Reflex |rubrika: Reportáž | strana: 34
JAK DNES ŽIJÍ A VZPOMÍNAJÍ NA IVANA PILIPA A JANA BUBENÍKA KUBÁNŠTÍ DISIDENTI?
Kubánské vězeňské dobrodružství Ivana Pilipa a Jana Bubeníka vyvolává ještě bezmála po devíti letech v Česku negativní emoce. Kdykoliv je řeč o Kubě nebo někde v cizině zatknou české občany, objeví se na Internetu řeči o tom, jak se tenkrát Pilip s Bubeníkem pletli, do čeho nemají, kdoví, co tím vlastně sledovali, a že svým diletantstvím DOSTALI KUBÁNSKÉ DISIDENTY DO MALÉRU. A o kubánské odpůrce Castrova režimu šlo přece tenkrát především. Vydal jsem se tedy zeptat přímo jich.
Na úvod jen krátká rekapitulace: Ivana Pilipa a Jana Bubeníka poslal v lednu 2001 na Kubu za disidenty Američan s nádherně „špiónským“ jménem, Robert Ponichtera z nadace Freedom House, která se snaží podporovat lidská práva v totalitních režimech a před listopadem 1989 pomáhala i českému disentu. Po pár dnech předstírání, že jsou na Kubě na dovolené, se 12. ledna 2001 ve městě Ciego de Ávila setkali s disidenty Antoniem Femeníasem a Robertem Valdiviou. Druhý den oba Čechy v hotelu hned po snídani zatkli. Postupně je obvinili ze špionáže a z přípravy povstání, aby je na začátku února po návštěvě Petra Pitharta pustili domů. Ve vazbě je drželi tři neděle. V tom je jejich případ výjimečný. Od půlky devadesátých let do současnosti se do rukou kubánské státní bezpečnosti dostaly desítky českých (např. Karel Schwarzenberg), polských, švédských, německých a dalších zahraničních politiků a novinářů. Všechny ale po pár dnech jen posadili s razítkem „nežádoucí osoba“ na letadlo domů. A tak zatímco kubánská sláva Karla Gotta z časů RVHP už dávno vybledla a Václava Havla a Milana Kunderu znají na ostrově jen intelektuálové, na jména Ivana Pilipa a Jana Bubeníka si dnes na Kubě pamatuje téměř každý.
BYLA TO NÁHODA?
„Tady seděli, přesně tam co vy,“ ukazuje Antonio Femenías (58) na prošoupaný molitan pod mým zadkem. Jsme v Ciego de Ávile, asi stotisícovém městě 430 kilometrů na východ od Havany. „Přišli bez ohlášení. Řekli, že je zajímá, jaká je situace disidentů v našem městě a na Kubě obecně, a že by si se mnou rádi popovídali o české zkušenosti ohledně přechodu k demokracii. Tak se i stalo, podezření ze špionáže nebo nějakých kšeftů, jak tvrdili tajní, je naprostá lež,“ dodává Antonio Femenías v tmavé chodbě, jež mu slouží zároveň jako obývák. Vzadu za chodbou – obývákem – se nachází ještě malá ložnice, kuchyň a dvorek, kde se v chlívku tísní dvě selata.
Femenías je bývalý učitel tělocviku, kterého na začátku devadesátých let kvůli jeho názorům vyhodili z práce. Dnes s bratrem obhospodařuje malé pole za městem, chová selata a přebytky prodává po známých. Před nedávnem mu umřeli oba rodiče, o něž se musel starat, a tak utlumil i svoje aktivity nezávislého novináře. Žádné peníze z ciziny nedostává a na jeho domácnosti je to na první pohled vidět.
„Co se týká policejní represe, je situace na Kubě horší, než když tu byli Ivan Pilip s Janem Bubeníkem,“ říká Femenías. Na jaře 2003 nechal Fidel Castro během pár dnů pozavírat sedmdesát pět novinářů a opozičních aktivistů a většina z nich sedí v nelidských podmínkách kubánských kriminálů dodnes. Na otázku, jestli mu návštěva dvou Čechů nějak zavařila, odpovídá, že vůbec. V disentu je prý aktivní už dvacet let, za tu dobu ho tajní několikrát zbili, dav „rozhořčených občanů“ mu opakovaně vymlátil okna a házel do bytu kamení, shnilou zeleninu a exkrementy. To ale s návštěvou Ivana Pilipa nesouviselo, podobné vylomeniny mu dělali i předtím.
„Když pro mě přišla druhý den po jejich návštěvě státní bezpečnost, byl jsem dost překvapený.
Odvedli mě na vyšetřovnu, kde seděli oni dva, a tak nějak ne moc přesvědčivě tvrdili, že mě nepoznávají.
Tak jsem hned spustil, že mám právo scházet se doma, s kým chci, a bavit se s ním, o čem chci.“ Nakonec Femenías upozornil estébáky, ať ho na další výslechy ani nezvou, protože jim řekne totéž.
Když se vrátil domů, hned telefonoval do Havany disidentovi Elizardu Sánchezovi, aby o jejich zatčení informoval zahraniční diplomaty. Na výslechy chodil další čtyři dny. Femenías je sympatický a celkem odvážný chlapík. Po nějaké době přiznává, že měl v následujících dnech po jejich zatčení strach i o sebe a ulevilo se mu, až když se po necelém měsíci dozvěděl, že Pilipa s Bubeníkem propustili a že letí do Prahy.
