Jaromír Štětina - Jaromír Štětina, senátor za TOP 09 a Starostové za Prahu 10, Dubeč a Štěrboholy

Senátor Martin Mejstřík: Pane předsedající, dámy a pánové, stojím zde před vámi již potřetí a pro nejbližší dobu naposledy s novelou trestního zákona, která se týká § 260, který pojednává o zákazu propagace hnutí, která směřují k potlačování práv a lidských svobod.

Je to novela krátká, vám všem dobře známá, nebudu vás proto unavovat dlouhými slovy o důvodech, nicméně na zahájení rozpravy, která bude bezesporu zajímavá, přece jenom pár slov řeknu.

Návrh naší novely tak, jak je koncipována, není zaměřený čistě protikomunisticky. Vím, že debata se v poslední době svezla na toto téma, ale dopad této novely je širší. Novela totiž směřuje proti veškerým extremistickým názorům, jak proti levicovým, tak proti pravicovým nebo jiným extremistickým názorům, které by mohly ohrozit stávající demokratický řád.

K této novele jsme sáhli zejména proto, že velmi častým, dokonce možná největším problémem naší legislativy je, že pokulhává za realitou. Předmětný návrh novely § 260 trestního zákona je však velmi aktuální, protože reaguje na současnou politicko-společenskou situaci, a to dokonce v evropském měřítku. Události poslední doby, když si připomeneme výbuchy v Madridu, Londýně, Egyptě, nemohou nikoho nechat na pochybách, že extremistické ideologie jsou hrozbou nejenom pro nás.

V září t.r. britský premiér Tony Blaire řekl, že každá země v Evropě bude zpřísňovat svůj postup. Nebyli jsme dost tvrdí, ani dost efektivní, abychom lidem dali jasně signál, že nebudeme tolerovat lidi, kteří páchají teroristické činy, nebo k nim podněcují.

Zásadním problémem naší legislativy je, že na jedné straně jsou zde platné normy, které kriminalizují komunismus, zmiňme třeba zákon o protiprávnosti komunistického režimu nebo zákon o době nesvobody, na druhé straně zde zcela beztrestně působí nástupnická organizace zločinecké KSČ.

ČR se nemůže stát plně fungujícím právním státem, pokud nebude tento rozpor odstraněn. Zcela určitě by v této zemi nebylo povoleno založení nacistické, fašistické strany, a to bez ohledu na to, co by strana hlásala ve svých stanovách, protože takováto strana by již samotným názvem propagovala nacismus nebo fašismus.

V případě komunistické strany je situace zcela analogická. Pojem komunismus je natolik spojen s potlačováním základních práv a svobod, že pokud si tento pojem dá nějaká strana do svého názvu, je zřejmé, že tím dává současně najevo sympatie ke zločinné podstatě tohoto pojmu a k jeho původním zločinným doktrínám. Buď musíme zrušit protikomunistické zákony, nebo musíme zrušit KSČ.

Pokud návrh novely bude přijat, je nepochybné, že jeho ústavnost na základě stížnosti komunistů bude řešit ústavní soud. Dejme novele šanci a vyčkejme závazného stanoviska tohoto soudu.

Jsme přesvědčeni, že bychom s naší novelou u Ústavního soudu uspěli.

Prozatím děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Zaujměte, prosím, místo u stolku zpravodajů.

Návrh zákona byl přikázán Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Vlastimila Sehnala a nepřijal žádné usnesení. Záznam z jednání vám byl rozdán jako senátní tisk č. 91/3.

Následně byl návrh zákona přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Josefa Palatu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 91/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Ústavně-právní výbor. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 91/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jaromír Volný. Prosím ho, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou tohoto výboru.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, Ústavně-právní výbor přijal v této věci usnesení, kterým doporučuje Senátu projednávaný návrh senátního návrhu zákona zamítnout.

Po předchozím vystoupení kolegy Mejstříka by mohla vzniknout otázka, zda snad v Ústavně-právním výboru nesedí nějací neonacisté nebo milovníci starých pořádků, kteří mají snahu vrátit se pokud jde o společenské poměry před listopad 1989. Mohu vás ubezpečit, že nikdo takový v Ústavně-právním výboru nesedí.

Ústavně-právní výbor se zaměřil nikoliv na diskusi s kolegou Mejstříkem, který tam byl jako představitel skupiny navrhovatelů, čili nikoliv na diskusi s ním o ideologické podstatě totalitních hnutí a důsledcích z toho vyplývajících, ale na diskusi o tom, zda navrhovateli zvolený způsob novely trestního zákona je právně bez závad a ústavně konformní. V této otázce se většina členů Ústavně-právního výboru ztotožnila s dřívějším nálezem Ústavního soudu, který přesně tuto otázku už jednou řešil a dospěl k závěru, že uvedený způsob je protiústavní, že odporuje několika článkům Listiny základních práv a svobod a proto také tato většina členů Ústavně-právního výboru rozhodla svým hlasováním tak, že doporučila Senátu ze zmíněných právních důvodů, tj. pro rozpor s ústavním pořádkem ČR, návrh tohoto zákona zamítnout.

V čem se tedy oba texty, to znamená starý, v části zrušený Ústavním soudem, a nový liší.

Ústavní soud tehdy rozhodoval o tomto znění § 260 odst. 1 trestního zákona:

Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako např. fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětí svobody na jeden rok až pět let.

Z hlediska srovnání obou textů, starého a nově navrhovaného, lze učinit tento závěr, že se liší ve dvou věcech. Slova „komunismus a fašismus“ se nahrazují slovy „komunismus a nacismus“ a místo v závorce jsou uvedená slova mezi čárkami.

Položme si otázku, co Ústavní soud tehdy řešil za otázku? Řešil otázku, zda je tehdejší text možno vykládat tak, že příkladmo uvedené pojmy komunismus a fašismus je možno a priori, tj. bez jakéhokoliv dalšího zkoumání, považovat za příklad hnutí, která prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásají národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, nebo zda naopak to tak vykládat nelze a je nutno přistoupit na stanovisko, že trestní zákon může postihovat podporu nebo propagaci uvedených totalitních hnutí jen tehdy, když svými jednotlivými konkrétními činy směřují k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásají uvedené druhy záště a trestat tak pouze tyto konkrétní činy a nikoliv hnutí jako celek.

Ústavní soud se jednoznačně přiklonil pouze ke druhé možnosti.

K první možnosti, kterou vyloučil, uvedl následující, a tady budu citovat:

„Není možno úplně vyloučit názor, podle kterého příklady uvedené v závorce jsou legálním výkladem, legálním vyjádřením znaků uvedených před závorkou. Znamenalo by to, že zákonodárce vidí ve fašistickém nebo komunistickém hnutí už pojmově naplněné znaky spočívající v potlačování práv a svobod nebo v hlásání záště a že tyto znaky už není třeba zjišťovat a dokazovat. V tom případě by však fašistické nebo komunistické hnutí nebylo v zákoně dostatečně definované, což by nebylo v souladu s článkem 39 Listiny. Z citovaného ustanovení Listiny vyplývá požadavek, aby skutkové znaky trestného činu stanovil zákon tak, aby státní orgány, které o trestném činu rozhodují, postupovaly vůči obviněnému jenom v takovém případě a takovým způsobem, který upravuje zákon a nepřekročily meze stanovené zákonem (článek 2 odst. 2 a článek 4 odst.2 Listiny). To znamená, že skutkové znaky trestného činu musí zákon stanovit s dostatečnou přesností. Ustanovení článku 2 odst. 2 a článku 4 odst. 1 a 2 Listiny spolu s druhým úsekem preambule vyjadřují principy právního státu. Z nich vyplývá i princip právní jistoty. Oba principy vyžadují, aby příkazy a zákazy byly v zákoně upraveny tak, aby nevznikaly pochybnosti o základním obsahu právní normy.“

K druhé možnosti, ke které se Ústavní soud nakonec přiklonil, uvedl, a zde budu opět citovat:

„Jádrem problematiky je tedy požadavek, aby trestní zákon postihoval podporu nebo propagaci komunistického hnutí jen tehdy, když hnutí hlásá nebo svým programem, uznáváním doktríny nebo konkrétními činy je zaměřené na potlačování práv a svobod občanů nebo na projevy vystupňované nenávisti či záště popsané v posuzovaném ustanovení. Takovým zaměřením nebo projevem je zejména program, doktrína nebo snaha uchopit moc násilím, po jakémkoliv získání moci vyloučit svobodné volby, uznávání učení o diktatuře proletariátu, které se doposud namísto diktatury třídy vždy projevilo jako diktatura politické strany, přesněji vládnoucí špičky této strany, teorie nebo praxe vedoucí úlohy jedné politické strany, atd. Není však důvodu samotné učení o beztřídní společnosti, pokud by bylo provázené snahou dosáhnout uvedený cíl demokratickou cestou a po jeho dosažení zachovat demokracii a politickou pluralitu, trestně právně postihovat. Bránila by tomu ustanovení  článku 17 Listiny a článku 19 Paktu. Přitom není úlohou Ústavního soudu, aby zkoumal, za takové cíle a takovým způsobem je vůbec možné dosáhnout, resp. zda uvedené učení by ještě bylo komunistické“.

Dámy a pánové, pokud to jinými slovy shrnu, tak Ústavní soud řekl, že máme dvě možnosti. Buď tam můžeme slova komunismus a fašismus, nyní tedy nově komunismus a nacismus nechat, ale pak je musíme pro účely trestního řízení a trestního zákona definovat.

Anebo máme možnost, je nutno, pokud nedefinujeme obsah slov komunismus a fašismus nebo nyní nacismus, musíme je vypustit.

To je tedy stanovisko Ústavního soudu, na jehož základě tehdy uvedená slova fašismus a komunismus vypustil.

Já bych se nyní ještě snažil vyrovnat se třemi tvrzeními navrhovatelů z toho právního hlediska z jejich důvodové zprávy.

Oni tam tvrdí, že důvodem zrušení závorky, v níž byla slova komunismus a fašismus tehdejším Ústavním soudem byla samotná závorka a nikoliv její obsah. To je samozřejmě nesprávné už z jazykových důvodů, protože závorky stejně jako čárky patří k tzv. členícím znaménkům a jedno je možno nahradit druhým.

Ústavní soud tento závěr, to znamená, že by tím důvodem byla skutečnost, že slova komunismus a fašismus byly v závorce, tedy Ústavní soud tento závěr naopak výslovně vyloučil jako kdyby byl tehdy tušil, že někoho může taková myšlenka napadnout.

On výslovně říká: Samotná skutečnost, že zákon uvádí příklady a že je umístil do závorky není na překážku řádného uplatňování trestního zákona, ani plného respektování Listiny.

Ústavní soud tedy výslovně říká, že to není závorkou, ale že je to samotným obsahem té závorky. Já bych tady chtěl upozornit, že navrhovatelé po mém vystoupení v prvním čtení, případně po diskusi na Ústavně-právním výboru již zřejmě od tohoto právně nesprávného názoru s tou závorkou již ustoupili. Jejich důvodová zpráva, nikoliv ta, kterou máme v senátním tisku, ale ta zaslaná elektronickou poštou jako příloha pozvánky na tiskovou konferenci Iniciativy zrušme komunisty již toto tvrzení neobsahuje a obsahuje pouze tvrzení, že Ústavní soud vypustil uvedené pojmy z důvodu nejasnosti normy.

Ani to však není pravda, z důvodu nejasnosti normy lze sice obecně takový krok udělat, ale Ústavní soud to proto neudělal, neboť výslovně uvedl, že k vypuštění došlo z důvodu rozporů s naším ústavním pořádkem.

Druhým sporným tvrzením navrhovatelů je věta z jejich důvodové zprávy, že za propagaci komunismu či nacismu je třeba považovat i přijetí označení politického uskupení takovýmto názvem, například komunistická strana apod.

Dámy a pánové, ve všech oblastech lidského života, a tím více v právní oblasti platí princip, že věci se hodnotí zásadně podle obsahu a nikoliv podle názvu. Víme to z praxe správních úřadů nebo soudů.

Například pošlete-li k soudu podání nazvané odvolání a ona to bude stížnost, tak se bude řešit jako stížnost. Pošlete-li ke správnímu úřadu podání nazvané stížnost a ono to bude obsahovat odvolání, tak se to bude řešit jako odvolání.

Toto platí i v tomto případě. Já bych vás seznámil se stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství k této věci, neboť v roce 1996 Policejní prezidium požádalo Nejvyšší státní zastupitelství o výklad ustanovení § 260 a § 198 trestního zákona, neboť posuzování konkrétních případů aplikace těchto ustanovení vyvolává v praxi vážné potíže.

