Jaromír Štětina - Jaromír Štětina, senátor za TOP 09 a Starostové za Prahu 10, Dubeč a Štěrboholy

Předsedající, Adéla Pospíchalová: Otevírat tuto konferenci nebudu já, ale rovnou předám slovo panu senátorovi Štětinovi, aby se ujal slova a otevřel dnešní dopoledne, které bude hlavně o tématu nelegální migrace v ČR a jistých řešeních této situace u nás.

Senátor Jaromír Štětina:  Dobrý den, dámy a pánové. Je pro mě ctí, že můžu otevřít konferenci s tak zajímavým námětem, jako je regularizace nelegální migrace v České republice. Já bych chtěl zdůraznit, že  tuto konferenci připravilo za podpory Nadace Rozvoj občanské společnosti pět nevládních organizací: Člověk v tísni, Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, poradna pro uprchlíky, Organizace pro pomoc uprchlíkům a Multikulturní centrum Praha.

Skoro bych řekl, že naše konference je takovou typickou ukázkou nebezpečného „ngonismu“, tolik nevládních organizací se tady sešlo na této konferenci. Ale k věci.

Rád bych se zmínil o tom, že náš svět se neustále zmenšuje. Já si ho dokonce představuji jako jakousi malou vesnici na březích potoka, kde na levém břehu žijí levobřezí lidé a na pravém břehu žijí lidé pravobřezí. Oni se mají rádi, pracují, plodí děti, občas chodí do hospody, občas chodí na tancovačky a někdy, když je zevnitř posedne jakési nepojmenovatelné nutkání, berou kameny a házejí přes ten potok na ty jinobřehé. A pak si představuji, že do té vesnice přijde jednou takový starý a moudrý poutník a řekne jim: Já vím, proč to nutkání máte. Já vím, kde se to nutkání házet kameny ve vás bere. Je to proto, poněvadž vy dobře ty jinobřehé neznáte. Postavte si most přes ten potok. A vždycky, když to na vás přijde, ta posedlost házet šutry, tak přeběhněte alespoň na chvíli k těm jinobřehým na druhou stranu a zbavíte se toho nutkavého pocitu násilí.

Ta naše zeměkoule je opravdu dneska malinká, ona má poloměr jenom 6378 km, a abychom se tady směstnali, tak si myslím, že musíme dělat všechno pro to, abychom zachovali multikulturní planetární ovzduší. A k tomu, abychom to dokázali, k tomu je potřeba stavět ony mosty, o kterých hovořil ten starý moudrý poutník. A já si myslím, že ta naše dnešní konference je takovým malým mostem, který k tomu může přispět.

To je všechno, co jsem vám chtěl říct. Konferenci považujme za zahájenou a přeji hodně zdaru ve vašem jednání a děkuji za pozornost.

Předsedající: Moc děkuji za vaše úvodní slova a rovnou přistoupím k představení našich dnešních panelistů. O neregulérní práci migrantů, o kontextu evropském i českém, bude dnes hovořit Jan Černík z občanského sdružení Sociopolis. Nevládní organizace, o kterých se zmiňoval pan Štětina, připravily v rámci projektu regularizace nelegální migrace studii, která se opírá o dlouhodobé zkušenosti s prací s migranty, i těmi nelegálními, a o výsledcích, o této studii, o to, k čemu dospěli, bude hovořit jednak Pavla Burdová Hradečná z Poradny pro uprchlíky a Pavel Čižinský z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva, který se zaměří na zahraniční zkušenosti, které jsou pro ČR určitě také velmi důležité, z kterých můžeme čerpat inspiraci.

Po malé přestávce by měla vystoupit paní ing. Eva Šmejkalová, náměstkyně ministra práce a sociálních věcí, která zde zatím není, ale měla by dorazit. Teď předám slovo Janu Černíkovi.

Jan Černík: Dobrý den, vážení pánové a dámy, já bych chtěl nejdřív říct, že je mi opravdu velkou ctí, že můžu uvádět diskusi o regularizační kampani v České republice. Ten můj příspěvek je daleko více úvodem do té diskuse, než samostatnou prezentací nějaké myšlenky, která by měla buď vyvracet některé argumenty pro tu regularizační kampaň, anebo je předkládat. Pokusil jsem se hledat ten bod, kdy neregulérní práce přestává být relativně tolerovatelným nutným zlem a kdy se stává vážným problémem a jak se k tomuto poznání dobrat. Vcelku mi tato ambice nevyšla v rámci přípravy tohoto příspěvku, takže si dovolím obrátit vaši pozornost na některé klíčové faktory neregulérní migrace.

Položil jsem si tyto otázky, vedle té otázky, kdy je ještě neregulérní práce nutným zlem a kdy už vážným problémem. Migrace je dynamický a komplexní sociální jev, a proto vás zde nechci příliš unavovat nějakými rozsáhlými modely a komplexními rovnicemi pro odhady výpočtů nelegální migrace. Proto jsem zvolil relativně úspornou definici Milady Horákové, tuším, že to je ze zprávy o neregulérním zaměstnávání Euro Social Reports, to jen abych učinil zadost postupu. Člověk ze své podstaty nemůže být nikde nelegální, nelegální migrace je kategorie, která vyjadřuje vztah mezi jednotlivcem a státem. Tento vztah je skrývání se před státem, což lze stanovit jako normu pro neregulérní migraci, to skrývání se.

Tento vztah podléhá temporalitě, adaptační procesy apod. a je dotvářený interakcemi.  V určitém prostředí, chcete-li v diskursu neregulérní migrace. Toto prostředí je vytvářené několika klíčovými faktory nebo spíš jejich kombinací. A teď bych se soustředil právě na tyto faktory.

Ekonomické faktory – vcelku prostý Marxův axiom, že poptávka stimuluje nabídku. Funguje i v prostředí neregulérní migrace. Dejme tomu na jedné straně, že roste životní úroveň, a tím i poptávka po levné, nekvalifikované práci, kterou už není obyvatelstvo příliš ochotné vykonávat. V České republice to může být příklad dostupnosti bydlení a s tím související stavební boom.

Na druhé straně jsou například lidé omezení ve svém růstu omezením sociální mobility, která závisí na ekonomické situaci zdrojových zemí. Není náhodou, že vysoký migrační potenciál mají právě střední třídy, které jsou ale de facto na nižší úrovni a usilují o zvýšení své životní úrovně. Zde by tedy ti, co rozhodují, měli zvažovat, jak moc je neregulérní práce už významným komponentem národního hospodářství v současné situaci.

Dále pak by asi mělo být vyhodnocené, kolik je vynakládáno na stávající strukturu zaměstnávání cizinců v České republice a k tomu by se ještě mělo přičíst, o jaké obnosy přibližně český stát přichází díky neregulérní práci migrantů.

Konečně z tohoto úhlu pohledu by bylo poměrně účelné znát přibližnou výši prostředků, které protékají právě přes neformální struktury celkově. A v neposlední řadě je poměrně významné znát přibližnou strukturu ekonomických plánů migrantů. V podstatě bychom si měli ujasnit, co se vyplácí v rámci té migrace, jak moc je výhodná pro český sociální stát.

Omezení vstupu na území a vnitřní kontrola hrají taky poměrně klíčovou roli v tom diskursu neregulérního zaměstnávání nebo neregulérní práce migrantů, i když zde je poměrně důležité už odlišovat neregulérní migraci od neregulérní práce. Neregulérní práce je daleko více závislá na struktuře a dynamice trhu práce v cílové zemi než na migračních trendech, ale je tam souvislost, a právě omezení vstupu na území může mít kauzální vazbu na neregulérní strategie migrace. Naopak v podstatě adaptace do toho nelegálního prostředí migranta může začít už kdesi ve zdrojové zemi při nelegálním způsobu zajišťování vstupu na území cílové země. Tady jsou hodně určující regulativní opatření na vstup.

Dále pak adaptační procesy v rámci neregulérní migrace mohou vést k odklonu od zamýšlené dočasné migrace k dlouhodobému přebývání v cílové zemi. Může – je to ten příklad třetí alternativy, kdy vlastně migrant vstupuje legálně na území a prodlužuje si pobyt už neregulérně. V tomto ohledu, kdyby se člověk vracel zpátky domů, tak se mu zvyšuje riziko dopadení. Návraty znesnadňují opětovné zapojení do neformální ekonomie. Ten neregulérní migrant nese největší riziko dopadení při prvních týdnech po příjezdu, kdy ještě neobdržel aktualizovanou strategii přebývání v té nelegální zóně. Zde s ohledem na regularizační kampaň je důležité přehodnotit poměr mezi vnitřní a vnější kontrolou migrace, protože restriktivní opatření pro vstup mohou mít kauzální vazbu právě na neregulérní práci. Přestože kampaň proběhne.

Naopak posílení vnitřní kontroly by mohlo konsolidovat výsledky kampaně, např. chování zaměstnavatelů je silně ovlivněné právními úpravami a jejich prosazováním v praxi.

Trh práce je v podstatě zásadní věc pro neregulérní práci migrantů. Charakteristickým rysem neformálního sektoru je posun ze zaměstnaneckých pozic k sebezaměstnávání a aktivaci komunitních vazeb v zaměstnaneckých vztazích. Tomuto trendu jde v České republice naproti omezování trhu práce systémem pracovních povolení pro cizince a naopak relativně snadno dostupné povolení za účelem podnikání, což směřuje k inkonzistenci celkového rámce imigrační politiky České republiky. Poslední větu jsem si půjčil ze zprávy OECD o mezinárodní migraci  z roku 2004.

Zásadní věc podle mě je, jestliže máme etablovanou neformální ekonomiku na trhu práce, tak tvoří významný tzv. půlfaktor, vtahující faktor pro neregulérní migranty, kteří v rámci už etablované neformální ekonomiky snadno seženou práci.

Obcházení pravidel zaměstnávání v České republice je vcelku běžná praxe. Vyrovnávání se s poměrně tuhým institucionálním prostředím. Známe švarc-systém, prodlužování krátkodobých smluv, práci při podpoře v nezaměstnanosti apod. Situace v ČR je taková, že nelegálně pracující cizinci jsou v podstatě mimo rozlišovací schopnosti společenského hodnocení. Nelegální práce autochtonního obyvatelstva v jiných státech, třeba ve Francii bylo součástí státní ideologie potírání nelegálního zaměstnávání, a právě státy, které měly už etablovaný neformální trh práce, prováděly právě regularizační kampaně, ale to asi naváže kolega.

Dalším výrazným vlivem trhu práce na prostředí neregulérního zaměstnávání je jeho struktura, struktura zaměstnanosti a vlastně mobilita. V krátkosti. Autochtonní obyvatelstvo třeba nemusí mít zájem o určité profese a tento prostor vyplňuje neregulérní migrace. Regularizační kampani by měla předcházet analýza zaměstnanosti ve formálním i neformálním sektoru. Je potřeba znát také profese, které jsou příznačné pro migranty, a o jaké má nebo nemá zájem autochtonní obyvatelstvo.

