Návrh Senátu na propůjčení nebo udělení státních vyznamenání
Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 289. Odůvodněním tohoto návrhu byl pověřen místopředseda Podvýboru Organizačního výboru pro státní vyznamenání senátor Jaromír Jermář, který je omluven a zastoupí ho paní senátorka Soňa Paukrtová. Prosím, paní senátorko, máte slovo. (Velký hluk v sále.) Prosím o klid.
Senátorka Soňa Paukrtová: Dámy a pánové, Podvýbor Organizačního výboru pro státní vyznamenání k návrhům na udělení nebo propůjčení státních vyznamenání mě pověřil, abych zde odůvodnila návrhy, tak jak jsou vám předloženy v senátním tisku č. 289.
Podvýbor pro státní vyznamenání se sešel dvakrát. Dne 18. května 2010 se konkrétně zabýval došlými návrhy na udělení nebo propůjčení státních vyznamenání. A výsledkem tohoto projednávání bylo, že doporučil Organizačnímu výboru, který doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit a předložit prezidentu republiky podle § 8 zákona č. 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních, návrhy na udělení státních vyznamenání pro řádový den 28. října 2010, uvedené v příloze tohoto usnesení.
Dovolte mi, dámy a pánové, abych vás velice stručně seznámila s jednáním Podvýboru pro státní vyznamenání. Tomuto podvýboru došlo celkem 19 návrhů na udělení státních vyznamenání, z toho je vám předkládáno 17 návrhů, dva z těchto návrhů byly toho druhu, že Podvýboru pro státní vyznamenání nepřipadalo účelné v tomto případě navrhovat na státní vyznamenání a doporučili jsme v jednom případě Magistrátu hl. m. Prahy, aby ocenil pana Vladimíra Klegu a dále ministerstvo kultury ČR, aby ocenil další navrhovanou Ilse Reinerovou, roz. Eichlerovou, kterou navrhoval pan kolega Štětina, aby byla oceněna resortním vyznamenáním ministerstva kultury.
Znamená to, že máte předloženo celkem 17 návrhů na státní vyznamenání. Chtěla bych upozornit, že řada z těchto návrhů se opakuje, takže na Řád Bílého lva jsou navrženi Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer, generál Ondřej Mézl in memoriam, Václav Švéda, Zbyněk Janata, Ctibor Novák in memoriam.
Pak jsou tam návrhy na udělení Řádu T. G. M., medaile Za hrdinství, medaile Za zásluhy. Nebudu to tady celé číst, protože to jistě máte k dispozici.
Dámy a pánové, navrhuji vám, abyste schválili návrhy na státní vyznamenání, aby bylo možno je předložit prezidentu republiky podle § 8 zákona č. 157/1994 Sb., tak aby pro řádový den 28. října 2010 mohla být tato vyznamenání udělena.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji vám, paní kolegyně, a prosím vás, abyste se posadila u stolku zpravodajů, sledovala rozpravu a zaznamenávala případné další návrhy a po skončení rozpravy se k nim vyjádřila a doporučila nám případně postup.
A nyní otevírám rozpravu. Písemně přihlášený není nikdo. Kdo se hlásí do rozpravy? Do rozpravy je přihlášen pan senátor Jaromír Štětina a připraví se pan senátor Vlastimil Balín.
Senátor Jaromír Štětina: Na displeji jsem viděl, že nejdříve naskočilo jméno pana kolegy Balína.
Místopředseda Senátu Milan Štěch: Nezlobte se, ale mám zde pořadí, jak je uvedeno. Asi jste se hlásili oba ve stejné chvíli, budeme se držet záznamu, který zde mám. Slovo má pan senátor Jaromír Štětina.
Senátor Jaromír Štětina: Pane předsedající, děkuji vám za slovo.
Chtěl bych se vyjádřit k návrhu udělit Řád Bílého lva panu Paumerovi a bratrům Mašínům a in memoriam ostatním členům jejich skupiny, kteří byli komunistickou justicí zavražděni.
Než budeme o tom hlasovat, chtěl bych upozornit, že by mělo být skoro povinnou četbou přečíst si knihu, kterou vydalo nakladatelství Academia, jedno z nejremovanějších nakladatelství v ČR. A je to kniha, kterou právě napsali Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer. Je to první kniha, kterou napsali oni sami. Zatím bylo o nich napsáno několik knih, ale toto je kniha, kterou napsali sami. Historik Petr Blažek, vám dobře známý, tuto knihu editoval, je vyzbrojena vynikajícím poznámkovým aparátem, fotografiemi a dokumenty.