Podle Antonia Femeníase věděli kubánští tajní o cestě Ivana Pilipa a Jan Bubeníka už od okamžiku, kdy přijeli na Kubu. Dále říká, že mu nepřišlo, že by se ti dva Češi chovali nějak nápadně, a že je nepravděpodobné, že by se dopustili nějaké chyby.
Jediné, čemu prý nerozumí, je to, proč je zatkli zrovna v Ciego de Ávile a nenechali je v misi pokračovat, aby se s nimi svezli další Kubánci. On sám se prý nikdy z bezpečnostních důvodů podobných návštěv neptá, za kým mají dále namířeno, ale Ivan Pilip mu řekl, že pokračují do města Camagüey, kde mají nějaké schůzky. Jména dalších disidentů vydolovali estébáci z Pilipova počítače až později, v době, kdy jim šlo hlavně o to, jak to zaonačit s oběma Čechy, a „třídní nepřátelé“ z Camagüey nebyli na pořadu dne.
MLUVILI POTICHU
Ptám se ještě Femeníase, jestli je s Ivanem Pilipem v kontaktu a jestli ví, co dnes dělá. Antonio mě ujišťuje, že kromě jednoho telefonátu krátce po propuštění se mu nikdy neozvali. Když mu říkám, že Ivan Pilip pracoval v Evropské investiční bance a teď podniká s luxusními byty, ani nepředstírá, že by ho to nějak zvlášť zajímalo. Pak navrhuje, abychom navštívili Roberta Valdiviu, přesně tak, jak to udělali v roce 2001 s Ivanem Pilipem.
Napadá mě, že když spolu jdou lidé dobrovolně na tenký led, ten praskne a oba se málem utopí, měli by poté spolu nějak vzájemně solidarizovat.
Po návratu píši mail Ivanu Pilipovi a ptám se ho, jestli se někdy pokusil Femeníase kontaktovat, a když ne, tak proč. „Ne, nikoho z nich jsme už nekontaktovali. Nechci jim způsobovat další problémy,“ odpovídá bývalý politik. Poslat Femeníasovi občas pár řádků mailem by mu ani na komunistické Kubě určitě žádné problémy nezpůsobilo.
V LOŽNICI U „AGENTA CIA“
Za dalším protagonistou onoho příběhu, Robertem Valdiviou, jdeme pěšky. Míjíme řadu kdysi výstavních, dnes rozfl ákaných domů se zápražím v koloniálním stylu.
Cestou se Antonia Femeníase ptám, jaký na něj udělali Ivan Pilip s Janem Bubeníkem dojem.
„Víte, my Kubánci, když mluvíme, tak hodně gestikulujeme a křičíme u toho. Kdežto oni dva mluvili tak klidně a potichu,“ na nic jiného si už Antonio nevzpomíná. Usmívá se, ale já nevím, co přesně chce tím úsměvem říct.
Roberto Valdivia (53) nás přijal u sebe v ložnici, nikam jinam jsme se v jeho bytě pohodlně nevešli. Roberto je mladší než Antonio a o hodně energičtější. Přichází s vysvětlením, že nejpravděpodobněji stála za zatčením Ivana Pilipa a Jana Bubeníka iniciativa některého ze snaživých místních fízlů a až v Havaně se rozhodli je držet ve vazbě, protože se chtěli pomstít české vládě, jež chvíli předtím na půdě OSN prosadila deklaraci odsuzující Kubu za porušování lidských práv. Tato verze se mi jeví jako nejpravděpodobnější. Je o ní přesvědčen i Ivan Pilip a nepřímo ji potvrdil Fidel Castro, který se tenkrát podle Petra Pitharta rozčiloval, že se o jejich zadržení dozvěděl až o den později, co o tom psala zahraniční média. Kdyby byla akce dopředu naplánovaná, musel by to Castro vědět.
Roberto Valdivia, jemuž popravili v roce 1958 Fidelovi partyzáni otce, policejního úředníka, s Antoniem nesouhlasí ani v tom, že jim návštěva dvou Čechů nijak nezavařila.
„Pár dní po jejich zatčení mluvil v televizi ministr zahraničí Felipe Pérez Roque a označil nás dva, bezvýznamné lidi z malého města, za agenty a žoldáky CIA. To jsem měl teda pěkně nahnáno,“ říká Valdivia. „Mohli nás klidně na dvacet let zavřít.“
Když se spolu tak kamarádsky hádají a nadávají na kubánské poměry, připomínají mi Antonio s Robertem spíš než agenty CIA strejce Matúše Pagáče a Juru Kláska ze seriálu Slovácko sa nesúdí. Antonio Femenías je herci Jozefu Kronerovi docela podobný i fyzicky.
Oba jsou ovšem především prototypem disidentů z malého města, lidí, kteří zasluhují ten největší obdiv. I opozičníci v Havaně nemají na konci Castrovy éry lehký život, přece jen je jich tam ale hodně a mohou se spolehnout na vzájemnou solidaritu. V malých městech jsou opoziční aktivisté a nezávislí novináři vystaveni mnohem většímu tlaku, násilným útokům a ponižování. V Ciego de Ávile byli v době návštěvy Ivana Pilipa a Jana Bubeníka aktivní jen čtyři disidenti: vedle Antonia s Robertem ještě Pedro Argüelles Morán a Juan Carlos González Leyva.