Udržitelnost výsledků - budoucí regularizační kampaň je závislá na zpružnění trhu práce a s tím souvisejících omezení neformálního trhu práce. Uvedu příklad. Snížení nemzdových nákladů na profese, které jsou příznačné nízkým příjmem pracovníka, nebo jestli je to realizovatelné, tak by mohly existovat nějaké dočasné pracovně právní poměry, to nedokážu teď posoudit, ale uvedl jsem to jako příklad toho zpružnění.

Za současného stavu se lze důvodně obávat, že mnoho regularizovaných migrantů by opět zakotvilo v neformální ekonomice. Dostávám se k tomu, k čemu jsem se chtěl dobrat, k odpovědi na otázku, kdy je neregulérní práce cizinců nutným zlem a kdy je naopak už vážným problémem.

Zůstala otázka, jak je možné přebývat v neregulérním režimu proti vůli aparátu moderního evropského státu, jak se to vlastně dělá. Tato otázka je tím závažnější, protože způsoby a pravidla neformální ekonomiky utilizují legálně usazení migranti. Migrující jednotlivci často ztrácí primární sociální vazby, které musí v novém prostředí rekonstruovat nebo je nahrazovat jinými sociálními vztahy, pojítky. Takže etnické sítě jsou přirozenou součástí života migrantů a kooperativní chování v rámci těch sítí je umocněné právě opakovanou interakcí jednotlivců v hostitelské společnosti včetně institucí. Neregulérní migrace vyžadují znatelný nebo významný sociální kapitál v rámci těchto sítí, a tím jsou aktivované některé kulturní aspekty neregulérní ekonomiky migrantů. Můžeme hovořit o různých kulturách skrývání se před státem.

Ve výše načrtnutém prostředí operují infrastruktury, které fakticky provádí neregulérní práce migrantů. Ty infrastruktury slouží především jako mediační platforma pro jednání se zaměstnavateli, dále poskytují ubytování, jsou schopny zajistit ubytování a nezbytnou administrativu. Ta neformální infrastruktura funguje díky právě pravidlům neformálním, které vlastně prosazuje prostředí migrace. Jednotlivec může odvádět jednorázový nebo kontinuální díl ze své mzdy a pochopitelně že prostředí neformální ekonomiky je prostoupené svévolí, kořistnickými praktikami a podlostí všeho druhu třeba.

Zde je několik kritických momentů neregulérního zaměstnávání v České republice. Takže z hlediska infrastruktury neregulérní práce můžeme pohlížet na otázku, zda je ta neregulérní práce nutným zlem nebo vážným problémem. Státní administrativa by měla zvážit, do jaké míry již obsadila neformální infrastruktura prostor pro řízení pracovní migrace. To je, si myslím, dost zásadní pro regularizační kampaň, a myslím si, že to bylo i klíčové pro regularizační kampaně v evropských zemích.

Těžko lze předpokládat, že se člověk rozhodne vydat za hranice země s tím, že chce realizovat svůj ekonomický plán na zvýšení životní úrovně nebo cokoliv jiného skrze obcházení a porušování zákonů v cílové zemi. Ten člověk sleduje své ekonomické motivace, tak jako my, a chce saturovat své zájmy co nejsnazší cestou s co možná nejvyššími transakčními náklady. A zdá se, že formální sektor v ČR příliš nereflektuje některé sociální motivace migrantů. A tím vlastně ztrácí kontrolu, dalo by se říct. A prostor pro řízení pracovní migrace de facto privatizuje ta neformální infrastruktura, což by měl být asi indikátor k nějaké proaktivní politice státu.

Infrastrukturu, provádějící neregulérní trh práce migrantů nelze opomíjet, ani v případě kladného vyhodnocení otázky, zda regularizovat, obzvlášť v České republice si myslím. Je otázka, jak se ta neformální struktura zachová, jestli bude mít sklon k tomu regularizaci ignorovat, nebo ji zneužívat, zakomponuje do neformálních strategií, anebo naopak bude ten regularizační efekt umocněný tím, že ta neformální infrastruktura začne fungovat na regulérní bázi. Ty reakce lze jen stěží předvídat, nicméně je možné případnou regularizační kampaň nastavit tak, aby významná část funkcí neregulérní infrastruktury přešla na subjekty regulérního trhu práce, především státních agentur.

Jiná cesta, směřující k řešení, je nějakým způsobem cíleně regularizovat i tuto infrastrukturu, která dost možná tenduje k tomu fungovat regulérně nebo na legální bázi. Já vám děkuji za pozornost, skončím takhle před závěrem, ale upozorňoval jsem vás, že vlastně můj příspěvek je jenom úvodem do diskuse, ničím víc.

Předsedající: Já bych tímto otevřela diskusi, jestli máte někdo nějaké dotazy k tomu, co jste právě slyšeli. Nikdo se v tuto chvíli nechce na nic zeptat.

Poprosila bych Pavlu Hradečnou Burdovou, aby na tento příspěvek, který byl opravdu uvedením do problematiky, aby navázala svým příspěvkem a tím my tu diskusi budeme otevírat dále, protože se dostaneme k regularizaci jako takové a vysvětlíme si trošku víc, co se pod tím pojmem skrývá.

Pavla Hradečná Burdová: Vážené dámy, vážení pánové, děkuji za slovo a děkuji také za to, že jste se tady sešli v tak hojném počtu. Chtěla bych v krátkosti představit náš projekt regularizace nelegální migrace a to, co nás k němu vedlo a vlastně to, k čemu jsme v průběhu byť ne tak dlouhého časového období dospěli, ten projekt stále běží, není uzavřený, toto veřejné slyšení je takovým počátečním otevřením diskuse. Rozhodně si nemyslíme, že by naše závěry byly nezpochybnitelné nebo že bychom nemohli v průběhu realizace dojít k závěrům jiným. Proto bychom byli samozřejmě rádi, pokud bychom vaše názory posléze slyšeli.

Projekt běží od dubna 2005, jak už tady zmínil pan senátor Štětina, spolupracuje na něm pět nevládních organizací a myslím, že všechny ty organizace k tomu vedla skutečnost, že všichni pracovníci nevládních organizací se v průběhu let setkávají nebo setkávali s případy nelegálních migrantů, kteří jsou v naprosto neřešitelné situaci, kterou nemohli žádným způsobem změnit bez toho, aby se vystavili nějakým postihům ze strany toho státu.

Jak už jsem v předchozí větě předeslala, ty nevládní organizace to vidí spíše z pohledu nelegálně pobývajících cizinců a prvotním impulsem pro vytvoření takového projektu bylo pomoci těmto osobám. Samozřejmě nemůžeme opominout ten důležitý fakt, že pro spoustu lidí by regularizace byla přijatelná z jiného důvodu, a to z důvodu ekonomického zvýhodnění nebo zvýšení příjmů státu, kterému unikají díky tomu nelegálnímu zaměstnávání, nelegální práci těch cizinců.

Protože se domníváme, že situace  nelegálních migrantů a problém těch nelegálních migrantů je řešen většinou tedy za použití nějaké represe, a domníváme se, že problematika nelegální migrace, s čímž si myslím, že všichni budou souhlasit, je zásadní, tak jsme se rozhodli zrealizovat takovýto projekt na regularizaci neregulérní migrace s tím, že samozřejmě hypotetickým naším cílem by bylo schválení takové regularizace, ať už v jakékoli, byť třeba omezené podobě, ale jsme si vědomi těch úskalí a jsme si vědomi toho, že ze současné situace, i když samozřejmě politické, je to skutečně běh na dlouhou trať, a proto se domníváme, že i otevření takové diskuse na toto téma je určitým přínosem a je  krokem vpřed.

V průběhu dosavadní realizace tohoto projektu můžeme říct, že jsme se setkali pouze se dvěma reakcemi. Jedna reakce byla taková přijatelná, ti lidé byli pro regularizaci, a druhá reakce naopak byla striktně odmítavá, lidé se domnívají, že to, s čím přicházíme, nebo to, čemu se chceme v diskusi věnovat, je absurdní a nereálné. Oběma skupinám i nám zpočátku je příznačné, že ani zastánci ani kritici nemají jasnou představu, co takový krok, co ta regularizace ve skutečnosti obnáší, jaká jsou všechna ta pozitiva a ta negativa.

Podstatnou část našich zkušeností jsme proto tedy čerpali ze zahraničí, kde regularizace probíhají v hojné míře, byť se mnou možná někdo nebude souhlasit, ale tuto část prezentace bych přenechala svému kolegovi Pavlovi Čižinskému, který důkladně nastudoval všechny evropské právní úpravy, týkající se regularizace, a s vámi se o ně podělí za okamžik.

Z našeho pohledu tedy regularizace není nějakým revolučním nepřiměřeně riskantním krokem, ale po zvážení všech argumentů, samozřejmě i těch argumentů, které hovoří proti regularizaci, v její neprospěch, které jsme samozřejmě nemohli opomenout a ke kterým se dostanu vzápětí, tak se dá říct, že jsme dospěli k tomu, že regularizace je poměrně standardním řešením problému nelegální migrace v novodobé historii Evropy. Rovnou tedy předesílám, že samotná regularizace nemůže vyřešit příčiny nelegální migrace, ale pouze nějakým způsobem eliminovat nebo zmírnit její důsledky, což je hodně signifikantní pro kritiky té regularizace a každý to od ní očekává, ale regularizace nevyřeší příčiny. Chtěla bych říct, že takové ambice na regularizaci klást ani nemůžeme.

Dále bych chtěla jenom upřesnit, že v rámci našeho projektu jsme se zabývali nelegální migrací ve formě nelegálního pobytu, nikoliv nelegálním překračováním hranic.

Co si představit pod pojmem regularizace? Tak regularizace je název pro nějaká souhrnná opatření státu, kterým stát za jasně daných, předem vymezených podmínek hromadně udílí nelegálním migrantům povolení k pobytu, a tím tedy legalizuje jejich statut. My jsme zvolili slovo regularizace, ale můžete se setkat i se slovy jinými, často se v této souvislosti používá slovo amnestie, někdy slovo milost, dokonce i normalizace, ale domníváme se, že tato slova mají v češtině specifické významy, a proto nám pojem regularizace přišel jako nejvhodnější pojem pro nějaká opatření státu, které by mělo přijít.

