Návrh zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů
Návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 62. Prosím pana místopředsedu Senátu Jiřího Lišku, aby nás seznámil s návrhem zákona. Na shledanou, pane ministře.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři, vážení členové vlády, téměř po roce se k nám vrací náš senátní návrh zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek • prodělal v dolní komoře parlamentu řadu změn. Chtěl bych říci, že základní cíl původního znění, tj. napomoci vyrovnávání se s naší minulostí a vytvořit co nejlepší podmínky pro studium a poznání období komunismu, zůstal zachován.
Hlavní změny spočívají v tom, že přímo ze zákona jsou ustanoveny jak Ústav pro studium totalitních režimů, tak Archiv bezpečnostních složek, ve kterém budou soustředěny ucelené fondy bývalých bezpečnostních složek. Archiv je definován jako správní úřad, který je přímo řízený Ústavem. Zároveň je zcela začleněn do archivní soustavy a musí vykonávat všechny náležitosti dostatečně dlouhé doby na zpracování, digitalizaci a maximální zpřístupnění všech archiválií veřejnosti (samozřejmě s přihlédnutím k ochraně osobních a citlivých údajů), se stane přímo součástí Národního archivu.
Tato změna, tedy jisté oddělení Ústavu jako historického, publikačního a vzdělávacího pracoviště od vlastního Archivu, umožnilo rozšíření působnosti Ústavu i na období let 1938 • 1945, označené jako „doba nesvobody“. Osobně souhlasím s tím, že i tato doba ještě skrývá mnoho nevyjasněného a že oba totalitní systému se v mnohém vzájemně inspirovaly. Zároveň zůstalo zachováno, že obdobím komunistické totalitní moci se rozumí „úsek československých dějin od 25. 2. 1948 do 29. 12.
Další změny souvisejí s předáváním dokumentů a archiválií od zpravodajských služeb: z této povinnosti byly vyňaty ty materiály, které obsahují utajované informace a nynější instituce je nezbytně potřebují k plnění svých úkolů. Naopak všechny odtajněné archiválie, i když obsahují informace a nadále důležité pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu ČR, budou předány Archivu bezpečnostních složek s tím, že ten může odepřít nahlížení do těchto archiválií. Proces zpřístupňování nově sleduje a kontroluje Rada Ústavu.
Konečně změnila se i volba Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Nadále zůstává v kompetenci Senátu, nominace jsou však svěřeny Poslanecké sněmovně (z jejích kandidátů se volí 2 radní), prezidentu republiky (1 radní) a občanským sdružením účastníků odboje, politických vězňů, sdružením zabývajícím se historií, ochranou lidských práv apod. (4radní).
Vážené senátorky, vážení senátoři, úprav je to nemálo • a to jsem ještě jmenoval pouze ty nejdůležitější. Jistě jste si všimli, že spor jo vznik Ústavu se značně vyhrotil a zpolitizoval a průběh projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně byl nejen velmi dlouhý, ale i poměrně dramatický a nejistý. I z těchto důvodů bylo na místě rozptýlit všechny obavy a kritické výhrady z řad odborné archivní a historické veřejnosti, ale i současných zpravodajských služeb • správců archiválií. Při konstituování nové instituce je totiž nepochybně třeba najít shodu i se všemi stávajícími instituce tak, aby nebyla do budoucna ztížena a poznamenána jejich vzájemná spolupráce. Zároveň znovu zdůrazňuji, že žádná z přijatých změn neohrozila podstatu našeho senátního návrhu zákona: napomoci procesu vyrovnávání se s naší komunistickou minulostí. Prosím, abyste schválili návrh zákona beze změn, to znamená ve znění, které přišlo z Poslanecké sněmovny.
Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane místopředsedo. Prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.
Pro steno • dnes se ještě omlouvají páni senátoři Jiří Čunek, Václav Jehlička a Richard Sequens.
Návrh zákona byl přikázán Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Určil jako svého zpravodaje pana senátora Jaromíra Štětinu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk 62/3.
Dále byl návrh zákona přikázán ústavně-právnímu výboru, který určil jako svého zpravodaje Jiří Oberfalzera. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 62/2.
Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk 62/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jan Hálek, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Pane senátore, máte slovo.
Senátor Jan Hálek: Pane předsedající, pane místopředsedo, dámy a pánové, pan místopředseda zde vyčerpávajícím způsobem popsal všechny změny, které byly odsouhlaseny Poslaneckou sněmovnou a které se lišily od zákona, který šel ze Senátu. Proto mi dovolte pouze chronologicky připomenout dlouhou cestu tohoto zákona.
V Senátu byl návrh senátního návrhu zákona o Ústavu paměti národa podán v listopadu 2005 skupinou 19 senátorů jako tisk č. 185 v 5. funkčním období. Po přepracování byl jako senátní návrh zákona předložen Poslanecké sněmovně
Druhé sněmovní čtení potom proběhlo 16. 3., třetí 2. 5. tohoto roku, kdy byla sněmovní verze schválena.
Poněkud došlo také ke změně struktury tisku. Nejprve se v zákonu stanoví konstrukce a činnost Ústavu a Archivu (část první), v novele zákona o zpřístupňování svazků Státní bezpečnosti, se převádí na Archiv působnosti silových ministerstev ke zpřístupňování (část druhá). Další je novela zákona o archivnictví, kterou se zřizovaný Archiv bezpečnostních složek začleňuje do archivní soustavy (část třetí). Dalších osm novel zákonů se podílí na vymezení pracovně právního a pojištěneckého postavení členů Rady a ředitele Ústavu (část čtvrtá až jedenáctá).
Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že k zákonům bylo již v obou komorách Parlamentu ČR řečeno vše, ale přesto bych rád ocitoval výňatky aspoň dvou příspěvků, které zazněly v Poslanecké sněmovně.
Padl návrh, aby z podmínek znemožňujících spolehlivost bylo vypuštěno členství v KSČS či KSSS, pokud toto nebude přijato, zahrnout do nich i členství v SSM.
Návrh na změnu preambule: Ústav se zabývá i obdobím habsburské poroby českého národa, obdobím od bitvy na Bílé hoře. Sídlo Ústavu je v Táboře, nikoliv v Praze. Rada Ústavu má 10 členů nikoliv 7, jsou voleni i odvolávání sněmovnou, nikoliv Senátem. V zájmu objektivity je Rada složena způsobem odpovídajícím politickému zastoupení ve sněmovně. Ruší se nutná podmínka výkonu členství v Radě nebýt členem jakékoli politické strany či politického hnutí. Archiv nesídlí v Praze, ale v Kanicích u Brna.
Myslím, že komentáře k těmto 2 návrhům nejsou třeba. Cílem bylo dehonestovat celý tento zákon, který pokládám za jeden z nejdůležitějších, který byl za mého působení ve sněmovně předložen.
Na závěr mého vystoupení mi dovolte přečíst 50. usnesení VVVK z 8. schůze konané 30. května 2007.
Po úvodním slovu předsedy výboru, senátora Karla Bartáka, po odůvodnění návrhu zákona místopředsedy Senátu senátorem Jiřím Liškou a po zpravodajské zprávě místopředsedy výboru senátora Jana Hálka a po rozpravě výbor za prvé doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS PČR. A za druhé určuje zpravodajem výboru projednávání senátního tisku číslo 62 na schůzi PČR mne. Podepsáni: předseda výboru, zpravodaj výboru a ověřovatel výboru. Děkuji.
Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji panu předkladateli a nyní se zeptám, jestli chce vystoupit zpravodaj VZOB, pan senátor Štětina. Nechce. Zeptám se na totéž pana senátora Oberfalzera, který je zpravodajem ÚPV. Pan senátor k nám kvačí, takže pravděpodobně vystoupit chce.