První z nich, novinář Argüelles Morán (61), byl v roce 2003 odsouzen k dvaceti letům odnětí svobody, jež si odpykává ve zlopověstné věznici Canaleta. González Leyva, který je od devatenácti let úplně slepý, se nedávno odstěhoval do Havany, kde je to pro něj přece jen bezpečnější.
SLEPEC
Když se měli s Gonzálezem Leyvou v lednu 2001 Ivan Pilip a Jan Bubeník setkat, zrovna v nedalekém městě Sancti Spíritus roznášel podpisové archy projektu Varela (obdoba české Charty 77). Odpoledne ho tam přepadli policisté v civilu, odvezli ho za město, kde ho zbili, ukradli mu slepeckou hůl a shodili do křoví.
Podobných historek, kdy ho přepadli estébáci, sebrali mu bílou hůl a nechali ho někde bez pomoci třeba uprostřed lánů cukrové třtiny, nám González Leyva vypráví hned několik. Také ho prý fízlové terorizovali tím, že mu ještě v Ciego de Ávile pouštěli rozbitým oknem z ulice nahlas a pořád dokola písně slavného barda Silvia Rodrígueze, kubánské obdoby Karla Gotta, jehož slepec kvůli citlivému sluchu a jistému hudebnímu vkusu upřímně nesnáší.
Ačkoliv se s českými návštěvníky nesetkal, byl to právě on, kdo napsal a publikoval v americké Miami Herald Tribune dopis, kde Ivanu Pilipovi a Janu Bubeníkovi za návštěvu kubánských disidentů poděkoval. On sám neví, jestli ho tenkrát přepadli kvůli podpisovým archům, nebo plánovanému setkání s Pilipem a Bubeníkem. Kdyby byla pravdivá druhá varianta, museli tajní o jejich přítomnosti na ostrově vědět alespoň pár dní před návštěvou u Femeníase. Ani Gonzálezi Leyvovi se čeští vězni Fidela Castra nikdy neozvali.
Pak slepý právník a disident González Leyva vypráví o strašlivé situaci na Kubě a to, že 27. července tohoto roku, nedlouho před naší návštěvou, zatkli jeho známého, lékaře Darsiho Ferrera. Ten v minulosti spolupracoval s MUDr. Janem Trachtou a MUDr. Zuzanou Roithovou na zprávě o katastrofálním stavu podle režimní propagandy špičkového kubánského zdravotnictví. Darsi Ferrer, který se mimochodem poznal i s Miss Helenou Houdovou, již zadrželi a vyslýchali na Kubě v březnu 2006, dosud čeká ve vazbě na rozsudek. KUBÁNSKÁ PARANOIA
K případu Ivana Pilipa a Jana Bubeníka González Leyva říká, že pravý důvod jejich věznění znají jen Fidelovi lidé. On že prý může jako všichni ostatní jen spekulovat. Jedním dechem ale dodává, že je také možné, že se v Ciego de Ávile tenkrát setkali s nesprávnými lidmi.
„Tím myslíte konkrétně koho?“ ptám se zděšeně.
„Femeníase a Valdiviu,“ odpovídá slepec a vypráví jakési historky o tom, že jeho známý ze Ciego de Ávily viděl Antonia v restauraci s místními tajnými. Jenže to je na Kubě typické: disent je na devítimiliónovém ostrově poměrně početný, ale katastrofálně rozhádaný a schopný vést poziční války mezi sebou. Evidentní pomluvy, že je některý opozičník spolupracovníkem tajné policie, jsou součástí kubánského disidentského folklóru. Státní bezpečnost z toho má pochopitelně radost a snaží se tyto fámy všemožně přiživovat.
Například zmíněný Darsi Ferrer mi vyprávěl šílenou historku: když na konci devadesátých let zemřel jeho otec, celoživotní antikomunista, estébáci přišli na pohřeb a položili mu na hrob věnec i se svými jmény a číslem příslušného oddělení ministerstva vnitra. Vyděšeným příbuzným s cynickým úšklebkem řekli, že starý pan Ferrer byl celou dobu jejich spolupracovníkem a přítelem. Kubánští estébáci se nezastaví před ničím. Že jim na tuto hru skočí i legendární slepý disident González Leyva, jsem ale přece jen nečekal. Pravdu ovšem spolehlivě ukáží až policejní archívy. Čím dál tím víc jsem ale přesvědčen, že to bude za hodně dlouho.
PILIPOVO VĚZENÍ
Slepec bydlí shodou okolností jen pár bloků od věznice Villa Marista, Pilipova a Bubeníkova vězení, a tak se ho ptáme na cestu. Radí nám, že jestli nechceme věznici poznat zevnitř a tak důkladně jako oni dva, ať se nepokoušíme foťák ani vytáhnout z tašky. Jenže bez fotky onoho nechvalně proslulého zařízení na památku by nebyla cesta po stopách Ivana Pilipa a Jana Bubeníka jaksi kompletní. Taxikář zprvu nechápe, proč chceme udělat kolečko kolem areálu věznice ani proč má jet hodně pomalu, ale nakonec souhlasí. Na cizince ve čtvrti Santos Suárez nenarazí, jak je rok dlouhý, a pár konvertibilních pesos (obdoba tuzexových bonů) je pro něj lákavou nabídkou. Nakonec se smíří s naší verzí, že na chodníku čeká jeden kamarád, a když pojedeme moc rychle, tak bychom ho mohli minout.