Nejvyšší státní zastupitelství napsalo: Hnutí jako součást skutkové podstaty trestného činu podle § 260 trestního zákona je v tomto ustanovení vymezeno především svým obsahem. Nezáleží zpravidla na tom jak je toto hnutí označeno. Vždy je nezbytné pečlivě zkoumat povahu hnutí. Je tak možno činit na základě jeho programového prohlášení a stanov, materiálů přijatých na jednání jeho orgánů apod.

Dále Nejvyšší státní zastupitelství pokračuje. O trestný čin podle § 260 trestního zákona půjde jen v tom případě, kdy členové politické strany nebo politického hnutí, ať už jsou označovány tyto subjekty jakkoliv, svou činností usilují o potlačení práv a svobod občanů nebo hlásají národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť tak, jak to má na mysli ustanovení § 260 trestního zákona.

Dámy a pánové, nyní bych se vyrovnal s posledním tvrzením navrhovatelů v důvodové zprávě, které se týká dosažení pojmového souladu nově navrhované úpravy § 260 trestního zákona s § 261a trestního zákona.

Oni říkají, že návrh zákona je postaven mimo jiné i na východisku uvedení ustanovení § 260, § 261 a § 261a trestního zákona do pojmového souladu a výkladové jednoznačnosti, protože zákonodárce z § 261 trestního zákona vypustil pojmy fašismus nebo komunismus, ale následovně novelou zakotvil v ustanovení § 261a trestního zákona pojmy nacismus a komunismus.

Je pravda, že pojmového souladu by bylo zapotřební dosáhnout, avšak stejná pravda je ta, že by toho bylo zapotřebí dosáhnout spíše tím, že tyto pojmy budou z § 261a vypuštěny a nikoliv tím, že se do § 260 přidají.

Já bych nyní přečetl znění § 261a. „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“

Toto znění má jednu přednost, a to že genocidium je čin, který je v trestním zákoně skutečně dobře definován. Má však dvě vady. Tento výčet není demonstrativní, ale taxativní, to znamená za trestný čin považuje popírání, zpochybňování a schvalování výhradně nacistického nebo komunistického genocidia nebo jiných zločinů nacistů nebo komunistů a jiné takové zločiny nebo jiné takové genocidium za trestný čin nepovažuje.

Nepovažuje tedy za trestný čin genocidium rwandské, bosenské, kambodžské atd.

I tam však vzniká problém s definicí toho, které genocidium je komunistické a které komunistické není. Zločiny Polpotovců v Kambodži jsou nám dobře známy a kdo bude rozhodovat o tom, jestli Polpotovci nebo tzv. Rudí Kmérové byli nebo nebyli komunisty.

Dámy a pánové, já už se pomalu blížím k závěru a citoval bych slova tehdejšího předsedy Ústavního soudu, který k této věci řekl.

Soud se domnívá, řekl předseda ústavního soudu, že § 260, i bez závorky, stačí zcela k tomu, aby byl postižen například ten, kdo hlásá a podporuje fašismus nebo komunismus s úmyslem poškodit někoho nebo omezit jeho svobodu a práva. Z tohoto vyjádření vyplývá, že tento návrh zákona nejen že není v souladu s naším ústavním pořádkem, ale je také zbytečný.

Dámy a pánové, čekal bych, že se navrhovatelé ve své důvodové zprávě s tím, co uvedl ústavní soud ve svém odůvodnění nějak vyrovnají, že s tím budou polemizovat. V důvodové zprávě však nic takového není.

Podobný názor o rozporu navrhovaného zákona s ústavním pořádkem obsahuje i stanovisko naší legislativy, byť z jiného úhlu pohledu. Tolik nezachází do podrobností pokud jde o zdůvodnění nálezu ústavního soudu, říká, že ústavní soud pro rozpor s ústavním pořádkem slova vypustil, ale zamýšlí se více nad právně teoretickým pohledem na otázku, zda lze trestně právně postihovat samostatnou ideologii a uvádí příklady i z nedávné doby stanoviska soudu, která byla zaujata v případě vydání knihy Adolfa Hitlera Mein Kampf. Víme všichni, že po peripetii u obecních soudů nakonec ústavní soud rozhodl, že vydání knihy Adolfa Hitlera Mein Kampf nenaplňuje skutkovou podstatou trestného činu vzhledem ke zvážení všech okolností, za nichž k tomu došlo.

Dámy a pánové, na závěr bych k vám měl jednu prosbu. Budeme každý hlasovat ať tak či onak o navržené novele zákona. Neodsuzujme a nedávejme nálepky za jedno nebo druhé stanovisko. Od některých kolegů jsem totiž vyslechl obavy, že když dají přednost právnímu pohledu, když nepodpoří návrh zákona, že snad mohou být považovány za ty, co podporují nějaká totalitní hnutí, ať už je tomu jakkoliv. Na druhé straně ti, kteří z nějakého důvodu chtějí podpořit návrh zákona, chtějí tam slova komunismus a nacismus mít, vyjadřovali obavy, by jim snad někdo nevytkl to, že opovrhují ústavním pořádkem a právním řádem a že k této věci nepřihlédli.

Dámy a pánové, skládali jsme slib, v němž se mj. praví, že budeme svůj mandát vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Kdo podle svého nejlepšího vědomí a svědomí cítí, že by neměl zákon podpořit, nechť ho nepodpoří bez jakékoliv nálepky, kdo podle svého nejlepšího vědomí a svědomí cítí, že by měl zákon podpořit, ať ho podpoří také bez jakékoliv nálepky.

Jako garanční zpravodaj vám mohu říci, k jakým usnesením dospěly všechny tři výbory. Ústavně-právní výbor navrhuje návrh zákona zamítnout. Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice navrhuje naopak návrh tohoto zákona schválit. Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost nepřijal žádné usnesení, to znamená, že pro žádné z obou stanovisek se nepodařilo nalézt většinu.

Myslím si, že i toto rozdělení ukazuje, že členové Ústavně-právního výboru přirozeně inklinují k tomu, aby posuzovali spíše ústavně právní stránku věci, členové Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, kteří jsou citliví na otázku porušování lidských práv a nikdo nepopírá, že totalitní hnutí lidská práva porušují, jsou citlivější na věcnou stránku věci, nikoli právní, a proto navrhli návrh zákona schválit. Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost je někde uprostřed, takže žádné stanovisko nepřijal.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, posaďte se ke stolku zpravodajů. Jsem ve zvláštní situací. Přihlásili se tři s právem přednosti. S kolegou Rakušanem jsem si mezitím vyjasnil, že míní vystoupit až v obecné rozpravě. Přihlásil se kolega Oberfalzer, nevím, zda v téže roli nebo jen do rozpravy - děkuji, do rozpravy, a konečně Soňa Paukrtová také do rozpravy. V tom případě pokrčujeme dále.

Návrh zákona byl následně přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu., lidská práva a petice. Prosím pana senátora Pavlatu, který je zpravodajem tohoto výboru, aby vystoupil.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, dámy a pánové, Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice se velmi podrobně zabýval tímto návrhem senátního zákona a po velice dlouhé rozpravě, ve které se mluvilo i o tom, zda důvod, pro který ústavní soud v roce 1992 údajnou část § 260 zrušil, platí i nyní pro navrhovaný zákon, výbor nabyl přesvědčení, o kterém na můj návrh přijal usnesení, ve kterém doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh senátního návrhu zákona. Určuje zpravodajem výboru pro jednání senátního tisku č. 91 na schůzi Senátu Parlamentu ČR senátora Pavlatu.

Výsledek hlasování o tomto usnesení mě velice uspokojil, protože byl naprosto přesvědčivý. Ostatně soudím, že KSČM je zločineckou organizací. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, táži se dále zpravodaje výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pana senátora Vlastimila Sehnala, zda si přeje vystoupit. Nepřeje.

Otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se přihlásili dva senátoři písemně v pořadí kolega Balín a kolega Rakušan. Kolega Rakušan však vystupuje s právem přednosti. Dávám mu slovo.

Senátor Jan Rakušan: Pane předsedající, vážený kolego Mejstříku, už začíná být zábavné, že v nějaké kauze vystupujeme proti sobě, ale není to z mé strany žádný úmysl. Krátce bych chtěl říci svůj politický profil. Nikdy jsem nebyl členem SSM ani KSČ, tři roky jsem členem sociální demokracie. Můj otec byl předválečný člen sociální demokracie a zemřel v roce 1947, tedy ještě před slučovacím sjezdem.

Souhlasím s tím, že každá totalita je nebezpečná a může vzniknout plíživě, dokonce i v naší ctěné místnosti tím, že nebude brán zřetel na hlas menšiny. Abych to trochu odlehčil, vzpomněl jsem si na svou oblíbenou knížku a říkal jsem si, co by tak řekla teta Kateřina ze Saturnina, kdyby viděla tento návrh zákona.

Řekla by si asi „pozdě bycha honit“ nebo „s křížkem po funuse“.

Proč si to myslím? Prezident Havel vládl s premiérem Čalfou. Není nejmenší pochyb, že premiér Čalfa byl nomenklaturní kádr. Nynější pan prezident byl nepochybně zvolen i hlasy komunistických poslanců. Domnívám se, že jakýkoliv náznak militantního antikomunismu naopak komunismus podporuje.

Proto navrhuji zákon zamítnout. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se písemně do rozpravy přihlásil kolega Vlastimil Balín.

Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, přiznám se, že nyní dělám naprosto vědomě chybu a porušuji jednu z docela řekl bych rozumných zásad. Nevím, jestli ji někteří znají. Jde o to, že když má hloupost šanci skočit, tak by měla skončit. Bohužel, zřejmě mým vystoupením k tomuto nešťastnému - pro většinu občanů ČR - zřejmě pseudoproblému, bude pokračovat.

V docela krátké době se naše komora již podruhé uvolila k projednávání jednoho doslova z neuralgických bodů polistopadového vývoje. Vypadá to tak, že po souhlasu s udělením státního vyznamenání pro bratry Mašíny, se chystá provést další krok, který ji na žebříčku popularity v očích veřejnosti rozhodně nepomůže.

Domnívám se, že společnost po listopadu v roce 1989 a ti, kteří měli konkrétní a řekl bych dokonce velmi silný mandát se rozhodli pro krok - nezakázat myšlenku po sociálně spravedlivější společnosti a dali straně, která ji ve svém programu prezentuje, šanci účastnit se politické soutěže. Občané-voliči následně v několika volbách na všech úrovních rozhodli, aby se zastupitelé, poslanci a senátoři KSČM podíleli na řešení problémů života ČR, aby se podíleli na správě věcí veřejných. A na úrovni obcí dokonce v exekutivních orgánech.

Myslím, že vůči předloženému návrhu změny zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, je převaha negativních právních stanovisek. Koneckonců, o celé řadě z nich zde kolega Volný hovořil. Chtěl bych zdůraznit dva. Minimálně nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. září 1992 vyhlášený v částce 93/1992 Sb. Obdobným způsobem lze použít a interpretovat i názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v jeho rozhodnutí z 24. července 2002; ve známém případu vydání spisu Mein Kampf.

Soutěž myšlenek, teorií, politických a chcete-li volebních programů v rámci ústavních zákonů je legitimním prvkem a znakem fungující demokratické společnosti. Snahy po kriminalizaci neměly ani v historii dlouhého trvání a vždy se obrátili proti jejich iniciátorům.

Již jednou jsem zde připomněl, že mě velmi zaujala slova předsedy Senátu Parlamentu ČR pana Sobotky pronesená jako jakési programové směřování Senátu v 5. funkčním období. Parafrázuji: Že bychom se měli oprostit od politických vlivů a soustředit se na řešení věcných úkolů řešících problémy, které občany zajímají z důvodu zlepšení jejich života. Tolik jakási parafráze.

Takovýto trend, hodnotím-li to prizmatem vyjádření představitelů ODS ve sdělovacích prostředcích směřující k podpoře návrhu senátního zákona pana Mejstříka a dalších, kterým se mění zákon č.140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, bohužel nedokázal předseda Senátu prosadit ve své straně. A to se opět upřímně přiznám, mě docela mrzí.

Předkladatele bych chtěl samozřejmě prostřednictvím pana předsedajícího upozornit, a to naprosto nezištně, ještě na jednu věc. Zda ví něco o tzv. kouzlu nechtěného. Navrhovaný krok může u lidí vyvolat otázku, cože je to na onom politickém subjektu, zvaném KSČM tak zajímavého a zvláštního, že by měl být snad zakázán a jeho členové postaveni mimo zákon. A nelze vyloučit, že bude dosaženo, jak věřím a očekávám, pravého opaku. Může následovat růst voličské podpory KSČM.