Jak už jsem řekla v předchozí větě, ta regularizace má několik znaků. Jednak je to udělení povolení k pobytu, to povolení je hromadného charakteru, dopadá na nelegální migranty, kteří se nacházejí na území toho státu, tedy není to žádné opatření na podporu migrace těch cizinců, kteří k nám ještě nedorazili, ale těch, kteří už v současné době nebo v okamžiku vyhlášení té regularizace nebo dokonce v nějakém určitém časovém horizontu v minulosti, kteří se už zde nacházeli.

Dalším znakem určujícím je důležitý aspekt té amnestie, tzn. stát něco odpouští, odpouští cizincům právní následky jejich předchozího ilegálního pobytu, a co také tu regularizaci charakterizuje, je, že vždy se děje za nějakým cílem, a ty cíle si stát volí podle svého. Mohou to být cíle humanitární, lidskoprávní, mohou to být cíle i pouze ekonomické. Mnozí samozřejmě kladou otázku, jaký je význam podobného kroku, proč k těm regularizacím přistupovat. Zde bych chtěla předestřít, že pokud by nějaký stát, jakýkoliv by dokázal uspokojivě vyřešit problém nelegální migrace, nebylo by žádné regularizace zapotřebí. Bohužel nejsme si vědma toho, že by se nějakému státu, ani českému, ani evropského ani jinému státu na světě podařilo vypořádat se s nelegální migrací.

Když se zaměříme jenom na Evropu, tak ten celkový počet nelegálních migrantů v současné době je, samozřejmě jde o to, že nikdo není schopen přesně určit, kolik nelegálních migrantů se nachází ať už u nás nebo v Evropě, ten celkový počet je odhadován mezi 3 – 6 miliony osob, což není úplně přesné číslo, ale je to jediný statistický údaj, který v současné době máme k dispozici.

Co se týče těch samotných nelegálních migrantů, ty důvody, pro které přicházejí, jsou samozřejmě různorodé a nebudu se jim dneska věnovat, jenom ve stručnosti je to od těch ekonomických aspektů, ekonomických možností, které přitahují po následování rodiny až po útěky z míst, kde jsou ohroženi válečnými konflikty, nebo kde tedy jim hrozí riziko pronásledování.

Miliony lidí se pohybují v současné době na hranici nebo řekněme za hranicí ilegality. Tato situace je samozřejmě nevýhodná pro celou společnost, protože já myslím, že tady spoustu těch argumentů zaznělo od mého kolegy před chvílí. Načerno pracující cizinci neplatí daně, stát přichází o spoustu finančních prostředků, které by mohl získat, pokud by tito cizinci byli zaměstnáváni legálně, ti samotní cizinci jsou samozřejmě vykořisťováni svými zaměstnavateli, kterým se ta situace náramně zamlouvá, stávají se oběťmi obchodu s lidmi, což je skutečně neopomenutelný fakt, a také jeden z faktorů, který nás vedl k tomu, že jsme se tomu problému začali věnovat. Mnozí z těch cizinců nemají žádné možnosti, jak svoji situaci řešit, buď to řeší právě tím, že jsou závislí na organizovaném zločinu, nebo pokud se pokouší  svoji situaci řešit, tak zase ji řeší ne úplně nejvhodněji, což znamená vstupem do azylových procedur, což podle nás také není správné, protože dochází ke zneužívání azylových systémů a ty prostředky, které se vynakládají na azylové systémy, také nejsou malé, a ty azylové systémy zcela funkční nejsou a dochází k jejich zahlcení a nelze potom spolehlivě rozlišit, kdo je skutečně oprávněným žadatelem o azyl, a kdo není, protože ti lidé v rámci toho azylového systému splývají.

Co je především důležité si uvědomit, že ti cizinci samotní se ocitají, samozřejmě ne všichni z nich, někteří se ani nechtějí z toho nelegálního postavení dostat, ale mluvím o těch, kteří by rádi a nemohou. Velmi často se ocitají v neřešitelných a ponižujících situacích, které jsou neslučitelné s principy a hledisky demokratického právního státu, respektujícího základní lidská práva a svobody.

Na půdě EU je přitom na boj s nelegální migrací vynakládáno poměrně hodně finančních prostředků a těch řešení, ke kterým Evropa přistupuje, není mnoho a státy EU až na nějaké ty regularizační opatření nejčastěji sahají k restrikci, která ovšem nepřináší uspokojivé výsledky, což je patrné i  z počtu těch nelegálních migrantů, kteří se ještě na těch územích EU nacházejí.

Důsledkem restriktivních opatření jsou samozřejmě rostoucí náklady na nedostatečnou ochranu státních hranic, nulový přínos do státních pokladen ve formě daní a odvodů, a má to samozřejmě i další důsledky, růst cen převaděčů a s tím spojený nárůst vykořisťování těch cizinců samotných. Kdybychom si jenom představili, že by se přistoupilo v rámci celé Evropy k masivnímu vyhošťování všech nelegálních migrantů, kteří se na území EU nacházejí, tak i ta sama představa, když opomenu to, že by docházelo k zásadnímu porušování lidských práv, a vezmu to jenom z pozice těch států, tak ty náklady na vyhledání takových migrantů a na realizaci toho vyhoštění by byly astronomické. Nehledě na to, že jednotlivé státy by se jenom obtížně vyrovnávaly v některých sektorech ekonomiky s odlivem pracovních sil, např. zmiňme třeba u nás stavebnictví by se bez nelegálních migrantů ocitlo v obtížném postavení, s tím, že předpoklad, že by volná, uprázdněná pracovní místa zaplnili domácí pracovníci, se domnívám, že není reálný.

Populace v rámci EU přitom rychle stárne a správně řízená imigrace by se mohla stát jedním z podpůrných opatření, které by přispěly ke stabilizaci sociálních systémů. Z toho vycházely i mnohé evropské státy, které ve snaze řešit a minimalizovat dopady nelegální migrace, přistoupily k zavedení regularizací. Protože ani ČR doposud nenašla způsob, jak se vypořádat s nelegální migrací, mohli bychom těchto zahraničních zkušeností využít a snažit se pomocí regularizace modifikované podle situace u nás omezit negativní důsledky té nelegální migrace.

Co se týče pojmu regularizace, tak pod ten pojem regularizace můžeme zahrnout celou řadu tak rozdílných imigračně politických opatření, že je obtížné tady ve stručnosti hovořit obecně o pozitivech a negativech regularizace jako takové. Samozřejmě musíme vzít v úvahu to, že každý stát má svou vlastní tradici a svá specifika, která potom ve svém důsledku mají zásadní vliv na výsledek podobu regularizace. Přesto jsme se pokusili shrnout v rámci našeho projektu aspoň základní pozitiva a základní negativa podobných kroků.

O jednom pozitivním kroku už jsem tady mluvila, což je přínos pro ekonomiku daného státu, kdy dochází ke zmenšování neformálního sektoru ekonomiky, zvýšení příjmů do veřejných rozpočtů prostřednictvím daní a příspěvků do sociálního systému. Můžeme zmínit potlačení nekalé konkurence ze strany levné pracovní síly proti standardům sociálního státu, a řekněme začlenění nelegálních migrantů do systému trhu práce s sebou přináší samozřejmé výhody, o kterých už tady byla řeč. Tito cizinci, pokud by platili řádně daně, by v zásadě financovali zvyšující se náklady na péči o stárnoucí populaci. Demografické údaje v tomto smyslu hovoří zcela jasně. To je jeden důležitý přínos regularizace.

Pak je tady druhý, o kterém jsem už také hovořila úplně zpočátku a který z našeho pohledu byl zásadní, a to je samozřejmě zlepšení kvality života samotných cizinců, protože ti cizinci jsou tady opravdu v takovém postavení, které by nemělo v našem státě, v demokratickém právním státě být, kdy jsou zneužíváni zaměstnavateli, kdy nemají žádná práva, pouze povinnosti, nemají žádná práva nejenom v pracovně právních vztazích, kdy nemají ani možnost zlepšit svoji pozici při vyjednávání se zaměstnavatelem, ale nemají ani žádná jiná práva v rámci života té společnosti.

Ta regularizace s sebou potom přináší další pozitivní aspekty, což můžeme poukázat například na útlum xenofobních nálad, kdy tedy k růstu xenofobie přispívá i skutečnost, že právě tito nelegální migranti jsou obviňováni z mnoha sociálních problémů a dochází ke kriminalizaci migrace, o které tady už také byla řeč. Neméně významný je faktor, že je to poměrně významný prostředek v boji proti kriminalitě, a to jak obecně, tak i speciálně proti některým nejtěžším trestným činnostem, jako je obchodování s lidmi, které jsem již tady zmínila.

Dalším pozitivním faktorem je to, že regularizace vede k většímu nastolení harmonie mezi realitou a právem. Zvyšuje schopnost státu řídit migraci a znamená samozřejmě snadnější kontrolu přistěhovalců ze strany státu a zlepšení statistického podchycení celé společnosti. Samozřejmě je potřeba vzít v úvahu i negativní aspekty regularizace, kterých je také poměrně dost a já, i když o nich budu hovořit, tak chci předestřít, že se domníváme, že většinu těch faktorů lze nějakým způsobem potlačit a eliminovat právě proto, že si hned z počátku uvědomíme, že o nich budeme hovořit a že také zazní ale zároveň s tím, že ty pozitivní aspekty z našeho pohledu jednoznačně převažují.

Za hlavní negativum regularizačních opatření je pokládáno především to, že toto opatření podporuje nerespektování právního řádu, tzn. že jím je povzbuzována nelegální migrace a stát jejich prostřednictvím sděluje cizincům, že obcházení zákona se vyplatí, že jednoduše legální cesty se nevyplácejí, a je to samozřejmě nefér i vůči těm, kteří se o nějaký legální vstup pokusili a neuspěli.

Potom musíme vzít v úvahu, že skutečně tady vždycky zůstane nějaká skupina nelegálních migrantů, která nebude mít zájem o vstup do regularizačních programů, což samozřejmě neznamená, že by ta regularizace nebo vůbec myšlenka regularizace byla špatná, ale nikdy není schopna obsáhnout celou skupinu nelegálních migrantů.

Častou výtkou, o které jsem už mluvila také, je, že regularizace neřeší příčinu, ale pouze nesystémově odstraňuje následky, protože se jedná o důsledek administrativní nefunkčnosti státu, který místo toho, aby byl schopen vynutit si respektování svých zákonů, tak legalizuje jejich porušování, což je samozřejmě významný faktor, ale musíme si uvědomit, že tady se hovoří o chybách státu, nikoliv o chybách té regularizace. Ta regularizace, jak už jsem předestřela hned v úvodu, řeší pouze důsledky, nikoliv příčiny.

