Jaromír Štětina - Jaromír Štětina, senátor za TOP 09 a Starostové za Prahu 10, Dubeč a Štěrboholy

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění zákona č. 132/2000 Sb.,

senátní tisk č. 453.

Prosím pana ministra životního prostředí Libora Ambrozka, aby nás seznámil s návrhem zákona. Vítejte, pane ministře, mezi námi.

Ministr vlády ČR Libor Ambrozek: Vážení páni místopředsedové, vážené paní senátorky, páni senátoři, dovolte mi úvodem, abych vám všem, jak těm, kteří zde obhájili mandát, tak těm novým, poblahopřál, popřál vám hodně energie do nového funkčního období. Rád bych vyjádřil přesvědčení, že naše spolupráce bude stejně dobrá, jako v minulém období, jako když jsem tady minulý týden předkládal další normy. Já si spolupráce se Senátem velmi vážím a těším se na další funkční období, kdy bude zase řada nových lidí s novými nápady, z nichž mnohé osobně znám.

Dovolte mi alespoň několik úvodních slov k senátnímu tisku č. 453, který se týká novely zákona o právu na informace o životním prostředí. Je to zákon č. 123/1998 Sb., ve znění zákona č. 132/2000 Sb. Předkládaná novela je vnímána jako kvalitativní nástroj komunikace mezi státní správou a občany. Cílem vládního návrhu novely zákona je transpozice požadavků směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/ES. Transpozici požadavku směrnice do vnitrostátních právních řádů jsou členské státy povinny zajistit do 14. února 2005. Předkládaným vládním návrhem jsou v oblasti přístupu k environmentálním informacím plněny rovněž závazky vyplývající z Úmluvy Evropské hospodářské komise OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. Aarhuská úmluva), se kterou již český Parlament vyslovil souhlas a která byla ratifikována a vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 124/2004 Sb. n. s.

K této úmluvě se jako celek v nejbližších měsících připojí i EU. Je to jedno z témat pondělního zasedání Rady ministrů životního prostředí v Bruselu.

Novela zabezpečuje soulad české právní úpravy s požadavky směrnice, nově se vymezuje účast zákona a základní pojmy, zejména pojem „informace o životním prostředí“ a „povinný subjekt“. Nově vkládané ustanovení § 10a upravuje tak zvané aktivní šíření informací ze strany povinných subjektů, tj. informování nejširší veřejnosti bez toho, že by bylo nutno podat žádost. Vymezuje se minimální okruh informací, které musí povinné subjekty zveřejňovat touto formou. Zákon také podporuje maximální využití moderních telekomunikačních prostředků.

V samotném přístupu zpřístupnění informací nenastávají žádné podstatné změny, pouze se na základě jednotlivých ustanovení směrnice v § 8 precizují některé důvody, pro něž je povinný subjekt ze zákona oprávněn zpřístupnění informace odmítnout. Nemění se konstrukce - obdobně jako v obecném zákoně o obecném přístupu k informacím.

8. prosince projednaly předložený návrh zákona dva výbory Senátu - Výbor pro záležitosti EU a Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Oba dva senátní výbory doporučují návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou PČR schválit a já bych si dovolil požádat vás o totéž. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, pane ministře, a prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Návrh zákona byl přikázán Výboru pro záležitosti EU. Ten určil jako svou zpravodajku paní senátorku Alenu Gajdůškovou a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 453/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 453/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jaroslav Mitlener, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Jaroslav Mitlener:Vážený pane předsedající, pane ministře, senátorky a senátoři. Slyšeli jste zdůvodnění předkládaného materiálu, proto se omezím na krátké sdělení, že k novele dochází proto, že se změnila i evropská směrnice z roku 1990, na kterou navazoval náš zákon o poskytování, resp. o právu na informace o životní prostředí. S aplikací původního zákona v praxi žádné problémy nebyly, a proto i novela vychází pouze ze zmíněné směrnice. Mimo rámec směrnice obsahuje novela ještě jednu část, která se týká tzv. enviromentálního sdělování, což je oblast, která byla v původním zákoně zmíněna již nyní, v novele je ještě dále rozvedena, podle názoru některých členů výboru příliš široce a proklamativně a proto byl při jednání výboru navržen pozměňovací návrh zachovat současné znění, který ale při hlasování nebyl přijat.