Kdybyste tuto knihu četli všichni, tak myslím, že automaticky toto vyznamenání schválíme, poněvadž ta kniha říká, proč bychom to měli udělat. Tato kniha bohužel vyšla teprve před čtrnácti dny a k nám všem se nedostala. Jenom upozorňuji na to, že tato kniha existuje a že to je jeden z nejvýznamnějších edičních činů letošního roku a bude se pravděpodobně ucházet v anketách o vítězství.
Chtěl bych vám říci, proč podporuji toto vyznamenání. Chtěl jsem se na to dobře připravit a už před časem jsem se na toto vystoupení připravil tím, že jsem si napsal pár řádek. Není to moc dlouhé, ale je to podstata věci, která mě vede k tomu, abych pro tento návrh zvedl ruku.
Válka je iracionální. Má jinou podobu nahlížena zevnitř, jinak vypadá zvenčí. Někdy je temná z dálky, jindy nachová zblízka. Vždycky je odporná, a co svět světem stojí, požírá ty, které zachvátí. Každý, koho dostihne, je její obětí a nezáleží na tom, je-li to vítěz, nebo poražený. Obětí jsou ti zabíjení i ti zabíjející. Oběťmi byli vojevůdci, kmáni, kaprálové, maršálové atd. Oběťmi byli jak bratři Mašínové, tak i lidé, které zabili, když se probojovávali z Československa na Západ. Všichni byli válkou postaveni mimo lidský řád a podrobeni normám násilí a pomsty.
Podobně jako rovnost oběti však neexistuje rovnost viny. Děti v izraelské škole, na rozdíl od sebevražedného vraha, vinu nenesou. Jiná vina obtěžkává ruské specialisty oddílu Alfa, jiná čečenské mstitelky. Stupeň viny či neviny je vždy určen soudem, ať už má podobu člověka v taláru, veřejného mínění či Stolice Boží.
Český Senát už byl několikrát postaven před těžký úkol - posoudit dávné činy mužů, kteří se postavili kdysi se zbraní v ruce proti komunistickému násilí, a rozhodnout, zda budou navrženi prezidentu republiky pro udělení státního vyznamenání. Bratři Josef a Radek Mašínové byli po komunistickém puči v roce 1948 členy odbojové skupiny, která se několik let zabývala diverzemi proti režimu. Ve chvíli nebezpečí zatčení zvolili útěk na západ.
Ta kniha mimochodem popisuje zejména cestu na severozápad, když utíkali, aby se probili do západního Berlína.
Ústup přes Německou demokratickou republiku se jim povedl, na našem území přitom přišli o život tři lidé, v Německu sedm. Mašínové si cestu na svobodu doslova prostříleli. Zabili několik lidí, kteří se jim postavili na odpor, nebo těch, kteří je poznali, a znamenali proto nebezpečí prozrazení. Většina ze zabitých, včetně strážmistra Honzátka, Kašíka a zřejmě i příslušníků lidové armády NDR a policistů NDR, byli přitom nevinní lidé. I v Senátu proto zazněla před hlasováním, když jsme tady hlasovali minule, otázka, jsou-li tedy bratři Mašínové vrazi, nebo nikoli.
Zastánci vyznamenání Mašínů v Senátu odmítli posuzovat události ze začátku padesátých let prizmatem míru. Mašínové a jejich skupina tehdy bojovali v občanské válce, ve válce, kterou komunistická strana v Československu vnutila vlastnímu národu. Komunisté přece zaútočili na demokracii a začali zabíjet jako první. Není přitom pro posuzování odbojových činů důležité, jaké rozměry a formu ona válka měla. Mlčení většiny nemůže snížit význam statečnosti jednotlivce, naopak je stále jasnější, že Mašínové zachraňovali naši čest a dobrovolně se stali účastníky vnuceného boje.
Mašínové byli obětí války, kterou rozpoutal někdo jiný. Byli přinuceni obtížit své svědomí krví nevinných lidí. Zabíjeli, aby nebyli zabiti, tak jako každý voják ve válce. Jejich volba byla vědomá. Postavili se proti obrovské přesile, bojovali proti zlu, i když tušili, že se k nim málokdo připojí. Byli stateční a přisuzovat vinu jim mohou jen ti, kteří se zachovali stejně odvážně jako oni. Vyznamenání si zaslouží a k tomu já vás, vážení kolegové, vyzývám. A znovu opakuji, železné pravidlo války je: kdo nezabije, bývá zabit. Děkuji za pozornost.
Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane senátora, a nyní vystoupí pan senátor Vlastimil Balín. Prosím.
Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, v podstatě cítím potřebu zde vystoupit jako člen podvýboru, který se zabýval předmětem senátního tisku č. 289, tím, co je nám předkládáno k rozhodnutí jako doporučení pro prezidenta ČR.
Jistě jste zaregistrovali, že oproti letům předchozím je tady zhruba asi tak pomalu jen 50 % návrhů v matematickém početním vyjádření, než tomu bylo v letech minulých, kdy jsme tady posuzovali dokonce jednou asi 34 návrhů; dneska tady máme návrhů 17.
Přiznám se, a hovořil jsem o tom na podvýboru, že já osobně, a možná nejen já, zastávám názor, že jakéhosi morálního ocenění formou nejvyšší - udělením nebo propůjčením, chcete-li, státního vyznamenání by bylo dobré, kdyby se člověk dočkal za svého života, aby se jaksi z této morální hodnoty tohoto aktu dokázal třeba se svými blízkými i radovat.
Nezabráníme asi nikdy tomu, aby se tady objevovaly návrhy in memoriam. Dovedu pochopit, že bohužel tak společnost funguje, někdy nedokážeme ocenit zásluhy za běžného lidského života. Najdeme tu či onde nějaký příklad, kde jsme to opomněli, tak je myslím na místě takovéto ocenění přijímat. Ale pořád se nemohu smířit s tím, že většinou zhruba plus minus 50 % návrhů, které projednáváme, je právě bohužel už po dovršení hranice lidského života a je tam poznámka in memoriam.
Asi se nevyhneme ani projednávání opakovaných návrhů. Těch tam bylo, byť jsme jich tady doporučovali celkem 17, jak jsem již uvedl, tak přece jenom opakovaných tam bylo zhruba téměř také možná více než 50 %. Přiznám se, milé kolegyně, vážení kolegové, že v žádném případě nechci tento významný akt devalvovat nějakým politickým, ne-li ideologickým přístupem. Ale i po tom, co jsem slyšel, a samozřejmě jsem ročník 50, takže to vím pouze z literatury, prostě některé opakované návrhy naprosto reálně dělí společnost a dělí i náš pohled při posuzování zde v Senátu. Nemohu se ubránit dojmu, že vražda zůstává vraždou. A je jedno, jestli ji spáchá komunista, jestli ji spáchá člen jiného politického uskupení, nebo jestli ji spáchá někdo z tzv. odbojové skupiny. Pokusme se dneska při posuzování těchto návrhů respektovat navzájem. Každý asi chceme podpořit svoji představu na to již vzpomenuté morální ocenění. Znovu říkám, u mě je preference dokázat morálně ocenit především žijící osobnosti, které si takové ocenění v podobě propůjčení státního vyznamenání zaslouží.
Přiznám se, že jako člen podvýboru, který to připravoval, a znova říkám, asi jsem v takovém vnímání nebyl sám, konstatovali jsme, že letos se sešly dost silné návrhy z pohledu propůjčení státního vyznamenání. A proto si myslím, aby byla možnost a dostali podporu, doporučuji konkrétní procedurální návrh, abychom oddělili hlasování a hlasovali o předloženém návrhu ve dvou hlasováních. Doporučoval bych hlasovat o první, nejvyšší skupině - Řádu Bílého lva v prvém hlasování a pak ostatní skupiny: Řád T. G. G., Medaili Za hrdinství a Medaili Za zásluhy hlasovat společně en bloc ve druhém hlasování. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane senátore. Než vyzvu další senátorky a senátory k diskusi, je tady námitka, že nebyla možnost přihlásit se písemně, a paní senátorka Palečková takovou žádost chtěla udělat.
Vzhledem k tomu, že nemohla, tak bych prosil, že bych nyní zařadil paní Alenu Palečkovou z důvodu technického nedopatření a pak bychom pokračovali v pořadí, jak jsou přihlášeny senátorky a senátoři. Nemáte námitky? (Ne.) Prosím, paní senátorko Palečková, máte slovo.