I když by se slušelo za takovýto vývoj poděkovat, já tak nečiním, protože pohnutky, které jej iniciují, jsou dle mého názoru nízké.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, chci vás požádat, abyste při hlasování o dalším osudu předloženého návrhu zákona v senátním tisku č. 91 rozhodovali uvážlivě. Hledá-li snad někdo z nás ďábla po vlastech českých či v jiných lidech, ať se vypořádá nejprve s tím ďáblem, který zmítá jeho duší a jeho tělem.

Připojuji se k návrhu ÚPV a i já dávám návrh na zamítnutí předloženého návrhu zákona obsaženého v senátním tisku č. 91. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. S právem přednosti se přihlásil předseda Senátu pan Přemysl Sobotka.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, já bych poprosil pana předsedajícího, aby upozornil kolegu Balína, že neparafrázoval, ale zkreslil mé věty. A může se podívat do stena.

Ale já jsem chtěl mluvit o tom, co se v této síni projednává. Nebude mě nikdo podezírat, že bych někdy považoval KSČM, jeho historii, jeho současnost nebo současnost této strany někdy za demokratickou stranu.

Předloha zákona má pro mě určitou symboliku, která musí, možná že jenom chce upozornit na nebezpečí možnosti, že by v ČR znovu mohla vládnout nebo spoluvládnout KSČM. Ano, je zde určité nebezpečí, ale je nutné také říci, kdo je spoluviník toho, že KSČM dostává větší prostor a hlavně i spolupracuje, a to v Poslanecké sněmovně, na legislativním poli. Číslo 111, když se podíváte do statistik, je skutečná vládní koalice. Připomeňme si slova premiéra Paroubka, který jasně řekl: S komunisty nebo Marťany budu hlasovat o zákonech. A já se osobně ptám, proč nestojí 51 tisíc signatářů petice za zákaz komunistické strany nyní na náměstí a nevarují před touto spoluprací? Asi jim to tolik nevadí, když to říká premiér Paroubek.

Vím o určitých rozporech se závěry Ústavního soudu. Ale v této chvíli tento návrh považuji jako symboliku a upozornění na nebezpečí možné spolupráce s komunisty, kteří se stále hlásí ke svým stalinistickým tradicím.

Varuji před snahou dramaticky umožňovat komunistické straně uplatnit se na vládním poli. A z toho důvodu budu hlasovat pro návrh tohoto zákona, i když vím, jaký bude jeho osud v Poslanecké sněmovně. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Jiří Oberfalzer, kterému dávám slovo. Připraví se Soňa Paukrtová.

Senátor Jiří Oberfalzer: Dámy a pánové, můj věk identifikuje, že jsem byl také studentem oborů vědeckého komunismu, marxismu - leninismu, a ačkoliv jsem byl studentem liknavým, nemohl jsem uniknout jedné vědomosti, která nám byla štěpována opakovaně, a to je, že základním znakem komunismu je, že všichni budou odměňováni podle svých potřeb.

Komunismus dosud na této planetě nikdo nevybudoval. Nejblíž mu jsou pravděpodobně v Severní Koreji, ale ani tam dosud není, protože pokud jde o uspokojení individuálních potřeb občanů v Severní Koreji, myslím, že před sebou mají nepředstavitelně velký kus práce. Zaručeně jsou ale nejblíž ideálu budovatelů komunismu: naprosto ujařmení společnosti, naprosté zotročení.

Bavil jsem se s účastníky naší delegace, byla to sněmovní delegace, kteří navštívili Severní Koreu a dozvěděl jsem se něco, co jsem netušil, i když jsem si žádné růžové představy o tomto režimu nedělal, že totiž v Severní Koreji je trestním činem vlastnit video, přehrávač, rádio, počítač, zkrátka mít jakýkoliv jiný přístup informací, než je autorizovaný zdroj in formací daného režimu. To je moje první poznámka: komunismus nikdo neviděl, jenom jsme o něm slyšeli.

Myslím si, že bychom se měli zabývat dalším pojmem, kterým je socialismus. Pod titulem Budování socialismu se v této zemi děly největší zločiny a páchala se zvěrstva na rozsáhlých skupinách obyvatel. Socialismus jsme také nevybudovali, museli jsme do něho vložit ještě jednu fázi - reálného socialismu. I ten se vyznačoval všemi znaky zločinného systému.

Kdybych chtěl komplikovat osud tohoto návrhu zákona, pak bych navrhoval do něj zapracovat ještě tyto pojmy, protože to jsou reálné společenské režimy, které jsme zažili a o jejichž zločinnosti nemáme pochybnosti.

Když jsem poprvé slyšel návrh zákona, který předkládá skupina senátorů v čele s panem senátorem Mejstříkem, přiznám se, že jsem ho považoval také za zbytečný a zpozdilý. Dokonce jsem si vzpomněl na jednu krásnou větu ze hry Srpnová neděle Františka Hrubína, která zní: „Máchá opožděným revolučním kladivem nad opožděnou revoluční kovadlinou.“

Nicméně během té doby jsem slyšel celou řadu diskusí a čím dál tím více mě utvrzují současní funkcionáři Komunistické strany Čech a Moravy v tom, že se ani trochu nepoučili z minulého režimu a že setrvávají na principech, které tady prosazovala, uplatňovala Komunistická strana Československa. Jejich velkým úsilím, a já se začínám bát, že se jim toto úsilí daří, je relativizovat zločiny tohoto režimu, označovat ho za období určitých přehmatů, soudních omylů, zkrátka chyb, které se přece lidsky dají pochopit. A to je tedy hrubá nepravda.

Byl to režim, který učinil ze svých občanů poloviční otroky, uzavřel je v ostnatých drátech státních hranic, likvidoval osobní ambice jednotlivců, nedovoloval studovat, vyhazoval z práce a na nucených pracích likvidoval zdraví svých názorových odpůrců. Byl to režim, který zlikvidoval ekonomiku této země, který rozkradl soukromý majetek celých skupin obyvatel, aby tento majetek posléze mohl dokonale zlikvidovat a znehodnotit. Byl to zkrátka režim zločinný ideově, zločinný svými praktickými skutky.

Skoro se mi chce začít uvažovat o návrhu zákona o tzv. komunistické nebo, doplním podle svého předchozího výkladu, socialistické či reálně socialistické lži. Jeho skutkovou podstatu by naplnil ten, kdo by se pokoušel snižovat zločinný charakter režimu, který máme šťastně za sebou.

Ze všech těchto důvodů jsem se rozhodl, že tento návrh zákona, který právě projednáváme, podpořím a budu ho považovat za jeden z drobných příspěvků k tomu, aby se komunistická, socialistická a nebo reálně socialistická lež v této zemi nezabydlovala. (Senátoři buší do stolku.)

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásila kolegyně Soňa Paukrtová, připraví se kolega Martin Mejstřík.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, kolegové, kolegyně, jsem jedním z navrhovatelů tohoto zákona, takže z toho zřejmě vyplývá, že budu hlasovat pro jeho schválení. Přesto mi dovolte, abych se zmínila o dvou záležitostech.

Jedna z nich se týká vztahu tohoto zákona a Ústavy ČR. Myslím, že Senát PČR je vnímán jako ochránce ústavy, a proto m i dovolte říci k tomuto tématu několik slov.

Chtěla bych říct, že Ústava ČR není hodnotově neutrální. Klade důraz na nedotknutelné demokratické hodnoty, jako je svrchovanost lidu, reprezentativní demokracie či právní stát, se kterými je ovšem podstata komunistického a nacistického hnutí v rozporu.

V souvislosti s tím, že Ústava ČR není hodnotově neutrální, je třeba připomenout, že předešlé ústavy, například Československá ústava z roku 1920 naopak hodnotově neutrální byly. Hodnotově neutrální byla i ústava Výmarské republiky. A tato hodnotová neutralita ústavy usnadnila například po válce Klementu Gottwaldovi zjednodušit únorový puč formálním dodržením ústavních procedur, princip „zákon je zákon“ se projevil proti bezpráví ve formě zákona jako bezmocný. Vědomí, že nespravedlnost musí zůstat nespravedlností, i když se halí do pláště zákona, se promítlo i do ústavy poválečného Německa a je v současné době i v Ústavě ČR.

Podle článku 9 odst. 2 ústavy změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Z toho plyne, že zásadní normy demokratického právního státu v této zemi není možné žádnou většinou změnit.

Podle článku 9 odst. 3 výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Podle článku 1 základní Listiny práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Ústava a Listina práv tedy jasně říkají, že některé demokratické hodnoty jsou nedotknutelné a nikdo je proto nesmí legitimně a legálně zpochybnit.Ústava odmítá formální legitimitu režimu a formální právní stát. Proto je nutné posuzovat každé hnutí nikoliv formálně podle toho, jaké má formální programové prohlášení, jaký je její deklarovaný úmysl. Naopak je nutné vycházet z podstaty tohoto hnutí, z toho, jaký je jeho objektivní důsledek.

Podstata komunismu a nacismu směřuje proti nedotknutelným demokratickým x principům v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod.

Ještě mi dovolte zmínit se o někdy diskutované svobodě projevu. Říká se, a odpůrci tohoto návrhu zákona a i ti, kteří tvrdí, že v demokracii je v zásadě přípustná jakýkoliv projev, jakákoliv debata. Jsem naopak přesvědčena, že demokracie musí chránit sama sebe. Jsem přesvědčena o tom, že lze omezit svobodu projevu. Myslím si, že to učinil i Evropský soud pro lidská práva při aplikaci Úmluvy, na kterou se zastánci oné bezbřehé demokracie někdy odvolávají. Stanovil hranice svobody projevu, protože dospěl k závěru, že demokracie není neomezená, demokracie musí mít nástroj, aby byla schopná ubránit své základní hodnoty i svou samostatnou existenci.

A v této souvislosti možná víte o té skutečnosti, že ke konkrétnímu a zásadnímu omezení došlo v Belgii, kdy v roce 2004 byla zakázána nejsilnější politická strana Vlámský blok, která získala v posledních volbách 26 % hlasů.

Já jsem osobně zastáncem silné demokracie. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, paní kolegyně. Dále se přihlásil kolega Martin Mejstřík, připraví se kolega Jaromír Štětina.

Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, půjdu na to trochu ze široka, ale máme dost času, a myslím si, že toto téma si diskusi zaslouží.

Úvodem bych se chtěl zastavit u dvou vystoupení. U pana kolegy Volného, co se týče definice komunismu, na tuto otázku se pokusí odpovědět tento můj příspěvek.

Já vím, že federální Ústavní soud opravdu na to poukazoval tak, jak zde pan kolega Volný přednesl, scházela mu tam ta definice. Je to ovšem problém právní, v trestním právu jsou i jiné paragrafy, které také definují, resp. nedefinují pojmy, které jsou všeobecně známy. Myslím si, že definice komunismu je nám všem jasná, a budu o tom mluvit za chviličku.

Ale dále bych se chtěl zastavit u pana kolegy Balína. Chci, abych mu vzkázal prostřednictvím pana předsedajícího, že já jsem člověk, který je velmi tolerantní, vyrůstal jsem, a není mi tak málo let, zas jak možná vypadá, vyrůstal jsem v době reálného socialismu a i mezi komunisty mám své přátele.

Ale domnívám se, že tento paragraf je o něčem více než o tom, resp. že není o tom brát někomu jeho myšlenky a jeho víru. Tento zákon nebo tento návrh novely zákona je o daleko zásadnějších věcech.

Pan kolega Balín se velmi mílí, že řešíme pseudoproblém. Pan kolega Balín se velmi mílí, když hovoří o tom, že chceme zakázat myšlenku o sociálně spravedlivé společnosti. My nechceme zakázat myšlenku o sociálně spravedlivé společnosti, já také toužím po sociálně spravedlivé společnosti. Jsem si jist tím, že kolegové napravo ode mě touží po tom samém a kolegové nalevo ode mě touží po tom samém, jenom se rozcházíme v cestách. A já se domnívám, ne že se domnívám, ale jsem přesvědčen o tom, že cesta, kterou volí komunisté, je cestou zločinnou. Nechceme zakázat soutěž myšlenek.

A poslední věc. On se v závěru zeptal a radil mně , abych nedosáhl pravého opaku, že se může stát, cože je tak na KSČM zajímavého, že má být zakázána?