Fotíme co možná nenápadně a já doufám, že se za toto porušení kubánských zákonů nebudu muset režimu písemně omlouvat, jako se museli omluvit Pilip s Bubeníkem téměř před devíti lety.
Že nám všechno nakonec hladce prošlo, v žádném případě nedokazuje, že na Kubě dochází za Raúla Castra k nějaké politické oblevě.
Naopak: počet politických vězňů je vyšší než v roce 2001 – okolo dvou set lidí je vězněno za politické delikty a další stovka disidentů nebo nezávislých novinářů byla odsouzena ve zmanipulovaných procesech za obecné trestné činy, jako například výtržnictví, příživnictví a podobně. Když jsem dokončoval tento článek, přišel mi mail od novináře Julia Beltrána Iglesiase z Havany, že estébáci zatkli a odvezli na neznámé místo aktivistku Belindu Salasovou Tápanesovou, která byla ve třicátém osmém týdnu těhotenství a den před zatčením měla první kontrakce. Naštěstí ji brzy propustili.
FEŠÁCKÝ KRIMINÁL
Ostatní političtí vězni v kubánských kriminálech umírají ve strašných podmínkách. I když například bývalý vězeň svědomí Héctor Palacios tvrdí, že Villa Marista je fešácký kriminál pro cizince a s režimem v obyčejném kubánském vězení to nelze vůbec srovnávat, museli si také Ivan Pilip s Janem Bubeníkem užít svoje.
Jejich cesta za kubánskými disidenty byla jednou z mnoha cest, jež před nimi i po nich podnikla celá řada českých politiků (na Kubě byl například Pavel Bratinka, Petr Bratský, Táňa Fischerová, Svatopluk Karásek, Karel Schwarzenberg, Jaromír Štětina, naposledy letos na jaře Cyril Svoboda a další). Pro Karla Schwarzenberga si přišli agenti ministerstva vnitra přímo do koupelny hotelového pokoje.
Ivan Pilip s Janem Bubeníkem si počínali stejně jako desítky jiných politiků nebo novinářů, kteří jeli na Kubu s podobným posláním. V Ciego de Ávile je někdo nejspíš náhodně udal, horlivý místní estébák to rozmázl a komunistický režim se po jistém váhání rozhodl, že to Čechům, jež považuje za zrádce a lokaje Spojených států, trochu natře. Vše mohlo také souviset, jak říká Ivan Pilip, se zasedáním Meziparlamentní unie na Kubě.
CO NA TO ČEŠI?
„Víte, jaká je oblíbená pohádka Ivana Pilipa? Kubula a Kuba Kubikula,“ to je jeden z jemnějších vtipů, které se v Česku na adresu obou „cestovatelů“ v roce 2001 vyprávěly.
Negativní obraz a pochybnosti kolem jejich mise se dají vysvětlit snad jen tehdejší averzí vůči Ivanu Pilipovi coby politikovi, nikdy se neopíraly o žádné racionální argumenty zpochybňující smysl jejich cesty. Poněkud nejapně vyjádřil tuto iracionalitu Jan Zahradil, když prohlásil, že si nedokáže představit, že by jel Pilip na Kubu „pouze se záměrem pomoci tamnímu rozvoji nebo ochraně lidských práv“.
Za to, že před kubánskými estébáky ohnuli Ivan Pilip s Janem Bubeníkem hřbet, je mohou soudit ti, kdo se ocitli v podobné situaci a neudělali to.
Ivana Pilipa ani Jana Bubeníka osobně neznám, takže nevím, proč se rozhodli na Kubu jet. Žádný zištný důvod mě ale nenapadá, kromě toho, že je na Kubě hezky, a hlavně si nemyslím, že podporou kubánského disentu lze nahnat v Česku nějaké politické body. Přesto by měli čeští politici na Kubu jezdit dál, tak jako jezdili mnozí Němci, Francouzi a Britové v turistickém převleku pomáhat před listopadem 1989 opozici v Československu.
Foto autor| FOTO ČTK / JAN TŘEŠTÍK
Foto popis| Politik Ivan Pilip (vpravo) a podnikatel Jan Bubeník na letišti v Ruzyni 6. února 2001. Po několika týdnech věznění na Kubě se za velké pozornosti médií vrátili domů.
Foto popis| Mávající Kubánci se takhle radovali při oslavách padesátého výročí revoluce
Foto popis| Fronty na potraviny a lístkový systém tu spolu přežívají desítky let
Foto popis| Oslavy kohokoli i čehokoli hrají na ostrově zásadní roli. Kubánci slavit umějí.
Foto popis| Za castrovského režimu řada Kubánců musí šplhat i jinak
Foto autor| FOTO JAN SOCHOR
Foto popis| González Leyva se s Ivanem Pilipem ani Janem Bubeníkem nikdy nesetkal, ale byl to on, kdo jim za jejich návštěvu Kuby v Miami Herald Tribune poděkoval
Foto autor| FOTO CLAU D I O F U E N T E S
Foto popis| Antonio Femenías a Roberto Valdivia – dva disidenti z malého města vzpomínají na návštěvu Pilipa s Bubeníkem před devíti lety
Foto autor| FOTO S TANISLAV Š KODA
Foto popis| Tři kila rýže, balík fazolí, kuře o vánocích, průměrný měsíční plat dvacet dolarů. Kuba v nekončící nejdelší revoluci na západní polokouli. A mladý muž s černou duší.
