Haló noviny | rubrika: Naše pravda | strana: 2
TAK TO VIDÍM JÁ
Tak je možno hodnotit formování krajských zastupitelstev, vznešeněji řečeno krajských vlád. Výsledky voleb nabídly učinit konec aroganci modré moci a vykročit k uspokojování potřeb obyvatelstva, zejména těch potřebných. Nestalo se. Při zamýšlení nad historií vzniku a působením ČSSD ve společnosti to zase takové překvapení není. Tomu, co předvádějí někteří ambiciózní politici této strany, by se asi její zakladatelé před 131 lety divili. Bez ohledu na jejich volební sliby převládl v jejich jednání osobní prospěch. Tam, kde v minulosti vládla velká koalice ODS - ČSSD, po volbách při změně v polarizaci výsledků až na výjimky vznikla opět velká koalice, tentokrát ČSSD - ODS. Tím ale vzniká podezření, že koaliční spolupráce dvou nejsilnějších parlamentních stran byla oboustranně výhodná.
Každý na někoho něco věděl a bylo riziko, že toho bude zneužito. Bylo proto vhodnější z existenčních důvodů nic neriskovat a v oboustranně výhodné spolupráci, i přes zjevnou rozdílnost volebních programů, pokračovat. Bylo i další riziko, co kdyby byl na politickou objednávku osloven nějaký pan Žáček ke zkompromitování soupeře? Je přece známo, že disponuje notnými pytlovanými zdroji kompromitujících materiálů StB a vojenské kontrarozvědky, které jsou údajně určeny ke skartaci, ale zatím by se mohly hodit. Jsme ujišťováni, že žijeme v demokratickém právním státě, jak se ale s tímto tvrzením slučuje, když někteří představitelé zákonodárných sborů se oficiálně uchylují k neofašistickým praktikám v rámci těchto institucí? To, co předvádějí někteří senátoři, nemůže mít s fungováním demokratického státu nic společného. Inkvizitorský zákaz komunistické strany vydali nacisté, vláda tzv. druhé republiky a svého času i americká demokratická administrativa. Byli i další, například Franco, Suharto nebo Pinochet, kteří daný problém řešili fyzickou likvidací.
Bylo to ale v době, kdy neexistovaly mezinárodně uznávané normy ochrany lidských práv. Tyto normy vznikly právě proto, aby se po zkušenostech nic takového neopakovalo. Nezdá se snad, že rétorika některých senátorů, Jaromíra Štětiny, exsenátora Martina Mejstříka nebo publicisty Karla Steigerxalda a dalších, se velmi podobá známým výrokům Josepha Goebbelse? Ajak hodnotit, že se na těchto praktikách mimo jiné kromě deníku »Heute« podílejí i tzv. veřejnoprávní sdělovací prostředky dotované koncesionářskými poplatky, paradoxně i těch, kteří jsou oběťmi této propagandy? Nabízí se otázka: Neměli by ze zákona být tito propagátoři antikomunismu, šířící zášť a nenávist, vyzývající k fyzickému násilí soudně stíháni, aniž by to bylo podmiňováno nějakou žalobou? Za dané situace je to možné vnímat nejen jako projev krize vládnutí, ale jako důsledek krize společenskoekonomického kapitalistického systému, který krizi plodí a v zájmu udržení moci zneužívá zákonů. Jen slepý nevidí a hluchý neslyší, jak tento systém působí úpadek obecné morálky a rozvrat společnosti. Uvědomoval jsem si to například při sledování silvestrovského »monstr« programu na Václavském náměstí, když jsem ve vzpomínkách porovnával to, co mi připomínalo dobu »temna«, s tím, co jsem viděl na obrazovce. Obrazovku ovládly celebrity, některé doprovodné taneční kreace mi připomínaly epileptický záchvat, některé kostýmy masopustní veselí. Nejvíce se ale vyřádil zdivočelý moderátor. Jen nevím, zda z toho »uměleckého« silvestrovského veselí nedostal sv. Václav kopřivku.
O krizi systému vypovídá i bruselský příspěvek Entropa »umělce« Davida Černého, původně natěrače růžového tanku, k předsednictví ČR v EU, provázený mezinárodní ostudou. Nikoliv bouřlivým potleskem, ale s rozpaky účastníků nominačního večera Českého lva byla přijímána klauniáda Ester Kočičkové a její kolegyně z reklamy »tu chuť prostě miluji« ve slušivých kostýmech xesternové bardámy. A tak mě v této chvíli napadlo, i když hovořit o společenských třídách, tak jak je podle Václava Havla charakterizoval jeden bezvýznamný filozof, je podle »demokratických« zákonů poukázkou do kriminálu, kolik těch, kteří ztratili zaměstnání a také bezdomovců mělo předplaceno místo na některé z galerií plesu v opeře?