Jinak je navrhovaná právní úprava v souladu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami.

Tolik moje zpráva jako zpravodaje Výboru pro životní prostředí a dále bude po dohodě se zpravodajkou moje zpráva společná i za Výbor pro záležitosti EU.

Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí projednal návrh zákona na své schůzi 2. 12., Výbor pro záležitosti EU projednal návrh zákona na své schůzi 8. prosince 2004. Oba výbory přijaly shodná usnesení doporučit Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore a prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Ptám se teď, zda si přeje vystoupit zpravodajka Výboru pro záležitosti EU paní senátorka Alena Gajdůšková. Nepřeje. Zpráva byla společná, ano. Děkuji vám, paní senátorko. Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikoho nevidím. Tak otvírám obecnou rozpravu.

Do obecné rozpravy se hlásí senátor Miroslav Škaloud, připraví se senátor Martin Mejstřík.

Senátor Miroslav Škaloud: Vážené senátorky a senátoři a hosté. Já nebudu mít pozměňovací návrh, mám jen malou připomínku a jednu otázku na předkladatele. Já bych chtěl upozornit, že § 13, resp. jeho znění, které se týká výchovy v oblasti životního prostředí, to nevzniklo na základě požadavku transpozice směrnic EU, nýbrž to je vlastně z dílny Ministerstva životního prostředí.

Tento příspěvek se snaží i podle předkládací zprávy a podle kontextu lépe interpretovat Aarhuskou úmluvu, ve které je jaksi obecně řečeno, že každá strana úmluvy musí podporovat enviromentální vzdělávání. Já si myslím, že novelizace tohoto paragrafu je zcela zbytečná. To, co přináší nové, je oproti původní verzi, že kraje a obce jsou povinny zpracovávat koncepci vzdělávání. A dále prostřednictvím státních a nestátních organizací. To je novinka. Protože mám zkušenosti se samosprávou, dělal jsem starostu, tak jsem citlivý na jakékoli nové povinnosti, které obce dostávají. Takže by mě zajímalo nebo předpokládám, že tyto koncepce budou zpracovávány na základě pokynů z ministerstva a za peníze těchto obcí. Ale zajímá mě zejména, a to bych se chtěl zeptat předkladatele prostřednictvím předsedy, zda formulace, že se toto vzdělávání provádí prostřednictvím státních a nestátních organizací, znamená, že nějaké jiné organizace jsou z toho vyloučeny. Dále mě zajímá, jestli to znamená, že jakákoli organizace, třeba nestátní, dá nějaký požadavek nebo nabídku, že bude provádět vzdělávání a musí to být akceptováno.

Tak první otázka byla, co tím je myšleno a zda tato kauza je naprosto nezbytná z hlediska novely zákona. Jenom na závěr bych chtěl říct, že obecně vůbec k novelizacím zákonů tady bylo asi před dvěma lety veřejné slyšení, které se týkalo práva. A tam se několikrát opakovalo, že ke špatné vymahatelnosti práva přispívá častá novelizace zákonů. Jedna z hlavních příčin. Takže bych chtěl apelovat, aby zbytečné formulace nebyly používány, pakliže nejsou naprosto nezbytně nutné. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji panu senátorovi Škaloudovi a slovo má senátor Martin Mejstřík, připraví se senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Martin Mejstřík: Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové. S kolegou Štětinou jsme si dovolili připravit pozměňovací návrh k tomuto zákonu, za který bych jinak chtěl panu ministrovi i Poslanecké sněmovně poděkovat, nicméně shledali jsme tam jeden nebo dva problémy. V případě, že byste propustili tento zákon do podrobné rozpravy, tak bych vám řekl k jednotlivým změnám více, nyní mi dovolte přečíst jenom pro lepší pochopení mého záměru jeden příběh. Hygienická stanice jistého kraje vydala stanovisko k řízení vedeném ve věci vedení nelegálního provozu slévárny hliníku v obytné čtvrti. Pro vydání svého stanoviska použila tato stanice protokol o měření emisí z provozu slévárny. Obyvatelka domu v sousedství slévárny požádala hygienickou stanici o kopii tohoto protokolu. Ráda by totiž věděla, co vše vypouštěla slévárna do ovzduší. V průběhu jejího několikaletého provozu totiž došlo ke zhoršení zdraví více obyvatel v okolí. Hygienická stanice žádost zamítla z důvodu, že znečišťovatel nedal se zveřejněním souhlas a navíc rozhodla podle zákona č. 106 o svobodném přístupu k informacím. Žadatelka se odvolala. Hlavní hygienik vyhověl odvolání a napadené rozhodnutí zrušil. Důvodem bylo to, že hygienická stanice měla postupovat podle zákona č. 123, o právu informace o životním prostředí. Neboť protokol o měření emisí je informací o životním prostředí.