Foto autor| FOTO JAN SOCHOR
Kubánské vězeňské dobrodružství Ivana Pilipa a Jana Bubeníka vyvolává ještě bezmála po devíti letech v Česku negativní emoce. Kdykoliv je řeč o Kubě nebo někde v cizině zatknou české občany, objeví se na Internetu řeči o tom, jak se tenkrát Pilip s Bubeníkem pletli, do čeho nemají, kdoví, co tím vlastně sledovali, a že svým diletantstvím DOSTALI KUBÁNSKÉ DISIDENTY DO MALÉRU. A o kubánské odpůrce Castrova režimu šlo přece tenkrát především. Vydal jsem se tedy zeptat přímo jich.
Na úvod jen krátká rekapitulace: Ivana Pilipa a Jana Bubeníka poslal v lednu 2001 na Kubu za disidenty Američan s nádherně „špiónským“ jménem, Robert Ponichtera z nadace Freedom House, která se snaží podporovat lidská práva v totalitních režimech a před listopadem 1989 pomáhala i českému disentu. Po pár dnech předstírání, že jsou na Kubě na dovolené, se 12. ledna 2001 ve městě Ciego de Ávila setkali s disidenty Antoniem Femeníasem a Robertem Valdiviou. Druhý den oba Čechy v hotelu hned po snídani zatkli. Postupně je obvinili ze špionáže a z přípravy povstání, aby je na začátku února po návštěvě Petra Pitharta pustili domů. Ve vazbě je drželi tři neděle. V tom je jejich případ výjimečný. Od půlky devadesátých let do současnosti se do rukou kubánské státní bezpečnosti dostaly desítky českých (např. Karel Schwarzenberg), polských, švédských, německých a dalších zahraničních politiků a novinářů. Všechny ale po pár dnech jen posadili s razítkem „nežádoucí osoba“ na letadlo domů. A tak zatímco kubánská sláva Karla Gotta z časů RVHP už dávno vybledla a Václava Havla a Milana Kunderu znají na ostrově jen intelektuálové, na jména Ivana Pilipa a Jana Bubeníka si dnes na Kubě pamatuje téměř každý.
BYLA TO NÁHODA?
„Tady seděli, přesně tam co vy,“ ukazuje Antonio Femenías (58) na prošoupaný molitan pod mým zadkem. Jsme v Ciego de Ávile, asi stotisícovém městě 430 kilometrů na východ od Havany. „Přišli bez ohlášení. Řekli, že je zajímá, jaká je situace disidentů v našem městě a na Kubě obecně, a že by si se mnou rádi popovídali o české zkušenosti ohledně přechodu k demokracii. Tak se i stalo, podezření ze špionáže nebo nějakých kšeftů, jak tvrdili tajní, je naprostá lež,“ dodává Antonio Femenías v tmavé chodbě, jež mu slouží zároveň jako obývák. Vzadu za chodbou – obývákem – se nachází ještě malá ložnice, kuchyň a dvorek, kde se v chlívku tísní dvě selata.
Femenías je bývalý učitel tělocviku, kterého na začátku devadesátých let kvůli jeho názorům vyhodili z práce. Dnes s bratrem obhospodařuje malé pole za městem, chová selata a přebytky prodává po známých. Před nedávnem mu umřeli oba rodiče, o něž se musel starat, a tak utlumil i svoje aktivity nezávislého novináře. Žádné peníze z ciziny nedostává a na jeho domácnosti je to na první pohled vidět.
„Co se týká policejní represe, je situace na Kubě horší, než když tu byli Ivan Pilip s Janem Bubeníkem,“ říká Femenías. Na jaře 2003 nechal Fidel Castro během pár dnů pozavírat sedmdesát pět novinářů a opozičních aktivistů a většina z nich sedí v nelidských podmínkách kubánských kriminálů dodnes. Na otázku, jestli mu návštěva dvou Čechů nějak zavařila, odpovídá, že vůbec. V disentu je prý aktivní už dvacet let, za tu dobu ho tajní několikrát zbili, dav „rozhořčených občanů“ mu opakovaně vymlátil okna a házel do bytu kamení, shnilou zeleninu a exkrementy. To ale s návštěvou Ivana Pilipa nesouviselo, podobné vylomeniny mu dělali i předtím.
„Když pro mě přišla druhý den po jejich návštěvě státní bezpečnost, byl jsem dost překvapený.
Odvedli mě na vyšetřovnu, kde seděli oni dva, a tak nějak ne moc přesvědčivě tvrdili, že mě nepoznávají.
Tak jsem hned spustil, že mám právo scházet se doma, s kým chci, a bavit se s ním, o čem chci.“ Nakonec Femenías upozornil estébáky, ať ho na další výslechy ani nezvou, protože jim řekne totéž.
Když se vrátil domů, hned telefonoval do Havany disidentovi Elizardu Sánchezovi, aby o jejich zatčení informoval zahraniční diplomaty. Na výslechy chodil další čtyři dny. Femenías je sympatický a celkem odvážný chlapík. Po nějaké době přiznává, že měl v následujících dnech po jejich zatčení strach i o sebe a ulevilo se mu, až když se po necelém měsíci dozvěděl, že Pilipa s Bubeníkem propustili a že letí do Prahy.
