmatickými cíli. Ty je navíc běžné v denní politice podle potřeby měnit, zvlášť při srovnání volebních programů plných slibů a praxe hned po volbách, jak se začne jednat o funkcích v parlamentu a složení vlády.
Je projevem osobní kultury zúčastněných, že je možné, že takový návrh podpoří celá horní komora a že se najdou členové vlády, kteří jsou ochotni se věcí vážně zabývat a hledat cesty, jak postupovat. Kdyby to tak šlo bez přijetí odpovědnosti vlády a bez nutnosti řešit kauzu před Nejvyšším správním soudem, kde je nebezpečí, že snad aspoň trochu nezávisle uvažující soudci takový nesmysl neschválí. Co kdyby stačilo jen pohrozit a komunisté byli vstřícní. Těžko -museli by si naplivat do vlastních tváří a zbavit se nejen Ústavou zaručeného práva na svobodné myšlení, ale většinou se vzdát i ceny svého vlastního života a činů. Zklamali by také ty, kteří v nich vidí své zástupce prosazující jejich rovněž Ústavou zaručené zájmy.
Snad si ve vládě všimnou, že komunistické strany existují nejen v zemích všech současných stálých členů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, ale i v zemích, které v rámci možného rozšíření počtu stálých členů přicházejí v úvahu z Afriky, Latinské Ameriky i Asie, ve většině zemí Evropské unie, že KSČM udržuje bratrské vztahy s nejméně 80 stranami v zahraničí, že k marxismu se hlásí mnoho dalších stran, včetně stran v Evropě, které pod tlakem musely svůj název přizpůsobit.
Když na začátku padesátých let minulého století vrcholil mccarthismus, distancovala se od komunistů i hlavní odborová centrála ve Spojených státech amerických ALF-CIO, ale je to už pár let, co svůj přístup změnila. A v této vzorové zemi jak neoliberalismu, tak konzervatismu dokonce poslední sjezd Komunistické strany USA v plném rozsahu přenášel jeden celostátní televizní kanál. Opičící se australská vláda přinutila tamější komunistickou stranu v roce 1953, aby se přejmenovala na socialistickou. Ta ale znovu od roku 1998 působí pod svým původním názvem. Že by se někteří naši protikomunističtí jestřábi chtěli přidat ke způsobu, jakým se kdysi vypořádal se silnou Komunistickou stranou Indonésie k moci se deroucí generál Suharto? Stálo to miliony životů.
Ani se mi nechce připomínat už otřepané zjištění o Marxovi jako mysliteli minulého tisíciletí. Šlo ale o vědce a politika, který se neomezil jen na uznávaný přínos filozofii uspořádáním dialektického a historického materialismu na základě rozvinutí výsledků celých generací filozofů, ale přispěl i k rozpoznání důležitých ekonomických zákonů, které stále dobře vystihují základní vývoj kapitalismu, včetně jeho současné všeobecné krize. Před jedním a půl stoletím spolu s Bedřichem Engelsem také významně přispěli k metodice zkoumání přírody, a hlavně společnosti. Jejich pokračovatelé mají na co navazovat, vývoj se nezastaví. Teorie přispěla k provádění praktické politiky, od Pařížské komuny přes ruské revoluce, vývoj po druhé světové válce až po dnešní dny. Teorie i praxe byly dále rozvíjeny, také na základě rozborů a kritiky dosavadního vývoje. Nelze přitom přehlédnout i přínos V. I. Lenina.
Společnost se bude vyvíjet dál a bude se učit řešit své problémy tak, aby byla stále lidštější, spravedlivější, aniž by někteří žili na úkor většiny ostatních, aniž by trval hlad, zbytečné nemoci, řešení problémů válkami a násilím. O to jde nám, komunistům, a nic na tom nemůže změnit úsilí antikomunistů, ať je v konkrétních případech neúspěšné nebo přes námitky vyplývající ze zdravého rozumu úspěšné. Česká republika by určitě neměla být novým vzorem zpátečnictví.
Foto popis|
O autorovi| Václav EXNER, poslanec (KSČM)