Já vám teďka přečtu příspěvek, který přesně o tomto pojednává, cože je tak zajímavého na KSČM a této ideologii, kterou hlásá, aby měla být zakázána:

Ctěný Senáte. Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoliv jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit. Měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné politické strany. Do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: Tím je vinen společenský řád. Za dva roky, za 20 let …. za 20 let zavlaje prapor revoluce a pak … Jakže za dva roky, za 20 let? Což můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce v zemi, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí. Ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoliv zachraňovat. Jeho velikým heslem je moc a nikoliv pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž reservou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. Tím je vinen společenský řád, říkají. Ne, tím jsme vinni my všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách anebo s praporem revoluce v rukou. Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe. Porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu. Strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed. Není dobrého chlupu na celém dnešním řádu. Co je, je špatné.

Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet a jiný národ, že se mají navzájem sníst, je to definice sice velice malebná, ale nikoliv naprosto zásadní. Avšak věří-li komunismus, že zastřelit člověka odzadu není zločin, pak je tu něco, čemu nemohu rozumět, třebaže se mi to říká česky. Já mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost.

Vážení přátelé, toto jsem nenapsal já, to napsal Karel Čapek ve 20. letech.

Dovolte mi úvodem mého zamýšlení ocitovat ještě jeden názor. Cituji:

Už nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného normálního českého člověka. Už nehlásají revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě.

To neřekl Filip, Ransdorf, Dolejš či jiný komunistický reformista. To jsou slova Ferdinanda Peroutky, která pronesl po vítězství KSČ v roce 1946. Elitní novinář, přesvědčený demokrat, pozdější emigrant a ozdoba českého vysílání ve Svobodné Evropě.

Za necelé dva roky přišel Vítězný únor.

Ani toto nebyla má slova, to byla slova pana Milana Jíry v Lidových novinách v září t.r.

Co je tedy komunismus? Zkrátím tu definici. Nicméně dle nového Ottova slovníku z roku 2004, přečtu první větu, je komunismus totalitární ideologií. Tečka. Heslo pokračuje dále. Co se pod tím skrývá, znáte.

Co znamená komunismus v praxi? Počínaje rokem 1917, kdy v Rusku zvítězila bolševická revoluce, znamenal komunismus genocidu celých etnik, ba národů. Násilné vykořenění, nucené stěhování nejen jednotlivců, skupin, ale deportace milionů lidí dle rasového, náboženského či národnostního klíče tisíce kilometrů mimo oblast, kde tito lidé, etnika a národy po staletí žily.

Násilné znárodnění soukromých majetků, statků budovaných po generace. Stovky a tisíce vykonstruovaných politických procesů, popravy bez soudů nebo na základě vykonstruovaných obvinění bez možnosti faktické obhajoby. Stovky koncentračních a vyhlazovacích táborů. To nebyl vynález zločince Hitlera, dámy a pánové. Vyhlazovací tábory jsou „patentem“ masového vraha Lenina a jeho žáka Stalina. Hitler je jenom dovedl do zrůdné dokonalosti.

Komunismus v praxi znamenal destrukci právního řádu, destrukci ekonomiky, destrukci životního prostředí, destrukci jakýchkoliv mravních hodnot, destrukci všeho, co činí člověka člověkem, co lidskou společnost lidskou společností.

Dámy a pánové, já se domnívám, že toto je definice komunismu. Jakou jinou definici chceme?

Nenechme se mýlit. To, co jsem zde citoval, nejsou nějaké dávné báje z jakési euroasijské země daleko od nás, které se nás netýkají. Československý komunismus byl jen o něco málo krutější, resp. v poměru k počtu obyvatel byl nelidský a krutý naprosto stejně, v některých aspektech byl dokonce papežštější než papež.

Československý komunismus a jeho lidské oběti v číslech. 205 tisíc vykonstruovaných rozsudků.

Já vím, že to jsou naprosto suchá vyabstrahovaná čísla, která postrádají emoce, ale představme si 205 tisíc lidí, 205 tisíc lidí, kteří skončili v lágrech a komunistických věznicích. Já jsem z Liberce a Liberec, pokud se nemýlím, má pořád něco kolem 100 tisíc obyvatel, to znamená dva Liberce komunisté během 50. let pozavírali v lágru.

248 justičních vražd. 4500 utýraných vězňů nebo vězňů, kteří zemřeli v důsledku nelidských podmínek v lágrech a věznicích. 350 občanů zabitých při pokusu o útěk ze zadrátovaného ráje na zemi.

A minimálně 200 tisíc lidí, kterým se tento útěk zdařil. Znovu. Jeden celý Liberec a jeden celý Hradec Králové utekl z tohoto ráje na zemi. Tito lidé, tato dvě města obrazně řečeno, nám tady velmi schází.

Utíkali většinou lidé, kteří si byli jisti, že se prosadí ve svobodné společnosti. Utíkaly mozky!

Světový komunismus, minulost, současnost a demokracie. Znovu, připomeňme si, a mrzí mě, že tady není pan kolega Balín, státy, kde komunismus se snažily nebo snaží realizovat - Čína, Severní Korea, Vietnam, Kambodža, Kuba, Sovětský svaz nebo postsovětské republiky, Rusko, různé maoistické a jiné komunistické gerily v Tichomoří, v jižní a střední Americe.

Všude tam jde o brutální útoky na demokracii, všude krev a bída, střelba ze zálohy, miliony mrtvých, likvidace těch nejzákladnějších lidských práv. Nenajdete mezi nimi na celém světě jedinou demokratickou zemi.

Oběti komunismu se odhadují na 80 až 100 milionů. Některé údaje hovoří dokonce o 200 milionech lidských obětí. 80 až 100 milionů zničených lidských životů. Ještě pořád potřebujeme definovat komunismus?

To číslo, ta hrůza se nedá lidským rozumem vůbec pojmout. Připomeňme si, že obětí druhé světové války bylo pouhých 40 milionů lidí. Toto je komunismus v praxi.

Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka. Svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí konec konců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jenom daleko vlídnější než je ten dosavadní.

Snad řeknete, že je to slaboduchá filantropie. Ano, patřím k těm idiotům, kteří mají člověka rádi. To byl opět Karel Čapek.

Kdyby bratry Čapky, ať přímo nebo nepřímo nezlikvidovali nacisté, udělali by to se stoprocentní jistotou komunisté. Marx-leninský komunismus nenávidí a pohrdá lidmi. To je jeho podstatou.

Co je KSČ(M)? Vznikla v březnu 1990, tedy přesně před prvními svobodnými volbami a sama sebe deklarovala jako nástupnickou stranu po zločinné KSČ. Formálně se zřekla procesů z 50. let, formálně alespoň v některých dokumentech uznala pluralitní demokracii, formálně, i když jí to chvíli trvalo upravila své stanovy tak, aby byly v souladu se zákonem o politických stranách a hnutích.

Při příležitosti 50. výročí zavraždění jedné z našich nejstatečnějších žen dr. Milady Horákové jsem řekl, že by Grebeníček měl dnes a denně klečet na jejím hrobě a prosit za odpuštění.

Když se u té příležitosti v KSČM přetřásala možnost, že by se komunisté ještě jednou a výrazně za teror 50. let národu omluvili, zamítl to pan Grebeníček s tím, že jednou je až až.

Do budoucna je lhostejné, kdo se v KSČM ujme předsednického křesla. Zvolením Vojtěcha Filipa jakoby se komunisté snažili dát veřejnosti najevo, že usilují o změnu.

Nicméně samotný Vojtěch Filip v rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes v září tohoto roku výslovně uvedl, že zásadní změny dělat nemohu a nechci. Ani on už se nechce omlouvat za zločiny komunistů, kritiku brutálních bachařských prakticky Grebeníčka seniora označil za nesmyslnou, V. I. Lenin je pouhý klasik nic víc, nic míň, před rokem 1989 jsme na tom byli ekonomicky skvěle a on toaletní papír nikdy shánět nemusel a cítil se svobodně, protože až do maturity nosil dlouhé vlasy a i po vstupu do zločinecké KSČM v roce 1983 mohl nosit na kufříku samolepku Black Sabath. Sic, to je nový předseda KSČM.

Co si od KSČM můžeme slibovat. Je komunismus reformovatelný? Je reformovatelná komunistická strana? Zůstane komunistickou zřekne-li se třídního boje, světové revoluce, své vize bez třídní společnosti, svých pánů a vyvlastnění soukromých výrobních prostředků, svého úsilí o diktaturu proletariátu, své teorie nadhodnoty?

Jak se chovala naše parlamentní KSČM v uplynulých patnácti letech?

Tato česká parlamentní strana stojící na zločinné a totalitní ideologii, to jsou paradoxy, vážené kolegyně, kolegové, ano, v českém Parlamentu může působit strana mající své základy ve zločinné a zavrženíhodné ideologii.

Tak tedy tato parlamentní strana měla bezpočet možností jak se nejen formálně, ale zejména prakticky „omluvit“ za svou zločinnou minulost.

Jak to dopadlo? KSČM nepodpořila jediný zákon, který se snažil napravit zločiny a křivdy 42leté vlády její předchůdkyně KSČ. Naopak na místo toho, aby sama přiznáním viny svých předchůdců pomohla napravit křivdy, které sama napáchala, respektive které napáchala její téměř stejnomilná předchůdkyně, byla vždy a zásadně po celých 15 let proti jakémukoliv poctivému zmírnění křivd, proti jakémukoliv poctivému nejen formálnímu odškodňování, proti jakémukoliv vracení nakradeného majetku, proti jakémukoliv nejen slovnímu postihu bolševických zločinců, fízlů, agentů, donašečů, ale zejména tehdejších špiček nomenklaturně vládních a represivních složek.

Jen namátkou. Restituční zákony - obstrukce, KSČM proti. Lustrační zákony - KSČM obstrukce, proti, ústavní stížnost. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu v letech 1948 - 1989, to se netýkalo KSČM, obstrukce, proti, ústavní stížnost.

Zákon o odškodnění osob odvlečených po roce 1945 do gulagů v Sovětském svazu, KSČM proti. Zákon o zpřístupnění svazků vzniklých činností StB, KSČM proti.

Zákon o odškodnění obětí sovětské okupace po roce 1968, opět obstrukce, zdržení se hlasování nebo proti.

Toto je omluva KSČM za minulost v praxi. Nebyl to úplný výčet. Já bych mohl pokračovat.

Jak to tedy myslí KSČM s vlastní očistou, demokracií. Jak to KSČM a další česko-moravsko-slezské komunistické partaje pana Zivčáka, Štěpána a dalších myslí s naším národem?

Dámy a pánové, vážené kolegyně, kolegové, čas od času zveme sem do Senátu Parlamentu České republiky občany, jimž po právu vzdáváme čest a máme jim být za co vděčni.

Jsou to členové Konfederace politických vězňů, členové Druhého a Třetího odboje. Lidé, kteří byť nemuseli, činně bojovali za demokracii, za naši svobodu anebo v jejím jménu trpěli a umírali v komunistických lágrech a věznicích.

Vždy, když je zde vidím, je mi trochu smutno a stydno. Ano, vzdáváme jim čest, nikdy jim nebudeme moci dostatečně poděkovat za jejich oběť. Na druhou stranu jsme je nedokázali ani za 15 let zbavit pohledu na pohrobky jejich trýznitelů a katů.

Dámy a pánové, komunistická ideologie, komunistické strany a hnutí, které z této zrůdné ideologie vycházejí nejsou a nemohou být reformovatelné. V opačném případě by přestaly být komunistickými.

Komunismus a komunistické strany a hnutí byly, jsou a budou vždy nebezpečím pro euroamerickou demokracii. Nedopusťme se stejné chyby, které se dopustili českoslovenští demokraté po roce 1945. Poučení historií naši přítomností, nevěřme komunistům, nevěřme komunistickým slibům. Máme s nimi už dost tragických zkušeností. Zakažme je!

Zakažme propagovat jejich zvrhlou a nelidskou ideologii. Jedině pak se budeme moci podívat zde na půdě Senátu zpříma do očí těm, kteří proti oběma hrůzným režimům 20. století - nacismu a komunismu - bojovali a trpěli pod ním.

Projde-li návrh Sněmovnou, budeme se moci konečně dívat do budoucnosti s poměrně slušnou nadějí, že se hrůzná minulost našich zemí nebude opakovat.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Teď promluví kolega Jaromír Štětina, připraví se kolega Zdeněk Bárta.