Podle Antonia Femeníase věděli kubánští tajní o cestě Ivana Pilipa a Jan Bubeníka už od okamžiku, kdy přijeli na Kubu. Dále říká, že mu nepřišlo, že by se ti dva Češi chovali nějak nápadně, a že je nepravděpodobné, že by se dopustili nějaké chyby.
Jediné, čemu prý nerozumí, je to, proč je zatkli zrovna v Ciego de Ávile a nenechali je v misi pokračovat, aby se s nimi svezli další Kubánci. On sám se prý nikdy z bezpečnostních důvodů podobných návštěv neptá, za kým mají dále namířeno, ale Ivan Pilip mu řekl, že pokračují do města Camagüey, kde mají nějaké schůzky. Jména dalších disidentů vydolovali estébáci z Pilipova počítače až později, v době, kdy jim šlo hlavně o to, jak to zaonačit s oběma Čechy, a „třídní nepřátelé“ z Camagüey nebyli na pořadu dne.
MLUVILI POTICHU
Ptám se ještě Femeníase, jestli je s Ivanem Pilipem v kontaktu a jestli ví, co dnes dělá. Antonio mě ujišťuje, že kromě jednoho telefonátu krátce po propuštění se mu nikdy neozvali. Když mu říkám, že Ivan Pilip pracoval v Evropské investiční bance a teď podniká s luxusními byty, ani nepředstírá, že by ho to nějak zvlášť zajímalo. Pak navrhuje, abychom navštívili Roberta Valdiviu, přesně tak, jak to udělali v roce 2001 s Ivanem Pilipem.
Napadá mě, že když spolu jdou lidé dobrovolně na tenký led, ten praskne a oba se málem utopí, měli by poté spolu nějak vzájemně solidarizovat.
Po návratu píši mail Ivanu Pilipovi a ptám se ho, jestli se někdy pokusil Femeníase kontaktovat, a když ne, tak proč. „Ne, nikoho z nich jsme už nekontaktovali. Nechci jim způsobovat další problémy,“ odpovídá bývalý politik. Poslat Femeníasovi občas pár řádků mailem by mu ani na komunistické Kubě určitě žádné problémy nezpůsobilo.
V LOŽNICI U „AGENTA CIA“
Za dalším protagonistou onoho příběhu, Robertem Valdiviou, jdeme pěšky. Míjíme řadu kdysi výstavních, dnes rozfl ákaných domů se zápražím v koloniálním stylu.
Cestou se Antonia Femeníase ptám, jaký na něj udělali Ivan Pilip s Janem Bubeníkem dojem.
„Víte, my Kubánci, když mluvíme, tak hodně gestikulujeme a křičíme u toho. Kdežto oni dva mluvili tak klidně a potichu,“ na nic jiného si už Antonio nevzpomíná. Usmívá se, ale já nevím, co přesně chce tím úsměvem říct.
Roberto Valdivia (53) nás přijal u sebe v ložnici, nikam jinam jsme se v jeho bytě pohodlně nevešli. Roberto je mladší než Antonio a o hodně energičtější. Přichází s vysvětlením, že nejpravděpodobněji stála za zatčením Ivana Pilipa a Jana Bubeníka iniciativa některého ze snaživých místních fízlů a až v Havaně se rozhodli je držet ve vazbě, protože se chtěli pomstít české vládě, jež chvíli předtím na půdě OSN prosadila deklaraci odsuzující Kubu za porušování lidských práv. Tato verze se mi jeví jako nejpravděpodobnější. Je o ní přesvědčen i Ivan Pilip a nepřímo ji potvrdil Fidel Castro, který se tenkrát podle Petra Pitharta rozčiloval, že se o jejich zadržení dozvěděl až o den později, co o tom psala zahraniční média. Kdyby byla akce dopředu naplánovaná, musel by to Castro vědět.
Roberto Valdivia, jemuž popravili v roce 1958 Fidelovi partyzáni otce, policejního úředníka, s Antoniem nesouhlasí ani v tom, že jim návštěva dvou Čechů nijak nezavařila.
„Pár dní po jejich zatčení mluvil v televizi ministr zahraničí Felipe Pérez Roque a označil nás dva, bezvýznamné lidi z malého města, za agenty a žoldáky CIA. To jsem měl teda pěkně nahnáno,“ říká Valdivia. „Mohli nás klidně na dvacet let zavřít.“
Když se spolu tak kamarádsky hádají a nadávají na kubánské poměry, připomínají mi Antonio s Robertem spíš než agenty CIA strejce Matúše Pagáče a Juru Kláska ze seriálu Slovácko sa nesúdí. Antonio Femenías je herci Jozefu Kronerovi docela podobný i fyzicky.
Oba jsou ovšem především prototypem disidentů z malého města, lidí, kteří zasluhují ten největší obdiv. I opozičníci v Havaně nemají na konci Castrovy éry lehký život, přece jen je jich tam ale hodně a mohou se spolehnout na vzájemnou solidaritu. V malých městech jsou opoziční aktivisté a nezávislí novináři vystaveni mnohem většímu tlaku, násilným útokům a ponižování. V Ciego de Ávile byli v době návštěvy Ivana Pilipa a Jana Bubeníka aktivní jen čtyři disidenti: vedle Antonia s Robertem ještě Pedro Argüelles Morán a Juan Carlos González Leyva.