A co si například myslet o tom, když podvodník v hodnosti plukovníka, jak bylo uvedeno v tisku, je vyznamenán nejvyšším státním vyznamenáním za zásluhy ve druhém odboji, zatímco ve skutečnosti se celou válku ukrýval u svého strýce před totálním nasazením a památku skutečných hrdinů nezodpovědní mluvkové ve sdělovacích prostředcích urážejí? Že s vládnutím v ČR není něco v pořádku, o tom výmluvně svědčí mimo jiné i počet osob ve výkonu trestu a těch, kteří se jeho výkonu vyhýbají. V devadesátileté historii, s výjimkou doby okupace, to nemá obdoby.
Naznačované změny ve vládě Mirka Topolánka vyústily ve výměnu rovnějších na postech čtyř ministrů podle známého rčení »vlk se nažere a koza zůstane celá«. Dá se to vyvodit z některých výroků nové ministryně zdravotnictví, které svědčí o tom, že jde o trik, jinými slovy o kamuflovaný podvod na voličích. Tomáš Julínek se kompromitoval před veřejností prosazením zdravotnických poplatků, Jiří Čunek dlouhodobě zatěžoval vrcholnou státní instituci svou šetrností, Aleš Řebíček nebyl asi tak rovný, jako je pan Petr Bendl, a paní Džamila Stehlíková doplatila na svou pokoru k vrchnosti. Ti, co převzali funkci, mají za úkol napravit pošramocenou reputaci vládní koalice, pochybuji však, že to bude řešení problému nezaměstnanosti a bezdomovectví.
Jasno má »špičkový odborník« na všechno, nepochybně znalec historického vývoje společnosti, ministr Kocáb, původem rocker, který se hodlá v boji za práva menšin v ČR věnovat svému zviditelnění bojem proti komunismu. Čas je neúprosný a k volbám v roce 2010 to není zase tak daleko. Bylo toho dost, a čeho je dost, toho je příliš. Myslím, že nejsem sám, kdo si myslí, že by to chtělo změnu, nastolení skutečné demokracie, demokracie nikoliv obrazně řečeno pro hrstku nenažranců, ale pro skutečné tvůrce pro život nepostradatelných hodnot.
Tak je možno hodnotit formování krajských zastupitelstev, vznešeněji řečeno krajských vlád. Výsledky voleb nabídly učinit konec aroganci modré moci a vykročit k uspokojování potřeb obyvatelstva, zejména těch potřebných. Nestalo se. Při zamýšlení nad historií vzniku a působením ČSSD ve společnosti to zase takové překvapení není. Tomu, co předvádějí někteří ambiciózní politici této strany, by se asi její zakladatelé před 131 lety divili. Bez ohledu na jejich volební sliby převládl v jejich jednání osobní prospěch. Tam, kde v minulosti vládla velká koalice ODS - ČSSD, po volbách při změně v polarizaci výsledků až na výjimky vznikla opět velká koalice, tentokrát ČSSD - ODS. Tím ale vzniká podezření, že koaliční spolupráce dvou nejsilnějších parlamentních stran byla oboustranně výhodná.
Každý na někoho něco věděl a bylo riziko, že toho bude zneužito. Bylo proto vhodnější z existenčních důvodů nic neriskovat a v oboustranně výhodné spolupráci, i přes zjevnou rozdílnost volebních programů, pokračovat. Bylo i další riziko, co kdyby byl na politickou objednávku osloven nějaký pan Žáček ke zkompromitování soupeře? Je přece známo, že disponuje notnými pytlovanými zdroji kompromitujících materiálů StB a vojenské kontrarozvědky, které jsou údajně určeny ke skartaci, ale zatím by se mohly hodit. Jsme ujišťováni, že žijeme v demokratickém právním státě, jak se ale s tímto tvrzením slučuje, když někteří představitelé zákonodárných sborů se oficiálně uchylují k neofašistickým praktikám v rámci těchto institucí? To, co předvádějí někteří senátoři, nemůže mít s fungováním demokratického státu nic společného. Inkvizitorský zákaz komunistické strany vydali nacisté, vláda tzv. druhé republiky a svého času i americká demokratická administrativa. Byli i další, například Franco, Suharto nebo Pinochet, kteří daný problém řešili fyzickou likvidací.