Senátor Jaromír Štětina: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych upozornit na tři aspekty, o nichž tady hovořil kolega Volný. První, že zákon má být právně bez závad a ústavně konformní, druhý - aby nevznikaly pochybnosti při přijetí zákona o základu právní normy a třetí, že je třeba hodnotit stranu podle obsahu a ne podle názvu. Všechny tyto aspekty podle mého soudu platí jen tehdy, jestliže dnes přijmeme novelu trestního zákona. Pokusím se vás přesvědčit proč.

Kdyby žil Karel Marx, hrozilo by mu za výzvy k majetkovým loupežím a násilí uplatnění § 260 našeho trestního zákona, který říká, že je trestné rozněcování třídní zášti. AutoRA Komunistického manifestu už bude soudit jen Stolice Boží, světská vlna je už promlčena, přejme mu klid v duši a lehké spočinutí. Jenže tu máme praktické vyznavače a praktické uskutečňovatele Marxovy ideologie. Doporučuji, abyste si našli na webu oficiální dokument českých komunistů Programové prohlášení KSČM pro období do 7. sjezdu přijatém na 6. sjezdu KSČM v květnu 2004. Je tam napsáno - cituji přesně: KSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit.

Stačí prolistovat díla Karla Marxe a postoje dnešních komunistů ke klasikovi. Lehce tu najdete citáty z Manifestu komunistické strany Karla Marxe, což je základní programový dokument, o nějž se program KSČM opírá. Příklad:

Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu.

Jiný příklad: Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoasii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje do rukou státu a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva.

Navrhovaná metoda změny je popsána v uvedených citátech jasně a nedvojsmyslně, jsou to hlavní pilíře myšlení a činění našich komunistů. Znovu vám, vážení kolegové, ocituji větu, která je v programu prohlášení ze 6. sjezdu KSČM. Svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit. To jsou Marxova slova popsaná v základním programovém prohlášení KSČM.

To už není žádné akademické teoretizování nebo nějaká studentská diskuse nebo hospodské klábosení, ale přímo výzva KSČM k používání násilí. Samozřejmě, že je zakuklená kdesi na konci programového prohlášení a snaží se odpoutat pozornost veřejnosti farizejskými tvrzeními o podpoře demokracie. Jakoby komunisté svůj zvláštní ideologický klenot výzvy k násilnému svržení režimu prozatím opatrně a takticky skrývali.

A tak se ptám: proč policie neuplatňuje § 260? Viníci, kteří ho porušují na rozdíl od Karla Marxe ještě žijí. Příčin je více. Policie je právě tak jako naše soudy prosycena bývalými i současnými komunisty a nemá důvod ani vůli zkoumat taková právní nuance jako je ideologické využívání fousatého klasika z 19. století. Nezasahuje. Proč také, když komunisté nevadí ani premiérovi tohoto státu? A proč taky, když mizí historická paměť národa jako pára nad hrncem?

KSČM v rámci své strategie nastoupila cestu cílevědomého radýrování a falšování historie. Příkladem je např. zmíněné hlasolvání poslanců KSČM o zákonu o odškodnění obětí sovětské okupace naší země, které proběhlo 3. května. Všech 37 přítomných komunistických poslanců se jako jeden muž zdrželo hlasování a zákon nepodpořilo. Proč by měl být někdo odškodňován, když se z historického hlediska nic nestalo. Začněte mluvit s komunisty o Gulagu, o stalinských lágrech, o našich lágrech, o mrtvých a zničených životech. Vždyť se nic nestalo. Tuto větu často slýchávám. Miliony mrtvých? Nepřehánějte, všechno bylo jinak. Potichu začínají naši komunisté vytvářet povědomí osvětimské lži, stejně jako neonacisté. Jak cílevědomá je to snaha, můžete si přečíst v projevu předsedy KSČM Grebeníčka v Olympiku na webu. To není náhoda, že se na shromáždění evokujícím obnovení kominterny věnoval šéf našich Stalinistů dějinám 20. století v řeči plné nepravd a polopravd.

Je třeba vrátit do škol výuku moderních dějin, která vesměs končí kdesi u roku 1945, odstranit narůstající strach veřejnosti před komunistickou revanší. Mám řadu dopisů, v nichž lidé psali, že by rádi petici o zrušení komunistů podepsali, ale bojí se místních komunistů, že jim nedají stavební povolení, že jim nepovolí kanalizaci, že by to rádi podepsali. Šestnáct let po listopadu se lidé znovu bojí komunistů. Je to přece hanba.

Dětem je potřeba říkat v rodinách pravdu, podporovat instituty shromažďující svědectví o minulosti atd., zabránit infiltraci komunistů do funkcí ve složkách Ministerstva vnitra na základě politických handlů a konečně vytvořit Ústav národní paměti tak, jak už ho mají bývalé socialistické země v našem okolí, k čemuž Senát nedávno učinil první zákonný krok. Ale hlavně bychom jako zákonodárci neměli mlčet, vidíme-li, že plnění dosavadního zákona je nevymahatelné.

Bezbranní se cítí ti, kteří by měli uplatňování zákona vymáhat, a to je policie a státní zastupitelství. Ocituji vám základní stanoviska obou. Nejdříve stanovisko policie, jak ho nedávno vyjádřila mluvčí Policie Blanka Kosinová:

Jsou to ale právě poslanci, kteří v letech postrevolučních udělali komunistickou stranu stranou parlamentní, tedy nepostavili ji mimo zákon.- Obdobná situace je i u hnutí, jejichž ideovým základem je neonacismus. Tyto otázky nejsou na parlamentní půdě vyřešeny a nelze tedy očekávat, že je vyřeší policie. Ta při své práci v terénu v žádném případě nevysupluje absenci jasného a zřetelného politického hnutí a konsensu. Konec citátu.

Policie to tedy řekla zcela přesně: neexistuje legislativa, podle níž by mohla Policie ČR postupovat proti činnosti komunistické strany. Stávající zákon je pro policii obtížně vymahatelný.

Jak je uplatňován zákon při potírání šíření komunistické ideologie jsem se nedávno zeptal dopisem bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové. Odpověděla mi:

Důvody toho, že policie a justice soustřeďuje svou pozornost na extrémismus pravicový a nikoli levicový jsou ovšem ne až tolik právní jako spíše politické. Současné znění trestního zákona sice postih projevuj fašismu i komunismu umožňuje, ale v oblasti politické je však postavení zástupců těchto ideologií výrazně odlišné. Konec citátu nejvyšší státní zástupkyně.

Specifikujme tedy zákon. Dejme justici a policii nástroj, po kterém volá. Jak jinak než novelou zákona můžeme vyjádřit požadované vyjádření politické vůle? Přijměme návrh novely, kterou máme před sebou. Žijeme v době neklidné a nevypočitatelné.

Při historických krizích v našem státě v posledních desetiletích politické elity velice často zklamaly. Ukažme, že ve chvílích, kdy dochází na lámání chleba a komunisté ohrožují znovu demokracii v tomto státě, je Senát skutečnou pojistkou demokracie. Vyvarujme se prázdných floskulí, že nelze zakázat ideologii. Přijetím navrhované novely žádné ideologii neubližujeme. Ať si vyznává každý jakou chce. Přijetím novely zákona jasně stanovíme, že propagace nacismu a komunismu je demokracii nebezpečná, neboť obě hnutí předpokládají násilí jako nástroj řešení politických problémů, a proto je i trestná. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Zdeněk Bárta, připraví se kolega Jiří Zlatuška.

Senátor Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, mediální atmosféra a atmosféra i v tomto sále, která se vytvořila kolem tohoto návrhu zákona na mě působí tak, jakoby zde byl jakýsi symbolicky, bylo řečeno, požadavek doby - připojit se k tomuto, po mém názoru, nešťastnému způsobu, jak se vypořádat s komunismem. Proto mám potřebu říct několik slov k navrhované novele. Abych vysvětlil těm, kdo o to stojí, svůj postoj.

Budu hlasovat proti tomuto návrhu zákona jako člověk; a právě jako člověk, který může s hrdostí dosvědčit, že se na něj vztahuje jak § 3 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, totiž jako ten, který aktivně projevoval svůj odpor proti tomuto režimu. Odpor morálně oprávněný a hodný úcty, podle dikce tohoto zákona.

A budu hlasovat proti tomuto zákonu také jako člověk; a právě jako člověk, na kterého se vztahuje § 4 toho zákona zmiňovaného, totiž jako ten, který byl komunistickým režimem perzekuován, a tudíž - opět podle dikce toho zákona - si zaslouží účast a morální zadostiučinění.

Budu proti tomu zákonu hlasovat z několika důvodů.

Jednak liberální demokracie, kterou bych byl rád, aby nám Hospodin zachovati ráčil, nepřipouští ostratizaci jakýchkoliv politických názorů. Ústavní soud správně v roce 1992 dikci, obdobnou té dnes navrhované, zrušil jako neústavní podle naší Ústavy. Dále svoboda projevu podle čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 17 Listiny je mi posvátným statkem, s jejímž porušením, byť v dobrém úmyslu, má Evropa 20. století mimořádně hořkou zkušenost. Nelze vyhánět ďábla belzebubem. Řečeno právní teorií Spojených států - svobodu projevu lze omezit jen k odvrácení váženého a akutního ohrožení zájmů chráněných zákonem. Vždy se však vyžaduje přímý vztah mezi projevem a porušením práva. Nepostačuje jen úroveň jakési plané diskuse nebo planého poukazování na abstraktní ideologickou strukturu.

Při rozhodování o otázce, zda opravdu došlo k naplnění skutkové podstaty trestného členu podpory hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, je třeba vycházet ze zjištění, k čemu konkrétní hnutí směřuje a nejen z pouhého názvu hnutí. Název „komunismus“ se může vztahovat na cokoliv - od prvé církve, přes Husity až i izraelským Kibucům.

Kolega Volný už mluvil o té důvodové zprávě, která argumentuje ve prospěch doplnění názvů těch antidemokratických hnutí tím, že se tímto způsobem jaksi dorovnává na tu dikci § 261a), kterým se zakazuje a trestá tzv. osvětimská či jáchymovská lež. Souhlasím s tím, že naopak bychom měli tu dikci § 261 v té objektivní stránce narovnat na širší rozsah toho základního ustanovení § 260, tzn. neopomíjet zákaz popírání a schvalování genocidy a jakéhokoliv; nejenom těch dvou.

A konečně, dámy a pánové, bylo mi vždy blízké v mém životě, a je mi blízké dosud - zápasit s komunismem silou argumentů, silou pravdy, spravedlnosti, silou občanské angažovanosti, silou politickou. Není mi blízké bojovat proti němu jeho vlastními, tj. komunistickými prostředky - tedy potlačováním svobody projevu těch jinak smýšlejících, a to dokonce trestním zákonem. Proboha, to snad ne!

A až vůbec mi není blízké hlasovat pro něco, s čím nesouhlasím, jenom proto, že si to žádá nějaký blíže neurčený duch doby. Poprvé jsem byl u voleb až v roce 1990, neboť jsem nechtěl a nemohl za komunistického režimu hlasovat jenom proto, že se to ode mě chtělo. Nebudu tak hlasovat ani dnes. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, pane kolego. Další na řadě je kolega Jiří Zlatuška.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jsem přesvědčen, že komunismus je zločinná ideologie a že z toho samotného faktu, že komunismus je zločinecká ideologie vyplývají i jisté důsledky týkající se např. toho, že máme-li ideologii s takovými zločinnými důsledky, jak zde byly citovány a jak jsou všeobecně známy; desítky miliónů lidských životů zničené, zničené životy těch, kteří v takovém režimu žili atd. atd. Takže je do jisté míry protimluvem zabývat se dál tím, jestli může existovat nezločinecká organizace, která si tu zločineckou ideologii vezme jako fundament svého působení.

Navzdory tomu se domnívám, že ten zákon pro mě není přijatelný. Z toho důvodu, že neřeší tento základní problém. Neřeší jednu věc již v té základní rovině. Postihuje pouze propagaci komunismu, kterou postihuje trestním zákonem. Ale vůbec se nevěnuje tomu, že v okamžiku, kdy zde evidentně existuje organizace, politická strana, která je na této ideologii postavená, tak by podle stejné logiky měla souběžně s úpravou trestního zákona jít i novela zákona o financování politických stran. Protože v tomto systému evidentně veřejné finance jdou systémově organizaci, kterou tímto prohlašujeme za zločineckou a teroristickou. To je protimluv, se kterým bohužel v dnešním světě musíme nějakým způsobem vyžít. Je to protimluv mezi přesvědčením o ideologiích, přesvědčením o politických postojích a tím, do jaké míry máme právo s tímto zacházet takto hrubým nástrojem jako je nástroj tohoto typu. Řekl jsem - hrubým nástrojem. Ale ten nástroj je zároveň výsostně idealistický. Předpokládá, že v rámci sdíleného vědomí mezi demokratickými silami v této zemi je možné se s nedemokratickou, totalitární a zločineckou ideologií vyrovnat tím, že zakážeme tuto ideologii nebo zakážeme vyslovovat její název. Kdyby takovýmto způsobem fungoval svět, tak si myslím, že bychom téměř kolem sebe neměli problémy.