První z nich, novinář Argüelles Morán (61), byl v roce 2003 odsouzen k dvaceti letům odnětí svobody, jež si odpykává ve zlopověstné věznici Canaleta. González Leyva, který je od devatenácti let úplně slepý, se nedávno odstěhoval do Havany, kde je to pro něj přece jen bezpečnější.
SLEPEC
Když se měli s Gonzálezem Leyvou v lednu 2001 Ivan Pilip a Jan Bubeník setkat, zrovna v nedalekém městě Sancti Spíritus roznášel podpisové archy projektu Varela (obdoba české Charty 77). Odpoledne ho tam přepadli policisté v civilu, odvezli ho za město, kde ho zbili, ukradli mu slepeckou hůl a shodili do křoví.
Podobných historek, kdy ho přepadli estébáci, sebrali mu bílou hůl a nechali ho někde bez pomoci třeba uprostřed lánů cukrové třtiny, nám González Leyva vypráví hned několik. Také ho prý fízlové terorizovali tím, že mu ještě v Ciego de Ávile pouštěli rozbitým oknem z ulice nahlas a pořád dokola písně slavného barda Silvia Rodrígueze, kubánské obdoby Karla Gotta, jehož slepec kvůli citlivému sluchu a jistému hudebnímu vkusu upřímně nesnáší.
Ačkoliv se s českými návštěvníky nesetkal, byl to právě on, kdo napsal a publikoval v americké Miami Herald Tribune dopis, kde Ivanu Pilipovi a Janu Bubeníkovi za návštěvu kubánských disidentů poděkoval. On sám neví, jestli ho tenkrát přepadli kvůli podpisovým archům, nebo plánovanému setkání s Pilipem a Bubeníkem. Kdyby byla pravdivá druhá varianta, museli tajní o jejich přítomnosti na ostrově vědět alespoň pár dní před návštěvou u Femeníase. Ani Gonzálezi Leyvovi se čeští vězni Fidela Castra nikdy neozvali.
Pak slepý právník a disident González Leyva vypráví o strašlivé situaci na Kubě a to, že 27. července tohoto roku, nedlouho před naší návštěvou, zatkli jeho známého, lékaře Darsiho Ferrera. Ten v minulosti spolupracoval s MUDr. Janem Trachtou a MUDr. Zuzanou Roithovou na zprávě o katastrofálním stavu podle režimní propagandy špičkového kubánského zdravotnictví. Darsi Ferrer, který se mimochodem poznal i s Miss Helenou Houdovou, již zadrželi a vyslýchali na Kubě v březnu 2006, dosud čeká ve vazbě na rozsudek. KUBÁNSKÁ PARANOIA
K případu Ivana Pilipa a Jana Bubeníka González Leyva říká, že pravý důvod jejich věznění znají jen Fidelovi lidé. On že prý může jako všichni ostatní jen spekulovat. Jedním dechem ale dodává, že je také možné, že se v Ciego de Ávile tenkrát setkali s nesprávnými lidmi.
„Tím myslíte konkrétně koho?“ ptám se zděšeně.
„Femeníase a Valdiviu,“ odpovídá slepec a vypráví jakési historky o tom, že jeho známý ze Ciego de Ávily viděl Antonia v restauraci s místními tajnými. Jenže to je na Kubě typické: disent je na devítimiliónovém ostrově poměrně početný, ale katastrofálně rozhádaný a schopný vést poziční války mezi sebou. Evidentní pomluvy, že je některý opozičník spolupracovníkem tajné policie, jsou součástí kubánského disidentského folklóru. Státní bezpečnost z toho má pochopitelně radost a snaží se tyto fámy všemožně přiživovat.
Například zmíněný Darsi Ferrer mi vyprávěl šílenou historku: když na konci devadesátých let zemřel jeho otec, celoživotní antikomunista, estébáci přišli na pohřeb a položili mu na hrob věnec i se svými jmény a číslem příslušného oddělení ministerstva vnitra. Vyděšeným příbuzným s cynickým úšklebkem řekli, že starý pan Ferrer byl celou dobu jejich spolupracovníkem a přítelem. Kubánští estébáci se nezastaví před ničím. Že jim na tuto hru skočí i legendární slepý disident González Leyva, jsem ale přece jen nečekal. Pravdu ovšem spolehlivě ukáží až policejní archívy. Čím dál tím víc jsem ale přesvědčen, že to bude za hodně dlouho.
PILIPOVO VĚZENÍ
Slepec bydlí shodou okolností jen pár bloků od věznice Villa Marista, Pilipova a Bubeníkova vězení, a tak se ho ptáme na cestu. Radí nám, že jestli nechceme věznici poznat zevnitř a tak důkladně jako oni dva, ať se nepokoušíme foťák ani vytáhnout z tašky. Jenže bez fotky onoho nechvalně proslulého zařízení na památku by nebyla cesta po stopách Ivana Pilipa a Jana Bubeníka jaksi kompletní. Taxikář zprvu nechápe, proč chceme udělat kolečko kolem areálu věznice ani proč má jet hodně pomalu, ale nakonec souhlasí. Na cizince ve čtvrti Santos Suárez nenarazí, jak je rok dlouhý, a pár konvertibilních pesos (obdoba tuzexových bonů) je pro něj lákavou nabídkou. Nakonec se smíří s naší verzí, že na chodníku čeká jeden kamarád, a když pojedeme moc rychle, tak bychom ho mohli minout.