V dalším řízení hygienická stanice tohoto kraje, který nebudu raději jmenovat, znovu zamítla žádost, přičemž důvodem bylo, že podle stavebního zákona nemusí znečišťovatel dokládat tento protokol a že tedy je nezbytný jeho souhlas s předáním na informace, a že požadovaná informace, tedy protokol o emisích není informací o stavu ovzduší.

Žadatelka se tedy opět odvolala a uvedla protiargument. Hygienická stanice nevedla řízení podle stavebního zákona, ale podle zákona o ochraně veřejného zdraví a pro účely vydání svého stanoviska potřebovala zjistit jakési emise, jaké mohou mít vliv na zdraví obyvatel. Hlavní hygienik toto odvolání zamítl a uvedl důvod, že stanovisko bylo hygienickou stanicí vydáno pro řízení vedené stavebním úřadem a že podle stavebního zákona není požadovaný protokol podkladem pro řízení. Hlavní hygienik se třeba vůbec nevypořádal s důvodem odvolání, vůbec se nezabýval zákonností důvodů uvedených hygienickou stanicí a navíc vymyslel další „zcela absurdní“ důvod pro odepření. Žadatelka tedy podala žalobu. Ve vyjádření žaloby uvedl hlavní hygienik, kromě jiného, že požadovaná informace, protokol o emisích ze slévárny do ovzduší není informací o životním prostředí. Nyní čeká žadatelka na rozsudek. I když soud žadatelce vyhoví a zruší obě rozhodnutí, jak zamítnutí žádosti hygienické stanice, tak rozhodnutí hlavního hygienika o zamítnutí odvolání, nemusí to být žadatelce nic platné. Soud totiž nerozhodne o povinnosti poskytnout informace, ale jen zruší do té doby učiněná rozhodnutí.

Další pozměňovací návrhy by měly zmírnit nedostatečnou právní ochranu, kdy ani soudní rozhodnutí o protiprávním odmítnutí informace není zárukou, že se k odmítavé informaci dostanete. Přístup k informacím má sloužit také jako nástroj veřejné kontroly státní moci, jako nástroj prosazování příznivého životního prostředí a také má povzbuzovat občany k vlastní aktivitě při ochraně a vytváření zdravého životního prostředí. Aby tento nástroj fungoval, aby mělo získávání informací smysl, je potřeba, aby je žadatel dostal pokud možno co nejdříve. Proto i soudní ochrana musí být rychlá. To, že po půl roce, a to v případě velmi rychlého soudu, dá soud žalobci za pravdu, bývá často pozdě. Informace již není aktuální, když ji žadatel i po vyhraném soudu vůbec dostane, neboť nějaké jiné řízení mezitím skončí, uskutečnil se nevratný zásah, stovky lidí mají poškozené zdraví atd. atd. Vítězství u soud v současném právním vztahu neznamená vůbec nic.