Obávám se, že jistý klíč k tomu, proč zákon nemůže postihnout tu podstatu věci je např. to, co kolega Mejstřík říkal o tom, že zřejmě všichni chceme sociálně spravedlivou společnost. Já musím říct, že nechci sociálně spravedlivou společnost v tom absolutním smyslu, a myslím, že není možné ji přikázat zákonem. Protože k životu jsou prostě potřeba chvíle, kdy jsou lidé trošku nahoře, kdy jsou trošku dole. A k fundamentálnímu člověka - totiž usilovat o štěstí, nacházet je, snažit se o ně, musí nutně patřit i to, že bude procházet chvílemi, kdy všechno kolem něj nebude absolutně spravedlivé, kdy bude mít pocit, že se něco musí zlepšit, že musí o něco usilovat.

Kdybychom namísto teze, že všichni chceme sociálně spravedlivou společnost, dali tezi, že se všichni chceme pořád smát, pak bychom jistě usoudili, že bez toho, aby se střídali emoce, bychom to, co nám smích a radost přinášejí, dost těžko mohli vychutnat.

Domnívám se, že zároveň v podobné idealizaci lze nacházet kořeny zla mnoha z těch totalitních ideologií, kterými jsou komunismus nebo nacismus, prototypy, které jsme v naší zemi, zčásti naši předkové, měli možnost zakusit. Jeden významný sociální myslitel Erik Fegelin o povaze podobných ideologií ve 20. století pojednával tak, že identifikoval jejich počáteční touhu vytvořit ráj na zemi, jít do uskutečňování tohoto ráje na zemi s představou, že něco takového ideálního je možné udělat, a poté v okamžiku, kdy se toho chopily praktické politické síly, které se o to snažily, skončilo to přesně tak, jako v případě nacismu nebo komunismu. Zjistilo se, že tato cesta nefunguje, konec konců dohromady je to vidět na komunistické Severní Koreji, a že se musí najít nějaký důvod, nějaký nepřítel, který nám překáží v onom chvályhodném úmyslu. A ten se vždycky našel a bylo jedno, jestli to byli židé, kulaci nebo příslušníci nepřátelské třídy. Řešení bylo ve všech případech stejné. Bylo potřeba je poslat nejdřív za ostnatý drát, potom do plynu nebo do uranových dolů, případně na šibenice.

Erik Fegelin o tom hovořil jako o neognostismu a označoval to jako prokletí 20. století, představy, že takovéto ideální představy lze uskutečnit.

V komunismu je bohužel schováno to, že pro mnoho lidí v okamžiku, kdy se nadhazují hesla, se kterými komunismus pracuje, mají tendenci znít líbivě. Tragické je, když se je někdo pokouší uskutečnit. Přesto si však myslím, že není řešením navrhovaný zákon. Mám pro to několik důvodů.

První je, že zmíněná jména politické strany nebo hnutí nic neřeší. Pro příznivce komunistů bude vždycky platit Shakespearovo „co je po jméně, co růží zvou, zváno jinak“, volili by je stejně a i přejmenovanou postkomunistickou stranu budou vzývat podobně nadšeně, protože v ní uvidí takové tváře jako třeba Grebeníčka nebo Filipa.

Pro odpůrce, k nimž se počítám, musím konstatovat, že pokud má něco zobák jako kachna, kejhá to jako kachna, vypadá to jako kachna, tak to je kachna, a je mi v zásadě úplně jedno jestli se to jmenuje tak nebo onak.

Autoři tohoto zákona, když ho před veřejností obhajovali, zmiňovali mj. takové cíle, jako potřebu posunout komunistickou stranu k tomu, aby se zřekla svého názvu, aby se omluvila, stejně jako zločinec, který se opakovaně omlouvá, bude za normálního systému tak jako tak odsouzen, aby se posunula směrem k moderní levici.

Musím říci, že tento motiv mě nijak neoslovuje. Je mi úplně jedno, co s sebou komunisté ve své straně udělají, jsou to komunisté, a když se přejmenují, pak s tvářemi, jako je Grebeníček, Filip, komunisty evidentně zůstanou a každý den nás o tom svými projevy přesvědčují.

Při prezentacích úmyslů tohoto zákona na veřejnosti zazněly i takové věci, že dnes v ČR máme velmi špatný stav společnosti. Včera jsem od jednoho senátora na nějakém webovém fóru viděl takové doznání, proč od února změnil názor na tento zákon, protože soudí, že se stav společnosti dokonce zhoršil.

Problém je v tom, že nevěřím, že preference komunistů něco vypovídají o tom, že by jejich myšlenky byly nějak nepřiměřeně atraktivní pro obyvatele v této zemi. Domnívám se, že preference komunistů svědčí o naprosté bídě demokratických politických stran a politických sil nabídnout voličům věrohodný obraz, se kterým by se mohli ztotožnit. Vysoké preference komunistické strany jsou selháním nekomunistických stran a řešení tohoto problému není v tom, že zakážeme jméno „komunistická strana“. To neřeší náš vlastní problém v demokratické části politiky, neřeší to takový problém, jako je efektivní vypořádání se s korupcí, přijetí zákona o střetu zájmů a ne tanečky kolem něj toho typu, jako se odehrály třeba na minulé schůzi pléna Senátu, přijetí slušné úpravy imunity. Vzpomeňme si, kolik řečí zde bylo od některých našich kolegů o tom, jak bychom neměli vydávat Vladimíra Železného. S potěšením jsem dnes zaregistroval, že imunitní výbor Evropského parlamentu jednomyslně doporučil jeho vydání a doufám, že totéž udělá plénum, nicméně zde, na naší parlamentní půdě, to byly strany, které se označují za nekomunistické, netotalitní a demokratické, které se přesto tvářily podstatně jiným způsobem.

Chybí nám samozřejmě čitelné politické postoje, úpravy norem, jejichž současný stav budí evidentně nepřijatelné důsledky, viz třeba zase tanečky kolem eurozatykače. Jen si představme opačnou situaci uprchlého Krejčíře, někoho takového s jiným jménem, kdo by se takto schoval u nás, koupil si občanství, a my bychom řekli, že ho nevydáme ke stíhání jenom z tohoto důvodu.

Toto jsou všechno věci, podle mého názoru demagogy a demagogickými názory snadno využitelné a není divu, že se jich chopí právě komunisté. Ti nenesou vůbec žádnou odpovědnost, jde jim jenom o to, aby se dostali k moci. Problém jejich preferencí je naším problémem, nikoliv jejich atraktivita.

Domnívám se také, že pokud se komunistická strana z politického prostoru eliminuje, velice málo bychom tím řešili se sympatiemi těch, kteří chtějí slyšet extrémistické názory, a že to paradoxně může vést nejen k tomu, na co leckdo upozorňuje, že zakázané ovoce chutná nejlépe, ale obávám se opačného efektu, že totiž demokratické strany v rámci toho, aby získaly patřičné procento ve volbách, budou nuceny vymetat tyto extremistické kouty politického prostoru.

Konec konců to, co řada stran, která se jinak hlásí k občanskému nebo některé strany se hlásí k občanskému, některé k národnímu principu, ale v každém případě ten druh nacionalismu, který často od některých politiků slýcháme není moc daleko od toho, co nám svým myšlením představují komunisté.

Pan předseda ODS Mirek Topolánek se, tuším, že včera vyjádřil o tom, že jeho strana tento návrh podpoří kvůli tomu, že naráz vidí nebezpečí otevřené kolaborace nebo povolební spolupráce sociální demokracie s komunisty.

Co se mě týče, nehlasoval bych s komunisty, tím méně s marťany. Domnívám se, že tak jak prezentoval předseda Senátu Sobotka slova ministerského předsedy Paroubka, že se dopustil zkreslení, že tam ten akcent byl trošku jiný než v tom pořadí slov, které předseda Senátu použil, ale to mi nepřijde úplně podstatné.

Nedělal bych to a nemyslel bych si, že je to rozumný nástroj k politickému postupu. Nicméně musím říci, že mám-li si vybrat mezi otevřenou kolaborací s komunisty a skrytou kolaborací s komunisty, přijde mi otevřená kolaborace jako méně nebezpečná a připomněl bych, že prezident republiky byl zvolen pomocí skryté kolaborace s komunisty.

Nikdo z těch, kteří byli přítomni té volby a znají ty podmínky o tom nepochybují a řeči o tom, že volba byla tajná, proto nemůžeme na takovéto věci usuzovat ani v okamžiku, kdy jsme viděli, kdo vcházel do kterých dveří do místností, kde zrovna komunisté seděli, na tom nic nezmění.

Je samozřejmě možné také se opírat o to, že tento zákon by měl velkou symbolickou hodnotu. S tím jsem ochotný souhlasit, ale připomínám, že stejná symbolika je v Grebeníčkovi stojícím na balkoně v Lánech.

Pro všechno toto si myslím, že ten zákon není řešením toho základního problému, za který považuji selhání demokratických stran a schopnost oslovit voliče. Nemyslím si, že ten zákon by něco vyřešil. Jsem přesvědčen, že i kdyby ho Ústavní soud nezamítl, takže to nebude zákon vymahatelný a že bude svým způsobem stejnou zbytečností v našem právním řádu jako třeba ten nedávno přijatý ostudný zákon lex Beneš, týkající se zásluh Edvarda Beneše o tento stát. Toho stejného Beneše, který svým chováním evidentně komunistům do naší země dveře otevřel. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Já předám řízení schůze kolegovi.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Nyní se s právem přednosti přihlásil místopředseda Senátu kolega Outrata. Dávám mu slovo.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Pane předsedající, dámy a pánové, já jako liberál jsem vždycky věřil, že nemá zákon pronásledovat myšlenku i projevenou, leda v těch okamžicích, ve kterých páše přímo a bezprostředně něco nebezpečného pro společnost.

Proto je toto pro mě dost velké dilema. Já budu přesto hlasovat pro tento zákon, přestože jsem teď v dost podobné pozici jako říkal kolega Bárta anebo jiní tady.

Já mám jiný úhel trochu, který mě k tomuto vede. A to je skutečnost, že se rozlišuje jak ve vědomí našich lidí, tak i v zákonném postihu situace různých totalitních režimů.

Když jsem přijel po dlouhé době na severoamerickém kontinentu zpět do Evropy, přesvědčil jsem se jak silný je tady pocit, že nebezpečí totalitarismu je tak veliké a Evropa je tak málo schopna svými vnitřními silami mu odolat, že se musí bránit těmito metodami.

Ovšem jednoznačně se toto říká o nacismu, popřípadě fašismu a jenom místy o komunismu.

Mám-li přijmout, že Evropa je taková, a já jsem to více méně přijal, protože zřejmě tento kontinent strašlivě utrpěl dvakrát pod totalitními režimy a nebyl se schopen ubránit, takže se mi těžko argumentuje, že myšlenka má tu svobodu mít a že máme honit někoho až v okamžiku, kdy to všechno páše, ale potom když jsem to přijal, tak jsem to přijal o obou totalitách, které nám takto ublížily nebo o všech totalitách.

Já nemohu přijmout, že komunismus je v nějakém směru lepší než ten nacismus, byť samozřejmě je tu či onde jiný a byť snad rasová ideologie je permanentější než ta třídní, ale zkušenost vede k tomu, že všichni jsme v praxi trpěli oběma podobným způsobem a dokonce když to člověk počítá nějak, to ostatně nemá dělat, ale když to člověk počítá, tak to vychází pro komunismus hůř, byl trochu déle, na větším území, a tudíž toho provedl víc.

Z tohoto důvodu budu hlasovat pro tento zákon, protože ten aspoň uvádí oba na stejnou platformu a pomáhá mi trošičku z této pro mě nespravedlivosti v posuzování.

Nejsem ale přesvědčen, že ten evropský způsob je dlouhodobě správný. Doufám, že se jednou dostaneme do situace, kdy vzpomínka na oba tyto režimy bude tak daleko v minulosti, že budeme moci nebo spíše naši potomci budou moci se vrátit ke zcela liberálnímu pojetí.