Senátor Jiří Oberfalzer: Pane předsedající, dámy a pánové, vystupuji jen pro úplnost. Náš výbor se touto předlohou zabýval, samozřejmě podrobně studoval odlišnosti, které v předloze vznikly v průběhu projednávání v PS. A nakonec s velkou převahou schválil usnesení, kterým doporučuje plénu, aby tuto předlohu přijalo. Takže i náš výbor podporuje přijetí tohoto návrhu. Děkuji.
Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji panu senátoru Oberfalzerovi, zpravodaji ÚPV, a nyní se obligátně zeptám, jestli někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat. Není tomu tak, nemám nikoho přihlášeného, takže otevírám obecnou rozpravu. Dnes se stalo něco zcela mimořádného, mám tři písemné přihlášky, to se tu snad ještě nestalo. Prvním písemným přihlášeným je pan místopředseda Senátu Pithart, dalším písemným přihlášeným je pan místopředseda Senátu Rakušan a posledním zatím písemně přihlášeným je pan senátor Štětina. Tito přihlášení mají samozřejmě přednost, dalšími jsou ti, kteří jsou na monitoru.
Chci se zeptat, jestli paní senátorka Gajdůšková pak bude chtít využít své přednosti jako předsedkyně klubu. Takže já vám potom přednost dám, ale před vámi jsou s právem přednosti místopředsedové Senátu. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda Senátu Petr Pithart: Pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, dal jsem si sem skleničku s vodou, z toho můžete usoudit, že nebudu mluvit minutu, ale věřím, že vás nebudu nudit.
Nepochybuji o tom, že nám všem jde o nepředpojatost v bádání o minulosti. Já sám patřím mezi ty z nás, kteří si zároveň přejí, aby ústav vznikl. Není napříště možné, aby neomluvitelná liknavost, pohodlnost, snad i nechuť jednoho jediného člověka, ředitele instituce schraňující nejcitlivější archivní dokumenty, po dlouhá léta ztěžovala, doslova znemožňovala poznání minulosti. Je ovšem v těchto dvou přáních podle mého bohužel rozpor. Nepředpojatost v tomto případě mj. totiž předpokládá, že nebude možné dávat ústavu ze strany moci jakákoli zadání. Obávám se, že zadání je obsaženo již v samotném znění návrhu zákona, totiž ve vymezení období, která má ústav zkoumat.
Hlasoval jsem pro původní, tj. senátní návrh tohoto zákona. Měl jsem tehdy k němu výhrady, ale byl jsem přesvědčen, že ze Sněmovny se do Senátu vrátí v přesnější, řekl bych obezřetnější verzi. To se stalo, ale jen částečně. A tak se teprve podle průběhu dnešní obecné rozpravy rozhodnu, budu-li hlasovat tak, abych event. mohl podat pozměňovací návrh, který by zrušil časová vymezení. Jde o vymezení doby nesvobody od 30. září 1938, do 4. května
Budu-li se svými obavami osamocen, budu hlasovat pro návrh zákona. Přeji si totiž, znovu to opakuji, aby ústav vznikl.
Jde o vymezení, která vynechávají období od 4. května 1945 do 25. února 1948, resp. interpretují toto vynechané období jako období, ve kterém podle § 2 písm. b) návrhu zákona probíhaly děje týkající se příprav k totalitnímu uchopení moci Komunistickou stranou Československa. Všimněte si, prosím, mimořádně neobratné dikce: Probíhaly děje týkající se příprav. Myslím, že rozpaky z tohoto slovního vyjádření, z vůle vypustit z tohoto slovního vyjádření, vůle vypustit z nepředpojatého bádání první poválečná léta přímo čiší. Nemotorná slova často prozrazují chybné nebo pokrytecké myšlenky. Pokusím se vysvětlit, co všechno toto vypuštění znamená.
Chtě nechtě znamenají právě ono zadání, které chceme vyloučit. Vypuštění předem naznačuje, jak jsme se do totalitních poměrů dostali. Léta 1945 až 1948 charakterizuje jako období příprav k totalitnímu uchopení moci komunistickou stranou. Takovéto přípravy v této době, zejména v posledních měsících před Únorem 48 bez jakýchkoli pochybností existovaly. Je znám nejen například tzv. krčmáňský případ, tj. pokus o atentát na čelné nekomunistické politiky. Ví se o systematické infiltraci nekomunistických politických stran, o postupném ovládnutí aparátu bezpečnosti lidmi oddanými KSČ.
Bylo to však období, ve kterém docházelo k mnoha dalším mimořádně závažným událostem, které znamenaly podstatné změny oproti předválečnému stavu země, k událostem, které v žádném případě nelze subsumovat výhradně pod slova přípravy k totalitnímu uchopení moci komunistickou stranou. Bylo to období, které lze výstižně charakterizovat jako šikmý svah, po kterém společnost od prvních chvil po osvobození nezadržitelně sjížděla k Únoru 48. Bylo to období, které je pro další desetiletí nejen podle mého názoru mnohem důležitější než vlastní události např. oněch únorových dnů.
Došlo tehdy přece k všeobecné a dobrovolné rezignaci na parlamentní demokracii a na právní stát, k rezignaci, kterou lze po prožitcích Mnichova, války a okupace pochopit, ale kterou je třeba především poznat a nemilosrdně pojmenovat padni komu padni. Které zkrátka nelze redukovat na léta příprav k totalitnímu uchopení moci komunistickou stranou, jak znovu cituji dikci zákona.
Ty události, ty změny se podle mého názoru netýkají jen Komunistické strany Československa a v tom je asi problém. I když se Komunistické strany týkají zajisté velmi významně. Některým lidem se totiž do této doby nechce tak říkajíc šťourat. Není to snadná strava ani pro primitivní komunisty, kterým se to pak všechno příliš komplikuje. Není to vůbec oblíbené téma pro dnešní národovce, kteří dosud potřebují nepřítele, který by nás ohrožoval. To všechno proto, že ona poválečná léta lze označit spíš než za léta příprav k totalitnímu uchopení moci za léta spontánní národně socialistické revoluce, se kterou se ztotožňovaly miliony, většina našeho národa. Tato revoluce se pak ovšem vymkla z rukou svých původců ze všech politických stran a pak to už jen v komunistické režii skutečně nastolila totalitní režim vlády jedné strany. Tak už to revoluce dělávají, že se vymknou. Skoro bych řekl, že to tak dopadne vždycky. Pak zklamaní lidé hořekují, že oni to tak nemysleli, že to mysleli úplně jinak, že to nějací jiní lidé zkazili, zradili něco, zneužili.
Je to skoro definice revoluce, vymkne dobu z kloubů a ničí vše kolem sebe podle logiky, se kterou nikdo předem nepočítá. Jestli toto časové vymezení i s onou interpretací jako léta příprav na totalitu uzákoníme, pak chtě nechtě dáváme ústavu zadání a vnucujeme mu určitou interpretaci. Po mém soudu je to nepřípustné zadání. Dáváme tím státní zakázku instituci, která by měla bádat o minulosti svobodně a naprosto nepředpojatě. Říkáme tím implicitně, vynechejte dobrovolnou likvidaci politické plurality, mlčenlivý souhlas s odvlečením československých občanů ruské a ukrajinské národnosti, vysídlení Němců podle litery, nikoli plošně, v realitě však podle principu kolektivní viny. Masové zestátňování pod rouškou našich národních zájmů. Říkáme tím, soustřeďte na přípravy k totalitnímu uchopení moci KSČ, tedy nejspíše na bezpečnostní struktury, na to, co nebylo vidět.
O Únoru 48 však rozhodlo především to, co bylo v necelých třech poválečných letech veřejné, proklamované, demokraticky zvolené, odhlasované, co bylo vidět a slyšet, co bylo hlasitě aklamováno.