Bylo to ale v době, kdy neexistovaly mezinárodně uznávané normy ochrany lidských práv. Tyto normy vznikly právě proto, aby se po zkušenostech nic takového neopakovalo. Nezdá se snad, že rétorika některých senátorů, Jaromíra Štětiny, exsenátora Martina Mejstříka nebo publicisty Karla Steigerxalda a dalších, se velmi podobá známým výrokům Josepha Goebbelse? Ajak hodnotit, že se na těchto praktikách mimo jiné kromě deníku »Heute« podílejí i tzv. veřejnoprávní sdělovací prostředky dotované koncesionářskými poplatky, paradoxně i těch, kteří jsou oběťmi této propagandy? Nabízí se otázka: Neměli by ze zákona být tito propagátoři antikomunismu, šířící zášť a nenávist, vyzývající k fyzickému násilí soudně stíháni, aniž by to bylo podmiňováno nějakou žalobou? Za dané situace je to možné vnímat nejen jako projev krize vládnutí, ale jako důsledek krize společenskoekonomického kapitalistického systému, který krizi plodí a v zájmu udržení moci zneužívá zákonů. Jen slepý nevidí a hluchý neslyší, jak tento systém působí úpadek obecné morálky a rozvrat společnosti. Uvědomoval jsem si to například při sledování silvestrovského »monstr« programu na Václavském náměstí, když jsem ve vzpomínkách porovnával to, co mi připomínalo dobu »temna«, s tím, co jsem viděl na obrazovce. Obrazovku ovládly celebrity, některé doprovodné taneční kreace mi připomínaly epileptický záchvat, některé kostýmy masopustní veselí. Nejvíce se ale vyřádil zdivočelý moderátor. Jen nevím, zda z toho »uměleckého« silvestrovského veselí nedostal sv. Václav kopřivku.
O krizi systému vypovídá i bruselský příspěvek Entropa »umělce« Davida Černého, původně natěrače růžového tanku, k předsednictví ČR v EU, provázený mezinárodní ostudou. Nikoliv bouřlivým potleskem, ale s rozpaky účastníků nominačního večera Českého lva byla přijímána klauniáda Ester Kočičkové a její kolegyně z reklamy »tu chuť prostě miluji« ve slušivých kostýmech xesternové bardámy. A tak mě v této chvíli napadlo, i když hovořit o společenských třídách, tak jak je podle Václava Havla charakterizoval jeden bezvýznamný filozof, je podle »demokratických« zákonů poukázkou do kriminálu, kolik těch, kteří ztratili zaměstnání a také bezdomovců mělo předplaceno místo na některé z galerií plesu v opeře?
A co si například myslet o tom, když podvodník v hodnosti plukovníka, jak bylo uvedeno v tisku, je vyznamenán nejvyšším státním vyznamenáním za zásluhy ve druhém odboji, zatímco ve skutečnosti se celou válku ukrýval u svého strýce před totálním nasazením a památku skutečných hrdinů nezodpovědní mluvkové ve sdělovacích prostředcích urážejí? Že s vládnutím v ČR není něco v pořádku, o tom výmluvně svědčí mimo jiné i počet osob ve výkonu trestu a těch, kteří se jeho výkonu vyhýbají. V devadesátileté historii, s výjimkou doby okupace, to nemá obdoby.
Naznačované změny ve vládě Mirka Topolánka vyústily ve výměnu rovnějších na postech čtyř ministrů podle známého rčení »vlk se nažere a koza zůstane celá«. Dá se to vyvodit z některých výroků nové ministryně zdravotnictví, které svědčí o tom, že jde o trik, jinými slovy o kamuflovaný podvod na voličích. Tomáš Julínek se kompromitoval před veřejností prosazením zdravotnických poplatků, Jiří Čunek dlouhodobě zatěžoval vrcholnou státní instituci svou šetrností, Aleš Řebíček nebyl asi tak rovný, jako je pan Petr Bendl, a paní Džamila Stehlíková doplatila na svou pokoru k vrchnosti. Ti, co převzali funkci, mají za úkol napravit pošramocenou reputaci vládní koalice, pochybuji však, že to bude řešení problému nezaměstnanosti a bezdomovectví.
Jasno má »špičkový odborník« na všechno, nepochybně znalec historického vývoje společnosti, ministr Kocáb, původem rocker, který se hodlá v boji za práva menšin v ČR věnovat svému zviditelnění bojem proti komunismu. Čas je neúprosný a k volbám v roce 2010 to není zase tak daleko. Bylo toho dost, a čeho je dost, toho je příliš. Myslím, že nejsem sám, kdo si myslí, že by to chtělo změnu, nastolení skutečné demokracie, demokracie nikoliv obrazně řečeno pro hrstku nenažranců, ale pro skutečné tvůrce pro život nepostradatelných hodnot.
