Nový život - zpravodajský týdeník
Není téměř o čem psát. Strana zelených zalezla a lidovci se tlučou v pronášených moudrech svého předsedy Cyrila Svobody. A tak trochu selského rozumu odmojíbabičky.
Moje babička neměla život jednoduchý. Pocházela z Polešovic, vesnice u Uherského Hradiště. V rodině jich bylo šest dětí, a jak sama říkala, byli tak chudí, že když šli v neděli do kostela, tak věkově jí nejbližší sestra šla v botech a ona bosa a při cestě zpátky domůto bylonaopak.
V době světové hospodářské krize tato sestra odjela do Ameriky a babička se vyučila u Bati. Vdala se a můj děda byl odveden do první světové války a na italské frontě se stal válečným invalidou. Měli spolu tři děti, z nichž dvě ještě v útlém věku zemřely, zůstal jenom můj otec.
Děda pracoval jako správce Opravilova statku v Podivíně a babička se starala o domácnost. Po válce, když se komunisti vypořádávali s kulaky, zůstal děda věrný svému zaměstnavateli panu Opravilovi, který ještě stihl založit v Břeclavi pálenici, kde můj děda pracoval jako správce.
Rok 1948 udělal všemu konec. Opravila zavřeli, děda sice invalida ale bez svého sedlačení zůstat nemohl, a tak si koupil zeleného Pionýra s jedním sedátkem a jako člen zemědělské komise Okresního národního výboru Břeclav byl od jara do podzimu v polích a babička nastoupila do pekárny jako pekařka. Tolik z jejich kapitoly života, kterou pamatuji pouzez jejich vyprávění.
A nyní již jako pamětník. Dědova šedesátka byla pro mě něco velkolepého, jejich malý domek na Čechově ulici v Břeclavi byl plný lidí na prasknutí, a když se tam dostavila celá zemědělská komise i s cimbálem, měl jsem pocit, že houslista musí někomu vypíchnoutoko.
Za dva roky po této velkolepé oslavě děda umřel a babička se stala v necelých padesáti letech vdovou. Zůstala jí práce, její kostelíček, syn s nevěstou a dvě vnoučata, z nichž jedno byla právě moje osoba.
A teď již jenom babička. Práce pekařky nebyla jednoduchá. To bylo v době, kdy chodila do práce ještě do malých pekáren, jejichž původní majitelé byli pánové Hemza a Mareček z Poštorné, Vaňátko v Břeclavi někde u Sovadinovy ulice, pekárna vedle Grandu a následně stávající „velkopekárna“, kdy ještě v počátcích socialismu byl chloubou pekaře křupavý rohlík a chleba. A ten se dal vyrobit pouze přes noc, aby byl v obchoděčerstvý. Pochopitelně, že do takovéto profese se lidi nehrnuli, a tak pracovní špičky v podobě Vánoc a Velikonoc, stejně jako záskoky za dovolené, byly pro ni zpestřením důchodového věku. A stejně tak i nedělní, ale i všední mše v břeclavském provizoriu (kostelna náměstí byl od války zničen) s jejími vrstevnicemi, zejména paní Lukešovou, byly její náplní života.
K učivu na zkoušky na vysoké škole jsem se vždycky odstěhoval ke svojí babičce, měl jsem tam klid a bylo omě královsky postaráno. Přesto, že babička měla základní vzdělání v podobě pěti obecných tříd, byla na svůj věk osobou s obrovským přehledem. Mezi učením jsem prolistovával její denní a týdenní tisk, který odebírala a dokonale pročetla – Lidová demokracie, Svobodné slovo, Novýživot, Vlasta a Katolické noviny, které fasovala odpanafaráře.
Aby věděla, co dělá konkurence, navštěvovala všechny veřejné schůze Komunistické strany Československa. Ani ona, ani děda nikdy v žádné straně nebyli, na rozdíl ode mě. Jednou si mě zavolali na okresní výbor KSČ, že na jejich veřejné schůzi v sále hotelu Grand mluvil aktivista OV KSČ a sepsul Baťu, že na něm nezbyla nit suchá. V diskusi se přihlásila paní Vaďurová a zeptala se jej, zda u Batě někdy pracoval. „No nepracoval, soudružko, proč?“ – „No, já ano, pane, já jsem se u něj učila. Oběd stál jednu korunu a z učňovské výplaty námještěpan Baťa šetřil. Tak mě na něj nenadávejte.“ A já měl vysvětlit, jestli ta jména Vaďurová a Vaďura jsou náhoda, nebo je to někdo z rodiny. Proč to píši?! Někde jsem napsal, že to byla prostá, pracovitá a zbožná a na rozdíl ode měvelmi slušná žena. Nevím, jak by hodnotila dnešní „ideály“ takových, jako jsou lidovci - každou chvíli jinak, Stranu zelených - mladých dost, ale selského rozumu málo. A zejména takové, jakými jsou notoričtí bojovníci proti komunismu, jako senátor Štětina, končící poslanec za ODS Marek Benda za období 20 - 2 léta, senátor Mejstřík - hozený voliči přes plot a do pomyslného hnoje a další adepti, jejichž jediným programem je bojovat proti návratu komunismu. Ten je mrtvý tam, kde budete v živém provedení zanedlouhoi vy.
Vidím svoji babičku jak dneska, že celý ten volený ansámbl by označila, že rozumem jsou všichni na úrovni prdu starého Havrdy, a večer se šla pomodlit za odpuštění.
