Boleslavský deník | rubrika: Téma | strana: 7
Jeden z bývalých studentských vůdců Šimon Pánek tvrdí, že komunismus v Česku by se zhroutil i bez listopadového střetu
* O listopadovém převratu někteří z tehdejších studentských vůdců hovoří jako o ukradené revoluci. Ztotožňujete se s takovým pohledem?
Nikdy jsem si nemyslel, že ta revoluce – pokud už to tak musíme nazývat – patřila studentům, takže jim ji nikdo nemohl ukrást.
* Nebyla-li to revoluce, co to tedy před dvaceti lety bylo?
Pád režimu, který proběhl zajímavým a elegantním způsobem, kdy Češi, studenti, herci, Občanské fórum a jistá část veřejnosti přispěli ke konci komunistického systému. Ale on by skončil tak jako tak, protože nedlouho předtím padla Berlínská zeď, v Maďarsku probíhaly reformy a Gorbačov z Moskvy stále silněji vzkazoval: My reformujeme a nebudete-li i vy, nečekejte naši podporu. Pojmu revoluce ve smyslu velké konfrontace by odpovídalo maximálně prvních deset dní mezi 17. a 27. listopadem.
* A pak šlo oč?
O obsazování prázdných pozic. Režim už byl tak chatrný, že se zhroutil sám.
* Sám, nebo proto, že mu někteří jeho představitelé zevnitř vydatně pomohli a moc vlastně plánovaně předali?
Přestárlí komunisté utekli ze svých pozic. A pak tam byli mladší lidé, kteří přemýšleli pragmatičtěji, byli schopnější, jezdili do zahraničí a v zásadě chtěli, aby ten přechod nebyl moc násilný. Konfrontace by totiž znamenala daleko tvrdší postih těch, kteří režim drželi.
* Kladli jste si podobné otázky tehdy na fakultách a ve studentských koordinačních centrech?
Takhle hluboce jsme to neanalyzovali. Naším cílem byla svoboda, změna 4. článku ústavy o vedoucí úloze KSČ a vznik pluralitní demokracie stojící na svobodných volbách.
Nebyl jsem disident
* Spolupracoval jste už tehdy s někým z disidentů, s lidmi kolem Václava Havla?
Ne, já nejsem žádný disident, patřil jsem mezi běžné vysokoškoláky, studoval jsem přírodovědeckou fakultu. Pravda, můj otec v 50. letech seděl ve vězení a partner mé maminky patřil do okruhu lidí kolem Charty 77. Fakt je, že od srpna 1988 jsem chodil na demonstrace a patřil do struktury, která si říkala STUHA, což znamenalo studentské hnutí a zároveň symbol trikolory. Cílem bylo aktivizovat studenty na pražských vysokých školách. Naší první akcí byla demonstrace na Vyšehradě, takže s troškou nadsázky se dá říct, že to byla velmi úspěšná organizace.
* Jak se na její svolání dívala tehdejší oficiální místa, třeba představitelé SSM v Praze?
Velmi překvapivě zhruba deset dní před 17. listopadem navštívil Marka a Martina Bendovy představitel české vysokoškolské rady s nabídkou, že pokud nechají promluvit na Albertově jejich zástupce, oni zajistí povolení.
* Co jste odpověděli?
Proběhl střet mezi idealisty a pragmatiky. Ti zvítězili, takže jsme souhlasili a díky tomu byl pochod na Albertově povolený. Tím byla zajištěna velká publicita, všude byly vyvěšeny plakáty na kolejích, a proto se tam sešlo tolik lidí. Uvědomte si, že tehdy neexistovala svobodná média ani internet. Oficiální souhlas s demonstrací byl z tohoto pohledu důležitý.
* Po pátku 17. listopadu události nabraly rychlý spád. Jak jste ty dny prožíval?