Senátorka Alena Palečková: Děkuji za vyhovění mé žádosti vzhledem k tomu, že skutečně papírové přihlášky k dispozici nebyly. Procedurálnímu hlasování bych byla dala přednost, ale myslím si, že dlouho to nezdržím.
Já jsem ta, kdo letošní rok podával návrh na vyznamenání skupiny bratří Mašínů a byla jsem o to požádána zástupci sdružení bývalých politických vězňů a přiznám se, že jsem tuto výzvu přijala bez váhání, přestože jsem si vědoma toho, že vždycky když se tento návrh na plénu Senátu objevil, rozpoutal debatu a byl kontroverzní.
Jedná se o to, jestli přijmeme to, že boj se zbraní v ruce za určitých okolností má své oprávnění, anebo podlehneme jakémusi humanistickému přesvědčení, že takovýto boj není nikdy, kromě vysloveně válečných konfliktů, možný.
Chtěla bych říci, že nejsem žádný příznivec zbraní, střílení a podobných věcí, ale chci připomenout román Karla Čapka Matka. Tento spisovatel nepochybně byl velikým humanistou, ale vzpomeňte si na závěr jeho románu, kdy matka svému poslednímu nejmladšímu synovi dává do ruky zbraň s tím, že když se zabíjejí malé usmrkané děti, tak je potřeba do války se zbraní v ruce jít. Jestli si někdo myslí, že není tato paralela na místě, tak ho zvu na ďáblický hřbitov, kde právě tuto sobotu proběhne pietní akt, a tam hrobů malých usmrkaných - nebo vlastně ani ne usmrkaných dětí, protože to byli novorozenci převážně, kteří se narodili svým matkám ve vězení, tak tam takové hroby jsou. A hroby, když o tom mluvím, to je velký eufemismu, protože to byly prostě jámy, do kterých byly házeny bez rozdílu malé novorozené děti, tak dospělí lidé.
Komunistický režim začal hned po roce 1948 likvidovat své odpůrce, i domnělé odpůrce, z řad inteligence, živnostníků, statkářů apod. Všichni o tom víme a samozřejmě, že šlo také zejména v některých případech o krádeže jejich majetků. Už v roce 1949 byli popraveni první studenti, většinou studenti práv, kteří se zapojili do odbojové skupiny.
Za této situace; 1948, 1949 a začátku 50. let, kdy byly popravy, věznění atd., začala odbojová činnost, která měla napomoci osvobození Československa, jak pevně věřili nejen bratři Mašínové a další členové jejich skupiny, ale i další odbojáři. V nedávné době zemřel pan Otto Rambousek a z nějakých materiálů, z dřívějších rozhovorů bylo jasné, že on i další věznění anebo odbojáři té doby si představovali, že situace po roce 1948 je velmi dočasná a dojde za pomoci zahraničí a za vydatného přispění našich odbojářů k brzkému osvobození Československa a k návratu k normálnímu svobodnému životu.
Po návratu Radka Mašína z Jáchymova v roce 1953, kde viděl na vlastní oči krutost režimu, se tato skupina rozhodla odejít z Československa a pokračovat v odboji v zahraničí. Chtěla bych stejně tak, jako to tady říkal kolega Štětina, aby se do nejvíce lidí seznámilo s celou historií skupiny Mašínových v souvislosti s ostatními událostmi té doby. A věřím, že se pak změní názor dalších lidí na tyto události, stejně tak, jako se to postupně dělo s historií českých parašutistů a atentátu na Heydricha. Také jsem kdysi slyšela, že zavinili smrt mnoha českých lidí a byli za to obviňováni. Že po jejich činu odstoupila Anglie a Francie od Mnichovské dohody a byla uznána exilová vláda a Československo se vlastně vrátilo mezi později vítězné mocnosti, to už nám tehdy nikdo neříkal.
A ještě pár slov na téma hrdinství. Každý národ k němu má vlastní postoj. U nás obdivujeme a preferujeme spíše mučedníky. Hrdinové zpravidla nejsou papíroví lidí, jsou to lidé z masa a kostí a mají svoje vlastnosti, svůj určitý osobnostní typ. Každý národ, jak jsem řekla, má k hrdinství a k uctívání svých hrdinů vlastní postoj. Podle mého názoru nejšťastnější je národ, který hrdiny má, ale nepotřebuje je. Nešťastný ten, který je potřebuje, ale nemá je. Ale já považuji za nejhorší hrdiny mít a zapírat je. Proto vás prosím, abyste aspoň většinou tohoto pléna připustili další pouť bratří Mašínů a jejich skupiny k vyznamenání, které bylo navrženo. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně, a prosím paní senátorku Richtrovou. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.
