Haló noviny | rubrika: Komentáře*názory*polemika | strana: 5
OHLAS
Haló noviny čtu pravidelně. Nicméně občas mne nějaký článek překvapí, jako např. úvaha pana Zdeňka Wintera (»Nezbabral to Kalousek…«, Haló noviny, 27. července), ve které uvádí, že »byl rok 1989 a lid český měl právo na práci, lid český měl plné ledničky«, a připomíná, že jeho svědomí je čisté, neboť »v roce 1989 jsem nestál na náměstí a posléze se nepodílel na destrukci ČSSR, nikdy jsem nevolil pravici ani ČSSD, ale komunistickou stranu«.
Připomeňme si nějaká fakta z r. 1989. V tehdejší ČSSR bylo asi 500 tisíc vyloučených z KSČ a 150 tisíc sovětských vojáků. Mimo tehdejší ČSSR působilo 250 tisíc emigrantů. V listopadu 1989 bylo tehdejší Československo poslední zemí ze států RVHP (s výjimkou Rumunska), kde ještě nebyly nastartovány politické změny. Během čtrnácti dnů však přišlo na Letnou 750 tisíc demonstrantů. Začátkem prosince 1989 se setkali na Maltě George Bush st. a Michail Gorbačov. Závěrem roku zvolilo Federální shromáždění, samo zvolené v podmínkách vedoucí úlohy KSČ, jednomyslně Václava Havla prezidentem.
Jak chtěl pan Winter tehdejší popsanou situaci nějak jinak řešit? Tím, že tehdy on sám nepřišel na náměstí? V popsaném vnitřním i mezinárodním kontextu byla alternativou jen nějaká koncovka rumunského či dokonce jugoslávského typu.
Nyní, po dvaceti letech, v posledních průzkumech získává pravice přes ústavní většinu, asi 65 procent hlasů. Samotná KSČM má preference okolo 12 procent. Co s tím, když zhruba 40 procent do většiny chybí? A současně přes 40 procent voličů k volbám nechodí. Ale panu Winterovi asi postačí, že sám KSČM pravidelně volí. Bohužel, reakce na uvedená fakta jsem se od pana Wintera nedočetl. Naznačení pozitivních signálů k nevoličům, či k politickým stranám s podobným programem také ne.
Sám jsem se několikrát zabýval fenoménem volební neúčasti, kladl jsem v ČSSD otázky k efektivitě bohumínského usnesení, sledoval akce, kde se fundovaně hovoří o spolupráci širší levice. Právě tak se aktivně zajímám i o teoretické semináře, jako je v rámci KSČM ten Vratimovský. Neshledávám současnou politickou situaci nikterak lehkou, ale vůbec si nemyslím, že sám mohu ustrnout na tom, že i já tzv. mám svědomí čisté, poněvadž také volím tu svou stranu (nejsem členem KSČM).
Považuji dnes za nemoudré nezabývat se problémy politických sousedů, nehledat cesty, byť jsou jakkoliv trnité, ke spolupráci, nebo minimálně, při rozdílných pohledech na některou otázku, k toleranci a nezadupání partnera do země. Se sveřepým čekáním na 51 procent pro některou stranu na levici se lze dočkat jen likvidace i zbývajících fragmentů sociálního státu.
Ano, pan Winter může namítnout: Jaké jsou faktické výsledky spolupráce, spíše spolunažívání, dvou velkých hráčů na levici - KSČM a ČSSD? Nejsou na první pohled příliš znát, ale jsou. Např. asi 200 tisíc podpisů proti US-radarové základně a její následné nerealizování, či zachování alespoň současné verze Zákoníku práce. Současný vývoj však dává tušit, že obě zmíněné problematiky se, bohužel, opět dostanou na pořad jednání.
Proto bych chtěl požádat čtenáře s obdobným postojovým schématem jako pan Winter o případné hlubší zamyšlení nad současnou situací, včetně návrhu, jak oslovovat partnery a pokoušet se s nimi nalézat řešení. A sám bych k tomu přidal další postřeh. Stačí jen i malý krůček po mnou naznačené cestě a pravice začne reagovat až hystericky. Vzpomeňme si na přes míru rozvzteklenou Kalouskovu reakci v PS v září 2009 při riziku neschválení Janotova balíčku (mávaje holí pokřikoval: držet hubu a schvalovat!). A zcela aktuálně si někteří z levice již obdobnou rozvzteklenost pravice prožívají při přípravě komunálních kandidátek, kde by mohlo dojít k nějaké pragmatické dohodě levicových subjektů.
Naopak rezignovat na vytrvalé hledání partnerství znamená opevňovat se v separaci, kterou se snaží pro KSČM »vykolíkovat« senátor Štětina a podobní.