Především jsem v Praze 17. listopadu nebyl. Až o víkendu jsem se vrátil ze šumavské geologické brigády. Vůdčí roli přebrali studenti DAMU a FAMU,aktivní bylo i Studentské tiskové informační středisko, které existovalo pod SSM. V něm působili třeba Martin Mejstřík nebo Monika Pajerová. Tyto různé proudy se začaly potkávat a z neděle na pondělí jsme pak sepsali první prohlášení se studentskými požadavky. Ráno jsme se odebrali na své domovské fakulty.
* Vy na přírodovědeckou. Jak vás přijali?
Kamarádi mi přitáhli popelnici, abych si měl na co stoupnout. Bylo tam odhadem tisíc lidí a během půlhodiny jsme odhlasovali, že vstupujeme do okupační stávky, zvolili jsme stávkový výbor a převzali kontrolu nad fakultou.
* Jaká byla vaše role při předávání moci?
Reprezentanti fakult zvolili centrální koordinační stávkový výbor, který měl asi deset lidí, včetně mne. Tak jsem se dostal do týmu Václava Havla, který s komunisty vyjednával ustavení vlády národního porozumění a odstoupení prezidenta Husáka.
* Uchováváte si z těchto dní nějaký základní dojem?
Dodnes mě překvapuje, jak to šlo snadno. Jen zkraje prvního týdne komunistická moc uvažovala o použití síly, povolala do Prahy asi patnáct tisíc milicionářů. Nakonec to ale neudělala a po odstoupení prvního ústředního výboru KSČ už jí došel dech. Veřejné mínění bylo jednoznačně na straně Občanského fóra a ta energie byla tak silná, že strana neměla sílu na odpor. A hlavně neměla podporu z Moskvy, Berlína či Varšavy. Zůstala osamocená.
Politika mě nelákala
* Komunistické Federální shromáždění zvolilo koncem roku Václava Havla prezidentem, vše směřovalo ke svobodným volbám a vy jste se rozhodl politiky nechat. Proč?
Chtěl jsem bojovat proti komunismu, totalitě, za svobodu cestovat, říkat, co si myslíme, volit, koho si vybereme. A proč jsem nepřijal nabídku stát se kooptovaným členem parlamentu a pak složil mandát, když jsem dostal plno preferenčních hlasů? To byla kombinace rozumových i citových důvodů. Chtěl jsem si nabyté svobody užít, odjel jsem také posléze do Indie. Navíc jsem se čerstvě zamiloval a hlavně jsem se nechtěl stát kolečkem ve stroji.
* Nicméně obloukem jste se ke své misi bojovníka vrátil.
Já jsem se vždycky zajímal o svět. Cestoval jsem hodně už za komunismu, především do Sovětského svazu a na Balkán. Léta jsem pracoval v hnutí Brontosaurus, které se zabývalo otázkami životního prostředí. Byl jsem vedoucím skautských oddílů. Takže zájem strkat nos do věcí veřejných jsem měl vždycky. Když k tomu přidám ochotu podstupovat riziko, touhu po dobrodružství, vychází z toho humanitární práce. První sbírku jsme pořádali už za komunismu při zemětřesení v Arménii.
* Počátky společnosti Člověk v tísni sahají do roku 1992. Představoval jste si, jak velký projekt z toho vznikne?
Samozřejmě že ne. Začínali jsme jako malá skupinka lidí, filozof, speciální pedagog, já a novinář Jaromír Štětina, který byl v prvních letech tahounem. Chtěli jsme pomáhat tam, kde politika selhává. Zpočátku to bylo zejména v zemích bývalé Jugoslávie. Tam jsme vozili léky nemocnicím, potraviny matkám s dětmi a zpátky fotky, články, reportáže.
Člověk v tísni pomáhá i doma
* Pak přišla pomoc demokratickým hnutím v Bělorusku, na Kubě, v Barmě, stavíte školy v Africe, mírníte nespravedlnost po celém světě. Nemáte ale dojem, že by vaši péči potřebovala i Česká republika?