Správně byl postaven senátní návrh zákona o památníku doby nesvobody 1938 až 1989. Návrh z roku 1999. Víme nebo tušíme, proč Sněmovnou tehdy neprošel. Ty důvody nejspíše trvají. Máme se s tím smířit? Nekladu to jako řečnickou otázku. Nejsem si jist a budu čekat na průběh rozpravy.
Trvám na tom, že léta 1945 • 1948 jsou naprosto podstatná pro pochopení toho, co všechno se s námi stalo v důsledku Mnichova za nacistické okupace, k jakým závažným proměnám české mysli tu došlo i k pochopení toho, jak mohlo dojít k Únoru a hlavně ke všemu tomu, co po něm následovalo.
Navrhované členění potvrzuje pro mnohé úlevnou a vlastně alibistickou tezi, že až 25. února došlo k neústavnímu puči a masy obyvatelstva včetně velké většině poslanců Národního shromáždění byly pod hrozbami StB hnány jako bezbranné ovce do komunismu. A že tedy poslední tajemství o tom najdeme už jen v archivech této StB, jinými slovy, že od začátku do konce šlo, řečeno okřídlenými Reaganovými slovy, o říši zla, která byla nastolena a udržována jen a jen silou. To by byla ale pohádka jen pro hodně naivní děti.
Zdejší komunismus nebyl zprvu jen pošetilým a přitom svrchovaně nebezpečným snem, ale byl také reakcí na skutečné hříchy předválečné doby včetně světové hospodářské krize a Mnichova. Ono je vůbec pochybné jakékoli bádání vymezovat letopočty. Nota bene daty podle jednotlivých dnů v kalendáři. Jen zcela výjimečně platí v dějinách ostré mezníky. Kapitoly ve školních učebnicích členit podle letopočtů pro přehlednost nejspíše lze, ale skutečně pochopení minulosti to vesměs stěžuje, ne-li znemožňuje.
Tvrdím, že v našem případě to pochopení minulosti, její úplnosti a hloubce znemožňuje. Ke všemu podstatnému, co vedlo k nesvobodě, bylo zaděláno už před Únorem 1948.
Jen stručně. Již v březnu 1945 byla v Moskvě mezi politiky moskevského a londýnského exilu dohodnuta zásadní revize politického systému první Československé republiky. To konkrétně znamenalo, že politická pluralita a svobodná soutěž politických stran byla odmítnuta a nahrazena tzv. omezenou pluralitou Národní fronty. Omezená pluralita je už pojmově vzato nesmysl.
V Národní frontě, v níž byly jen ty politické strany, které se vzájemně povolily. Vedle nich byly součástí Národní fronty i zájmové organizace, například odbory či Svaz žen, posléze i Svazarm, či Svaz chovatelů drobného domácího zvířectva, což politické strany zcela degradovalo. Nejméně jedna třetina voličů se tak ocitla bez svých politických stran, protože pravicové strany nebyly prostě povoleny. Bylo to údajně za trest, za přílišné ustupování některých jejich funkcionářů před tlaky z Berlína v době před Mnichovem. Ve skutečnosti však všechny povolené strany najisto počítaly s tím, že osiřené voliče získají právě ony. O této zásadní změně politického systému, který postavil Národní frontu nad parlament, se s domácím odbojem oba exily vůbec nebavily.
Ještě před koncem války prezident republiky na přání Stalina souhlasil s odtržením Podkarpatské Rusi od Československa. O tomto maximálně problematickém kroku se vůbec nemluvilo, jako kdyby k němu nedošlo. Tehdy bylo poprvé prolomeno tabu celistvosti státu a jeho suverenity. V prvních týdnech a měsících po válce SMĚRŠ jako složka NKDV odchytávala jako štvanou zvěř a pak unášela ruské a ukrajinské exulanty a emigranty do SSSR. Většina z nich skončila v Gulagu, mnozí zmizeli beze stop. Naše státní orgány o tom věděly. My dnes víme už jen to, že oni byli první. Čili víme, že pak přišli, museli totiž přijít druzí a třetí, další a další.
Tehdy bylo poprvé prolomeno tabu o nepřípustnosti operování cizích represivních složek na území státu. To se nakonec vymstilo i těm, kteří k tomu mlčeli, kteří dělali, že nic nevidí, neslyší. Co to bylo toto oficiální mlčení všech, včetně prezidenta k prvním únosům, prvním likvidacím? Byly to přípravy KSČ na totalitní převzetí moci, jak se praví v projednávaném návrhu zákona?
Nejzávažnější změny ve vlastnických poměrech byly provedeny ještě dekrety prezidenta republiky. Poslední byly vyhlášeny těsně před ustanovením Prozatímního Národního shromáždění 28. října 1945. Pak byly tímto nevoleným shromážděním dodatečně schváleny. Vyvlastnění více než třetiny průmyslu a bank bylo označeno jako znárodnění. Tedy údajně ve prospěch národa, nikoli jako zestátnění. Zestátnění k socializaci, které mj. nejvíce prosazovali sociální demokraté, došlo jakoby na zapřenou, pod národním praporem. Z tohoto praporu by patrně v takové míře nebylo možné.
Pozemková reforma, kterou tentokrát zase KSČ získala nečekanou popularitu na venkově, se prováděla pod obluzujícím nacionalistickým heslem • Odčiňujeme Bílou horu. I při tomto zásahu do vlastnictví půdy, byla radikalita daleko více národní než sociální. S tím souvisí vyhánění a posléze odsunutí vysídlení téměř tří milionů zdejších Němců. S Maďary se něco podobného nepodařilo. Paradoxně na zákrok Stalina.
K větší změně u nás, než byla právě tato, v poválečných letech nedošlo. Ústav ji má však zkoumat jako přípravu na totalitní uchopení komunistickou stranou? Podle mého názoru odsun nebyl součástí nějakých příprav. Leda v tom smyslu, že vytvořil situaci, v níž další protiprávní počínání se už nejevilo jako nepřijatelné. Odsunem se totiž ukázalo, že takové věci jako kolektivní vina, jsou možné. Že princip, na základě kterého jsou ze společnosti vylučovány celé sociální skupiny paušálně definované, je realizovatelný technicky, že projde politicky i tak říkajíc morálně. Že se svět zkrátka nezboří. A že co se začalo s našimi Němci, může pokračovat do nekonečna. Počínaje našimi vojáky ze všech front druhé světové války, konče našimi vysídlovanými sedláky přezvanými na kulaky a do továren odsouvanou buržoazní inteligencí, čili úředníky.
Celé skupiny lidí byli, jak se říkalo, jako třída, vyřazovány ze společnosti. Na realizaci předpokladů těchto totalitních praktik, tedy odsunu, se však horlivě podílely všechny strany Národní fronty. A bylo by velmi obtížné zjišťovat, která víc.
Osobností, které se tenkrát odvážily veřejně vznášet o tom pochybnosti, lze spočítat pomalu na prstech. Byly i tohle přípravy na totalitní uchopení moci komunisty podle dikce projednávaného zákona?
Ani odmítnutí Marshallova plánu v červenci 1947, poté, co s ním vláda nejdříve souhlasila, věru nelze označit za přípravu k totalitnímu uchopení moci. Nejde tu o samotnou revokaci usnesení, ale o způsob, jakým se s ním vláda vyrovnala. Dělala, že je všechno v pořádku, že se vůbec nic nestalo, že to tak vlastně asi chtěla vždycky. Kdyby Jan Masaryk sám sebe soukromě necharakterizoval jako Stalinova pacholka, museli bychom si myslet, že všichni byli vlastně pro.
Výsledky parlamentních voleb v květnu 1947, ve kterých KSČ získala v českých zemích před tím nikdy nikde na světě nedosažených
Všechny tyto události, a ještě mnohé další ukazují na to, že Únor 1948 nebyl zdaleka jen důsledkem příprav k totalitnímu uchopení moci KSČ. Návrh zákona to však implikuje. Předpojatě interpretuje dějiny a interpretuje je zavádějícím způsobem.