O jeho důsledku totiž žadatel, jak už jsem se zmínil, žádnou informaci nedostane. Soud jen zruší rozhodnutí, kterým odvolací orgán potvrdil zamítnutí žádosti o informaci. To je můj příběh.

Pozměňovací návrhy, které jsme připravili, se týkají jednak zákona o právu na informace o životním prostředí, to se týká § 14, ale právě s odkazem na zatím obecnou důvodovou zprávu - ten příběh, který jsem vám přečetl. Ten pozměňovací návrh by se měl promítnout i do jiných zákonů, zákona o správním řízení, do správního řádu i do zákona č. 106, o svobodném přístupu k informacím. Jsou to změny velmi jednoduché, takže v podstatě jenom daleko přesněji definují, v jakém postavení žadatel je a jak by soud měl postupovat při svém rozhodnutí. Děkuji za pozornost. Věřím, že propustíte návrh zákona do podrobného čtení.

MístopředsedaSenátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným je pan senátor Jaroslav Kubera. Připraví se pan senátor Jaromír Štětina.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Nemám žádný pozměňovací návrh, ale nemohu si odpustit komentář § 13 z toho důvodu, že on má širší dopad než v tomto zákoně. My jsme velmi často nuceni v rámci implementace evropských směrnic hlasovat pro zákony, se kterými velmi často ani nesouhlasíme, ale téměř nikdy nevíme, co je to Evropská směrnice a co je přidáno příslušným ministerstvem, Poslaneckou sněmovnou nebo někým jiným.

Já tedy mám důvodné podezření a budu rád, když mi ho pan ministr vyvrátí. Nevěřím tomu, že odst. 2, § 13 mohla napsat EU, tu by to podle mě, i když je velmi iniciativní, ani nenapadlo. Já vám přečtu tu větu, to stojí opravdu za to: „Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy spolu s dalšími ústředními správními úřady, kraje a obce v samostatné působnosti,“ - v samostatné působnosti opakuji - „jsou povinny podporovat environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu, vycházející z principů udržitelného rozvoje zajišťované prostřednictvím státních i nestátních organizací.“ To ovšem znamená, že nemohou podporovat výchovu a osvětu nevycházející z principů udržitelného rozvoje. Ta věta je blábol a nemá vůbec žádný smysl věcný.

Ještě lepší věta je v odst. 6, kde je napsáno, že kraje umožňují obcím v samostatné působnosti podílet se na realizaci krajských koncepcí a vytvářet v této oblasti vlastní programy. Další naprostý blábol, pokud obce chtějí, tak se na tom vždycky mohou podílet, tuto větu k ničemu nepotřebují.

Další věta, odst. 7: „Orgány veřejné správy, s výjimkou organizačních složek státu, mohou k podpoře environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty zřizovat zvláštní fondy.“ Zcela redundantní věta, oni je mohou stejně zřizovat, tuto větu na nic nepotřebují, že to není nevinné, mohu dokumentovat, na tzv. PDH, čili plánech důchodového hospodářství, o kterým jsem už tady mluvil, kdy z nevinné věty, která původně byla také myšlena tak, že stát zpracuje koncepci, kraje zpracují koncepci a obce zpracují koncepci, se zvrhla v to, že kraje dnes vydávají nařízení, kraje v přenesené působnosti a obce jsou povinny na základě tohoto nařízení vydat vyhlášku, kde jsou zavazovány k podobným věcem, jako je, že nepodpoří spalovny a vyberou tolik a tolik niklokadmiových článků apod. Ty koncepce jsou proklamace, vůbec nejsou vhodné tomu, aby byly nařízením a kraje si to zjednodušují tak, že vydají nařízení a napíšou: a přílohou tohoto nařízení je PDH kraje. A obec nechť si s tím poradí.

Samozřejmě to všechno stojí peníze. Já nebudu navrhovat. Jenom se ptám, zda tyto věty vyplývají z evropské směrnice anebo zda je to český výmysl. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Přihlásil se pan senátor Jaromír Štětina, který je zatím poslední z přihlášených.