Ale naše činnost je tady velmi rozsáhlá. Například do vzdělávacího projektu Jeden svět na školách se zapojilo dva tisíce škol. Film se v nich používá jako moderní didaktická pomůcka k debatám o tématech, která se těžko učí, jako jsou sociální vyloučení, solidarita, lidská práva. Motivovat mladé lidi je velmi těžké, protože v jejich generaci se nosí být cool, free, in a příliš si nezadat. Film je způsob, jak se jim dostat pod kůži.
* Jste největší nevládní organizace ve střední a východní Evropě s obratem 400 milionů korun a dvěma stovkami zaměstnanců v Česku. To vypadá, že svět přece jen není tak cynický, jak by se občas mohlo zdát.
My moc neplatíme, ale nabízíme zajímavé zážitky, velkou zkušenost, prostor. Motiv přispět k tomu, aby aspoň někde věci byly lepší, než jsou, je silný. Jsem za každou pomoc vděčný a budu rád, když se co nejvíc lidí s naší prací zprvu aspoň seznámí, třeba kliknutím na webové stránky www.clo vekvtisni.cz.
***
Sametové
rozhovory Deníku
19. 10. Petr Pithart
Dnes Šimon Pánek
02. 11. Miloslav Vlk
09. 11. Miroslav Štěpán
16. 11. Václav Havel
23. 11. Marta Kubišová
30. 11. Milan Kňažko
„Jen zkraje prvního týdne komunistická moc uvažovala o použití síly, povolala do Prahy asi 15 000 milicionářů.“
„Zájem strkat nos do věcí veřejných jsem měl vždycky.“
Celý rozhovor, audio, více fotek, ale též další příspěvky ze seriálu 20 sametových let najdete na www.denik.cz/samet
Šimon Pánek j Narozen r. 1967. Patřil k nejznámějším studentským vůdcům sametové revoluce v roce 1989 j Studoval Přírodovědeckou fakultu UK, už v minulém režimu organizoval pomoc Arménii postižené zemětřesením j Díky preferenčním hlasům byl v roce 1990 zvolen do Federálního shromáždění, ale mandátu se vzdal j V roce 1992 byl zakládajícím členem humanitárně reportérské organizace Epicentrum j Od roku 1994 působí v obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni, jejímž je ředitelem a která během let působila ve 43 státech světa a je největší humanitární organizací ve střední a východní Evropě j V roce 1997 působil v Kanceláři prezidenta republiky a současně se věnoval filmové produkci j V roce 2002 mu prezident Václav Havel předal medaili Za zásluhy, o rok později získal cenu Evropan roku
Foto popis| NA BALKONĚ MELANTRICHU. Šimon Pánek mluví k zaplněnému Václavskému náměstí při shromáždění ke Dni lidských práv 10. prosince 1989.
Foto autor| Foto: ČTK
Foto popis| DŮVODY. „Chtěl jsem si nabyté svobody užít,“ vysvětluje Šimon Pánek, proč před 20 lety složil poslanecký mandát.
Foto autor| Foto: Deník/Jiří Koťátko
Foto popis| O VLÁDĚ. Rozhovory o novém obsazení ministerských křesel v prosinci 1989. Za stolem zleva Valtr Komárek, Václav Havel, Ján Čarnogurský a Šimon Pánek.
Foto autor| Foto: ČTK
Region| Střední Čechy
Publikováno| Boleslavský deník; Téma; 07
Publikováno| Benešovský deník; Téma; 07
Publikováno| Kladenský deník; Téma; 07
Publikováno| Berounský deník; Téma; 07
Publikováno| Kolínský deník; Téma; 07
Publikováno| Kutnohorský deník; Téma; 07
Publikováno| Mělnický deník; Téma; 07
Publikováno| Nymburský deník; Téma; 07
Publikováno| Příbramský deník; Téma; 07
Publikováno| Rakovnický deník; Téma; 07
ID| 1bf27886-a457-4dc2-b762-991ae9a04421
* O listopadovém převratu někteří z tehdejších studentských vůdců hovoří jako o ukradené revoluci. Ztotožňujete se s takovým pohledem?