Co horšího • opět bychom se vzdálili porozumění našim moderním dějinám. Tragické čtyřicetiletí komunistické moci následovalo nejen po skrytých přípravách k totalitnímu uchopení moci, ale především po národně socialistickém, nikoli socialistickém či komunistickém, ale národně socialistickém blouznění prvních poválečných let.
Poblouznění, které ovšem nezůstávalo jen u slov, ale vybralo si tisíce svých obětí dávno před notoricky známými procesy inscenovanými komunistickou mocí.
Blížím se k závěru a chci říci, že by bylo dobře z návrhu zákona uvedenou v něm periodizaci našich moderních dějin vypustit. Je alibistická, je zavádějící. Dává ústavu do vínku nešťastné zadání, které je politicky zneužitelné. Nepřeji si však, aby kvůli ní byl zákon vlastně podruhé poslán ke dnu. Vyslechnu si vás a nevylučuji, že nakonec budu hlasovat pro návrh zákona. Tím spíše jsem však pokládal za nutné vyslovit právě na parlamentní půdě toto varování před možnými důsledky předpojatého zadání. Věřím nicméně, že si jej lidé, kteří v ústavu budou pracovat, vezmou k srdci.
Promiňte, že jsem tak dlouho mluvil.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane místopředsedo a podle práva přednosti nyní promluví místopředseda Rakušan a připraví se paní senátorka Gajdůšková jako předsedkyně.
Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane předsedo, vážený pane předkladateli, milé kolegyně, vážení kolegové. Přicházím sem k řečništi ne proto, abych budil politické vášně. Pokud se tak stane, předem se omlouvám. Mým cílem je pouze demokraticky na tomto fóru uplatnit svůj úhel pohledu na tento problém. Takže děkuji, pokud jste vzali tento můj úvod.
Jak všichni víte, nejsem vzdělaný historik. Ale stejně jako řada našich renomovaných odborníků i já pokládám založení ústavu za zbytečné a snad ještě více s tím související kampaň nepodporuji. Nebudu vás zdržovat, jen konstatuji, že jsem se do konce roku 1989 vždy považoval za nekomunistu či antikomunistu. Nebyl jsem členem SSM, kandidátem, ani členem žádné ze stran Národní fronty. Doufám, že se příliš neodchýlím od tématu, když řeknu několik terminologických poznámek.
Domnívám se, že totalitu necharakterizují fašistické, komunistické či jiné symboly, ale způsob myšlení a politické argumentace. Odmítám kolektivní vinu, protože ve svém důsledku zakládá nespravedlnosti stejného či většího rozsahu, než proti kterým chce bojovat. Narodil jsem se v roce
Chápu, že je potřebné, vyrovnat se se svou vlastní historií. Ale podívejme se raději do západní Evropy, kde se s podobnými problémy museli též vypořádat. Vyrovnám tentokrát denacifikaci Německa, o které byla již mnohokrát řeč, obrátím pozornost na jiné fašistické diktatury v Itálii, ve Španělsku a Portugalsku. Zde docházelo k bojům a zabíjení typu občanské války. Zde ale také uměli poznat svoji historii, ale současně udělat tlustou čáru, vybudovat skutečné fungující demokracie. A to bych chtěl zvláště zdůraznit, nezatížené touhou po pomstě. Takové funkční demokracie by nám měly být příkladem.
Nyní chci uvést příklad spíše humorný, ale je směšný a zavádějící a řekněme si, že ve zkratce jak my, tak novináři používáme, že komunismus se bezezbytku rovná německému fašismu. V logice této věci se tedy mládežnická organizace SSM rovná hitlerovské organizaci Hitlerjugend. A mám pocit a omlouvám se, pokud se mýlím, že kolega Mejstřík i ředitel ústavu Žáček, byli členy SSM. Zvláště u kolegů, kteří se zde na plénu velmi často zaštiťují vírou v Boha, křesťanskými ideály, bych očekával více pokory, snahy porozumět a odpustit. Falešné moralizování naší zemi do demokratické Evropy neposune.
A ještě jednu poznámku a dotaz k § 19 Spolehlivost a bezúhonnost. Dovolím si ocitovat: „Za spolehlivého se pro účel tohoto zákona považuje ten, kdo v době od 25. února 1948 do 15. února 1990 podle bodu A nebyl členem nebo kandidátem Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska.“ Chtěl bych upozornit, že řada úctyhodných senátorů, poslanců, soudců a politiků by nebyli bezúhonnými podle dikce tohoto zákona. Protože se domnívám, že naše země není zemí rasistickou, mohlo by se též stát, že by chtěl být členem tohoto ústavu někdo, kdo ve své mateřské zemi • Řek, Vietnamec, Kubánec • byl členem komunistické strany své rodné země. A to je dotaz, jak bychom postupovali v tomto případě. Děkuji vám za pozornost.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, slovo má paní senátorka Alena Gajdůšková, připraví se senátor Vlastimil Balín.
Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, pane místopředsedo, paní senátorky, páni senátoři. Stanovisko klubu sociální demokracie k návrhu zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek je dáno dvěma rovinami. Za prvé ryze odbornou a za druhé rovinou, která je o úrovni demokracie ve společnosti. Z odborného věcného hlediska historie je nauka o dějinách. Dějiny jsou plynutím času. Jakmile cokoli vytrhnete z tohoto kontextu, je to mimo historickou pravdu. A nám jde o historickou pravdu, která je třeba taková, že jedni z prvních, kdo byli persekvováni fašistickým i komunistickým režimem, byli sociální demokraté.
Chceme-li pomoci historické pravdě, posilme stávající vědecké a badatelské kapacity. A nevytvářejme politický úřad pro výklad historie. Odborná obec archivářů a historiků k tomu dává jasná stanoviska, která respektujeme.
Druhá rovina je o úrovni demokracie ve společnosti. Jedním z charakteristických znaků totalitních režimů je, že ukládá společnosti, jak vykládat dějiny. A tady mimochodem si stačí projít učebnice dějepisu, které si všichni, jak zde jsme, určitě pamatujeme.
Jestliže tedy historické bádání, kterému mimochodem v této chvíli nic nebrání, podřídíme politické kontrole, zřídíme pro ně politický úřad, tento znak totalitních režimů opět naplníme.
Senátní klub sociální demokracie tedy z výše uvedených důvodů se hlasování k návrhu o zřízení ústavu nezúčastní. Děkuji.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, omlouvám se kolegovi Balínovi, ale písemně mám přihlášeného pana senátora Jaromíra Štětinu, který má přednost podle našeho jednacího řádu
Senátor Jaromír Štětina: Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové. Pokusím se nastínit, proč je tak důležité podpořit zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek.
Když se tehdy, před sedmnácti lety zhroutil pod tlakem statisícových demonstrací komunistický režim, málokdo předpokládal, že to není konec vlivu komunismu v Čechách. Tvůrci revoluce jaksi automaticky předpokládali přirozenou odúmrť ideologie organizačních struktur, popularity i členské základny tehdejší Komunistické strany Československa. Nestalo se tak. Komunistická strana v České republice se po počátečním otřesu znovu vzchopila, a existuje i nadále, je dokonce třetí nejsilnější stranou v PS, má ze všech politických stran nejvyšší počet členů, snaží se zasahovat do všech sfér veřejného života, stala se faktorem retardujícím nástup ekonomických i politických reforem a v poslední době fenoménem, který brání normálnímu vládnutí zvolených politických elit, právě tak jako řádnému plnění zahraničněpolitických závazků našeho státu.