O autorovi| Vladislav ČERNÍK, Beroun
Haló noviny čtu pravidelně. Nicméně občas mne nějaký článek překvapí, jako např. úvaha pana Zdeňka Wintera (»Nezbabral to Kalousek…«, Haló noviny, 27. července), ve které uvádí, že »byl rok 1989 a lid český měl právo na práci, lid český měl plné ledničky«, a připomíná, že jeho svědomí je čisté, neboť »v roce 1989 jsem nestál na náměstí a posléze se nepodílel na destrukci ČSSR, nikdy jsem nevolil pravici ani ČSSD, ale komunistickou stranu«.
Připomeňme si nějaká fakta z r. 1989. V tehdejší ČSSR bylo asi 500 tisíc vyloučených z KSČ a 150 tisíc sovětských vojáků. Mimo tehdejší ČSSR působilo 250 tisíc emigrantů. V listopadu 1989 bylo tehdejší Československo poslední zemí ze států RVHP (s výjimkou Rumunska), kde ještě nebyly nastartovány politické změny. Během čtrnácti dnů však přišlo na Letnou 750 tisíc demonstrantů. Začátkem prosince 1989 se setkali na Maltě George Bush st. a Michail Gorbačov. Závěrem roku zvolilo Federální shromáždění, samo zvolené v podmínkách vedoucí úlohy KSČ, jednomyslně Václava Havla prezidentem.
Jak chtěl pan Winter tehdejší popsanou situaci nějak jinak řešit? Tím, že tehdy on sám nepřišel na náměstí? V popsaném vnitřním i mezinárodním kontextu byla alternativou jen nějaká koncovka rumunského či dokonce jugoslávského typu.
Nyní, po dvaceti letech, v posledních průzkumech získává pravice přes ústavní většinu, asi 65 procent hlasů. Samotná KSČM má preference okolo 12 procent. Co s tím, když zhruba 40 procent do většiny chybí? A současně přes 40 procent voličů k volbám nechodí. Ale panu Winterovi asi postačí, že sám KSČM pravidelně volí. Bohužel, reakce na uvedená fakta jsem se od pana Wintera nedočetl. Naznačení pozitivních signálů k nevoličům, či k politickým stranám s podobným programem také ne.
Sám jsem se několikrát zabýval fenoménem volební neúčasti, kladl jsem v ČSSD otázky k efektivitě bohumínského usnesení, sledoval akce, kde se fundovaně hovoří o spolupráci širší levice. Právě tak se aktivně zajímám i o teoretické semináře, jako je v rámci KSČM ten Vratimovský. Neshledávám současnou politickou situaci nikterak lehkou, ale vůbec si nemyslím, že sám mohu ustrnout na tom, že i já tzv. mám svědomí čisté, poněvadž také volím tu svou stranu (nejsem členem KSČM).
Považuji dnes za nemoudré nezabývat se problémy politických sousedů, nehledat cesty, byť jsou jakkoliv trnité, ke spolupráci, nebo minimálně, při rozdílných pohledech na některou otázku, k toleranci a nezadupání partnera do země. Se sveřepým čekáním na 51 procent pro některou stranu na levici se lze dočkat jen likvidace i zbývajících fragmentů sociálního státu.
Ano, pan Winter může namítnout: Jaké jsou faktické výsledky spolupráce, spíše spolunažívání, dvou velkých hráčů na levici - KSČM a ČSSD? Nejsou na první pohled příliš znát, ale jsou. Např. asi 200 tisíc podpisů proti US-radarové základně a její následné nerealizování, či zachování alespoň současné verze Zákoníku práce. Současný vývoj však dává tušit, že obě zmíněné problematiky se, bohužel, opět dostanou na pořad jednání.
Proto bych chtěl požádat čtenáře s obdobným postojovým schématem jako pan Winter o případné hlubší zamyšlení nad současnou situací, včetně návrhu, jak oslovovat partnery a pokoušet se s nimi nalézat řešení. A sám bych k tomu přidal další postřeh. Stačí jen i malý krůček po mnou naznačené cestě a pravice začne reagovat až hystericky. Vzpomeňme si na přes míru rozvzteklenou Kalouskovu reakci v PS v září 2009 při riziku neschválení Janotova balíčku (mávaje holí pokřikoval: držet hubu a schvalovat!). A zcela aktuálně si někteří z levice již obdobnou rozvzteklenost pravice prožívají při přípravě komunálních kandidátek, kde by mohlo dojít k nějaké pragmatické dohodě levicových subjektů.
Naopak rezignovat na vytrvalé hledání partnerství znamená opevňovat se v separaci, kterou se snaží pro KSČM »vykolíkovat« senátor Štětina a podobní.
O autorovi| Vladislav ČERNÍK, Beroun