Jsou tu samozřejmě další faktory, které mluví v neprospěch regularizace, ať je to otevírání prostoru pro korupci státu, či argument, který zaznívá poměrně často, a to je, že toto opatření do země naláká další nové migranty, ať už rodinné příslušníky, tak i lidi, kteří budou kalkulovat s tím, že pokud regularizace jednou proběhla, proběhne i podruhé, stačí pouze vyčkat na území, ale já bych chtěla říct, že po důkladné analýze všech těch zahraničních zkušeností, o kterých to ještě tady zazní za chvilku, jsme dospěli k tomu, že nikdy tento argument potvrzen nebyl, tzn. nikdy nejsou žádné statistické údaje, nejsou žádné určující faktory, které by potvrzovaly tu tezi, že regularizační opatření přiláká do země další migranty.

Co se týče situace u nás, současná právní úprava v zásadě neumožňuje nelegálně pobývajícímu cizinci legalizovat si svůj pobyt na našem území. Jsou z této předchozí věty samozřejmě výjimky. Jednou z těch výjimek je udělení víza za účelem strpění pobytu, ale ten institut je natolik nepoužívaný státem a natolik komplikovaný a já už nemám dost prostoru, abych tady o něm hovořila. Chtěla bych jenom říct, že je to institut, který nevyřeší nelegální migraci a ani nebyl takto koncipován, tudíž ho nemůžeme pokládat za způsob, jakým by si nelegální cizinci měli řešit své nelegální postavení.

Totéž platí i o další možnosti, kterou nelegální cizinec má, a to je vstup do azylové procedury, tzn. vstup do jiného zákona, tedy ze zákona o pobytu cizinců do zákona o azylu, to je samozřejmě krok, který možný je, nicméně opět není to krok, který my bychom podporovali, a je jasné, že se v takovém případě jedná o zneužívání azylové procedury a pokud by tady byly jiné mechanismy, jak řešit problém nelegálních migrantů, tak samozřejmě by to bylo lepší.

Protože už nemám moc času, tak bych jenom chtěla upozornit na to, co je napsáno v té studii, že jsme navrhli takové čtyři základní možnosti té regularizace u nás. My jsme se samozřejmě nesoustředili pouze a jedině na tu regularizaci pracovní migrace, ale vzali jsem to v celém kontextu a navrhli jsme čtyři možná řešení, která samozřejmě nejsou konečná a jsou to otázky do diskuse a je to nadnesení tématu. Nejsme zastánci jedné nebo druhé nebo třetí varianty, ale pouze jsme nastínili ty čtyři možnosti.

Ta první možnost je jednorázová regularizace pracovní migrace, kdy tedy hlavními kritérii by byl jednak faktický nelegální pobyt té osoby a druhým tím kritériem by byla existence zaměstnání, kdy samozřejmě ty cíle té regularizace jsou jasné, tzn. potírání nelegality na trhu práce a integrace cizinců do hospodářského života naší republiky.

Další možností je regularizace v návaznosti na systém azylového zákona, jednalo by se o nějaké časově omezené povolení k pobytu, podobného tomu institutu strpění nebo podobného chystanému institutu tzv. doplňkové ochrany, která se chystanou novelizací se dostane do našeho azylového zákona.

Tou třetí možností by byla jakási permanentní humanitární regularizace, bylo by to jakési ustanovení, podle kterého by o povolení k pobytu mohl žádat každý cizinec po určitém časovém období, které zde byl, tzn. ať už stanovíme hranici 5 let, 10 let, ať už přihlédneme k dalším aspektům, tzn. existence rodiny, vazby na stát, integrace apod.

A konečně tou poslední možností, kterou taky můžeme označit jako regularizační možnost, by bylo umožnění beztrestného dobrovolného výjezdu a možnost úpravy pobytu mimo území, protože ti cizinci samozřejmě narážejí na to, že pokud jsou tady nelegálně, tak ani beztrestně vyjet nemohou, samozřejmě v okamžiku, kdy se o výjezd pokusí, tak dostanou správní vyhoštění, a to je jeden z faktorů, který některé z nich nutí setrvávat na tom území, protože ani nemají možnost beztrestně to území opustit. Součástí této regularizační možnosti by bylo, že takový cizinec, který beztrestně republiku opustí, by nebyl v okamžiku, kdy by se následně pokoušel o nový pobyt v České republice, tzn. za respektování českého právního řádu a za respektování toho, že svůj pobyt musí legalizovat mimo území ČR, tak by v takovém případě, že by se o to pokusil, tak by nebyl znevýhodňován. Nevoláme po nějakém zvýhodňování takového cizince, ale pouze po tom, aby znevýhodňován nebyl, tzn. aby nikde tu jeho žádost o vízum neovlivnila skutečnost, že už na našem území nějaký čas nelegálně byl.

Já bych jenom závěrem chtěla říct, že regularizace by měla nastoupit v okamžiku, kdy problém nelze řešit jinými prostředky a jinými metodami, ať už tedy jsou to efektivní kontroly, ať už jsou to vysoké pokuty pro zaměstnavatele apod., že tedy jsme dospěli zatím k závěru, že pozitivní aspekty v případě té regularizace převažují a že by ČR měla byť v nějaké omezené podobě k regularizacím přistoupit a i když samozřejmě s tím, že toto opatření by nemělo být považováno za opatření, které omezí příliv nelegálních migrantů na naše území, k tomu by měly sloužit úplně jiné mechanismy, o kterých my tady dneska hovořit možná budeme, možná nebudeme. Děkuji vám za pozornost.

Pavel Čižinský: Já bych tedy hned navázal. Mou ambicí zde nemůže být seznámit vás, vážené posluchačky a vážení posluchači, s tématem regularizací, a to ze dvou důvodů. Předně proto, že regularizace jako téma je věc velice nová a naprosto nezpracovaná, jediné komplexnější zpracování, které nám bylo dostupné, pochází z roku 2000 a je to z evropského programu Odyseus a jedná se o komparační studii, do které bylo zahrnuto asi osm států. Ovšem od roku 2000 proběhly vůbec největší regularizace v Itálii v roce 2002  a ve Španělsku v letošním roce, dále proběhly tři regularizace v Portugalsku, dvě v Řecku, jedna v Polsku a např. i ten zvláštní německý model regularizací taky vlastně prošel v minulém roce zásadní změnou. Regularizace je tedy příliš aktuální téma, jakýsi živelně probíhající proces, zvláště na jihu Evropy, a tedy nelze mít odstup.

A druhým důvodem, proč já mohu jen poukázat na téma, je samozřejmě čas, protože máme tady v Senátu v této místnosti nějakou povolenou dobu pobytu, kterou bychom neměli překročit, myslím, že trvá do 12.00 hodin, takže se budu snažit být co nejstručnější.

Zkusil bych v krátkosti představit ten klasický jihoevropský typ regularizace pracovní migrace, tak jak se provádí především v Itálii, Španělsku, Portugalsku, Řecku, dříve i ve Francii. Ten model je jednorázové opatření, vláda vyhlásí, že v určité lhůtě, např. několik měsíců, mohou cizinci, kteří splňují stanovené podmínky, podat žádost, a potom už nikoli. Legalizuje se tedy faktický pobyt, určitá délka k nějakému datu nebo po určitou dobu a většinou je to spojeno i s faktickou ekonomickou činností. Na regularizaci skoro nikdy není  právní nárok, ani to nebývá upraveno na úrovni zákona, pouze je to jakýsi interní předpis pro státní správu a je to tedy vyhlášeno pro cizince. Součástí samozřejmě bývá přesvědčit cizince, že potom už žádná regularizace nikdy nebude.

Já bych se zkusil vyjádřit k té mediálně nejznámější regularizaci, k té letošní španělské, která vzbudila přece jenom největší mediální pozdvižení a i největší mezinárodně-politickou reakci a chtěl bych ukázat, že to není úplně pochopitelné z logiky asi třeba té španělské. Ve Španělsku, tedy od roku 2001, regularizace prováděny nebyly, a pravicová vláda, ačkoli ty tři v tom roce musela provést, tak potom se snažila udržet – trvat na legálnosti pobytu, ovšem byl tam institut tzv. enpadronamienta, což je přihlášení na komunální úrovni. Cizinec, ač není přihlášen na policii, ač je tam nelegálně, tak se může a měl s tím i spojena nějaká práva, může se přihlásit na radnici, nic ho to nestojí, a tam je evidován. Ve Španělsku takto měli na těch radnicích evidováno 3,6 milionu cizinců a legální pobyt podle cizineckých předpisů měly pouze 2 miliony. Čili Španělé přímo věděli, že je tam určitý jasně kvantifikovatelný počet, kolik cizinců tam je nelegálně – taky to úplně neodpovídalo, protože ten cizinec se mohl přihlásit na více radnicích nebo naopak na žádné radnici, nebo už mohl mezi tím odjet, a ty radnice spolu nekomunikovaly atd. Nicméně určitě více než milión nelegálních cizinců tam zcela jasně byl.

Nová španělská vláda po svém nástupu k moci po volbách v březnu 2004 si dala jednu z priorit v zájmu sociální koheze španělské společnosti, že zavede i pro nelegální migranty většinu sociálních práv, většinu sociálních dávek. Logické tedy bylo, že ti nelegální cizinci by brali z toho systému a nic by tam nedávali, protože jsou nelegální a protože neplatí daně. Hlavním účelem toho velkého španělského opatření bylo vyrobit si plátce daní, co nejvíc cizinců zatáhnout do té legálnosti.

Úplně v kostce konkrétní rámec. Byly tam dvě kategorie cizinců, kteří se mohli přihlásit, jednak klasický zaměstnanec a potom pracovník v domácích pracích, což je úklid, vaření, hlídání dětí, to bylo nějak standardizované, tam samozřejmě není byť nelegální pracovní smlouva, tam je to více soukromoprávní vztah.

Podmínky pro žádost byly v zásadě tři. Jednak doba předchozího faktického pobytu šest měsíců nebo přihlášení do enpadromiento nejpozději k 7. srpnu 2004. Dále pracovní smlouva na šest měsíců dopředu nebo na tři měsíce v zemědělství, ta smlouva mohla být rozstrkaná na celý rok, pokud šlo o práci na stavbách nebo ve službách. Za třetí, čistý trestní rejstřík kromě vyhoštění z důvodu nelegálního pobytu anebo nelegální práce, tato vyhoštění se tou regulací odpouštěla.

Žádost podával zaměstnavatel nebo cizinec, osoba zaměstnaná v domácích pracích to podávala sama a podávalo se to na sociálních úřadech, tedy na těch radnicích, kde se vyřizovalo i to komunální přihlášení dříve. Po kladném rozhodnutí se ten cizinec musel do měsíce přihlásit na sociálním úřadu a začít platit ty sociální příspěvky, jinak rozhodnutí pozbylo platnosti a přímo tam bylo stanoveno, že tu regulaci lze během tří měsíců opakovat, pokud mu to jednou propadne, může se znovu zkusit přihlásit. A teprve potom ten cizinec šel na cizineckou policii pro povolení k pobytu.