Komunistická strana Čech a Moravy se např. nijak netají svým prioritním cílem, který chce prosadit po znovuuchopení moci: vystoupení ČR z NATO. A to už vůbec nemluvím o ideologické nenávisti ke Spojeným státům v organizované kampani proti americké radarové stanici v ČR, která hrozí přímým ohrožením bezpečnosti našeho státu v budoucnosti. Projevy představitelů KSČM se v posledních dvou či třech letech vyznačují neočekávanou zpupností, zjevným falšováním nedávné historie, vystupováním popíračů komunistických zločinů a cílevědomým vytvářením mýtů podobných neonacistickým „osvětimským lžím“.
Co jiného takovému stavu věcí může zabránit, než vznik ústavu, o kterém dnes jednáme. Pro řadu politiků, politologů, analytiků i veřejnost je tento nástup neokomunismu překvapivý. Už proto jen, že česká společnost došla v dekomunizaci relativně daleko. Bylo to Československo, které jako první prosadilo dosud platný lustrační zákon. Maďarsko a Polsko následovaly Československou republiku až po několika letech, v Rumunsku a Ruské federaci se například lustrace neprosadily dodnes. Lustrační zákon nebyl dokonalý a polistopadovým politikům se nepodařilo uchránit příslušné archivy, často byly vyrabovány a zpřístupněny byly pozdě. Teprve od roku 1997 se mohl český občan podívat do svého svazku a identifikovat své udavače. Teprve od roku 2002 bylo umožněno vstoupit do svazku všech agentů a teprve od roku 2005 jsou přístupny všechny dokumenty. Dopad zákona byl průlomový, ve významné míře například napomohl k zachování morálního odsudku agentů. Přesto se řada agentů domohla soudní cestou, často za křivého svědectví svých bývalých řídících důstojníků, očištění a čistého lustračního osvědčení. Takových případů jsou stovky.
Jiným problémem spojeným s lustracemi dodnes zůstává fakt, že postih naverbovaných, získaných, přinucených i koupených agentů byl a je protismyslně tvrdší, než postih samotných důstojníků StB, kteří dodnes pracují bez jakéhokoli odsouzení ve státních složkách. Je to jen několik týdnů, co se naše veřejnost dozvěděla, že jen v řadách pracovníků ministerstva vnitra pracuje dodnes na 800 důstojníků StB, a že ve složkách české tajné služby BIS pracují členové StB, školení v Sovětském svazu vzdělávacími kurzy KGB.
I tomuto nepřirozenému stavu může napomoci vznik ústavu, o kterém dnes jednáme.
Obecně úspěšné byly v ČR rehabilitace těch, které komunistický režim nespravedlivě postihl od roku 1948 do roku 1989. Naprostá většina občanů se dočkala morální satisfakce i finančního odškodnění. Pravdou ovšem je, že finanční odškodnění politických vězňů a pronásledovaných bylo spíše symbolické a je hanbou, že například penze bývalých prominentů komunistického režimu jsou mnohem vyšší, než finanční vyrovnání jejich obětem.
V celkovém procesu dekomunizace je úspěšná i restituce majetku, samozřejmě s přihlédnutím k řadě excesů, které ji doprovázejí. Úspěchem české dekomunizace bylo bezesporu přijetí Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, známého jako zákon číslo 198/1993. To, že tento zákon platí už čtrnáctý rok, svědčí o tom, že snahy vypořádat se s komunismem byly v ČR poměrně rané. Například Rumunsko přijalo podobný zákon, navzdory rigidnosti svého někdejšího komunistického režimu, teprve loni v prosinci. Český zákon číslo 198 říká, že režim v letech 1948 až 1989 byl zločinný a přisuzuje Komunistické straně Československa zodpovědnost za způsob vlády.
Blíže nespecifikovaná zodpovědnost, ať už morální či trestněprávní, není v zákoně specifikována, ale zákon ji přisuzuje nejen vedení KSČ, ale i všem jejím členům. Odpor proti komunistickému režimu je pak v zákoně 198 považován za „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Většina dnešních pozorovatelů považuje tento zákon za poměrně neúspěšný pokus distancovat se od komunistické minulosti a poukazuje na jeho deklarativnost, v níž chybí jasně vymezená právní odpovědnost.
Zákon nepostihuje období po listopadu
Dovolte mi však, vážené dámy a pánové, abych se pokusil alespoň naznačit, z jakých důvodů došlo v ČR k neočekávanému nástupu komunistické strany. 1. října loňského roku, shodou okolností to bylo v den, kdy uplynulo přesně 16 let, 10 měsíců a 14 dní od 17. listopadu, dne pádu komunismu v Československu, řekl Václav Havel, strůjce sametové revoluce v jednom z televizních pořadů na adresu komunistů: „Mysleli jsme si tenkrát, že se reformují a oni to neudělali.“ Po chvíli zamyšlení dodal: „Daly by se shromáždit asi validní právní důvody, proč by KSČM rozpuštěna být mohla.“
Bylo to poprvé, kdy Václav Havel jeden z významných členů Charty 77 připustil, že bylo s československou sametovou revolucí něco v nepořádku. Minimálně to, že u nás dnes existuje nereformovaná komunistická strana. Navíc pak to, že by proti ní mohly být uplatněny právní sankce, pokud se prokáže, že tato strana porušuje zákon.
Toto, doposud nepříliš známé a spíše okrajově vyslovené prohlášení muže, který má na pádu komunistického režimu prioritní podíl, navíc podpořenou výrazně morální autoritou, je o to důležitější v tom, že Václav Havel byl prvním z řady českých nekomunistických politiků, kteří přispěli, často i nechtěně, k vzestupu k obrozené komunistické strany.
Předesílám, dámy a pánové, že mi není cizí stará moudrost o tom, že po bitvě je každý generálem. Proto vnímejte má následující slova jako konstatování faktů, nikoliv jako kritiku tehdejšího Václava Havla či tehdejšího hnutí Občanské fórum, které se v prvních dnech revoluce konstituovalo jako nejsilnější a nejvlivnější politické hnutí.
Dnes už si těžko dokážeme představit tíhu tehdejšího rozhodování oponentů režimu: byli politicky nezkušení, neměli v ruce na rozdíl od svých protivníků žádné mocenské argumenty, Komunistická strana Československa měla kontrolu nad nejmocnější organizací země, měla svoji údernou pěst • ozbrojené Lidové milice, v zemi byly početné jednotky okupační sovětské armády, Státní bezpečnost prostupovala dosud všechny oblasti společenského života od kultury až po armádu. Představitelé opozice museli vyjednávat s reprezentanty vládní moci mnohem zkušenějšími a připravenějšími. Rozhodování tehdejší politické garnitury bylo ztíženo zřejmou inklinací k nenásilí, její představitelé však pociťovali dvousečnost svého rozhodování, a byl to především Václav Havel, který posléze po celá léta charakterně dodržoval princip nekomunikování s polistopadovými komunisty. Otevřená spolupráce sociálnědemokratického ministerského předsedy vlády a posledního šéfa sociální demokracie Jiřího Paroubka s komunisty už je pouhým přirozeným procesem zdůrazňujícím, že komunistická strana je prý normálním prvkem našeho parlamentního systému.
Podstatná část společnosti se přitom domnívá, že tomu tak není. K dnešnímu dni už svůj postoj ke komunistické straně například vyjádřilo v České republice přes 72 tisíc lidí petici www.zrusmekomunisty.cz: „Trvá-li KSČM na názvu „komunistická“, trvá tím na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi.“
Tři parlamentní strany někdy více, někdy méně štítivě deklarují nespolupráci s KSČM na vládní úrovni. Zákonodárci v Poslanecké sněmovně i v Senátu se nechávají slyšet, že KSČM je strana zločinecká. Dva roky trvá prudká diskuse komentátorů, historiků, archivářů i internetových chatistů o tom, zda je KSČM stranou systémovou či nikoliv, kantoři jsou zmatení a neví, jak učit moderní historii, lidé ve vsích a městech se znovu začínají bát svých komunistů. KSČM nastoupila cestu přímého falšování historie KSČ, což vyvolává pochopitelný hněv těch, které komunisté desetiletí ničili existenčně, zdravotně a fyzicky.