Senátorka Eva Richtrová: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, chtěla bych se tady vyjádřit veřejně k nominaci pana plukovníka Josefa Křístka, a to nejenom za sebe, ale také za Český svaz bojovníků za svobodu a Českou obec legionářskou, a to z toho důvodu, že jsme společně připravili návrh na jeho vyznamenání.
To, co máme uvedeno ve všech materiálech, je vlastně popis jeho zásluh za osvobození naší republiky za 2. světové války a jeho další osud. Jenom bych tady chtěla připomenout ještě jednu věc. Pan plukovník Křístek vloni oslavil 90 let. Je to chodící legenda. Je neuvěřitelně vitální, a proto to, co teď řeknu, je to, co mě vede k tomu, abych to tady sdělila veřejně. Na všechny oslavy, na všechna výročí, ke všem památníkům vede cesta pana plukovníka Křístka. A to, co je pro mě naprosto nepochopitelné v jeho 90 letech, chodí po školách a opravdu to, co nesvede žádná učebnice dějepisu, dětem převypráví ze svých vlastních zkušeností. Je to naprosto ojedinělý případ, kdy děti ho sledují s opravdu otevřenou pusou, a udělá tolik práce, jako neudělá žádný vyučující dějepisu, ani ničeho jiného.
Proto bych i já tady chtěla vyjádřit podporu tomuto návrhu a očekávám, že mě v tom podpoříte a opravdu i vyznamenání pro pana Křístka bude podpořeno.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. A já myslím, že mohu, kolegyně, kolegové, požádat paní senátorku, aby vyřídila naše pozdravy panu plukovníkovi a popřála mu pevné zdraví. Děkuji.
A prosím kolegu Sykáčka.
Senátor Jaroslav Sykáček: Vážený pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, senátní návrh na vyznamenání Řádem Bílého lva členům skupiny bratří Mašínů ve svém zdůvodnění uvádí jako hlavní důvod ocenění boj proti nastupujícímu totalitnímu režimu stejným způsobem a stejnými metodami, jako to činila odbojová skupina Tří králů, kde byl jejich otec, v předchozí totalitě nacistické. Zdůvodnění dále uvádí, že se Mašínové vždy cítili vojáky a také tak jednali a že byli v roce 1946 vyznamenáni prezidentem Benešem Medailí Za chrabrost za činy vykonané během války.
Tvrzení, že se jednalo o odbojovou činnost srovnatelnou s odbojem jejich otce a dalších hrdinů boje proti nacistické okupaci, je však podle mého názoru velice odvážné. Nacismus, jehož základním cílem bylo vyčištění prostoru českých zemí od nepřizpůsobivých a poněmčení přizpůsobivých, byl bojem o holou existenci národa. A také proto veškerý odboj zahraniční i domácí si zaslouží naši úctu a obdiv.
Přesto však mezi našimi publicisty, historiky a veřejností je například stále prezentována legální vojenská poprava Reinharda Heydricha paraskupinou Antropoid jako atentát. Proč o tom hovořím? Protože legální a oprávněný odboj využívající násilných prostředků je dovolen za válečného stavu. Ozbrojený odboj, přestože je odůvodněný bojem proti totalitě a režimu, který si lid dané země zvolil, a to dokonce dobrovolně, nemůže být podle mého názoru hrdinstvím. Hrdinství totiž není pouze osobní statečností, odvahou, ale je dáno také osobním obětováním s tím, že důsledky našich činů prospějí těm, pro které jsme se obětovali.
Vyjdeme-li z preambule zákona o protiprávnosti předlistopadového režimu a odboji proti němu, konkrétně paragrafu 3, cituji: „Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty,“ konec citátu, pak neshledávám opravdu nic demokratického na akcích skupiny před jejím útěkem. I když skupina byla motivována politickými procesy - vraždou generála Píky, vraždou Milady Horákové, byla jejich činnost motivována snad jakýmsi mladickým zápalem a romantickou představou o boji proti zlu, kterou zdůvodňovali veškeré své konání.