Číslo žádostí bylo asi 690 tisíc, ještě podle mých informací nejsou všechny žádosti vyřízeny. Cílem španělské regularizace bylo jasně potlačovat ilegalitu na trhu práce. Lze si představit, v případě Řecka ta situace možná byla ještě dramatičtější, že Řecko se stalo po pádu železné opony možná ještě náhleji než Španělsko a Itálie cílem statisíců ba až milionů migrantů a řecký stát tuto situaci nebyl schopen vůbec zvládat, takže Řecko při své první regularizaci v letech 1996, 1997 1998 to probíhalo, vůbec nemělo podmínku ani předchozího pobytu, ani práce, pouze pobytu cizince k datu vyhlášení té regularizace. Nicméně ani to se nepodařilo řeckému státu administrativně zvládnout, z toho odhadovaného až milionu cizinců se přihlásilo jenom 300 tisíc a ještě ten stát nebyl schopen ten nápor žádostí zvládat, takže vyřídil asi jenom 100 tisíc žádostí do roku 2001, kdy se regularizace opakovala, a až teprve potom se podařilo Řekům přihlásit zhruba 650 tisíc cizinců.

Chtěl jsem ukázat, že když se ta čísla porovnají, souhrnně ten jihoevropský model, tak vidíme, že regularizace nahrazuje řádnou proceduru povolování k pobytu migrantů, že většina migrantů,  přičemž někteří zase spadnou do ilegality, ale velká většina migrantů má legální pobyt právě díky regularizacím, že stát vlastně není schopen vynutit si dodržování svých předpisů, a tak normální pobyt běží až skrz ty regularizace. A je to bohužel i logické, protože zaměstnavatelé nejsou ochotni si hledat zaměstnance v zahraničí, tak si je hledají mezi ilegálními migranty už na území.

Dále je jasně vidět, že existuje tendence k opakování, ba ke zrychlování regularizací. Jako další souvislost řeknu nakonec, že regularizace nejsou výlučnou doménou levicových vlád, že např. v Itálii v roce 2002 proběhla asi číselně největší evropská regularizace, že bylo toto opatření podporováno i pravicovými vládami, pravicovými stranami, které chtěly umožnit těm bohatším voličům ze severu Itálie zregularizovat si své domácí pomocníky. Nebo tedy pracovníky v domácnostech, uklízečky atd. Jinak obecně podporují regularizaci na jihu Evropy zaměstnavatelé, odbory a i nevládní organizace, naopak veřejné mínění bývá často proti.

Vzhledem k času bych už jenom kratičce zmínil, že jsem chtěl především mluvit o tom, že tento evropský není jediný model, který existuje, že jsou i modely permanentní, a to je potom přímo ustanovení v zákoně, které dává jakoby už dopředu cizinci jasně na vědomí, že po nějaké době ilegality si může svůj pobyt tam zlegalizovat. Ani na tato zlegálnění nebývá právní nárok.

Řeknu to jenom úplně v kostce. Ve Španělsku bylo takovéto permanentní opatření, ten pobyt šlo dát po dvou letech pobytu na území, Velká Británie má takto deset let nebo v současnosti čtrnáct let pobytu na území, potom dává pobyt, v Belgii fungovala v osmdesátých a devadesátých letech taková až polotajná praxe státní správy, kdy tedy dávala cizincům pobyt, když splňovali některá spíše z humanitárních kritérií, šlo např. o žadatele o azyl, co příliš dlouho čekali, o osoby nemocné, o oběti obchodu s lidmi nebo osoby, co navázaly trvalý vztah s belgickým občanem nebo legálně pobývajícím cizincem, tak ti pak dostávali pobyt, šlo asi o tisíc cizinců ročně.

Ve Francii, tam kdyby byl čas, zdokumentoval bych, jak francouzská společnost od fáze imigrační otevřenosti, kdy regularizace splývaly s možností požádat si o pobyt na území Francie, což tedy dnes již není možné, podle terminologie, co používáme, se regularizovalo pořád, pak přišla imigrační stopka a jednorázové pracovní regularizace jihoevropského typu, pak jakési stupňování represí, zastavení regularizací apod., a v devadesátých letech potom vyhlášení regularizace permanentní. Ve Francii je to v současnosti tak, že každý cizinec, který, byť ilegálně, pobývá na území Francie deset let, tak má dokonce nárok na pobyt, přičemž v letošním roce došlo ještě ke změně, že se do těchto let nepočítají roky, v nichž cizinec používal falešné doklady nebo vystupoval pod falešným jménem.

Již tedy musím končit, nebudu vysvětlovat německou zvláštní cestu regularizací, která spočívala v tom udělování jakéhosi lepšího pobytu těm osobám, které tam zůstaly po azylovém řízení, to strpění, což v Německu ani nebyl pořádně právní titul pobytu, ale spíše jenom odložení deportace, tedy posečkání.

Chtěl bych ještě zmínit, že ze zemí nám nejbližších, před dvěma lety a před rokem se Polsko pokusilo o regularizace nepříliš úspěšně. Ta kritéria byla šest let nepřetržitého pobytu, ubytování, dostatek finančních prostředků a přinejmenším příslib práce a celkem bylo v prvním roce 2003 za čtyři měsíce zregularizováno pouze 3500 cizinců a v druhém roce to zopakovalo a zase jenom 2400 cizinců, přičemž většina z nich byli Arméni a Vietnamci, takže tedy v Polsku o to zřejmě nebyl zájem. Důvody můžou být, že buď je nelegalita v Polsku tak běžná, že nebrání cizincům normálně fungovat a že tedy cizinci nemají problémy, a druhou možnou interpretací je, že pro cizince je Polsko pouze tranzitní zemí, takže tedy nemají zájem zakotvovat v Polsku natrvalo.

Také lze zmínit, že jsou státy, které regularizace nedělají vůbec, vedle Německa je to např. Rakousko, které zkrátka jako jediný migračně politický prostředek používá roční imigrační kvótu ve výši 8 tisíc vstupů cizinců za rok, v čemž je i slučování rodin a povolování pobytu příslušníkům nových členských zemí, třeba Čechům. Tyto modely jsou velice různé.

Na závěr bych si dovolil říct kratičké hodnocení z toho, co pro mě vyplynulo z  našeho studia zahraničních zkušeností, že z hlediska četnosti regularizací je nutno toto opatření mít za standardní, tak jako jsou třeba právě kvóty nebo krátkodobá pracovní víza, specializovaný nábor pro určitá povolání atd.

Pokud jde o hodnocení prospěšnosti nebo účinnosti, tak podle mě nemohou být regularizace považovány za jednoznačně negativní. Je to opatření, které příliš živelně probíhá na to, aby šlo hodnotit, ale domnívám se, že to je všude předmětem diskuse a že to tedy může být a mělo by být předmětem diskuse v České republice. Děkuji za pozornost.

Předsedající: Děkuji za vaše příspěvky. Jak jsme slyšeli, ale i viděli, tak regularizace v Evropě jsou používaným opatřením, nicméně opravdu se jedná o jakousi eliminaci negativních důsledků nelegální migrace jako takové. Slyšeli jsme určitě hodně podnětných věcí a jestli k tomu máte nějaké dotazy, tak prosím, ptejte se.

(dotaz mimo mikrofon)

Předsedající: Já vás ještě poprosím, jestli byste se nám mohla představit. (Pokračování dotazu mimo mikrofon)

Já vám děkuji. Poprosím, Pavle, jestli chceš na to reagovat. A jinak tady vepředu je mikrofon, měl by fungovat, tak příštího diskutujícího prosím, jestli by mohl k němu přistoupit, aby všichni dobře slyšeli. Děkuji.

Pavel Čižinský: Myslím nebo si neumím představit, že bych mluvil o zvýhodňování nelegálních migrantů. Spíše to, o čem bychom se chtěli bavit, je zmírňování nevýhod nelegality, zlepšování jejich už tak těžkého postavení. Samozřejmě v tom pracovním světě nelegální cizinec, pokud už je přítomen, má jakousi komparativní výhodu vůči cizincům, co jsou v zahraničí, že se k té práci dostane snáze. Ale ty pracovní věci, že by docházelo k pravidelné regularizaci, permanentní regularizaci pracovní, to se myslím nedělá nikde. Všude v Evropě je to tak, že se to občas vyhlásí, a ten cizinec nemůže počítat s tím, že když ho zaměstnavatel bude potřebovat, že získá legální pobyt. Spíš se nechá zjednat ilegálně a čeká, že jednou dosáhne legálního pobytu.

Předsedající: Děkuji.

Řečník (Tomáš Haišman, Ministerstvo vnitra): Tři věci. První věc je, že mně přišlo zajímavé, co tady pořádáte. K tomu druhému bodu bych řekl, byl bych rád, aby tady velmi výrazně zaznělo, že regulativním principem České republiky a české legislativy je § 69a zákona o pobytu cizinců, myslím si, že to je zásadní průlom do systému, reagující na situaci z konce devadesátých let, ze zavedení nového cizineckého zákona  v roce 1999, resp. z prvních dvou let jeho aplikace v návaznosti na změnu nebo přesun těžiště těch asi pravděpodobně tímto zákonem nejvíce postižených lidí z dlouhodobých pobytů do azylového řízení, ten paragraf je všeobecně známý, je poměrně frekventovaně používaný, má svou návaznost v novele, která je teď připravovaná, tam se pětiletý nepřetržitý pobyt včetně azylového řízení zkracuje na čtyřletý.

A potom bych docela rád upozornil na jednu věc, v tom výčtu, který jsem slyšel z úst kolegyně Burdové, zazněly i perspektivy České republiky. Pak bych upozornil na jeden institut, který je nesmírně důležitý a který tu zmíněn nebyl, a to je institut dlouhodobého pobytu za účelem ochrany, a to je institut, který zavádí teď právě projednávaná novela cizineckého zákona, má dva zásadní úkoly a jeden společný jmenovatel.

Začnu společným jmenovatelem. Tím jmenovatelem je spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, tzn. i u těch lidí, kteří porušili český zákon, je možné nalézt jistou formou spolupráce možnost legalizace pobytu. Týká se to konkrétně kategorie lidí, o kterých se tady mluvilo pravděpodobně nejvíc, a to jsou oběti obchodování s lidmi a oběti převádění. Tou první kategorií jsou pravděpodobně nejzřetelněji osoby, které byly obchodovány za účelem sexuálního zneužívání a popř. nově kategorie nucené práce, což je kategorie, která tady výrazně zazněla, a tou druhou kategorií jsou lidé, kteří vstoupili nelegálně na území ČR anebo nelegálně na území ČR pobývají. A ten princip je poměrně jednoduchý, ten institut je zavedený, předpokládám, že aspoň ve výboru pro obranu a bezpečnost proti tomu žádné námitky nebyly, je naplněn zcela a extenzivně, tento institut, a bude velmi výrazným regulativním opatřením. To je druhý bod.