Další důvod pro to, dámy a pánové, abychom dnes schválili vznik institutu, který se bude minulostí zabývat.
Přibývá podezření, že KSČM porušuje hned ten, hned onen zákon, že finančně a personálně podporuje mládežnickou komunistickou organizaci, která veřejně vyzývá k leninskému teroru, že samotná její existence odporuje ústavě, atd. Některými právníky je zejména akcentováno porušování pátého článku naší ústavy. Cituji pátý článek naší ústavy: „Politický systém je založen na svobodném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“
Tolik článek pět naší ústavy.
Zde jsou důvodná podezření z porušení ústavy velmi silná. KSČM neodmítla násilí ani vzhledem k minulosti, ani směrem do budoucna. V posledních programových dokumentech ze svého VI. sjezdu z roku 2004 jasně deklaruje, že se za zločiny omlouvat nebude, nikdy neodsoudila násilnou okupace Československa sovětskou armádou, zločiny KSČ považuje za jakési omyly na cestě ke spravedlivé společnosti.
Poslední sjezd se nedokázal odříci marxismu-leninismu a Marxovo učení o násilném převzetí moci je stále oficiálně a deklarativně považováno za hlavní pilíř stranické praxe. Nalistujte si Marxův Komunistický manifest. Z něj namátkou alespoň dva citáty usvědčující KSČ, že se násilí neodřekla. První: „Komunisté prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu.“ Druhý: „Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva.“
To jsou pouhé dva citáty z Karla Marxe, který je základním opěrným pilířem ideologie a praxe v oficiálních dokumentech Komunistické strany Čech a Moravy.
KSČM se nikdy v žádném oficiálním dokumentu nezřekla stalinských a leninských praktik, založených na bezprecedentním násilí, které přineslo miliony mrtvých. Komunistická strana Československa se přitom dostala k moci jen jako stalinský implantát do střední Evropy. Zůstává nám tu stalinský relikt, který je skutečnou evropskou raritou a ostudou.
I vznik tohoto fenoménu nám přikazuje, abychom dnes zvedli ruku pro vznik instituce, kterou tady projednáváme.
Dekomunizace je dlouhý proces, historie nám ukazuje, že může, jako například denacifikace v Německu, trvat dvě či tři generace. Nedokončenou sametovou revoluci je třeba dokončit právě těmi prostředky, které nám přinesla: pomocí práva, na základě parlamentního systému a demokracie, která má nárok se bránit, objeví-li v sobě destruktivní těleso v podobě extrémistické politické síly.
Po takřka 17 letech přiznal Václav Havel svůj tehdejší omyl. A současně jedním dechem upozornil na to, že komunisté nevyužili tehdejší velkorysosti svých protivníků, neprojevili nejmenší pokání a naopak se znovu derou k moci. Havlovské heslo „buďme lepší než oni“ pořád platí. Skončilo však období víry, že se komunisté sami obrodí. Dostali sedmnáctiletý time out k nápravě a nevyužili ho.
Všechny krize posledních let, včetně té dnešní, jsou mimo jiné také výsledkem snahy KSČM o revanš.
Reanimace komunismu, a to nejen v České republice, je faktem, před kterým nelze zavírat oči právě tak, jako nelze bagatelizovat nástup nejrůznějších forem neonacismu. Proti tomu je více než potřebné sjednocení všech demokratických a protiextrémistických sil v české společnosti.
Dnes není čas na upřednostňování a vyzdvihování svých vlastních zásluh v někdejším boji proti totalitě, není čas ani na vzájemné připomínání chyb a obviňování z té či oné míry benevolence ke komunistům. Je zapotřebí, aby stáli na jedné lodi všichni, komu záleží na definitivním vyrovnání se s komunistickou minulostí: ať už jsou to krajanské spolky, občanská sdružení a organizace sdružující bývalé politické vězně a politicky pronásledované, česká liberální i konzervativní inteligence, demokratičtí politici všech nekomunistických politických stran, představitelé občanských petic, právě tak jako ti, kteří se podíleli před čtyřiceti lety na vzniku pražského jara, včetně „osmašedesátníků“, těch členů KSČ, kteří se rozešli se stranou po okupaci Československa sovětskou armádou, i dnes žijící chartisté i představitelé někdejšího Občanského fóra. Jedině spojením sil může česká společnost dosáhnout toho, aby se historie opozice a odporu vůči totalitnímu režimu stala skutečným zdrojem národní identity.
Chceme-li budovat nový dům, musíme nejdříve vysušit bažinu a postavit pevné základy. Ty nedokážeme stavět, pokud beze zbytku nepochopíme svou minulost. Proto potřebujeme otevřít archivy, proto potřebujeme instituci, která zaručí, aby se znovu a znovu neopakovaly pokusy minulost falšovat. Potřebujeme institut, který pomůže dovršit historický proces dekomunizace v naší zemi. Děkuji vám za pozornost.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Já se teď musím ještě jednou omluvit senátorovi Vlastimilu Balínovi, protože přišla písemná přihláška paní senátorky Aleny Palečkové, a podle jednacího řádu má přednost. Hovoří tedy paní senátorka Alena Palečková.
Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane předsedo. Kolegyně a kolegové, já budu velmi stručná.
Domnívala jsem se, že Senát už se touto předlohou zabýval velmi podrobně a nepředpokládala jsem, že dneska budeme ještě vést nějakou meritorní rozpravu.
Co mě vedlo k tomuto vystoupení, bylo hned první vystoupení pana místopředsedy Pitharta, který řekl, že se rozhodne podle rozpravy. A to mě přimělo k tomu, abych i já se do této rozpravy přihlásila, přestože nemám připraven žádný takový precizní rozbor, jako někteří mí předřečníci.
Vystupuji tedy proto, abych svým názorem se pokusila zvrátit jeho rozhodnutí a přesvědčit jej pro návrh zákona, tak jak nám byl vrácen Poslaneckou sněmovnou.
Já občas chodím na akce Konfederace politických vězňů a Pražského akademického klubu, což jsou studenti vyhození z vysokých škol po roce 1948.
Poslední dobou mě děsí, jak rychle se ten jejich hlouček, ta skupina, která se schází na podobných akcích, ztenčuje. Vždycky mezi ně chodím s úctou a ostychem při představě jejich osudů, jakkoliv vím, že mnozí z nich nebyli aktivními účastníky odboje a byli často vtaženi do té mašinérie výslechů, soudů a věznění a lágrů, atd. i více méně náhodně.
Ubývá jich a tím mizí živá paměť té doby. V poslední době jsme si my, kteří jsme se jejich setkání zúčastnili, často slibovali i existenci instituce, která se bude tou dobou seriózně zabývat a všemi těmi hroznými událostmi, které se děly a předávat tak jejich odkaz dál do budoucnosti a mladším generacím.
A jsem ráda, že zrovna v tuto chvíli na galérii sedí zástupci té generace, kterým by měla být ta historická paměť předávána.
Vážím si podrobného historického rozboru předneseného panem místopředsedou Pithartem. Ale mám vážnou obavu. Pokud pošleme nazpátek do Poslanecké sněmovny v jejím současném složení tuto předlohu, tak bychom možná celou záležitost pohřbili. A obávám se, že ty ušlechtilé pohnutky, které by nás k precizaci tohoto zákona vedly, bychom potom těžko jako celý Senát vysvětlovali veřejnosti a obhajovali před účastníky těch událostí, kterých se to především týká.
Děkuji za pozornost.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Vlastimil Balín a připraví se senátor Josef Vaculík a potom senátor Adolf Jílek. Kolega Jílek má přednost, ale kolega Balín je přihlášen písemně.
