Je divné, kolik kritiky a zloby i nenávisti se hrne na dvě nešťastné štětiny.
Prý proto, že zradily ideje, pro které celý život hořely, se zanícením bojovaly a přinesly nejednu osobní oběť, a že přešly na stranu uzurpátorů a v jejich službách se neštítí dělat tu špinavou práci. Osobně však štětiny plně chápu a cítím s nimi. Neboť v některých chvílích zapomnění jdou mé myšlenky stejným směrem jako jejich. Co udělali oni? Co jsem udělal já? Že jsem uvěřil v to, že může existovat stát bez žebráků a milionářů? Že jsem uvěřil tomu, že může na světě existovat spravedlivý řád? Že jsem věřil tomu, že svět může existovat bez válek? Že jsem věřil v důstojnost člověka? Neboť člověk - to začínalo znít hrdě. Věřil jsem tomu, že ve 20. století konečně člověk překonal stadium lovce, sběratele ovoce a kořínků - stadium džungle. Že jsme konečně překonali stadium, které primitivním tvorům a člověku homo sapiens vtiskla matka Příroda. Věřil jsem slepě ve Velkého bratra, který první začal šířit myšlenky o svobodném člověku a sliboval být záštitou lidské budoucnosti člověka. Věřil jsem v jednotu lidí práce na celém světě. Věřil jsem myšlenkám Krista a obával se proroctví matky Sibyly. Ten svět byl dobrý a já jsem jej miloval.
Tento svět, který jsme milovali, však za lásku zle zaplatil. Co jsem udělal, že se na mne vítězní vrhli jako na vraha? Přišel jsem o práci, o svobodu, ztratil přátele. Že jsem občanem - vlastencem v zemi, kde mi nic nepatří.
Jen řekněte. Mohu já a mohou štětiny milovat zrazené myšlenky? Není hranice mezi láskou a nenávistí jako ostří žiletky? Nezatouží člověk pomstít se všemu, co nám křivdilo?
Jen občas však nemohu pochopit sám sebe. Že má nenávist bledne, když si vzpomenu na minulost a když pozoruji a pociťuji současnost. To, když se mi znovu hlavně začínají rojit myšlenky o pravdě a lži a lidském bratrství.
6. listopadu 2007, Jakub MALÝ