Nikdy jsem si nemyslel, že ta revoluce – pokud už to tak musíme nazývat – patřila studentům, takže jim ji nikdo nemohl ukrást.
* Nebyla-li to revoluce, co to tedy před dvaceti lety bylo?
Pád režimu, který proběhl zajímavým a elegantním způsobem, kdy Češi, studenti, herci, Občanské fórum a jistá část veřejnosti přispěli ke konci komunistického systému. Ale on by skončil tak jako tak, protože nedlouho předtím padla Berlínská zeď, v Maďarsku probíhaly reformy a Gorbačov z Moskvy stále silněji vzkazoval: My reformujeme a nebudete-li i vy, nečekejte naši podporu. Pojmu revoluce ve smyslu velké konfrontace by odpovídalo maximálně prvních deset dní mezi 17. a 27. listopadem.
* A pak šlo oč?
O obsazování prázdných pozic. Režim už byl tak chatrný, že se zhroutil sám.
* Sám, nebo proto, že mu někteří jeho představitelé zevnitř vydatně pomohli a moc vlastně plánovaně předali?
Přestárlí komunisté utekli ze svých pozic. A pak tam byli mladší lidé, kteří přemýšleli pragmatičtěji, byli schopnější, jezdili do zahraničí a v zásadě chtěli, aby ten přechod nebyl moc násilný. Konfrontace by totiž znamenala daleko tvrdší postih těch, kteří režim drželi.
* Kladli jste si podobné otázky tehdy na fakultách a ve studentských koordinačních centrech?
Takhle hluboce jsme to neanalyzovali. Naším cílem byla svoboda, změna 4. článku ústavy o vedoucí úloze KSČ a vznik pluralitní demokracie stojící na svobodných volbách.
Nebyl jsem disident
* Spolupracoval jste už tehdy s někým z disidentů, s lidmi kolem Václava Havla?
Ne, já nejsem žádný disident, patřil jsem mezi běžné vysokoškoláky, studoval jsem přírodovědeckou fakultu. Pravda, můj otec v 50. letech seděl ve vězení a partner mé maminky patřil do okruhu lidí kolem Charty 77. Fakt je, že od srpna 1988 jsem chodil na demonstrace a patřil do struktury, která si říkala STUHA, což znamenalo studentské hnutí a zároveň symbol trikolory. Cílem bylo aktivizovat studenty na pražských vysokých školách. Naší první akcí byla demonstrace na Vyšehradě, takže s troškou nadsázky se dá říct, že to byla velmi úspěšná organizace.
* Jak se na její svolání dívala tehdejší oficiální místa, třeba představitelé SSM v Praze?
Velmi překvapivě zhruba deset dní před 17. listopadem navštívil Marka a Martina Bendovy představitel české vysokoškolské rady s nabídkou, že pokud nechají promluvit na Albertově jejich zástupce, oni zajistí povolení.
* Co jste odpověděli?
Proběhl střet mezi idealisty a pragmatiky. Ti zvítězili, takže jsme souhlasili a díky tomu byl pochod na Albertově povolený. Tím byla zajištěna velká publicita, všude byly vyvěšeny plakáty na kolejích, a proto se tam sešlo tolik lidí. Uvědomte si, že tehdy neexistovala svobodná média ani internet. Oficiální souhlas s demonstrací byl z tohoto pohledu důležitý.
* Po pátku 17. listopadu události nabraly rychlý spád. Jak jste ty dny prožíval?