Senátor Jaromír Štětina: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové, já bych chtěl jenom podpořit to, co tady říkal můj kolega Martin Mejstřík. Ty naše změny nejsou veliké. Ale myslím si, že jsou důležité. Ta novela zákona je vítaná. Zákon je zpracován vynikajícím způsobem. Ale naše připomínky a prosby k vám vyplývají z toho, že bychom chtěli lidem ušetřit martyrium na úřadech. Ty naše dvě připomínky k tomu dávají možnost.

V podstatě tady jde o dvě věci. O jedné se už zmiňoval Martin Mejstřík, když vám četl ten úžasný příběh z toho nejmenovaného kraje. Soudci nemají nástroj, aby mohli přikázat té či které organizaci, aby dala občanovi informaci. To je jeden bod, který tam navrhujeme. A druhý bod, který se možná zdá být směšný a malicherný, ale pro ty stovky našich občanů je velice důležitý. Zatím není v tom zákoně povinnost, že poskytovatel informace má umožnit občanovi, aby si udělal kopii toho příslušného dokumentu. Všichni znáte z praxe, když někdo někam přijde, tak mu tam vztekle hodí tu informaci a řeknou: opište si to, babičko. Tak to obyčejně skončí, a člověka, občana, otráví.

To jsou ty dva body. Já bych se přimlouval, vážené kolegyně a kolegové, abyste našim připomínkám věnovali pozornost. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? Ano, hlásí se paní senátorka Jitka Seitlová, která má teď slovo.

Senátorka Jitka Seitlová: Pane předsedající, pane ministře, připojím se ke svým předřečníkům. S tím, že jednání na úřadech, kdy skutečně lidem odmítají dát kopii toho, co podepíší - je podle mého názoru naprosto archaické. Musím říct a doplnit to, co řekli moji kolegové, že skutečně tuto situaci řešil také veřejný ochránce práv, který považuje nevydání kopie - i podle současného zákona - za věc, která je v rozporu s cílem a fungováním veřejné správy. Proto si myslím, že bychom se měli nad tím návrhem zamyslet a skutečně umožnit jeho přijetí. Zkuste přijít na úřad, podepíšete tam nějaké prohlášení, zápis, a oni vám nedají kopii, a řeknou - opište si to. Já jsem se s tím sama setkala ve svém regionu.

Takže podporuji návrh, který zde byl předložen panem Mejstříkem. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, paní senátorko. Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? Nehlásí. Děkuji. Rozpravu končím. Ptám se především pana navrhovatele, pana ministra Libora Ambrozka. Chce se vyjádřit, má slovo.

Ministr vlády ČR Libor Ambrozek: Určitě, pane místopředsedo. Senátorky a senátoři tady měli nějaké dotazy, takže považuji za správné se k nim vyjádřit. Chtěl bych říct k tomu § 13 - k problematice enviromentálního vzdělání, výchovy a osvěty. Pan senátor Kubera má pravdu, není to samozřejmě čistá transpozice evropské směrnice. Tím hlavním obsahem je zbytek novely. § 13 byl i v původním návrhu zákona. Byl tam proto - můžu o tom mluvit proto, že jsem byl jedním z předkladatelů toho zákona - to byl poslanecký návrh v roce 1997. Proto, aby problematika enviromentálního vzdělávání, výchovy a osvěty byla aspoň někde v našem právním řádu ukotvena. Je to činnost, kterou já osobně považuji za minimálně stejně důležitou jako tvorbu legislativy nebo kontrolu dodržování ekologických předpisů, protože, a myslím, že se na tom většinově shodneme, jestli něco může vést k pozitivnímu vztahu lidí k životnímu prostředí, tak to nejsou zdaleka jen zákony, donucovací metody nebo ekonomické nástroje. Ale je to i výchova, osvěta a vzdělávání - především výchova na půdě školní, a troufám si říct, možná ještě více mimoškolní.

