Lidové noviny | Rubrika: Orientace/Rozhovor | Strana: 28
S dokumentaristkou Libuší Rudinskou o Jiřím Voskovcovi, ženě, která odložila děti, a o dívce, která jí to dokázala odpustit.
Artová kina hrají film Můj otec George Voskovec už druhý měsíc. Teď se k nim začínají přidávat další a další sály. Zájem o celovečerní dokument mapující život české legendy v americkém exilu roste. Autorka Libuše Rudinská jej nejen natočila s kamerou v ruce, ale je i jeho producentkou a sama se také stará o distribuci.
* LN Jak jste se k tématu Jiřího Voskovce vůbec dostala? Osvobozené divadlo jste asi příliš neznala?
Přiznávám, že mě Jiří Voskovec dřív nijak zvlášť nezajímal, nějak mi ho vždycky zastiňoval Jan Werich a ten mi lezl trochu krkem, jak ho bylo všude plno. Jeho bodrý humor a moudra mě nebavily, bylo přewerichováno. Voskovec pro mě vlastně neexistoval, jen jsem ho vnímala jako hezkého chlápka, který dělal jemnou srandu. Jednou jsme ale na gymnáziu měli nějakou diskusi o Voskovcovi a Werichovi a tam padla zajímavá informace: že se vzájemně přežili jen o necelý rok, že Voskovec zemřel krátce po Werichovi. Tehdy jsem si uvědomila, že mě zajímá, jak to s nimi bylo, jak byli na sebe napojení a jak ten člověk v Americe vlastně žil.
* LN Ale to bylo před dvaceti lety…
Ano, uběhlo dvacet let. Nic jsem v tom směru nedělala. Až když vyšla jejich korespondence, někdo mě upozornil, ať si to přečtu, a já tím byla úplně fascinovaná, všechny díly jsem doslova zhltla. Werich mě ničím nepřekvapil, i když jsem ho potom nějak víc přijala, ale Voskovec byl pro mě velký objev.
* LN Čím?
Tou svou jemností, křehkostí, inteligencí i odvahou jít s kůží na trh. A i vizí. Tím, jak dokázal odhadnout fašistické nebezpečí a přemluvit Wericha a Ježka, aby odjeli do Ameriky. Byl to podle mě velký světoběžník. Já sama strávila rok v Americe a řešila jsem, jaké by to bylo, kdybych se rozhodla žít tam a točit filmy. Tak mě to najednou všechno přitahovalo poznat ho. Bylo jasné, že o něm udělám film. Najednou jsem víc chápala, že zvolil menší zlo. Sám od sebe by asi v Americe žít nechtěl, ale komunistická Evropa pro něj byla nepřijatelná natolik, že se odhodlal k emigraci. Byl to kompromis – a od té doby byl celý jeho život vlastně kompromisem.
* LN To se vám při sledování jeho amerických stop potvrdilo?
Vlastně ano. Začala jsem hledat lidi kolem něj, ale po pravdě, bylo už pět minut po dvanácté, protože většina z pamětníků nežila. První, koho jsem oslovila, byl Miloš Forman. Když souhlasil, potvrdilo se mi tím, že pokud i Forman je ochoten ztratit trochu času, aby promluvil o Voskovcovi, ten člověk za to stojí. Tak jsme odletěli do Ameriky. Měli jsme kontakty na nejznámější emigranty, komunikovali jsme s nimi, ale skoro nic z toho nebylo. Každý sice začal mluvit o Voskovcovi, za chvíli ale skončil u sebe. Ale potkali jsme naštěstí jednoho z nejbližších přátel Jiřího Voskovce – Jiřího Plannera – a jeho ženu Janu. Na Manhattanu jsme se setkali s jeho adoptivní dcerou Gigi, sešli jsme se i s Voskovcovou druhou ženou Chris. Nedoufali jsme, že se nám s ní něco podaří natočit. Slyšeli jsme zvěsti, jak moc je nemocná, že nebude chtít s námi mluvit. Naštěstí pro nás ona už ale neměla sílu příliš vzdorovat a souhlasila, že ještě naposled něco řekne. Jezdili jsme na Long Island, kde žila u Gigi. Vyprávěla, a jen když se jí nelíbila otázka, odpověděla, že si nic nepamatuje. Pokaždé jsme se báli, že při další návštěvě už nám řeknou, že zemřela. Naštěstí se to ale stalo až o dva měsíce později. Bylo jí jedenadevadesát.
* LN Myslím, že moc sympatií nevyvolávala. Ve vašem filmu dcery a další svědkové vypovídají například o tom, jak se Chris odmítla starat o Voskovcovy děti, které adoptoval se svou první ženou Anne.