Společným jmenovatelem je jedna věc, a to je pomoci těm, kteří jsou ochotni nějakým způsobem aktivně překonat situaci, do které se dostali, ať už je to v rámci klientského systému, nebo ještě složitějších forem organizovaného zločinu k překonání toho statu quo, do kterého se z větší části dobrovolně, z menší části nedobrovolně zapletli.

Tzn. já bych byl velmi rád, aby pokud se soudí situace regularizací, pokud je vedena odborná debata, aby byla vedena v plné šíři, a pokud já vím, tak v dalších plánech se již zmiňovaná novelizace zákona o azylu poměrně docela zásadním způsobem zapojí do této aktivity.

A pak mám ještě jednu poznámku, a ta se vztahuje k historii, že pokud jsou tady zmiňovány např. v roce 1996 …

Předsedající: Jestli vás můžu přerušit…..

… na lidi, kteří sem přišli, v rámci dočasné ochrany, a stejný princip regularizace a je to ten první řádek na Powerpointu, byl přichystán i pro ty, kteří přišli z Kosova v rámci dočasné ochrany, tzn. i tyto dva výčty by tam pravděpodobně neměly chybět.

Předsedající: Děkuji panu Haišmanovi za jeho doplnění a poznámky a poprosím Pavlu, jestli by mohla reagovat.

Pavla Burdová Hradečná: Chtěla bych říct, že samozřejmě víme, i to v naší studii zaznělo, že zmiňovaný § 69a) cizineckého zákona je jistou formou regularizačního opatření, ke kterému ČR přistoupila, nicméně jak všichni zástupci nevládních organizací mnohokrát namítali, má své limity, těmi je právě ta již avizovaná nepřetržitost pobytu, kterou ani chystaný zákon neodstraňuje úplně, ta nepřetržitost se tam pokládá za splněnou, pokud je tam lhůta sedmi dnů.

Zase bychom se tady museli dostat do historie, do vzniku toho cizineckého zákona, k čemuž já jsem záměrně nepřistoupila, vzhledem k časovým důvodům, ale fakt byl, že ten cizinecký zákon přijatý v roce 1999 účinný od 1. 1., přijatý v době vánočních svátků roku 1999, účinný od 1. 1. 2000, který naprosto zásadním způsobem změnil celý ten systém podávání žádostí a schvalování pobytu, tak byl natolik restriktivní a nebyli na něj připraveni ani cizinci, ani státní orgány, mnoho lidí do ilegality sklouzlo bez vlastního zavinění. My samozřejmě vítáme, že ta cesta je teď opačná, tzn. od restriktivního pojetí cizineckého zákona se nějakými dílčími liberalizacemi pomalu ten zákon zlepšuje, a proto ani z našich řad tady nezazněla dnes žádná výraznější kritika ministerstva vnitra, ale domníváme se, že pořád jsou tu určité limity, že ta lhůta i po zkrácení, ta čtyřletá lhůta, po které může člověk získat povolení k pobytu, je stále příliš dlouhá, a domníváme se, že to nezasahuje na všechny kategorie cizinců, na které by to zasahovat mělo, a s tím, že se to zase hrozně zúží, protože mluvíme potom pouze o těch, kteří absolvovali u nás azylovou proceduru, a to je myslím trend, který i ze strany ministerstva vnitra nechcete, abychom my nějakým způsobem propagovali, že azylová procedura řeší problémy nelegální migrace.

A pak je tady další faktor, který jsem nastínila jenom v krátkosti, který v té studii je blíže rozvedený a který je zase všem aktérům znám, a to je existence správního vyhoštění, nemožnost policie ani teoreticky rozhodnout ve zvláštních případech hodných zvláštního zřetele o zrušení toho vyhoštění. Ano, existuje tady určitý institut odstranění tvrdosti zákona, prominutí správního vyhoštění po uplynutí poloviny doby a po odpadnutí účelu. Ale je natolik restriktivním způsobem koncipován, že policie nemá ani teoretickou možnost to správní vyhoštění prominout, tzn. to správní vyhoštění je potom bariérou pro ty cizince, kteří by si jinak ten svůj pobyt zlegalizovat mohli, ale kvůli tomu správnímu  vyhoštění tak učinit nemohou.

Předsedající: Já poděkuji, to je v té studii blíže rozepsané, můžete se na to podívat. Poprosím o poslední otázku před krátkou přestávkou, a pak bychom taky dali prostor zástupkyni státní správy paní ing. Šmejkalové. Jestli můžu poprosit, máte někdo dotaz? Prosím.

(dotaz mimo mikrofon)

Děkuji za otázku. Paní Šmejkalová chce na to reagovat.

Eva Šmejkalová: Já jsem o tom chtěla hovořit ve svém příspěvku, ačkoli mi moji kolegové připravili něco úplně jiného, ale když to tady slyším, tak mně to nedá, já se ozvu. Domnívám se, že tato záležitost je skutečně meziresortní a asi zřejmě prioritní je ten legální pobyt, protože jinak samozřejmě z hlediska celého systému toho našeho trhu práce je tady existující problém nelegálního zaměstnávání obecně, tzv. černá práce v podstatě v republice svým způsobem bují, snažíme se ji nějakým způsobem potírat a je to bez ohledu na to, jestli jsou to cizinci, anebo čeští státní příslušníci. Takže to pan ředitel samozřejmě musel asi taky zareagovat, asi to tak cítí stejně, že tou prioritou není to zaměstnávání, prioritou je umožnění pobytu za účelem zaměstnání. Potom zřejmě budu muset přednést to, co jste po mně chtěli, takže bych vám dopřála tu přestávku, ale to je k této záležitosti a musím skutečně říct, že mi tady chybí někde třeba z ministerstva vnitra minimálně, protože to se týká více resortů, kdo by taky k tomu řekl své slovo.

A když už jsem se takhle vetřela do vaší pozornosti, tak musím říct, že mě trošičku mrzí taková absence komunikace mezi tvůrci studie a námi, protože ono je hezké vypracovat nějakou studii, já ani nevím, kde jste čerpali informace, nevím, jaké závěry té studie máte, a potom nás zástupce státní správy dostáváte do takové divné situace, že se máme tady u vás jako by zastavit na nějaké přednášce a pohovořit o tomto tématu, když neznáme kontext. Možná jsem příliš drzá, za to se omlouvám, myslím si, že takhle by to nemělo fungovat. Myslím si, že jste samí sympatičtí mladí inteligentní pánové a dámy, že bychom vás rádi uvítali na půdě ministerstva, že bychom rádi dokonce i spolupracovali. Musím říct, že stejně tak mladé, inteligentní a krásné chlapce mám v oddělení, kde se starají o tuto záležitost nelegálního zaměstnávání, myslím si, že byste si velmi porozuměli, možná že pan Mgr. Kahofer dokonce ví více o této problematice než já, takže pro příště nebojte se, tam ty dveře jsou otevřené a nemusíte do nich kopat.

Předsedající: Jenom krátkou reakci na vás, tato konference má být zahájením jisté diskuse a my se samozřejmě nebráníme komunikaci s vámi, naopak jsme rádi, že jste přišli a můžeme tu diskusi zahájit. Jestli ještě někdo chce reagovat. Pavlo.

Pavla Burdová Hradečná: Já bych jenom chtěla říct, že rozhodně jsme tady už několikrát zmiňovali, že jsme nedošli k nějakým neomylným závěrům a nepřišli s konkrétním legislativním návrhem, který bychom se prostřednictvím lobbyingu pokoušeli dostat do parlamentu.

Co se týče zdrojů, ze kterých jsme vycházeli, to jsou všechno části té studie, toto je veřejné slyšení Senátu, kde samozřejmě nemůžou zaznít všechny argumenty nebo všechny kroky, které jsme učinili, nebo všechno, co se v rámci toho projektu událo, to je druhá věc.

A třetí věc, jenom bych chtěla říct, že my jsme ti poslední, kdo by se nějaké komunikaci bránili a chtěla bych říct, že nevládní organizace jsou v České republice pořád v pozici toho, kdo musí reagovat na změny na poslední chvíli, tzn. my se dozvídáme o tom, že za tři dny bychom měli napsat nějaké připomínky k nějakým zákonům, my se dozvídáme o těch nových koncepcích také na poslední chvíli a myslím si, že když jednou přijdeme sami s nějakou vlastní iniciativou a ta iniciativa je nota bene pouze ve formě otevření nějaké diskuse, že to rozhodně není kontraproduktivní a že to rozhodně není nic, co bychom si troufnout nemohli.

Předsedající: Tímto asi uzavřu první blok a my si můžeme za deset minut začít – děkuji.

***

Předsedající: Nebudu nijak zdržovat. Poprosím paní Ing. Evu Šmejkalovou, aby nám k tomu řekla stanovisko své a stanovisko MPSV.

Eva Šmejkalová: Dobrý den, dámy a pánové, teď začnu trošku oficiálněji. Pokud jde o stanovisko MPSV, tak musím říci, že k tomuto přístupu k řešení problematiky nelegálního zaměstnávání cizinců my máme zatím takový nerozhodný postoj. Vzhledem k tomu, že vlastně na základě rozhodnutí vlády z 23. října 2000 vznikl meziresortní orgán k potírání nelegálního zaměstnávání cizinců, který má svůj statut a jednací řád a ve kterém – kromě vlastně resortních ministerstev – jsou účastny další instituce státní správy a jiné, tak předpokládáme, že vlastně ta diskuse – tak jak ji tady považujete vy za otevřenou – tak otevřená je delší dobu.

Pokud vím, tak z hlediska zaměstnanosti se snažíme hledat nástroje a opatření, jak tomuto negativnímu jevu zabránit. Jak již jsem dříve zmiňovala, tak vlastně velkým problémem samo o sobě není jenom nelegální zaměstnávání cizinců, ale nelegální zaměstnávání jako takové. Samozřejmě, že je to jaksi možná ekonomicky atraktivní pro zaměstnavatele, i když na druhou stranu je to podle mého názoru velice neetické – zaměstnávat lidi bez pracovních smluv a jakéhokoliv jiného smluvního vztahu.

Jedná se o to, že stát přichází samozřejmě v rámci této černé ekonomiky nejenom o příspěvky do veřejných financí, ale na druhé straně svým způsobem to znamená i zvyšování některých výdajů v rámci třeba výdajů na nezaměstnané, kteří jsou evidováni jako uchazeči o zaměstnání. Mezi nimi samozřejmě by mohli být časem i cizinci, kterým by se zde zlegalizoval dlouhodobě pobyt, byli by domestikováni za účelem výkonu práce a poté, když by o ní přišli, tak by měli asi automaticky nějaké nároky na sociální zabezpečení ze strany našeho státu.

