Rodina a škola | Rubrika: osobnost a škola | Strana: 32
Když Petra Procházková pořádá besedy ve školách o Afghánistánu, děti se ji více než na tamější politickohospodářské problémy ptají na její život s jejím afghánským manželem. Přiznám se, že ani já jsem nebyla jiná.
* Váš muž je Afghánec. Jak se mu žije v Čechách?
Tak on tady teď není. Dlouho tu nemohl najít práci a nějak se živit musí, protože v Afghánistánu děti velmi finančně podporují své rodiče. Nakonec jsem mu našla práci u české armády v Afghánistánu, kde se živí jako tlumočník.
* To musí být docela složité. Je vlastně okupantem ve vlastní zemi.
Snad tak hrozné to není. Česká armáda je přeci jen jinak vnímaná než americká nebo britská. Ale když jste se ptala na to, jak se mu žije v Čechách, tak musím říci, že na začátku si zde špatně zvykal. Nechápal například, že se lidé v činžáku nezdraví, nemluví spolu. Cítil se uražen, že ho sousedi nezvou na svatby nebo pohřby. Chtěl by pořádat stále pro přátele, rodinu, sousedy společná jídla. Také paní pošťačku by rád pozval na čaj. V Afghánistánu to tak chodí. Návštěvy se dopředu nehlásí a najednou musí žena uvařit pro deset lidí. To bych musela přestat pracovat! Pro muže bylo obtížné i přijmout fakt, že se musí každý den do práce. Jeho kultura je v přístupu k práci jiná.
* Kde jinde narážíte na kulturní rozdíly?
V Afghánistánu hraje rodina na veřejnosti vždy divadlo. Zvenku každá rodina vypadá jako ideální. Mému muži se tedy moc nelíbí, že zde na veřejnosti o našem životě otevřeně mluvím, jako například teď. Ale já hřeším na to, že tu teď momentálně není.
* O postavení muslimských žen se dozvídáme leckdy velmi smutné příběhy. Jaké je postavení žen ve vaší rodině?
Rodina mého muže nepatří zrovna k těm tradičním. Takže já jsem se tam měla velmi dobře. Samotný fakt, že mne jako cizinku přijali a mají mne rádi, svědčí o jejich nekonformnosti. Když jsem s mužem žila v Afghánistánu, tak vůbec vše fungovalo velmi dobře. Náš vztah byl až idylický.
* Nyní žijete na vesnici, jak vás zde přijali?
Musím říct, že moc dobře. U dětí si potřebovali ověřit, že jejich snědší pleť není dána příslušností k Romům. Jinak se ale k nám chovají velmi slušně.
* Máte s manželem podobné názory na výchovu a vzdělávání dětí?
Já myslím, že rozdíly ani nevyplývají z rozdílnosti kultur, ale spíše povah. Máme takové spory, jaké mají často i české páry. Například si muž myslí, že by na mně syn neměl být tak závislý.
* Mnohým českým dívkám se líbí muži z muslimských zemí. Doporučila byste jim sňatek uzavřít?
To opravdu záleží, z jaké je muž země. Něco jiného je muslim z Turecka a něco jiného ze Saúdské Arábie. Je potřeba dopředu rodinu velmi dobře poznat a zjistit, jak si partner představuje společný život.
***
Petra Procházková (*1964) je česká humanitární pracovnice a novinářka. Stala se známou především svým zpravodajstvím z válečných konfliktů, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu na Kavkaze. Po vystudování gymnázia absolvovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Pracovala v časopise Květy. Od roku 1989 pracovala v Lidových novinách jako reportérka domácí rubriky, v roce 1992 byla vyslána do Ruska. Zde pracovala jako zahraniční korespondentka. Pracovala jako válečná zpravodajka, její první reportáže pocházely z Abcházie. V roce 1994 spolu s Jaromírem Štětinou založili soukromou novinářskou agenturu Epicentrum. Začala pracovat s kamerou a natočila různé reportáže. V roce 1994 byla očitým svědkem bombardování. V době diverzní akce Šamila Basajeva se s několika novináři nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice. V roce 2000 přerušila zpravodajskou práci a po dobu jednoho roku se intenzivně věnovala nezávislé, humanitární práci v Grozném. Zde založila dětský domov pro padesát válečných sirotků, o které se stále stará. V témže roce ji ruské úřady označily jako personu non grata, a musela tak Rusko opustit. Spolu s Janou Hradilkovou založila v roce 2001 občanské sdružení Berkat (čečensky „štěstí“), které pomáhá dětem, ženám a dalším v Čečensku a Afghánistánu.