O autorovi| OTTO VAĎURA, Autor je z Břeclavi
Moje babička neměla život jednoduchý. Pocházela z Polešovic, vesnice u Uherského Hradiště. V rodině jich bylo šest dětí, a jak sama říkala, byli tak chudí, že když šli v neděli do kostela, tak věkově jí nejbližší sestra šla v botech a ona bosa a při cestě zpátky domůto bylonaopak.
V době světové hospodářské krize tato sestra odjela do Ameriky a babička se vyučila u Bati. Vdala se a můj děda byl odveden do první světové války a na italské frontě se stal válečným invalidou. Měli spolu tři děti, z nichž dvě ještě v útlém věku zemřely, zůstal jenom můj otec.
Děda pracoval jako správce Opravilova statku v Podivíně a babička se starala o domácnost. Po válce, když se komunisti vypořádávali s kulaky, zůstal děda věrný svému zaměstnavateli panu Opravilovi, který ještě stihl založit v Břeclavi pálenici, kde můj děda pracoval jako správce.
Rok 1948 udělal všemu konec. Opravila zavřeli, děda sice invalida ale bez svého sedlačení zůstat nemohl, a tak si koupil zeleného Pionýra s jedním sedátkem a jako člen zemědělské komise Okresního národního výboru Břeclav byl od jara do podzimu v polích a babička nastoupila do pekárny jako pekařka. Tolik z jejich kapitoly života, kterou pamatuji pouzez jejich vyprávění.
A nyní již jako pamětník. Dědova šedesátka byla pro mě něco velkolepého, jejich malý domek na Čechově ulici v Břeclavi byl plný lidí na prasknutí, a když se tam dostavila celá zemědělská komise i s cimbálem, měl jsem pocit, že houslista musí někomu vypíchnoutoko.
Za dva roky po této velkolepé oslavě děda umřel a babička se stala v necelých padesáti letech vdovou. Zůstala jí práce, její kostelíček, syn s nevěstou a dvě vnoučata, z nichž jedno byla právě moje osoba.
A teď již jenom babička. Práce pekařky nebyla jednoduchá. To bylo v době, kdy chodila do práce ještě do malých pekáren, jejichž původní majitelé byli pánové Hemza a Mareček z Poštorné, Vaňátko v Břeclavi někde u Sovadinovy ulice, pekárna vedle Grandu a následně stávající „velkopekárna“, kdy ještě v počátcích socialismu byl chloubou pekaře křupavý rohlík a chleba. A ten se dal vyrobit pouze přes noc, aby byl v obchoděčerstvý. Pochopitelně, že do takovéto profese se lidi nehrnuli, a tak pracovní špičky v podobě Vánoc a Velikonoc, stejně jako záskoky za dovolené, byly pro ni zpestřením důchodového věku. A stejně tak i nedělní, ale i všední mše v břeclavském provizoriu (kostelna náměstí byl od války zničen) s jejími vrstevnicemi, zejména paní Lukešovou, byly její náplní života.
K učivu na zkoušky na vysoké škole jsem se vždycky odstěhoval ke svojí babičce, měl jsem tam klid a bylo omě královsky postaráno. Přesto, že babička měla základní vzdělání v podobě pěti obecných tříd, byla na svůj věk osobou s obrovským přehledem. Mezi učením jsem prolistovával její denní a týdenní tisk, který odebírala a dokonale pročetla – Lidová demokracie, Svobodné slovo, Novýživot, Vlasta a Katolické noviny, které fasovala odpanafaráře.
Aby věděla, co dělá konkurence, navštěvovala všechny veřejné schůze Komunistické strany Československa. Ani ona, ani děda nikdy v žádné straně nebyli, na rozdíl ode mě. Jednou si mě zavolali na okresní výbor KSČ, že na jejich veřejné schůzi v sále hotelu Grand mluvil aktivista OV KSČ a sepsul Baťu, že na něm nezbyla nit suchá. V diskusi se přihlásila paní Vaďurová a zeptala se jej, zda u Batě někdy pracoval. „No nepracoval, soudružko, proč?“ – „No, já ano, pane, já jsem se u něj učila. Oběd stál jednu korunu a z učňovské výplaty námještěpan Baťa šetřil. Tak mě na něj nenadávejte.“ A já měl vysvětlit, jestli ta jména Vaďurová a Vaďura jsou náhoda, nebo je to někdo z rodiny. Proč to píši?! Někde jsem napsal, že to byla prostá, pracovitá a zbožná a na rozdíl ode měvelmi slušná žena. Nevím, jak by hodnotila dnešní „ideály“ takových, jako jsou lidovci - každou chvíli jinak, Stranu zelených - mladých dost, ale selského rozumu málo. A zejména takové, jakými jsou notoričtí bojovníci proti komunismu, jako senátor Štětina, končící poslanec za ODS Marek Benda za období 20 - 2 léta, senátor Mejstřík - hozený voliči přes plot a do pomyslného hnoje a další adepti, jejichž jediným programem je bojovat proti návratu komunismu. Ten je mrtvý tam, kde budete v živém provedení zanedlouhoi vy.
Vidím svoji babičku jak dneska, že celý ten volený ansámbl by označila, že rozumem jsou všichni na úrovni prdu starého Havrdy, a večer se šla pomodlit za odpuštění.
O autorovi| OTTO VAĎURA, Autor je z Břeclavi