Ten problém je potřeba vnímat trošičku komplexněji. Nejenom tím zúženým objektivem a se zaměřením jenom na cizince, kteří jsou zde nelegálně zaměstnáváni.

Na druhé stráně se dá tento problém vnímat samozřejmě i jako velký problém sociální. Určitě i státní správa vnímá potlačování lidských práv osob, které zde jsou nějakým způsobem nelegálně. Ta zneužitelnost vlastně moci těch zprostředkovatelů, kteří jaksi využívají toho, že cizinci zde nemají třeba povolení k pobytu, povolení k práci a odevzdávají jim nějaké desátky – tenhle způsob vykořisťování nelegálního apod., to jistě i státním úředníkům velice vadí, musím říci.

Nicméně, zákon o zaměstnanosti se zabývá jednak právní úpravou zaměstnávání cizinců u nás. Na druhé straně samozřejmě definuje i nelegální zaměstnávání cizinců. Je to vlastně jakási skrytá zaměstnanost, nedokumentovaná práce apod.

Já budu reagovat na některé předchozí řečníky. Čili u nás je třeba problém i v tom uzavírání smluvních vztahů na krátkodobou práci. Jednou z možností řešení je teď nově pilotně ověřovaný program nebo projekt Příležitostná registrovaná práce, který se rozjíždí zejména na jižní Moravě. Byly o tom dány určité informace i do celostátního tisku. My monitorujeme, zda tenhle způsob zaměstnávání, který je např. běžný i v Belgii, bude i u nás akceptovatelný z hlediska zaměstnavatelů. Zatím nebudu hovořit o tom, že by to byla možnost i zaměstnávat dlouhodobě nezaměstnané v rámci třeba domácích prací v domácnostech, protože tahle záležitost pro nás není ještě příliš obvyklá. Prozatím se pilotní projekt zabývá smlouvami s právnickými osobami za účelem krátkodobého zaměstnání. S tím, že je to jakási obdoba agenturního zaměstnávání, ale pouze s krátkodobým efektem. Jestli víte, jak fungují stravenky, tak v tomhle případě by fungovaly také nějaké takové poukázky. Já tomu úsměvně říkám „pracenky“. Ve spolupráci s Úřadem práce by společnost, která zprostředkovává, vydávala by „pracenky“, které by si mohl kdokoliv ze zájemců koupit na krátkodobé práce typu – vymalování kanceláří, kopáčské práce na stavbách apod. A nemusely by tam figurovat vlastně vztahy další mezi tím uživatelem práce a tím nezaměstnaným, který dočasně přijme práci prostřednictvím toho tiketu. Myslím, že možností, jak vlastně zjednodušovat uzavírání pracovních smluv existuje několik. Ale tohle ještě nemáme ověřeno. Domníváme se, že by to mohlo do toho systému docela dobře zapadnout. Máme k tomu i určité výklady ze strany Ministerstva financí, kde jsme vlastně ověřovali, jakým způsobem by se na toto dívali i z hlediska vyplácení vlastně dávek.

K tomu nelegálnímu zaměstnávání cizinců. Říci si, co je dříve, mám takový pocit, jestli slepice nebo vejce, jestli je dříve to povolení k pobytu anebo je dříve to povolení k zaměstnání. Ono by se to mělo nějakým způsobem doplňovat. Pokud vím, tak i ve strategii hospodářského růstu v rámci řešení problematiky zaměstnanosti a stárnutí populace je vlastně zmiňováno to, že my bychom měli mít ve svém vlastním zájmu chuť a hledat i prostředky, jakým způsobem to učinit. Přitahovat vlastně do naší ekonomiky cizince za účelem nejenom těch nekvalifikovaných, ale i vysoce kvalifikovaných prací. Protože u nás dochází zase na druhé straně k určitému odlivu intelektuálů v rámci trhu EU; nebo pracovního trhu EU, a může u nás dojít k nedostatku některých i vysoce odborných profesí.

Pokud jde o nelegální zaměstnávání, je samozřejmě předmětem různých kontrol ze strany Úřadů práce. Děláme kontroly, které neumíme vydefinovat, jestli jsou dostatečné; jestli jsou dostatečně četné; o tom, jaký počet vlastně těch nelegálně přišedších pracovníků ze zahraničí tady máme.

Pokud jde o naše kontroly, tak např. největší množství těch „hříšníků“ se vyskytuje v ukrajinské národnosti. V I. pololetí 2005 bylo odchyceno 712, v minulém roce za celý rok téměř 900, v předchozím roce 1000 a předtím 880. Dá se z toho tedy dovodit, že zejména je naše ekonomika zajímává asi pro etablování Ukrajinců v tomto prostoru. Domníváme se, že ostatní výskyty, které tu jsou v řádech desítek, tak se už jedná vlastně o minoritní záležitosti. Nebo je to možná tím, že při těch kontrolách se nám nepodařilo odhalit vícečetné komunity těch lidí. Bohužel jsou tady určité výsledky kontrol, kdy jsme zjistili, že i ze Slovenska se vyskytuje nelegální zaměstnanost cizinců. Hned za nimi se objevují: Bulharsko, Vietnam, Tchaj-wan, Moldavsko, Rumunsko. Dokonce Čína, Rusko a Indie. Nicméně, to jsou skutečně od 10 do 30 výskytů. Znamená to tedy, že asi největší problém máme pravděpodobně s Ukrajinci. Na druhé straně je zde zaměstnán velký počet Ukrajinců legálně. Musím říci, že např. Škodovka, která staví v Kvasinách, tak s velkou pravděpodobností bude zaměstnávat velké množství Slováků, Ukrajinců a Poláků, protože v Kvasinách je oblast, kde není vysoký výskyt nezaměstnaných, takže tam ten rezervoár není veliký. Na druhé straně ty oblasti, kde je vysoká nezaměstnanost a kde by bylo možno čerpat, tak jsou relativně daleko od tohoto prostoru, takže pro cizince není daleko vlastně dojíždět za prací, zatímco pro naše nezaměstnané to problém nějaký je. Je to paradoxní, ale je to tak. Musím říci, že mnoho cizinců je zaměstnáváno i prostřednictvím zprostředkovacích agentur. Docela mě udivují některá čísla z některých podniků, kde vlastně počet kmenových zaměstnanců je kolem 50 % z celkového počtu a ten zbytek jsou agenturní zaměstnanci, kteří jsou v pracovním poměru k nějaké zprostředkovací agentuře, a nejsou v pracovním poměru; jsou jakoby vypůjčeni do té firmy dočasně. I když ta dočasnost někdy může být poměrně dlouhá doba. Takže na trhu práce se vyskytuje mnoho různých nuancí, se kterými se musíme nějakým způsobem vyrovnávat. Myslím, že zase některé ty programy, které povolujeme, což jsou třeba ty zprostředkovací agentury, vlastně napomáhají k flexibilitě trhu práce, ale přinášejí samozřejmě nebezpečí, že za tím může být schováno i to nelegální zaměstnávání. Někdy bych řekla, že je problém, když bychom chtěli legalizovat tyhle záležitosti, dokázat, který ten cizinec u nás jak dlouho byl. Protože jestliže by měřítkem bylo, že kdo tady u nás pracoval třeba byť nelegálně pět let, tak bude mít nárok, aby se mu to zlegalizovalo; tak jaké prostředky budou příslušné k tomu, aby se tato záležitost prokázala. Já si to neumím představit. Prostě pro mě je hranice – buď je něco legální nebo nelegální. A jestliže je to nelegální, tak bychom to měli rozhodně potírat. Možná, že by tomu napomohlo určité uvolnění v těch předpisech. Myslím si, že to souvisí spíš s tím pobytem, než s tou prací. V některých oblastech už skutečně práce cizinců využíváme ve značné míře. Vy jste hovořili o stavebnictví. A ve stavebnictví dochází dost často k tomu zaměstnávání lidí prostřednictvím zprostředkovacích agentur a je tam evidováno dosti značné množství cizinců, zejména Slováků, kteří pracují v těchto oblastech. Jsou samozřejmě obory, které jsou asi zřejmě méně atraktivní pro naše české nezaměstnané, a tak tam vlastně ta díry mezi nabídkou a poptávkou je řešena. Ale legálně, tímto způsobem. Takže to ilegální zaměstnávání – já si myslím, že by se dalo říci, že svým způsobem, že se ten pojem kriminalizuje, tak si to trošku zaslouží. Nedomnívám se, že všichni, kteří sem přicházejí za tou prací načerno, že by neměli možnost tu práci získat legálním způsobem. Že to asi prostě vyhovuje určitým skupinám.

Já se dostanu k tomu, že jsme si vyžádali zprávu Velvyslanectví ČR v Madridu – právě k tomu mimořádnému procesu legalizace přistěhovalců ve Španělsku. Samozřejmě, že vám tu zprávu tady nechám. A musím říct, že zase zpráva nevyznívá až zas tak pozitivně, jak zde hovořili kolegové. Protože sice při té práci mimo jiné takovým vedlejším efektem bylo to, že odhalili 34 organizovaných skupin, které se živily vlastně nelegálním zaměstnáváním cizinců. Zadrželi přes stovku osob, které se vlastně živily trestnými činy jako bylo falšování dokladů, které organizovaly ilegální přistěhovalectví, prováděly podvody na tomto poli apod. Musím říct, že pokud jde o to číslo, tak se shoduje s tím, co jste zde říkali – kolem 690 tis. lidí. Ale když si představíte, že z toho kolem 140 tis. bylo z Ekvádoru, kolem 120 tis. z Rumunska, tak si myslím, že to Španělsko bude mít docela problém se s tím vyrovnávat. Kromě toho jsem zde zachytila i informaci o tom, že vlastně ostatní členské státy EU; některé se přihlásily k tomu, že vlastně tyto přistěhovalce nebudou považovat vlastně za členy nebo občany EU jen tak, a že jim neumožní vlastně, že by tady byla přestupní stanice a že by mohli kamkoliv jinam. Takže legalizace přistěhovalců zřejmě Španělsku přinese určité problémy.

Na druhé straně můj osobní odhad je takový, že zřejmě asi ten problém s přistěhovalci u nás nebude v řádech statisíců, že to bude v rámci naší republiky, dá se říct, i svým způsobem minoritní problém trhu práce a že by nás to nemělo nějak významně ohrožovat, kdybychom učinili kroky k jakési legalizaci. Nicméně se domnívám, že tohle by mělo být předmětem jednání toho našeho meziresortního orgánu, kde gestorem Ministerstvo práce a sociálních věcí sice je, ale určitě nemůže vystupovat v této záležitosti samostatně.