Obava z prozrazení podle vlastních slov Milana Paumera v rozhovoru pro HN dne 18. června 2010 byla hlavní motivací při násilných činech proti zavražděným policistům a pokladníkovi. Stejně tak i odpověď, že když se bojuje proti nepříteli, pak nemůžete být lidumil.
O hrdinství neuvažovala ostatně ani americká strana, která podle jejích vlastních slov z nich chtěla mít agenty-chodce. A také žádné vyznamenání za jejich činnost při boji proti komunismu jim neudělila.
Schválením udělení vyznamenání Senátem dáme signál, stejně jako tomu bylo za předchozího režimu, že základní etické a mravní normy jsou pouze dány jen tím, jaký společenský systém zrovna vládne.
Pak bychom museli omlouvat vraždy, které se děly po osvobození a při odsunech našich spoluobčanů německé národnosti, na kterých se bohužel podílel i další navržený na vyznamenání kapitán Ctibor Novák, který na přímluvu Bedřicha Reicina nebyl odsouzen koncem roku 1945 a byl omilostněn zákonem č. 115/1946 Sb., tzv. generální pardon.
Že se jednalo o osobní tragédii všech zúčastněných, je zřejmé. Matka bratří Mašínů byla vězněna nacisty a za útěk synů byla v roce 1955 odsouzena ve vykonstruovaném procesu na 25 let.
Václav Švéda, otec dvou dětí, se pokusil několikrát opustit protektorát a bojovat proti nacismu.
Při svých pokusech byl vězněn gestapem a nakonec skončil ve věznici v Brandenburgu od roku 1942 do dubna 1945. zbyněk Janata, nejmladší ze skupiny, zůstal při útěku osamocen.
Všichni měli osobní zkušenosti z odboje. Bohužel ten nezkušenější z nich, kapitán Novák a Václav Švejda, neučinili pravděpodobně nic, aby romantické představy potomků hrdiny odboje štábního kapitána Josefa Mašína usměrnili tak, aby nedošlo k této další tragédii.
Proto vás, dámy senátory a páni senátoři, žádám, abychom nepřispívali svým rozhodnutí k dalšímu překreslování historie a vytváření hrdinů tam, kde nejsou. Dámy a pánové, děkuji vám.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji a prosím kolegyni Bayerovou. Prosím, máte slovo.
Senátorka Marta Bayerová: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, kolegové, úvodem si vás dovoluji upozornit, že jistě jen technickým nedopatřením vypadlo ze stručné charakteristiky Ctirada Mašína, Josefa Mašína a Milana Paumera, že v rámci svého protikomunistického odboje zabíjeli také na území tehdejší Československé republiky, nejen na území tehdejší Německé demokratické republiky! Zabíjeli nejen v boji, ale i při loupežných přepadeních.
V návrhu zákona o protikomunistickém odboji velmi oceňuji text sedmého odstavce čtvrtého paragrafu.
Tam se mj. uvádí, že za účastníka protikomunistického odboje nelze považovat toho, kdo se dopustil, a nyní si dovoluji citovat, zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv a tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možno vyhnout. Konec citace.
Já si jen těžko dovedu představit čin směřující k popření individuálních základních lidských práv, kterému by se bylo možno vyhnout, jež by byl brutálnější než čin Ctirada Mašína. Ten již omámenému a tehdy bezbrannému strážmistru SNB Jaroslavu Honzátkovi podřezal hrdlo.
Autoři návrhu zákona o protikomunistickém odboji sami zdůrazňují, že je takovéto jednání zavrženíhodné. Nelze přeci ve jménu práva na svobodu jednoho popřít právo na život druhého. Jsem zásadně proti návrhu Senátu v případě bratrů Mašínových a Milana Paumera! Jejich činy byly zavrženíhodné! Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Prosím o vystoupení pana kolegu Řiháka.
Senátor Josef Řihák: Pane předsedající, kolegyně, kolegové, tady předřečníci již zdůvodňovali, proč podpořit, či nepodpořit některé tyto návrhy. Já bych pouze zareagoval, když tady vystoupil pan senátor Balín, který tady dal procedurální návrh na hlasování, kdy navrhl oddělit hlasování u návrhů na udělení Řádu Bílého lva a samostatně hlasovat o ostatní části této přílohy. Já bych chtěl tento návrh modifikovat, abychom hlasovali v I. - Řád Bílého - v těchto návrzích pouze zvlášť řádku číslo jedna, to znamená Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer, a ostatní, abychom už hlasovali dohromady, tak jak je v příloze, kterou vám předložil podvýbor v tisku 289. Pan kolega se mnou souhlasí. Takže toto je modifikovaný návrh hlasování. Děkuji vám.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, a prosím pana senátora Tomáše Grulicha.
