Vojáci států Varšavské smlouvy, nejvíce však Sověti, stříleli do lidí, způsobovali i dopravní nehody, při kterých umírali nevinní. Oběti nebo jejich pozůstalí mají ještě do konce roku šanci na finanční odškodění.
„Na srpen 1968 mám ty nejsmutnější vzpomínky,“ obrátila se na Deník se svým svědectvím Alena Šindelářová z Českých Budějovic. „Bylo to 30. srpna, když už se po poskytnutí bratrské pomoci začala sovětská armáda u nás zabydlovat. Večer jsem jela na motocyklu, který řídil můj snoubenec Eduard Netušil ze Včelné u Českých Budějovic. Ten mezi touto obcí a Rožnovem narazil do neosvětleného sovětského nákladního auta. Po třech dnech bezvědomí jsem se probrala až na lůžku českobudějovické nemocnice. Nemohla jsem z něho vstát pro těžké poranění nohy. Když jsem se trochu rozkoukala, povšimla jsem si poblíž ležícího výtisku Jihočeské pravdy, tehdejších našich krajských novin. Sáhla jsem po nich, ale tu přiběhla zdravotní sestra, vytrhla mi je z ruky a odnesla. V tu chvíli mne napadlo, proč to udělala. Ano, psali tam o nás. Můj hoch zemřel na místě neštěstí, já měla namále. Naši vyšetřovatelé pak označili jeho, mrtvého, za viníka nehody, který na autě okupantů způsobil škodu za 1500 Kč. Tu jsem platit nemusela. Když však po letech došlo k odškodňování postižených srpnovou agresí, nedostala jsem nic. Vina byla přece na nás. Zůstaly mi jen jizvy a bolest na duši,“ dodala smutně Alena Šindelářová.
Za smrt 150 000 korun
Příběh Aleny Šindelářové není výjimkou. „Od 21. srpna do konce roku 1968 evidujeme 108 mrtvých obětí okupace,“ říká historik Lukáš Cvrček z Ústavu pro studium totalitních režimů, spoluautor knihy Oběti okupace. Československo, 21. srpen – 31. prosinec 1968. „Zatímco do konce srpna šlo hlavně o oběti střelby vojáků, v dalších měsících převažovali lidé, kteří zahynuli při dopravních nehodách s vojenskými vozidly.“
Pozůstalí po lidech, kteří zahynuli nebo byli zraněni v důsledku přítomnosti okupačních vojsk, mají stále šanci na odškodnění. Nejde jen o zastřelené, ale i oběti dopravních nehod nebo znásilnění. „Pozůstalý manžel a děti nebo rodiče mají nárok na finanční odškodnění za usmrcení nebo zranění s následkem smrti ve výši 150 000 korun,“ vysvětluje Hana Malá z tiskového odboru ministerstva vnitra. „Lidé s trvalými následky po zranění mají nárok na odškodnění 70 tisíc korun, ostatní tehdy zranění 30 000 korun. Lidé mohou nárok uplatnit ve formě písemné žádosti u ministerstva vnitra nejpozději do 31. prosince 2010, jinak nárok zaniká,“ varuje Hana Malá. „Zatím evidujeme 621 žádostí, z nichž jsme vyhověli zatím 166 žádostem. Dalších 421 bylo zamítnuto a ve 34 případech nebylo řízení dosud pravomocně ukončeno.“
Po hlavách nás bili pažbami
Mnoho žádostí bylo zamítnuto z důvodů, že lidé už kdysi malé symbolické odškodění dostali. Bylo však mizivé oproti částkám, které schválili zákonodárci teď. O vyrovnání se postarala novela zákona o odškodnění č. 491/2009 Sb., která platí od konce loňského roku.
„Přijatý zákon a výše odškodnění jsou skutečně jen symbolické,“ myslí si senátor Jaromír Štětina. „Přesto jsem pro něj hlasoval, protože každé upozornění na velký bolševický zločin jako bylo napadení Československa, je potřebné. Naši komunisté už bez skrupulí popírají, že polské důstojníky v Katyni povraždilo ruské NKVD. Když jim nebudeme bránit, nazvou sovětskou okupaci znovu bratrskou internacionální pomocí. Odškodnění a ocenění by měly být všechny oběti komunismu, tedy i oběti z roku 1969. Byl jsem tehdy v Praze na Jungmannově náměstí. Tam nás nemlátili ruští vojáci, ale čeští příslušníci milice. Bili nás po hlavách pažbami. KSČ začala hrát ohavnou roli národního zrádce. Největší morální dluh máme stále v tom, že ještě existuje jako parlamentní strana KSČM, která se prohlašuje za pokračovatelku KSČ.“
Zaostřeno na neznámou kapitolu
Historici Ústavu pro studium totalitních režimů se chtějí v budoucnu zaměřit i na pozdějších oběti okupace. „Budeme mapovat oběti nepokojů z roku 1969, kdy byli mrtví a ranění,“ pokračuje Lukáš Cvrček. „Na represích se nepodílela už okupační vojska, ale Veřejná bezpečnost, Čs. lidová armáda a Lidové milice. Rádi bychom seznam obětí dotáhli až do roku 1991, kdy sovětská vojska z republiky odešla. Odhadujeme, že počet mrtvých bude kolem dvou stovek. Nejednalo se už ani tak o zastřelené, ale o oběti dopravních nehod a kriminality okupačních vojáků, kteří nedodržovali kázeň. Je třeba tuhle historii zmapovat. Pro mé vrstevníky je rok 1969 neznámá kapitola,“ dodává třiatřicetiletý historik Lukáš Cvrček, který prosí pamětníky tehdejších událostí, aby se historikům ozvali se svým svědectvím.