Závěr je tedy takový, že my se samozřejmě té diskusi nebráníme. Uvítáme, když nám k dispozici dáte výsledky své studie. My naopak vám můžeme poskytnout zase některé jiné údaje, které máme k dispozici. Týká se to i toho, že prostřednictvím Úřadů práce mámě poměrně dokonale zmapovaný trh v jednotlivých regionech a víme, kde se nejvíce vyskytují tyhle záležitosti.

Předpokládám, že pro vás bude objektivně vhodná i velmi úzká spolupráce s Ministerstvem vnitra, které vlastně má určité své statistiky o tom, jaké vlastně „hříšníky“ našli v oblasti toho nelegálního pobytu u vás. Určitě jsme schopni se domluvit.

Já předpokládám, že výsledek té vaší studie by se mohl stát předmětem jednání meziresortní komise a že to bude určitě pro nás zajímavé.

Jenom abych doplnila. V té komisi vlastně mj. je i Českomoravská konfederace odborových svazů, Svaz průmyslu a dopravy, Svaz podnikatelů ve stavebnictví, protože toho se to hodně týká, Generální ředitelství cel, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, BIS. To jsou záležitosti, které jdou průřezem všech těchto institucí a není možno se na to dívat pouze z toho našeho hlediska zaměstnanosti. Dokonce i v rámci našeho ministerstva je to problém dalších úseků, protože se to týká těch sociálních záležitostí a na to bychom měli dbát taky.

Předpokládám, že tohle slyšení je úvodem do diskuse mezi nevládními organizacemi a námi na toto téma. Děkuji za to, že jste pozvali alespoň nás. Předpokládám, že až se příště sejdeme, že tady budou zástupci i dalších institucí, aby se k tomu problému mohli vyjádřit i ze svého hlediska.

Předsedající: Moc děkuji za váš příspěvek. Vidíte, že jsme časově omezení, tudíž kdyby se k tomuto tématu měl vyjádřit opravdu každý, kdo do toho má co říct, jakože je to opravdu průřezové téma, tak by to byla konference na pár dní, ne na pár hodin. Každopádně jsem ráda, že o tu diskusi stojíte i vy, stejně jako my. Tudíž určitě budeme rádi s vámi dál spolupracovat.

Máme teď deset minut. Takže jestli jsou další reakce na to, co jste slyšeli teď popř. i předtím, tak se ptejte. Pavel chce reagovat, tak já předám slovo.

Pavel Čižinský: Já bych si dovolil na paní náměstkyni zareagovat. Rozhodně to není tak, že bychom říkali, že se nelegální nemá potírat. A kriminalizace je, myslím, správná. To, oč nám šlo, je nastínit to, že by ta represe, což znamená přizpůsobování faktického stavu tomu stavu právnímu mohla být někdy doplněna také tím opačným, prostě přizpůsobováním toho právního k tomu faktickému, tzn. regularizací. Zkrátka umět si představit, že i ten stát má velký zájem na tom, aby jeho obyvatelé zde pobývali legálně. A umět si aspoň jednou třeba představit i to, že jednou by to mohlo být i tak, že ne, že ten cizinec vlastně pořád lítá po úřadech a shání si pobyt, ale že i ten stát by mohl mít zájem na tom vlastně běhat po těch cizincích a říkat, prosím vás, nechte se tady zlegalizovat, protože my to prostě potřebujeme. Což nechci říct, že to se má dít nebo že je to reálné. Ale prostě stát má skutečně zájem na tom a regularizace může být jedním z prostředků, jak situaci zlepšit. Děkuji.

Předsedající: Prosím. Jestli paní Baršová můžete k tomu mikrofonu, protože ono je opravdu špatně slyšet.

Andrea Baršová: Dobrý den. Pracuji na Úřadu vlády a vedu tam výbor pro práva cizinců. Chtěla bych říct, že považuji tuhle diskusi za velice užitečnou a zajímavou. Myslím si, že jsou pro to dva důvody. Souhlasím s tím, co bylo řečeno, že tady existuje orgán; ten meziresortní orgán, který se zabývá nelegálním zaměstnáváním cizinců. Nesedím v tom orgánu, takže nemám – s výjimkou materiálů, jak jsou zveřejněny pro jednání vlády – nějaké konkrétní výsledky té práce.

Ale myslím si, že otázkou těchto regularizací se ten orgán do hloubky asi nezabýval. Asi ze dvou důvodů. Jeden je ten, myslím, že ČR doposud spíš patřila k těm zemím, jako je Německo, Rakousko, kde z jistých i právních důvodů ta myšlenka regularizace (jinak v Americe se používá výraz „legalizace) je vlastně jaksi cizí tomu právnímu řádu. Takže to je jeden důvod. Ten druhý důvod tady byl naznačen, ale já bych to ještě chtěla zdůraznit, že vůbec ta bádání o regularizaci jako předmětu zkoumání, nikoliv o jakémsi fenoménu praxe, který ty státy praktikují, ale aby to bylo seriózně vyzkoumáno. Jaký to má skutečně dopad, jestli je to prospěšné, jestli je to neprospěšné. Takže je to vlastně na samém počátku bádání.

A ukončím tím, že jsem chtěla říct, protože se tou problematikou zabývám, i když trošku z jiného úhlu, že tam existují určité možnosti i tohoto teoretičtějšího bádání, a to je např. toho vztahu ke Spojeným státům, kde ta regularizace byla v osmdesátých letech, zvláště v roce 1986, byl na to vlastně přijat samostatný zákon - týkalo se to tam pochopitelně těch Mexičanů, jak tam přicházejí přes tu jižní hranici, a to masově a kde vlastně ve Spojených státech se výzkumníci pak vlastně začali zabývat těmi dopady regularizace a jaký to má pro společnost dopad, jestli je to pozitivní nebo jestli to alespoň naplnilo stanovené cíle, nebo jestli to má nějaký negativní dopad.

Ještě bych reagovala na vystoupení Pavly Burdové, že není dokázán negativní dopad v tom smyslu, že by to přitahovalo jiné migranty s tím stejným úmyslem, že jednou se ten pobyt zregularizuje, by přicházeli. Myslím, že ty americké zkušenosti trošičku by naznačovaly, že ten faktor se potvrzuje, že to funguje jako magnet. Ale pak je tam druhá věc, ale to není úplně jisté, protože na to neexistují zcela jasně doložené studie. Ale co je jisté, a to je potřeba uvědomit hned, to je návaznost na další typ migrace; a sice migrace rodinného typu. Protože jestliže jednou ta osoba je legalizována, je jí umožněno, aby tady zůstala, pak vzniká otázka, jak to bude s jejími rodinnými příslušníky. Jestli rodinní příslušníci se mohou nebo nemohou; a za jakých podmínek se prostě mohou přistěhovat. A pokud by ta legalizace jaksi byla nějakého většího rozsahu, tak pak musíme uvažovat, že vlastně rodinní příslušníci se nám můžou zmnožit, protože jedna osoba, pracovník, může mít celou rodinu, což je několik lidí. Pak dopady mohou být větší.

Ještě úplně na závěr. Asi by bylo možné při dalších úvahách – malinko oddělit takové ty úvahy o čistě humanitární regularizaci, jak tady pan ředitel Haišman dokládal – v našem právním řádu už jako existuje. Jsou jednotlivá ustanovení zákona, která za jistých okolností umožní regularizaci. Pak takovou tu regularizaci, jak tady vlastně tady líčil Pavel Čižinský v tom úvodním slovu. Regularizaci typu jihoevropského, že se vlastně nějak nezvládla ta migrace, pak se tam lidi pracující tam nelegálně zregularizují. Ale to je možná trošičku jiný problém. Děkuji za slovo.

Předsedající: Já děkuji za spíš doplnění téhle problematiky. Chcete někdo z vás reagovat? Pavle, chceš reagovat?

Pavel Čižinský: Já jenom krátce. Já děkuji paní Baršové, že k tomu také přispěla a těším se na její publikaci, která se má k tomu také objevit. Já bych jenom řekl, že bych úplně nesouhlasil s tím, že humanitární regularizace v ČR existuje. Co my máme, to je jakési stanovení, že pokud dlouho je cizinec v azylové proceduře; tedy těch pět let nebo čtyři roky po novele, tak dostane trvalý pobyt. Ale to je pořád ten německý model, který si neumím představit; že budu brát skutečně faktický pobyt. Pořád vlastně i ten žadatel o azyl je tady nějakým způsobem legálně. Vlastně jsou tím i cizinci malinko nabádáni k tomu, že tedy lépe než jít do ilegality, tak vlastně zneužít tu azylovou proceduru a pokud možno zdržovat to řízení tak, aby tedy se pobyt co možná nejvíce protáhl.

Já bych považoval za skutečnou humanitární regularizaci v tom smyslu, jak jsme si to definovali – tedy jako zlegálňování nelegálního – skutečně, kdyby zde bylo v zákoně nějaké ustanovení toho typu jako je ve Francii, Velké Británii nebo i jinde, že i ryze faktický pobyt, tedy ilegální pobyt, že může být brán v potaz i pro pobyt legální.

A ještě bych připomněl úplně na závěr, že ČR prodělala zčásti opatření tohoto charakteru, a sice je to § 18a) zákona o státním občanství; ten se vztahoval na bývalé občany Československa, kteří od rozpadu federace žili kontinuálně na území ČR – tak ti měli v okamžiku žádosti právo se stát občany, bez ohledu na to, jestli byli vyhoštěni, jestli zde pobývali legálně apod.

Předsedající: Děkuji. Ještě jsou nějaké dotazy? Jestli k tomu v tuto chvíli už nikdo nic nemá, tak já v tuto chvíli poděkuji všem, že jste se zúčastnili tady téhle konference.

Ještě bych vás upozornila na jednu věc. Protože tato konference opravdu měla být takovým prvním úvodním krokem, a my bychom chtěli 13. 12. v rámci semináře, který se bude konat, tu diskusi dál rozvíjet v takové, řekněme, víc pracovní atmosféře, že bychom chtěli zapojit, aby to nebylo takhle panelové, i další lidi do diskuse a možných debat o tomhle tématu. Takže každopádně budete také srdečně zváni.

Úplně na závěr bych chtěla jenom ještě jednu poznámku. Jak mi bylo v přestávce taky trochu naznačeno, a nechtěla bych, aby to zapadlo. My se tady bavíme o regularizacích, které by měly řešit již vzniklý problém s nelegální migrací. Kdyby tahle naše diskuse měla vést i k tomu, že jednou z cest, kterou se budeme ubírat, bude otevírání těch legálních cest a regulace migrace, ještě než dojde k tomu problému samotné nelegální migrace, tak myslím, že to bude nejenom pro nás, ale pro samotné cizince i pro český stát určitě přínosem. Mockrát děkuji za vaši pozornost a těším se zase někdy jindy.

(Potlesk)