Senátor Tomáš Grulich: Dámy a pánové, původně jsem nechtěl vystupovat, protože jsem k bratrům Mašínům vystupoval již v minulosti, nicméně se tady ozvaly věty o prznění historie. Proto jsem se rozhodl, že přece jenom vystoupím a několik poznámek bych uvedl. Bratři Mašínové bojovali proti totalitě, celá rodina Mašínů bojovala proti totalitě. Otec za druhé světové války, oni proti komunismu. Informace o tom, že nebyl válečný stav, je stejná, jako kdy Československo nebylo ve válečném stavu v roce 1939-1941 vůči nacistickému Německu, přesto samozřejmě docházelo k činům a bojům proti této totalitě a nikdo dodnes tento boj nezpochybňuje. Stejně tak bych si vzpomněl na případ generála Radomíra Luži z Rady tří. Generál Luža byl zabit českými četníky. Jeho syn, pozdější profesor historie na univerzitě v New Orleans, ve svých 17 letech vpadl do této četnické stanice a četníky potrestal a celou četnickou stanici vystřílel. Byl to omyl, protože se jednalo o jinou směnu než tu, která zabila jeho otce. Nikdy nikdo nezpochybnil tento čin a já to zcela chápu, protože byl válečný stav.
Mezi rokem 1948-1953, jak uvádí řada historických publikací, se hovoří, že obě strany se připravovaly na válku. V západoevropských státech byla dokonce připravována československá armáda, se kterou se počítalo v boji proti komunistické totalitě. Samozřejmě i bratři Mašínové se svými kolegy to věděli a měli v tuto chvíli, já bych řekl, že oprávněný pocit, že jsou ve válečném stavu.
Zde zaznělo několikrát, že bratři Mašínové nejsou hrdinové. Vzpomínám si na jeden rozhovor s polským novinářem, který říkal, že kdyby v Polsku měli Mašíny, mají pomníky v každé vesnici. My se Polákům často obdivujeme, že dokážou být vlastenečtí, jenom my ne! Budu podporovat vyznamenání bratrů Mašínů.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, a prosím paní senátorku Venhodovou.
Senátorka Alena Venhodová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně senátorky, kolegové senátoři, jenom velmi krátce. Je už těžké něco doplňovat potom, co tady řekl kolega Grulich a kolega Štětina.
Já se s tím naprosto ztotožňuji, ale chtěla bych připomenout ještě jeden aspekt, který tady hraje roli. Ne všichni se této dnešní doby dočkali.
Naše země díky tomu, co se tady přihodilo, díky změně režimu, se ke svým hrdinům zachovala tak, jak se zachovala.
Ale musím říci, že jak ti, kteří zatím žijí v zahraničí a kteří byli režimem poté, co odvedli vlastenecké a hrdinné činy této zemi, své vlasti, kteří byli poškozeni a vyštváni, tak ani oni a i jejich potomci, kteří dnes v zahraničí žijí, berou případ bratří Mašínů, jejich skupiny, symbolicky.
Já i z tohoto důvodu se domnívám, že tento skutek, který byl v té době hrdinstvím vzhledem k věku a k tomu, co tito mladí lidé v té době zažili, tak já budu také vždycky návrh na jejich ocenění podporovat.
Myslím si, že nestačí milost. V tomto případě je potřeba symbolicky i vůči těm, kteří to sledují ze zahraničí i vůči potomkům jim toto ocenění poskytnout. Ti, kteří žijí, mnoho času nemají a ti, kteří jsou jejich potomky, si to zasluhují.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Prosím kolegyni Gajdůškovou.
Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. Chci učinit jen faktickou poznámku k tomu, co řekl pan senátor Grulich. I když vezmeme v úvahu, že doba, o které se bavíme u bratří Mašínů, byla vnímána jako válečný stav, tak i podle mezinárodního práva ve válce se zajatci bez soudu nezabíjejí.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Toto byl poslední příspěvek do obecné diskuse. Nikdo se nehlásí, diskusi končím. Prosím paní zpravodajku.