Fotíme co možná nenápadně a já doufám, že se za toto porušení kubánských zákonů nebudu muset režimu písemně omlouvat, jako se museli omluvit Pilip s Bubeníkem téměř před devíti lety.
Že nám všechno nakonec hladce prošlo, v žádném případě nedokazuje, že na Kubě dochází za Raúla Castra k nějaké politické oblevě.
Naopak: počet politických vězňů je vyšší než v roce 2001 – okolo dvou set lidí je vězněno za politické delikty a další stovka disidentů nebo nezávislých novinářů byla odsouzena ve zmanipulovaných procesech za obecné trestné činy, jako například výtržnictví, příživnictví a podobně. Když jsem dokončoval tento článek, přišel mi mail od novináře Julia Beltrána Iglesiase z Havany, že estébáci zatkli a odvezli na neznámé místo aktivistku Belindu Salasovou Tápanesovou, která byla ve třicátém osmém týdnu těhotenství a den před zatčením měla první kontrakce. Naštěstí ji brzy propustili.
FEŠÁCKÝ KRIMINÁL
Ostatní političtí vězni v kubánských kriminálech umírají ve strašných podmínkách. I když například bývalý vězeň svědomí Héctor Palacios tvrdí, že Villa Marista je fešácký kriminál pro cizince a s režimem v obyčejném kubánském vězení to nelze vůbec srovnávat, museli si také Ivan Pilip s Janem Bubeníkem užít svoje.
Jejich cesta za kubánskými disidenty byla jednou z mnoha cest, jež před nimi i po nich podnikla celá řada českých politiků (na Kubě byl například Pavel Bratinka, Petr Bratský, Táňa Fischerová, Svatopluk Karásek, Karel Schwarzenberg, Jaromír Štětina, naposledy letos na jaře Cyril Svoboda a další). Pro Karla Schwarzenberga si přišli agenti ministerstva vnitra přímo do koupelny hotelového pokoje.
Ivan Pilip s Janem Bubeníkem si počínali stejně jako desítky jiných politiků nebo novinářů, kteří jeli na Kubu s podobným posláním. V Ciego de Ávile je někdo nejspíš náhodně udal, horlivý místní estébák to rozmázl a komunistický režim se po jistém váhání rozhodl, že to Čechům, jež považuje za zrádce a lokaje Spojených států, trochu natře. Vše mohlo také souviset, jak říká Ivan Pilip, se zasedáním Meziparlamentní unie na Kubě.
CO NA TO ČEŠI?
„Víte, jaká je oblíbená pohádka Ivana Pilipa? Kubula a Kuba Kubikula,“ to je jeden z jemnějších vtipů, které se v Česku na adresu obou „cestovatelů“ v roce 2001 vyprávěly.
Negativní obraz a pochybnosti kolem jejich mise se dají vysvětlit snad jen tehdejší averzí vůči Ivanu Pilipovi coby politikovi, nikdy se neopíraly o žádné racionální argumenty zpochybňující smysl jejich cesty. Poněkud nejapně vyjádřil tuto iracionalitu Jan Zahradil, když prohlásil, že si nedokáže představit, že by jel Pilip na Kubu „pouze se záměrem pomoci tamnímu rozvoji nebo ochraně lidských práv“.
Za to, že před kubánskými estébáky ohnuli Ivan Pilip s Janem Bubeníkem hřbet, je mohou soudit ti, kdo se ocitli v podobné situaci a neudělali to.
Ivana Pilipa ani Jana Bubeníka osobně neznám, takže nevím, proč se rozhodli na Kubu jet. Žádný zištný důvod mě ale nenapadá, kromě toho, že je na Kubě hezky, a hlavně si nemyslím, že podporou kubánského disentu lze nahnat v Česku nějaké politické body. Přesto by měli čeští politici na Kubu jezdit dál, tak jako jezdili mnozí Němci, Francouzi a Britové v turistickém převleku pomáhat před listopadem 1989 opozici v Československu.
Foto autor| FOTO ČTK / JAN TŘEŠTÍK
Foto popis| Politik Ivan Pilip (vpravo) a podnikatel Jan Bubeník na letišti v Ruzyni 6. února 2001. Po několika týdnech věznění na Kubě se za velké pozornosti médií vrátili domů.
Foto popis| Mávající Kubánci se takhle radovali při oslavách padesátého výročí revoluce
Foto popis| Fronty na potraviny a lístkový systém tu spolu přežívají desítky let
Foto popis| Oslavy kohokoli i čehokoli hrají na ostrově zásadní roli. Kubánci slavit umějí.
Foto popis| Za castrovského režimu řada Kubánců musí šplhat i jinak
Foto autor| FOTO JAN SOCHOR
Foto popis| González Leyva se s Ivanem Pilipem ani Janem Bubeníkem nikdy nesetkal, ale byl to on, kdo jim za jejich návštěvu Kuby v Miami Herald Tribune poděkoval
Foto autor| FOTO CLAU D I O F U E N T E S
Foto popis| Antonio Femenías a Roberto Valdivia – dva disidenti z malého města vzpomínají na návštěvu Pilipa s Bubeníkem před devíti lety
Foto autor| FOTO S TANISLAV Š KODA
Foto popis| Tři kila rýže, balík fazolí, kuře o vánocích, průměrný měsíční plat dvacet dolarů. Kuba v nekončící nejdelší revoluci na západní polokouli. A mladý muž s černou duší.
Foto autor| FOTO JAN SOCHOR