No, on byl v těžké situaci, když Anne zemřela. S malými dětmi, o které měl pečovat, si nevěděl rady. Musel hrát, co se naskytlo, aby se uživil. A pak potkal oslňující prestižní Chris. On sám od sebe by se asi holčiček nezbavil, ale Chris nedokázal oponovat. Je pravda, že ona si tím získala špatnou pověst, a osobně si myslím, že Voskovcovi i hodně ublížila. Neznala české poměry, nerozuměla jeho minulosti, a když zemřel, měla pocit, že tady jde o nějaké obrovské miliony a že ji kdekdo chce o ně připravit. Soudila se, rozhádala se s celou rodinou. On asi původně byl rád, že se starala o praktické věci, ale nedokázal ji nějak usměrnit. Takže škodila opravdu dlouho. Proto vlastně film nevznikl dřív, protože k materiálům nikoho nepustila.
* LN Je s podivem, že se dcery od Chris v dospělosti neodvrátily… Ona přece způsobila, že je dali někam do cizí rodiny na vychování ...
Dělala jsem s oběma dcerami Jiřího Voskovce také rozhovor pro časopis, kde to samy vysvětlují. Ta jedna, Vicki, rodičům nikdy neodpustila, ta druhá, Gigi, se nakonec o nemocnou Chris ve stáří postarala. Říkala, že za Chris jezdila kvůli otci, chtěla, aby ji měl rád, aby viděl, jaká je hodná holka, aby ji vlastně i po smrti přijal. Pořád toužila po jakémsi jeho odpuštění a přijetí. Říkala, že nelituje, že se o Chris starala, ale lituje důvodu, pro který to dělala. Ten byl bláznivý.
* LN Za Voskovcova života se o tom asi moc nemluvilo, mělo se za to, že poslal děti kamsi do škol. Bylo těžké dopátrat se pravdy?
Docela bylo. Mnohá klišé a nepravdy už zlidověly. Třeba Adriana Borovičková do své knihy Voskovec a Wachsmanni dokonce napsala, že Chris musela napravovat Voskovcovy chyby, které napáchal na dětech. Chris totiž ukazovala světu, že ona se o ty děti starala, což nebyla pravda, bylo to právě naopak. Přestože už uběhlo hodně let od jeho smrti, málokdo se k tomu postavil nějak otevřeně. Dostat se k pravdě a nerecyklovat nějaké staré bludy, to byl oříšek.
* LN Ve filmu střídáte archivní záběry s aktuálními rozhovory a slyšet jsou i různé Voskovcovy nahrávky. Odkud jste zvukové nahrávky čerpala?
Využila jsem například rozhlasový rozhovor, který s ním vedl Karel Kyncl, také Dialogy přes oceán s Janem Werichem, ale i úryvek z telefonátu Karla Krautgartnera, který v roce 1963 volal Voskovcovi z Prahy kvůli uvedení Divotvorného hrnce. Bylo slyšet, jak je Jiří Vosovec hovorem zaskočený a Krautgartner v rozpacích – nakonec se ho zeptal, kolik je u Voskovce hodin. A on mu povídá, že je brzy, sedí v posteli nahý a za oknem jsou palmy…
* LN Váš film vznikal v delším časovém rozmezí, co vás brzdilo?
Trvalo to celkem dva a půl roku. Jednak jsme postupně sháněli peníze, jednak se mi během práce narodil syn – když jsme začínali, už jsem byla těhotná. Bylo jasné, že to nestihnu za jednu návštěvu, že budu muset do Ameriky přijet víckrát a že aspoň při natáčení využiju kontrast různých období.
* LN Čtvero ročních dob?
Ano. Miluju zimní záběry. Ta první výprava byla v lednu, mrzlo, patnáct pod nulou, já těhotná chodila po Manhattanu a hledala záběry, bylo to náročné, ale krásné. Vedle toho paralelně probíhal průzkum obrazových a zvukových archivů, to taky zabralo dost času. Byla jsem limitovaná tím malým dítětem i finančně – natočili jsme film a nebyly peníze na dokončení. Než jsme se dohodli s Českou televizí, která financovala postprodukci, zase uběhl nějaký čas… Tak se to pořád protahovalo, ale vlastně díky za to. Protože během času všechno krásně vykrystalizovalo a ukázaly se další souvislosti. Během jedné návštěvy by vznikl asi běžný povrchní film. Ale nastala zásadní změna, když Christina zemřela. Gigi se najednou musela rozhodnout, co s pozůstalostí a také co s popelem Jiřího Voskovce, který Chris z poloviny odvezla do Prahy, aby byl Jiří pochovaný spolu s Janem, a polovinu měla doma. Takže my pak mohli být u toho konečného rozloučení, když se Voskovcův i její popel rozptýlil podle jeho přání do moře… Jejich definitivního rozloučení s pozemským světem.