Takže budu hlasovat pro tento zákon, ale chtěl jsem tyto výhrady říci. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Jako poslední přihlášený je kolega Stodůlka, kterému dávám slovo.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v usnesení celostátní konference KDU-ČSL ze dne 30. září 2005 se píše: KDU-ČSL je odhodlána v souladu se svým programem sociálně-tržního hospodářství prosazovat solidaritu a sociální spravedlnost důsledně a bez vlivů komunistů.

V přibližování sociální demokracie ke komunistické straně spatřuje ohrožení demokracie nad komunismem. Tolik citace nejvyššího orgánu strany mezi sjezdy.

Není tedy pochyb, že KDU-ČSL je stranou, která odmítá komunistickou ideologie pseurovnosti a pokryteckého zaštiťování se právy pracujících lidí.

Tyto falešné tóny z úst a per představitelů komunistické strany bohužel stále oslovují nemalou část občanů, vzpomínajících na výdobytky reálného socialismu s jeho tzv. jistotami.

Projednáváme nyní návrh novely trestního zákona, který má zajistit trestnost hlásání komunistické ideologie podle autorů předlohy proto, že šíření těchto myšlenek není možno nyní postihovat z nedostatků právních nástrojů.

Nejsem si zcela jist, jestli cesta trestního práva je tou správnou. Trestní právo je až posledním nástrojem státu při postihu protispolečenských jevů. Trestní právo dává prostor státu, aby dokázal až izolovat tj. zbavit svobody pachatele protispolečenského jednání. A zbavení svobody je vážný zásah do základních práv a svobod člověka. To je třeba mít na paměti. Tuto okolnost musíme jako zákonodárci vážit.

Klaďme si tedy otázku: Je možné někoho postihnout za hlásání myšlenek v duchu komunistické ideologie? Je možné tohoto hlasatele uvrhnout do vězení, protože jeho názor může rozvracet společnost, šířit nesnášenlivost. A toto vše je na našem uvážení.

Moje další připomínka. Představme si, že navržená změna se objeví ve Sbírce zákonů. Bude tento stát schopen zajistit postih všech hlasatelů komunistické ideologie? Mašinérie trestního práva, tj. policie, státní zastupitelství a soudy, s obtížemi zvládají tu lépe, onde hůře postihovat trestnou činnost, a my jim touto novelou otevíráme nové velice široké pole působnosti.

Z mých znalostí těchto procesů vím, že nebude an i síla, ba ani chuť zabývat se touto novou trestnou činností. Jak tedy máme pohlížet na zákon, který stát nebude asi schopen vymoci? Již také vidím, jak soudce tápe, jak hledá v tomto paragrafu návod, vůli zákonodárce. Náš soudce je zvyklý na podrobný popis trestného činu a zde jej nenachází.

Učebnice marxismu z dob jeho studia mu příliš nepomůže.

Leč, vzhledem k tomu, že jde o samý začátek projednávání zákona, podpořím tuto novelu proto, že očekávám debatu ve vládě a Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, která jistě obohatí naše obzory právní i politologické.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Milan Štěch, připraví se kolega Jiří Pospíšil.

Senátor Milan Štěch: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové. Tak jak jsem očekával, tento návrh novely zákona byl některými členy tohoto váženého tělesa zneužit k úplně jinému účelu, než možná předkladatel počítal , a to k určitému politickému boji v souvislosti s chystanými nebo blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny. Zcela jasným příkladem bylo vystoupení předsedy Senátu. Nebývalo zvykem, aby předsedové Senátu v předchozích obdobích takto zaujímali postoje, což se, domnívám, že neprospívá k dobré atmosféře zde v Senátu, ani k dobrému jménu Senátu u veřejnosti.

Ale byla-li rukavice hozena, tak ji zvednu.

Hovořilo se tady o nebezpečí spolupráce České strany sociálně demokratické s Komunistickou stranou Čech a Moravy. Hovořilo se o tomto nebezpečí v souvislosti s tím, že tyto strany údajně spolu častěji a častěji shodně v Poslanecké sněmovně hlasují.

Dávám si otázku, jestli je rozdíl ve vzniku mandátu poslanců a politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně v tom, když jsou to mandáty od voličů - občanů pro Komunistickou stranu Čech a Moravy a nebo pro ODES? Doufám, že se všichni shodneme na tom, že váha těchto mandátů je naprosto shodná. Je to váha občanů daná politikům, politickým stranám k tomu, aby podle svých programů mohli prosazovat její představy. Nebo jsme si snad rovnější mezi rovnými? Já doufám, že tomu tak není, protože to by se dostávalo na hranici pojmů, které hovoří o třídní, rasové i názorové diskriminace.

To je tedy jedna věc.

Myslím si, že hlasování v Poslanecké sněmovně i zde, ať se spojují nebo nespojují v těchto hlasováních jakékoliv politické subjekty, je vlastně pokračováním mandátů občanů a je zavádějící a je to demagogie s tím spojovat nějakou trvalou orientaci či smluvní vztahy.

Chtěl bych tady upozornit na něco jiného. Na to, kdo vlastně byl první. A chtěl bych podat určité svědectví. Byl jsem u volby prezidenta na Pražském hradě. Víme, jak probíhalo prvé, druhé, třetí kolo. A víme, že také byla vystoupení představitelů politických stran. Když hovořil předseda KSČM Grebeníček, používal na mé gusto poměrně silná slova vůči politické garnituře po roce 1989 a zejména vůči tehdy ještě současnému prezidentu Havlovi. Myslím si, že to byla přehnaná slova a že v nich chybělo aspoň něco pokory.

Ano, stalo se. Ale co pro mě je to nejvíce zarážející, bylo to, když někteří kolegové z ODS - a chápu jejich postoje - v té době, když tato slova zaznívala z úst pana Grebeníčka, se zvedli a odcházeli, tak vystartoval, jinak to nemohu nazvat, poslanec Václav Klaus, který seděl asi osm metrů ode mne, a celá řada nás to viděla, a pohyby, které předvedu, ke svým kolegům z ODS, pamatuji si jméno kolegy Lišky, který tam také odcházel, které byly následující: Prosím, vraťte se, vraťte se, vraťte se, prosím vás, vraťte se, vraťte se. Docílil svého a samozřejmě tito kolegové všechno vyslechli, jak se řádně patřilo.

Nebylo pro mě překvapením, že se podařilo v třetím kole prezidenta navolit. Divím se, že dneska není pokora aspoň v tom, když se útočí, kdo s kým a kde hlasuje, když tato praxe byla tehdy zavedena.

Buďme k sobě upřímní a buďme upřímní k občanům.

Mohl bych dneska tvrdit, že všechno, co prezident koná, koná z vůle KSČM. Pokud by se uchýlil k demagogii, kterou používá ODS, bylo by to zcela namístě. Já to netvrdím. Jenom chci připomenout, aby tady nebyla krátká paměť.

Já jsem skutečně také zastáncem toho, aby ve Sněmovně i zde hlasoval kdo chce s kým, protože hlasujeme o věcných otázkách, nehlasujeme, doufám, o ideologickém směřování, ale hlasujeme o tom, jak se bude a nebo nebude v této zemi žít a jakými prostředky, jakými cestami se země bude ubírat. A pokud budou zákony, které považuji a moji kolegové za dobré, tak skutečně hlasujme s ODS, s KSČM, s KDU-ČSL, s Unií svobody a já nevím s kým, kdo v Poslanecké sněmovně bude, když se budeme domnívat, že je to prospěšné pro zemi, pro občany této země. A může si to jakákoliv politická garnitura jakékoliv strany, jacíkoliv předsedové a představitelé politických stran demagogicky spojovat a používat účelové jako argumentaci zastrašování voličů - občanů, jak chtějí, ale já si myslím, že časem dříve či později občané toto jasně pochopí a budou se řídit pouze tím, co politici prosazují, jak se chovají a jak jednají a ne, co se komu podsouvá.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Jiří Pospíšil, připraví se kolega Eduard Matykiewicz.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, hlásím se spíše jako potrefená husa. Bylo tady argumentováno jistým kolegou, který totálně změnil svůj názor. Tím kolegou jsem já. Napsal jsem článek o tomto zákonu. Nadepsal jsem ho, že jsem změnil názor, nikoli však totálně.

9.2. jsem totiž napsal článek, ve kterém jsem výrazně argumentoval proti přijetí zákona zde projednávaného, proti této novele, kterou se do trestního zákona, pokud to schválíme dostane explicitně komunismus jako příklad hnutí směřujícího k omezování práv druhých. Tehdy jsem se více zabýval politickým dopadem než dopadem v trestní oblasti, a to zejména proto, že jeho dopad v trestní oblasti nemůže být prakticky žádný. Argumenty zde byly předneseny dost důkladně. Je pravda, že jsem je i používal.

Mimo to je pravda, že zákon v té podobě, jak ho autoři navrhli, v případě napadení nejspíš znovu neobstojí v posouzení ústavním soudem. Ústavní soud příklady těchto hnutí už jednou ze zákona vyškrtl.

Za politický důvod, proč zákon neschvalovat, jsem uváděl možnost, že tento zákon poskytne komunistům alibi ke změně jejich jména, aniž by museli činit jakékoliv pokání a vyrovnání se s minulostí a aniž by museli změnit jediné písmenko na svých postojích, přesvědčeních a rasových plánech. Argumentoval jsem tehdy tím, že po změně jména by se z nich stala normální politická strana a bez nejmenšího problému by mohli pokračovat jako nová minulostí nezatížená poltická síla se starým ideovým vybavením. A to jsem si nepřál a nepřeji si to dodnes. Pořád se domnívám, že bez změny komunistického přesvědčení je lepší, aby se jméno komunistické strany neměnilo, aby se komunisté jmenovali komunisty a aby nebyli považováni za normální politickou stranu a aby nebyli přivíráni mezi ostatní demokratické strany jako rovnocenní partneři.

Musím ale uznat, že vývojem situace jsou mé tehdejší obavy překonány. Situace je dnes horší. Čtu článek: Komunisté díky současné praxi socialistů už nepotřebují změnit své jméno k tomu, aby se mohli zapojit naplno do jednání a rozhodování o poměrech v této zemi. Komunisté už nepotřebují změnu názvu na to, aby sociální demokraté z nich učinili své spojence, protože ti z nich své spojence již učinili. Stalo se.

Tím také odpadá velká část argumentů, které jsem tehdy z politického hlediska považoval za důležité pro nepřijetí tohoto zákona. Proto prohlašuji, že už vzhledem k tomu, že se komunisté se sociální demokracií spojili a postupují ve shodě, přestávám argumentovat proti přijetí Mejstříkovy novely a nebudu nikomu vyčítat, když ji bude podporovat. Nenapsal jsem do článku, to co udělám, že podporovat ji nebudu. Ne proto, že by se zákon stal myšlenkově nebo legislativně lepším, ale naše skutečnost se stala horší. Doložil jsem to tím, že postupují ve shodě. Je v podstatě jedno, zda komunisté se sociální demokracií chtějí vytvořit jednu společnou stranu nebo zda chtějí přijímat podporu komunistů v menšinové vládě, protože ve vztahu dvou subjektů, kde jeden předkládá a druhý schvaluje, ve skutečnosti vládne ten, který schvaluje. To jsou věci, které mi vadily, vadí a budou vadit a to je věc, proč jsem se rozhodl nepřekážet přijetí tohoto zákona. Nebudu proti tomuto zákonu tak silně argumentovat. Jeho vady si uvědomuji i nadále, byly zde předneseny.Sám pro něj nebudu hlasovat a nebude mi vadit, když pro něj někdo bude hlasovat, protože ho budu chápat. Je to změna postoje, nebo to není změna postoje? Je to totální změna postoje? Není. Budu hlasovat stejně jako jsem hlasoval na výboru. Nelíbí se mi, když kolega, který se ohradil proti tomu, že někdo citoval nepřesně, cituje sám nepřesně. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Slovo má kolega Eduard Matykiewicz, připraví se kolega Milan Šimonovský.

Senátor Eduard Matykiewicz: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Řeknu rovnou, že po třech letech činnosti v Senátu mám obavy oslovit vás, kolegyně a kolegové z toho důvodu, abych vás neurazil, a to po tom všem, co jsem tady slyšel o komunistickém hnutí, jehož jsem členem.

Nevím, jestli posuzujeme v Senátu světové komunistické hnutí nebo české komunistické hnutí, ale zmíním jen, že KSČ vznikla v roce 1921. Jejich řadami prošlo 6,5 milionů členů a v roce 1989 čítala ještě 1 700 tisíc členů. Řada z nich, kteří odešli, jsou dnes ve stranách, které posuzují činnost KSČ v minulosti. Věřte tomu, že nechci hodnotit dějiny a nechci se vracet k bohužel nešťastné minulosti i k přehmatům a zločinům, které se dopouštěli představitelé KSČ, za což jsme se omluvili. Nechtěl bych se k tomu vracet.