Především jsem v Praze 17. listopadu nebyl. Až o víkendu jsem se vrátil ze šumavské geologické brigády. Vůdčí roli přebrali studenti DAMU a FAMU,aktivní bylo i Studentské tiskové informační středisko, které existovalo pod SSM. V něm působili třeba Martin Mejstřík nebo Monika Pajerová. Tyto různé proudy se začaly potkávat a z neděle na pondělí jsme pak sepsali první prohlášení se studentskými požadavky. Ráno jsme se odebrali na své domovské fakulty.
* Vy na přírodovědeckou. Jak vás přijali?
Kamarádi mi přitáhli popelnici, abych si měl na co stoupnout. Bylo tam odhadem tisíc lidí a během půlhodiny jsme odhlasovali, že vstupujeme do okupační stávky, zvolili jsme stávkový výbor a převzali kontrolu nad fakultou.
* Jaká byla vaše role při předávání moci?
Reprezentanti fakult zvolili centrální koordinační stávkový výbor, který měl asi deset lidí, včetně mne. Tak jsem se dostal do týmu Václava Havla, který s komunisty vyjednával ustavení vlády národního porozumění a odstoupení prezidenta Husáka.
* Uchováváte si z těchto dní nějaký základní dojem?
Dodnes mě překvapuje, jak to šlo snadno. Jen zkraje prvního týdne komunistická moc uvažovala o použití síly, povolala do Prahy asi patnáct tisíc milicionářů. Nakonec to ale neudělala a po odstoupení prvního ústředního výboru KSČ už jí došel dech. Veřejné mínění bylo jednoznačně na straně Občanského fóra a ta energie byla tak silná, že strana neměla sílu na odpor. A hlavně neměla podporu z Moskvy, Berlína či Varšavy. Zůstala osamocená.
Politika mě nelákala
* Komunistické Federální shromáždění zvolilo koncem roku Václava Havla prezidentem, vše směřovalo ke svobodným volbám a vy jste se rozhodl politiky nechat. Proč?
Chtěl jsem bojovat proti komunismu, totalitě, za svobodu cestovat, říkat, co si myslíme, volit, koho si vybereme. A proč jsem nepřijal nabídku stát se kooptovaným členem parlamentu a pak složil mandát, když jsem dostal plno preferenčních hlasů? To byla kombinace rozumových i citových důvodů. Chtěl jsem si nabyté svobody užít, odjel jsem také posléze do Indie. Navíc jsem se čerstvě zamiloval a hlavně jsem se nechtěl stát kolečkem ve stroji.
* Nicméně obloukem jste se ke své misi bojovníka vrátil.
Já jsem se vždycky zajímal o svět. Cestoval jsem hodně už za komunismu, především do Sovětského svazu a na Balkán. Léta jsem pracoval v hnutí Brontosaurus, které se zabývalo otázkami životního prostředí. Byl jsem vedoucím skautských oddílů. Takže zájem strkat nos do věcí veřejných jsem měl vždycky. Když k tomu přidám ochotu podstupovat riziko, touhu po dobrodružství, vychází z toho humanitární práce. První sbírku jsme pořádali už za komunismu při zemětřesení v Arménii.
* Počátky společnosti Člověk v tísni sahají do roku 1992. Představoval jste si, jak velký projekt z toho vznikne?
Samozřejmě že ne. Začínali jsme jako malá skupinka lidí, filozof, speciální pedagog, já a novinář Jaromír Štětina, který byl v prvních letech tahounem. Chtěli jsme pomáhat tam, kde politika selhává. Zpočátku to bylo zejména v zemích bývalé Jugoslávie. Tam jsme vozili léky nemocnicím, potraviny matkám s dětmi a zpátky fotky, články, reportáže.
Člověk v tísni pomáhá i doma
* Pak přišla pomoc demokratickým hnutím v Bělorusku, na Kubě, v Barmě, stavíte školy v Africe, mírníte nespravedlnost po celém světě. Nemáte ale dojem, že by vaši péči potřebovala i Česká republika?