* LN Gigi je podle toho, jak se ve filmu jeví, obdivuhodná paní.
To opravdu je. Ze všech lidí, které jsem v Americe při natáčení potkala, na mě – pokud jde o charakter – nejvíc zapůsobila právě Gigi. Srdečná, bezproblémová, velkorysá, Voskovce si nijak nepřivlastňuje, dá nahlédnout do všeho – to spíš lidé kolem ní dělali občas potíže. Ale ona ne, jela s námi do Kalifornie, dovedla nás ke Chris, jela s námi do Prahy… Jen se bojím, aby ji tady také neotrávily všelijaké problémy, aby své vstřícnosti nemusela litovat.
* LN Narazila jste na něco takového?
Ano. Kromě citací z filmů, v nichž Jiří Voskovec hrál, jsem použila i různé jeho soukromé fotografie. Když byl film nasazen do distribuce a Česká televize oznámila jeho vysílání o Vánocích, upozornil ji pan Aleš Kysil, že nemám na fotografie autorská práva, že jsou to fotky Heleny Lukasové, což jsem do té doby nevěděla, protože jsou z pozůstalosti Gigi Voskovec. Pan Kysil chce rychle dokončit svůj film o Voskovcovi, na kterém pracuje od roku 2005 a dosud ho nemá hotov. Fotografie si vzal jako rukojmí, čímž mi zablokoval možnost uvedení v ČT. Kdy se to vyřeší, nevím, protože ani on, ani paní Lukasová mi nesdělili, které fotografie to jsou, takže momentálně je nemohu ani odstranit, ani paní Lukasovou vyplatit, protože je neustále na cestách a prý nemá čas to řešit. Přiznám se, že nejraději bych snímky z filmu odstranila. Protože mě takové žabomyší spory jen obtěžují.
* LN To mi oklikou připomíná, že jste původně studovala na FAMU fotografii. Kdy jste vyměnila fotoaparát za kameru?
Začínala jsem černobílou dokumentární fotografií a mým guru byl tehdy Jindřich Štreit. Jezdila jsem do Ruska a po celé východní Evropě a zachycovala takové ty pouliční výjevy. Když jsem dokončila FAMU, říkala jsem si, že musím vymyslet, jak se dostat do Ruska pracovně. A slyšela jsem rozhovor s Jaromírem Štětinou, že bude podepisovat svou knihu, tak jsem se za ním vypravila, že se ho zeptám, jak na to. A on že zrovna jede do Afriky, jestli nechci jet s ním radši tam. Já byla zvědavá, kývla jsem na to a on mi pak vrazil do ruky kameru. Musela jsem se naučit ji používat – a natočila jsem s ním deset filmů. Byli jsme pak i tři měsíce na Kavkaze a půl roku v Afghánistánu. To už ale bylo pro mě strašně vyčerpávající. A pak se naše cesty rozešly. Já šla na rok do Ameriky na Fulbrightovo stipendium a on se stal senátorem. Od té doby už dělám filmy sama i jako režisér. Ve vlastní produkci, někdy s Českou televizí nebo pro ni. Ale ještě jsem nenašla klíč, jak se spolehlivě trefit do vkusu ať už televize, nebo třeba grantových komisí…
* LN S Voskovcem jste už skončila?
Ne tak docela. Mám napsat monografii o jeho životě v cizině od roku 1948 do smrti.
* LN Co si o Jiřím Voskovcovi – po tom všem, co jste o něm zjistila – myslíte?
Pro mě je fascinující, že tenhle člověk, který jistě měl plno slabostí, to nevzdal. Chtěl psát a režírovat, ale to se mu tak docela nepodařilo. Přesto si až do konce života podržel smysl pro humor.
***
LIBUŠE RUDINSKÁ
* 13. 9. 1974 v Uherském Hradišti. V letech 1993–1999 studovala na pražské FAMU obor fotografie. Původně se věnovala především reportážní černobílé fotografii. Po absolvování spolupracovala až do roku 2002 s Jaromírem Štětinou – jako kameramanka s ním natočila dokumentární filmy v Keni, Gruzii, Arménii, Ázerbájdžánu a rovněž v Afghánistánu. Od roku 2002 se zabývá tvorbou vlastních dokumentárních filmů, spolupracuje s Českou televizí. Je autorkou, kameramankou, režisérkou i producentkou. Její filmografie představuje šestnáct titulů. Absolvovala stáže ve Velké Británii, Japonsku, Rusku i USA. Za své fotografie i filmy získala řadu ocenění.
Foto autor| FOTO ČTK