Proto jsem patřil mezi ty, kteří zastávali názor, že by tato problematika měla být aspoň někde v našem právním řádu ukotvena. Právě proto, aby bylo možno třeba i z řady domácích, a dnes i evropských titulů, žádat podporu na tuto činnost. A po zániku okresních úřadů, které naplňovaly, kdy vlastně na každém úřadě seděl aspoň jeden člověk, který to měl částečně v popisu práce, které naplňovaly aspoň tuto oblast danou akčním plánem enviromentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, který byl vládním dokumentem už v roce 1999, a první verze byla vlastně v roce 1992 - tak jsme navrhli a ve výboru to bylo trochu upraveno, poslaneckém, novelizaci toho § 13. Tak, aby tam byl vytvořen prostor právě i pro kraje. Kraje, konečně, není to nic nového, je to spíše deklarace toho, co se už dnes děje. Kraje v samostatné působnosti v podstatě už dneska zpracovávaly koncepce enviromentálního vzdělávání a protože jsme názoru, že je to věc důležitá, tak tvorba těchto koncepcí byla podpořena dotačně ze Státního fondu životního prostředí. Do této oblasti se zapojují dnes především střediska ekologické výchovy. Řada krajů požádala Státní fond životního prostředí o investiční podporu na budování středisek, a právě proto, aby bylo možno uvolňovat ty prostředky, tak jsme přistoupili k určité novelizaci toho § 13. Tím to je, že tam asi nejsou ty věty ideálně formulovány. Ty nestátní organizace - tam šlo o to, abychom to skutečně neomezili jenom na školy. Aby tam byl prostor právě pro ty organizace nestátní. Většinou jsou to občanská sdružení, krajská zařízení, která opravdu odvádějí kus práce na poli ekologické výchovy. Je to činnost, která je přijímaná obecně. Mnohem více, než činnost třeba úzce profilovaných ekologických organizací. Takže říkám, ano, § 13 je otázka ukotvení aspoň minimálně problematiky ekologické výchovy a osvěty vzdělávání v našem právním řádu.

Co se týká toho námětu kolegů Mejstříka a Štětiny - já vím, že diskuze o vymahatelnosti informací se vedla i v Poslanecké sněmovně. Některé z těch návrhů, které oni tady zmiňují, tak byly projednávány ve výboru, na plénu Poslanecké sněmovny. Našly zhruba asi čtvrtinovou podporu. Vzhledem k tomu, že se jedná o novelizaci zákonů docela složitých a čerstvých - jako je soudní řád správní, nebo nový správní řád - já si nejsem jist, zda je vhodný nosič pro tuto novelu malá transpoziční novelka zákona o právu na informace o životním prostředí. Já se spíše kloním k tomu, doporučit vám, abyste vyslovili souhlas s touto novelou. Problematika vymahatelnosti informací, případně toho soudního přezkumu, ta by podle mého názoru měla být skutečně řešena po velice pečlivém zvážení, možná i veřejném slyšení nebo nějaké odborné diskuzi novelizací, která by skutečně zajistila provázanost s naším právním řádem. Nevím, jestli by tato novela sem vložená byla v pořádku a nevedla Poslaneckou sněmovnu k tomu, že by setrvala na svém stanovisku, a některé třeba i potom dobré náměty, které by tu zazněly, tak by tím byly odmítnuty. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane ministře. Táži se zpravodajky Výboru pro evropskou integraci, paní senátorky Aleny Gajdůškové, zda se chce vyjádřit k právě proběhlé rozpravě. Nechce. Pane zpravodaji garančního výboru, vyjádřete se, prosím, k právě proběhlé rozpravě.

Senátor Jaroslav Mitlener: V proběhlé obecné rozpravě vystoupilo šest senátorů. První dva k § 13, třetí senátor vystoupil s avizováním pozměňovacího návrhu, který zatím není předložen a který ilustroval na případu slévárny hliníku, zřejmě v severních Čechách. Další dva senátoři potom podpořili třetího. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, pane senátore. Přistoupíme k hlasování.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 64 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 33. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji. Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové číslo 30 se z přítomných senátorek a senátorů pro vyslovilo 55, proti nebyl nikdo. Tento návrh byl přijat.

Děkuji vám a končím projednávání tohoto návrhu.