Senátor Vlastimil Balín: Pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové. Já se přiznám, že jsem původně k této předloze nechtěl hovořit, protože bylo tady opakovaně řečeno, ta materie tady není poprvé a už v tom prvém kolečku jsme tady absolvovali úžasné martýrium určitých exhibic, věcných vystoupení, faktů, argumentů.
Přesto ale, možná právě pod dojmem prvého vystupujícího, místopředsedy Senátu Dr. Pitharta, přece jenom bych chtěl pár slov sdělit.
Možná první takové poděkování • teď nemluvím za nás všechny tři senátory za KSČM, ale vyloženě za sebe • za to, že jsem rád, že na tu raritu nejsem sám zde v Senátu, v České republice, protože se domnívám, že bohužel v politickém koloritu v České republice i v této ctihodné sněmovně Senátu, jak říká s oblibou ministr zahraničí kolega Karel Schwarzenberg, je jich tady prostě bohužel dost.
Vyšel bych z toho, co tady říkal pan místopředseda Pithart, v takové malinké poznámce, že ona někdy slova unáhleně, nebo jak to řekl, omlouvám se za tu parafrázi, mohou odhalit nebo prozradit leccos.
A já udělám sám pro sebe, s vaším dovolením a za vaší účasti, takovou malou retrospektivu určitých klíčových slov, která mi potvrzují můj původní pohled na blahé paměti Ústav paměti národa, jak se původní návrh jmenoval.
Bylo řečeno buď dnes předkladatelem anebo při projednávání tohoto senátního tisku na výboru, stručně řečeno, školském následující:
Vrací se po roce náš Ústav paměti. Změny neohrozily náš záměr, nedošlo ke změně obsahového záměru, tedy ideově obsahového, já si překládám ideologického. Celá záležitost toho více než ročního projednávání byla zpolitizovaná. A já už jsem ten názor vyjádřil na výboru. Není náhodou to zpolitizování právě proto, že ona samotná tato předloha je víc jak standardním návrhem, návrhem zákona s politickým podtextem? Vždyť ani obvyklé, aby zákon byl zpravidla uvozován nějakou preambulí, která v podstatě sama o sobě více méně onen politický záměr deklaruje.
Hned ta první věta, ta už doznala v tom přenášení hodně změn: Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Já ji znám třeba předtím, že kdo se nepoučil ze své historie, musí si ji znovu prožít. A já, vážené kolegyně a kolegové, nejsem přesvědčen o tom, že ten návrh, který máme dnes k projednání a ke schválení, vychází z takového poučení právě té doby, kdy jakýsi politický orgán se snažil formovat život občanů tehdejší republiky.
Nemohu se ubránit dojmu, že zákon aspiruje na určitý způsob předepisování těm, kteří se historií a archiváliemi zabývají, jak by měli určité období našich dějin zkoumat. Nechci podsouvat, pomalu mi z toho jaksi mezi řádky vyplývá, pomalu i s jakým závěrem by měli zkoumat naši historii.
U předřečníka jsem měl dojem, a položil jsem si otázku: Má jít o ústav, anebo snad rovnou o jakousi novou soudní instituci?
A já se obávám, že ani odstranění těch časových pásem, tak jak tady bylo místopředsedou Senátu Dr. Pithartem avizováno, asi nebude mít šanci na odstranění té určité předpojatosti, která bohužel je do návrhu tohoto zákona vložena.
Víte, já možná i proto, že jsem stále členem KSČM, strany, která v těch pozitivních hodnotách pokračuje, vlastně v té ideji sociálně spravedlivé společnosti, kterou někteří chybně nazývají, jakoby už mělo jít o komunismus, tak možná pod dojmem této zkušenosti se snažím spíš hledat určité spojnice pro řešení problémů života společnosti, než neustálé hledání toho, co tu společnost v podstatě v konečném důsledku rozděluje.
Proto nebudu moci hlasovat pro přijetí této předlohy. A než udělám takový malý, alegoricky trošku řečeno, pokus o sebevraždu, vůbec tím nechci dehonostovat a obracím se prostřednictvím pana předsedajícího na kolegu Hálka. Skutečně nechci tím vůbec dehonestovat celý proces projednávání a schvalování této materie. A obracím se na kolegu Hálka nejen proto tímto způsobem, že si ho vážím.
Teď tedy k tomu malému pokusu o tu sebevraždu, protože vím, že ten výsledek asi nebude mít šanci na úspěch. Přesto si dovolím předložit návrh na zamítnutí této předlohy v senátním tisku č. 62.
Děkuji za pozornost.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan předseda klubu Adolf Jílek a potom vystoupí kolega Josef Vaculík.
Senátor Adolf Jílek: Kolegyně a kolegové, nechtěl jsem také původně vystupovat. Chci zareagovat na dvě vystoupení, která tady zazněla.
Nejdřív na místopředsedu Pitharta, s jehož názory a s tím, co tady říkal, souhlasím. Myslím si, že to rozvržení a označení časových pásem není ku prospěchu celé materie. Ale budu hlasovat pro schválení, ze stejného důvodu, který tady uvedla kolegyně Palečková.
Jestliže tento zákon vrátíme, s tím, že ho opravíme, a myslím si, že bychom ho opravili dobře, do PS, tak představa, že tam bude schválen, nebo i jejich původní znění „stojedničkou“, tato představa je pro mě s pravděpodobností tak do deseti procent. A tohle mě vede k tomu, že opravdu budu hlasovat pro.
A pak jsem se chtěl ještě vyjádřit k jedné věci. To, co jsem tady zaslechl od místopředsedy Rakušana, že jestliže je člověk věřící, věří v Boha, tak má být pokorný, atd. Tak jsem slýchával svého času od komunistů, kteří mi říkali: ty věříš v Boha, ty se máš řídit desaterem, ty nesmíš krást, lhát, musíš být takový a onaký. A v podtextu znělo: My to nemusíme dělat.
A tohle mi opět zase připomnělo tu dobu minulou. A ač si pana místopředsedy vážím, bohužel tohle jsou věci, o kterých si myslím, že každý má začínat vždycky sám u sebe a neříkat těm druhým, jak se mají chovat. Děkuji za pozornost.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Josef Vaculík.
Senátor Josef Vaculík: Děkuji za slovo. Vážení přátelé, také jsem zde nechtěl vystupovat, ale považuji za důležité podpořit názor pana místopředsedy Pitharta. Vede mě k tomu jedna vzpomínka na člověka z mého volebního obvodu ze Starého Města. Bohužel si ho nepamatuji, znám jeho příběh z náhrobního kamene a z vyprávění těch, co ho poznali.
Jedná se o případ Dr. Rostislava Sochorce, bývalého poslance Národního shromáždění Československé republiky, protože se jedná o meziválečnou republiku.
Před druhou světovou válkou byl zvolen poslancem Národního shromáždění Československé republiky. Po válce se vrátil zpět do politického života jako přísedící Zemského národního výboru v Brně. Byl také místopředsedou Jednotného svazu českých zemědělců. Po prvních volbách v roce 1946 zasedl do parlamentních lavic za Stranu lidovou coby poslanec Ústavodárného národního shromáždění Československé republiky.
Přestože požíval poslaneckou imunitu, byl krátce před únorovým pučem zadržen. Přímo ze zasedání předsednictva Jednotného svazu českých zemědělců v Praze jej 23. února odvedla StB do vazby. Teprve 19. března však na něj bylo vypracováno trestní oznámení. Podle něj se měl dopustit zločinu přípravy úkladu atd.
23. března 1948 byl převezen z věznice v Praze do věznice v Brně. Zde za neobjasněných okolností 13. května 1948 zemřel. Pitva byla po jeho smrti zakázána, protokol z ohledání mrtvého byl bez uvedení jména lékaře a bez podpisu. Tělo Rostislava Sochorce bylo příbuzným vydáno v uzavřené truhle bez povolení k jejímu otevření.