Ale naše činnost je tady velmi rozsáhlá. Například do vzdělávacího projektu Jeden svět na školách se zapojilo dva tisíce škol. Film se v nich používá jako moderní didaktická pomůcka k debatám o tématech, která se těžko učí, jako jsou sociální vyloučení, solidarita, lidská práva. Motivovat mladé lidi je velmi těžké, protože v jejich generaci se nosí být cool, free, in a příliš si nezadat. Film je způsob, jak se jim dostat pod kůži.
* Jste největší nevládní organizace ve střední a východní Evropě s obratem 400 milionů korun a dvěma stovkami zaměstnanců v Česku. To vypadá, že svět přece jen není tak cynický, jak by se občas mohlo zdát.
My moc neplatíme, ale nabízíme zajímavé zážitky, velkou zkušenost, prostor. Motiv přispět k tomu, aby aspoň někde věci byly lepší, než jsou, je silný. Jsem za každou pomoc vděčný a budu rád, když se co nejvíc lidí s naší prací zprvu aspoň seznámí, třeba kliknutím na webové stránky www.clo vekvtisni.cz.
***
Sametové
rozhovory Deníku
19. 10. Petr Pithart
Dnes Šimon Pánek
02. 11. Miloslav Vlk
09. 11. Miroslav Štěpán
16. 11. Václav Havel
23. 11. Marta Kubišová
30. 11. Milan Kňažko
„Jen zkraje prvního týdne komunistická moc uvažovala o použití síly, povolala do Prahy asi 15 000 milicionářů.“
„Zájem strkat nos do věcí veřejných jsem měl vždycky.“
Celý rozhovor, audio, více fotek, ale též další příspěvky ze seriálu 20 sametových let najdete na www.denik.cz/samet
Šimon Pánek j Narozen r. 1967. Patřil k nejznámějším studentským vůdcům sametové revoluce v roce 1989 j Studoval Přírodovědeckou fakultu UK, už v minulém režimu organizoval pomoc Arménii postižené zemětřesením j Díky preferenčním hlasům byl v roce 1990 zvolen do Federálního shromáždění, ale mandátu se vzdal j V roce 1992 byl zakládajícím členem humanitárně reportérské organizace Epicentrum j Od roku 1994 působí v obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni, jejímž je ředitelem a která během let působila ve 43 státech světa a je největší humanitární organizací ve střední a východní Evropě j V roce 1997 působil v Kanceláři prezidenta republiky a současně se věnoval filmové produkci j V roce 2002 mu prezident Václav Havel předal medaili Za zásluhy, o rok později získal cenu Evropan roku
Foto popis| NA BALKONĚ MELANTRICHU. Šimon Pánek mluví k zaplněnému Václavskému náměstí při shromáždění ke Dni lidských práv 10. prosince 1989.
Foto autor| Foto: ČTK
Foto popis| DŮVODY. „Chtěl jsem si nabyté svobody užít,“ vysvětluje Šimon Pánek, proč před 20 lety složil poslanecký mandát.
Foto autor| Foto: Deník/Jiří Koťátko
Foto popis| O VLÁDĚ. Rozhovory o novém obsazení ministerských křesel v prosinci 1989. Za stolem zleva Valtr Komárek, Václav Havel, Ján Čarnogurský a Šimon Pánek.
Foto autor| Foto: ČTK
Region| Střední Čechy
Publikováno| Boleslavský deník; Téma; 07
Publikováno| Benešovský deník; Téma; 07
Publikováno| Kladenský deník; Téma; 07
Publikováno| Berounský deník; Téma; 07
Publikováno| Kolínský deník; Téma; 07
Publikováno| Kutnohorský deník; Téma; 07
Publikováno| Mělnický deník; Téma; 07
Publikováno| Nymburský deník; Téma; 07
Publikováno| Příbramský deník; Téma; 07
Publikováno| Rakovnický deník; Téma; 07
ID| 1bf27886-a457-4dc2-b762-991ae9a04421