Rozhodně nechci posuzovat ani historii komunistického hnutí od roku 1917 a všechny související dějiny. Chápu předložený návrh novely trestního zákona jako snahu napadnout legitimní činnost parlamentní strany, a to mám obavy, že i formou stanovení kolektivní viny.

Je nám přisuzováno, že jsme se nevzdali ideologie, která hlásí třídní nenávist a že porušujeme lidská práva. Jsem přesvědčen o tom, že kdybychom tyto myšlenky či dokonce zásady měli obsaženy v našich programových dokumentech nebo ve stanovách, nedošlo by k povolení činnosti KSČM při její registraci na Ministerstvu vnitra. Porušuje-li KSČM platné zákony, musí existovat právní důkazy a následně rozhodne soud a myslím si, že ne politická reprezentace či dokonce jednotlivci. Vím ale, že kdyby někdo z členů KSČM hlásal třídní nenávist, budeme to my sami, a činíme tak v řadě případů, kdo se proti tomu ohradíme. Nemáme zájem o takové vystupování, protože by nás degradovalo na úroveň extrémistických subjektů, a to rozhodně odmítáme a nechceme být.

Věřte, že i u nás KSČM platí pluralitní a svobodný názor. A právo svobodného slova a názoru.

Vážené kolegyně a kolegové, nevidím zákonné opodstatnění v předloženém návrhu novely trestního zákona, a proto se hlásím k návrhu předloženému Ústavně-právním výborem a doporučuji zákon odmítnout. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Milan Šimonovský. Pane Kolego, máte slovo.

Místopředseda vlády ČR Milan Šimonovský: Pane místopředsedo, dámy a pánové, kolegové, diskuse je potřebná a asi jsme se všichni vciťovali do těch, kteří hovořili o tom, že musíme překonat komunismus prostředky, které jsou svobodné a jsou založené na síle argumentů, nikoli na pocitech, které v nás uplynulých 40 let zanechalo. Jsem založením člověk, který chce argumentovat a který cítí, že síla myšlenek je tou hlavní oporou demokracie. Myslím si ale, že naše historická zkušenosti je velmi podobná tomu, co se odehrává v současné době. Projednávali jsme zde církevní zákon. Debatovali jsme o tom, že se církve brání podobně jako se bránily kdysi v 50. letech tomu, když stát usurpoval jejich možnost se svobodně prosadit a svobodně působit ve společnosti. Podobně se mi zdá, že jsme se nevyrovnali se zkušeností, která těch 40 lety poznamenala naše myšlení.

Obávám se, že s naší generací také tato zkušenost zmizí a zanikne. Já, když jsem diskusi poslouchal, tak jsem si uvědomil, že zkušenosti, které jsme prožívali a které prožívali naši rodiče, tak vlastně pořád v nás se dostávají na povrch. Já se prostě při vší úctě k svobodnému souboji myšlenek nedokážu zbavit velké úzkosti z toho, že o mém životě znovu bude rozhodovat komunistická strana.

Já přes všechny demokratické zásady se domnívám, že nejsme schopni se ubránit tomu pokušení jít znovu s demokracií do soutěže s myšlenkami, které chtějí individuum člověka potlačit. A já jsem proto, abychom jako záchranou brzdu skutečně podpořili tento zákon. Ten má před sebou ještě velmi strastiplnou cestu. Je to pouze mínění Senátu, které návrhem zákonodárné iniciativy chce, aby byl vytvořen rámec, aby vůbec demokracie měla v naší zemi možnost předat si zkušenosti z toho, že soutěž myšlenek je ta jediná soutěž, kterou budou naše děti a naši potomci zažívat. Já se obávám, že podobně naši rodiče v roce 1946 uvěřili tomu, že ke svobodě, k rovnosti, jak už tady bylo řečeno slovy pana Peroutky, je už kousíček, že stačí jen chvilečku vydržet a budeme v tom kýženém ráji. Já jsem přesvědčen o tom, že v ráji nebudeme na tomto světě nikdy. Že vždycky náš život bude cesta, která půjde k nějakému cíli. A bude to cesta velmi klikatá a strastiplná. Já bych se nechtěl stále znovu, generaci po generaci, stále vracet na ten začátek, kdy se rozkoukáme a budeme uvrženi znovu na spoustu let, desetiletí do nesvobody jenom proto, že jsme nedokázali předat historickou zkušenost o tom, že nacismus a komunismus jsou zrůdné myšlenky. Já tento zákon podpořím, byť si jsem vědom jeho nedokonalostí, jeho nevymahatelností. Ale jsem přesvědčen, že další kroky musí následovat. My se musíme poučit. My nesmíme historii opakovat, protože tomu jsme povinni těm lidem, kteří se nedožili nové svobody, a kteří položili za své myšlenky životy.

Takže, prosím pěkně, stojíme na prahu začátku zase té cesty, kterou jsme měli v 90. letech absolvovat a promarnili jsme tuto příležitost. Buďme odhodlaní teď aspoň tuhle malou část zkušeností předat dál.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane ministře. Dále tady nemám nikoho přihlášeného. Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? Nehlásí. Takže obecnou rozpravu končím. Pane navrhovateli, chcete se vyjádřit k obecné rozpravě? Prosím, máte slovo.

Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, já se omlouvám za svůj hlas, jsem trochu nastydlý, tak to nějak přetrpte. Diskuse byla bohatá, jak jsme očekávali, a já vám za ni velmi děkuji.

Vystoupilo, jsou-li mé počty správné, 15 senátorů, jeden dvakrát, mám takový dojem. Z nichž většina návrh podpořila, menšina nepodpořila. A já přece jenom, byť ta diskuse byla velmi dlouhá, tak si dovolím reagovat alespoň na některé z námitek, které zde proti tomu zákonu padly. Pokusím se být opravdu hodně stručný.

Nejvíce argumentů proti, které se potom opakovaly, tak přednesl pan senátor Volný, zpravodaj ÚPV. Já bych úvodem chtěl říci jednu věc. Tam jsem na to upozorňoval dnes úvodem; i na všech 3 výborech - je to zdánlivě jednoduchá novelka. Když se na ni podíváme hlouběji, tak zjistíme, že z hlediska ústavněprávního, z hlediska lidskoprávního je to velmi složitý problém.

My při té diskusi, kterou jsme vedli ve výborech i zde na plénu, tak jsme narazili na dvojí pojetí; zejména práva na svobodu slova, tj. právo, které je velmi liberální zejména ve Spojených státech, a právo evropské. Já bych se velmi zastával tohoto liberálního přístupu; zejména pan senátor Zlatuška. Já bych rád upozornil na to, že ani ve Spojených státech to právo na svobodu projevu není absolutní a že i tam je v určitých situacích omezeno.

Pak senátor Volný upozornil na to, že federálnímu ústavnímu soudu chyběla v tehdejší variantě toho § 260 definice komunismu. Postrádal ji v trestním zákonu. Já jsem o tom hovořil jasně. Buďto společnost tu definici, ten komunismus cítí anebo ho necítí. Je tam § 261a), který ten nacismus, komunismus používá. Stejně tak jako my v § 260. U nacistické strany; propagace nacismu - nikdo nepochybuje o tom, že je to věc zavrženíhodná. Nikdo žádnou definici nacismu po nikom nikde nežádá. Ale u komunismu máme problém. Je to prostě o pohledu.

Pan senátor Volný reprezentuje jeden pohled. Já a mí kolegové druhý pohled. V konečné fázi si myslím, že opravdu schválí-li Sněmovna tento zákon, tak bude rozhodovat stejně Ústavní soud. A já se velmi těším na výsledek.

Pan senátor Volný zde taky řekl, že přece nemůžeme posuzovat stranu anebo hnutí podle názvu, že musíme posuzovat toto hnutí podle obsahu toho, co hlásí. Já se znovu vrátím k nacistické nebo neonacistické straně. Kdokoliv ji založí v ČR, ihned po něm policie vystartuje. Nebude zaregistrována.

Komunistickou stranu jsme bohužel zaregistrovat nechali. My se zde snažíme dokázat, že komunismus je stejně zrůdná ideologie jako nacismus, a proto i propagace komunismu by měla být zakázána, stejně tak jako propagace nacismu. Takže - ano, i podle názvu se dá samozřejmě posuzovat, co je obsahem.

Dále pan senátor Volný upozornil na onen § 261a) - komunistické genocidium, nacistické genocidium. On by ve shodě s naší legislativou tento problém řešil tak, že by naopak zobecnil tento paragraf. Já bych na to rád řekl, že máme takovou zkušenost jako máme, my nemáme zkušenost z Rwandy ani z Kambodže. My máme zkušenost s komunismem českým.

Zde snad již skončím.

Jinak ty ústavněprávní věci - o nich hovořila dosti dobře paní senátorka Paukrtová, takže o nich už dosti.

Jinak se ty argumenty točily v podstatě pořád dokola.

Já to shrnu takto. Vraťme se k tomu, o čem dnes jednáme. Jednáme o tom, zdali komunismus a nacismus. A ti, kteří ho propagují, směřují k potlačení lidských práv. Jestli komunismus a nacismus směřuje k potlačování lidských práv a svobod. O tom dnes rozhodujeme. Nic méně, nic více. Dále rozhodujeme o tom, jestli cesta, kterou jsme zvolili, je správná. Jestli zvolíme liberální nebo absolutně liberální přístup, nebo evropský přístup, o kterém hovořil velmi dobře pan senátor Outrata.

My se domníváme, že po zkušenostech, které máme, musíme přijmout tento zákon.

Připomenu ještě mou osobní obavu. Vzpomeňme si na třicátá léta, která všichni známe z historie. Zlatá třicátá léta, celá Evropa tančila. Za osm let propukla druhá světová válka. Někteří z vás zde dnes necítí žádné nebezpečí. Cítí ho z nacismu, necítí ho z komunismu.

Tváří v tvář zejména starší generaci, členům Konfederace politických vězňů, mám neustále na paměti co se stalo a nechci, abychom si my, zejména však naše děti, si tuto historii museli zopakovat.

Poslední poznámka. I EU v posledních měsících upozorňuje na to, už jsem o tom krátce hovořil, že demokracie musí mít prostředky, jak uchránit svou podstatu právě před extremistickými názory.

Padly zde dva návrhy: jeden návrh schválit od Výboru pro vědu, vzdělávání, lidská práva a petice, jeden zamítnout od Ústavně-právního výboru.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane navrhovateli. Ptám se zpravodaje Výboru pro vědu, vzdělávání, lidská práva a petice pana senátora Josefa Pavlaty, jestli se chce vyjádřit. (Ano.) Prosím.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych jenom poopravit poslední větu z mé zpravodajské zprávy. Chtěl bych, aby zněla takto: „Ostatně soudím, že Komunistická strana Čech a Moravy, stejně jako její předchůdkyně či případná nástupkyně, byla, je a bude zločineckou organizací.“ Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se ptám zpravodaje Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, pana senátora Vlastimila Sehnala, zda se chce vyjádřit. (Ne.) Děkuji.

Pane zpravodaji garančního výboru, vyjádřete se, prosím.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, už budu jenom konstatovat, že byly podány dva výborové návrhy: jeden schválit, druhý zamítnout, a v tomto pořadí o nich podle jednacího řádu budeme hlasovat.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane garanční zpravodaji. Přesně tak učiníme. Nejprve budeme hlasovat o návrhu „schválit“.

Kolegyně a kolegové, všechny jsem vás odhlásil, prosím proto, abyste se znovu přihlásili, protože mnoho z vás mezitím odešlo.

Budeme hlasovat o návrhu schválit návrh senátního návrhu zákona tak, jak jej předložil senátor Martin Mejstřík a další senátoři.

V sále je přítomno 53 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí je 27. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

V hlasování pořadové číslo 205 se z 53 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 27 pro vyslovilo 41, proti bylo 8. Návrh byl přijat.

Podle § 130 odstavce 8 jednacího řádu Senátu navrhuji, abychom pověřili

(Oba senátoři souhlasí.)

O tomto návrhu budeme teď hlasovat. Budeme hlasovat o předneseném návrhu usnesení.

V sále je přítomno 49 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 25. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování pořadové číslo 206 se ze 49 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 25 pro vyslovilo 46, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji navrhovatelům a zpravodajům a končím projednávání tohoto bodu.