Kolega Pithart zde vzpomněl účelové přidělování půdy, které bylo následně cíleně a násilným způsobem sdružováno do kolchozů. Poté zemědělcům komunisté sebrali zpracovatelský průmysl a tím je mohli bezostyšně ovládat. Důsledek tohoto oddělení prvovýroby od zpracovatelského průmyslu se bohužel negativně projevuje dodnes.
Poslanec Sochorec byl tvrdým zastáncem soukromého zemědělství, včetně provázání se zpracovatelským průmyslem. Otevřeně vystupoval proti myšlenkám kolektivního kolchozního hospodaření a byl nekompromisním odpůrcem tehdejšího komunistického ministra zemědělství Smrkovského a vážným kandidátem na tento post.
Nepovažuji za možné, pokud bude schválen tento návrh zákona, aby z jeho působnosti bylo vyňato období po skončení druhé světové války do února 1948. Je třeba vyjasnit i zločiny a historické souvislosti také tohoto mezidobí podle nástinu pana místopředsedy Pitharta. A proto se velmi přimlouvám o podporu pozměňovacího návrhu připraveného panem místopředsedou.
Období předúnorové zcela jistě nebylo obdobím standardním a už vůbec nebylo obdobím demokratickým. Děkuji za pozornost.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má místopředseda Senátu pan senátor Jan Rakušan.
Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane předsedo, vaším prostřednictvím bych se chtěl omluvit kolegovi Jílkovi. Já jsem hovořil ve zkratce, nechtěl jsem se dotknout jeho, ani žádných věřících. Původně ta myšlenka, kdybych ji rozšířil, byla směrována jiným způsobem. Mohu konstatovat, že nikdo zde z klubu KDU-ČSL se nezaštiťoval nikdy vírou v Boha, ani nějakým způsobem. A já sám, to nerad říkám, jsem člověk věřící, a mám pocit, že tyto věci sem právě nepatří, v žádném případě jsem nechtěl někoho omezovat a kádrovat. Pokud moje poznámka v projevu byla špatně pochopena, omlouvám se všem věřícím zde v sále. Děkuji.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Končím rozpravu, protože se nikdo další nepřihlásil. A ptám se pana navrhovatele, jestli chce vystoupit? Ano, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane předsedo. Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi několik poznámek k proběhlé rozpravě.
S názory pana místopředsedy Pitharta většinou souhlasím. Myslím si, že všichni cítíme, že období mezi roky
My jsme při diskusích o tomto období nenašli řešení, které by umožňovalo toto období začlenit do navrhovaného zákonu.
Myslím si ale, že některé obavy pana místopředsedy Pitharta jsou zbytečné, protože v § 14 se mj. hovoří o tom, že archiv ústavu bude spravovat všechny archiválie, které vznikly již od 4. dubna roku 1945 do 15. 2. 1990.
Pan místopředseda hovořil také o předpojatém ovlivňování nebo o předpojatém zadání. Já si myslím, že to není zcela pravda, chtěl bych říci, že to není vůbec pravda, ale říkám, že to není zcela pravda. Právě návrh zákona má umožnit svobodné bádání neovlivňovatelné politickou mocí. Právě proto se mj. archivy přesouvají z ministerstva vnitra, které tam samozřejmě vždycky mělo svůj politický vliv, do nezávislého archivu, který umožňuje svobodné bádání.
Myslím si tedy, že obavy pana místopředsedy Pitharta jsou zbytečné.
Připojuji se ke všem kolegům, kteří vyslovili názor, že pokud chceme, aby návrh zákona byl schválen, aby vznikl archiv, je velkým nebezpečím jej vracet zpátky do Poslanecké sněmovny. Kolega Jílek hovořil o 10%, já bych hovořil spíše o 1 % šance na to, aby se to vrátilo zpět.
Ke kolegovi Rakušanovi, je pravda, že každé poznání minulosti potřebuje určitý časový odstup. Nebylo to tak jen u nás, ale i v jiných zemích, které řešily historické změny systému. Doba přichází teď podle mého názoru sice pozdě, ale alespoň přichází. Kolega Rakušan mluvil také o tlusté čáře.
Všichni víme, že už tady dávno je, že vznikla v roce 1990. Neznám jiný případ, že by se někdo mstil bývalým protagonistům komunistického režimu. Nevím, v Kolíně byla možná jiná situace, ale silně o tom pochybuji. Naopak ti, kteří prokazatelně porušovali zákon, ubližovali spoluobčanům, poškodili je, zničili jim jejich osudy, nebyli potrestáni. To byl jeden z důvodů, proč víra v právo a spravedlnosti je v naší republice na tak nízké úrovni.
Pan kolega Rakušan také hovořil o spolehlivosti. Jsem přesvědčen, že včele Ústavu musí být lidé s nezpochybnitelným morálním kreditem. Vždyť právě tento kredit je v přímém vztahu politické nezávislosti ústavu. To je naším cílem.
Mrzí mě, že paní kolegyně Gajdůšková, která je vždy tak skvěle připravena na projednávání našich bodů, tentokrát ne zcela správně pochopila význam a smysl ústavu. Není to žádný politický úřad. Tím, že vznikne nezávislá instituce, dojde k odpolitizování. Pokud je Archiv pod politickým vlivem, je to právě teď.
Kolegovi Štětinovi děkuji za podporu, nic jiného jsem nečekal.
Kolegyni Palečkové a kolegovi Jílkovi také děkuji za jejich názory, které se ztotožňují s mým, že vracet návrh do Poslanecké sněmovny by bylo velmi nebezpečné.
Kolega Balín se bude asi divit, že s ním částečně souhlasím. Souhlasím s tím, že návrh zákona má politický podtext. Máte pravdu, ale politický podtext je v tom, že my politici říkáme, že nechceme zapomenout na naši minulost. Říkáme to těm, kteří byli komunistickou minulostí tvrdě postiženi, a jsou jich v naší republice statisíce. Tím naše politické zadání končí, tím končí politika, o které říkáte, že je v zákonu obsažena. Po tomto našem politickém aktu následuje podrobné a všeobecně přístupné bádání. Bádání je samozřejmě otevřené i pro členy komunistické strany. Nic bývalým ani současným komunistům nebude bránit v tom, aby mohli svobodně bádat a zabývat se archivy a minulostí.
Ke kolegovi Vaculíkovi. Nemohu souhlasit s názory, abychom to vraceli do Poslanecké sněmovny. Chci vás ještě jednou na závěr svého vystoupení požádat o to, abychom návrh zákona schválili a poděkovat vám za podporu.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Ptám se nejdříve kolegy Štětiny, zda chce jako zpravodaj vystoupit. Kolega Oberafalzer také nechce vystoupit. Slovo má zpravodaj garančního výboru senátor Jan Hálek.
Senátor Jan Hálek: Dovolte mi, abych shrnul rozpravu k tomuto zákonu. Diskutovalo zde 8 senátorek a senátorů, během rozpravy padly návrhy schválit, senátor Balín navrhl neschválit. Byl zde verbální návrh vrátit to do Poslanecké sněmovny.
Navrhuji, aby se nejdříve hlasovalo o návrhu schválit zákon.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Tak nám dokonce ukládá jednací řád. Dovolím si znělkou svolat zbývající. Budeme hlasovat o návrhu schválit. Zahajuji hlasování.
Kdo je pro tento návrh? Tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.
Hlasování č. 52 ukončeno. Registrováno 50, kvórum 26, pro 46, proti 3. Návrh byl schválen (Potlesk.)
Děkuji předkladatelům a zpravodajům. Přistoupíme k dalšímu bodu.
Místopředseda se může hlásit kdykoli. Prosím, pane kolego.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážené kolegyně a kolegové, děkuji za důvěru. Chtěl bych využít této příležitosti a poděkovat všem, kteří se na přípravě návrhu zákona se mnou podíleli.