Senátorka Soňa Paukrtová: Dámy a pánové, debaty se účastnilo celkem 11 senátorů.
Debatu jsem vyslechla poosmé a poosmé jsou tady dvě skupiny senátorů. Jedni považují skupinu bratří Mašínů za naše národní hrdiny a já mezi ně také patřím, a druhá skupina si myslí, že národními hrdiny nejsou a nezaslouží si návrh na státní vyznamenání.
Možná, až si všichni přečteme knihu, kterou tady uvedl pan kolega Štětina, možná názor změníme, ale je možné, že ještě v dalších letech budeme poslouchat stále jednu debatu.
Máme tady procedurální návrh, abychom zvlášť hlasovali o udělení Řádu Bílého lva Ctiradu Mašínovi, Josefu Mašínovi a Milanu Paumerovi a v druhém hlasování abychom hlasovali o všech dalších návrzích na státní vyznamenání, jak je máte v tisku 292.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Upřesnil bych způsob hlasování. Znělkou svolám kolegy a kolegyně.
Vážené kolegyně a kolegové, budeme teď hlasovat o návrhu kolegy Balína, který modifikoval kolega Řihák, že bychom hlasovali odděleně, a to tak, že bychom nejdříve hlasovali o tom, zda navrhneme Ctirada Mašína, Josefa Mašína a Milana Paumera, Václava Švédu, Zbyňka Janatu, Ctibora Nováka na vyznamenání na Řád Bílého lva a následně bychom hlasovali o zbytku navržených.
Teď budeme hlasovat o tom, zda přijmeme tento způsob hlasování.
Prosím, pane kolego.
Senátor Igor Petrov: Kolega Řihák upravil tento návrh do podoby, že by se odděleně hlasovalo pouze o prvním řádku Bílého lva, to znamená o Mašínech a všechno ostatní by bylo hlasováno v balíku s ostatními. Takto jsem to pochopil a takto s tím údajně souhlasil i kolega Balín.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Chápal jsem první návrh kolegy Balína, že bychom hlasovali odděleně o všech členech skupiny bratří Mašínů a následně o ostatních.
Prosím, kolego Řiháku, jak jste to myslel, abychom se nedopustili omylu v hlasování.
Senátor Josef Řihák: Pane předsedající, myslel jsem to tak, jak jsem to řekl a jak to říkal pan kolega. První řádek hlasovat zvlášť, Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer a ostatní hlasovat tak, jak je to v senátním tisku 289.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Jsou zde dva procedurální návrhy. Jeden kolegy Řiháka a druhý kolegy Balína. Prosím kolegu Balína o upřesnění.
Senátor Vlastimil Balín: Pane předsedající, první věc, kterou jste řekl k tomuto procesu hlasování, byla z mého pohledu správná.
Když se mnou kolega Řihák konzultoval způsob, měl jsem za to, že budeme hlasovat celou skupinu zvlášť - zvlášť návrhy Mašínové a pak druhá část skupiny, která je tam předkládána in memoriam - to by bylo jedno hlasování, další návrhy by bylo druhé hlasování.
Takovýto návrh jsem schopen akceptovat v modifikaci svého původního procedurálního návrhu.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Takto jsem tomu porozuměl. Protože návrh kolegy Balína je širší, o tomto návrhu bychom měli hlasovat.
Budeme hlasovat o tom, zda hlasovat zvlášť o skupině bratří Mašínů a ostatních, nebo jestli budeme hlasovat dohromady. Zahajuji hlasování. Kdo je pro oddělené hlasování? Kdo je proti tomuto návrhu? Registrováno 69, pro 52. Návrh byl schválen.
Budeme tedy hlasovat, zda souhlasíme s tím, aby Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda, Zbyněk Janata, Ctibor Novák byli navrženi na vyznamenání Řádem Bílého lva.
Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem? Kdo je proti tomuto návrhu?
Registrováno 70, pro 38. Návrh byl schválen.
Teď budeme hlasovat o návrhu na zabývající vyznamenané, to znamená i s panem generálem Mézlem z kategorie Řádu Bílého lva.
Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem? Kdo je proti tomuto návrhu?
V hlasování pořadové č. 21 registrováno 70, pro 69.
Návrh byl schválen.
Mohu konstatovat, že Senát schválil všechny, kteří jsou navrženi na udělení či propůjčení státních vyznamenání.
