Návrh senátního návrhu zákona senátorů Martina Mejstříka,
Richarda Sequense, Josefa Novotného, Jana Horníka a Jaromíra Štětiny, kterým se mění zákon č. 140/1960 Sb., trestní zákon,
ve znění pozdějších právních předpisů
Jednání se o senátní tisk č. 100, druhé čtení. Dovolte mi připomenout, že projednávání tohoto bodu jsme přerušili v průběhu obecné rozpravy ve druhém čtení, kdy předseda senátorského klubu KDU-ČSL podal návrh přerušit projednávání tohoto bodu do příští schůze. Tento návrh byl přijat.
Jedná se o senátní tisk č. 100 a prosím pana kolegu navrhovatele Martina Mejstříka, aby zaujal místo u stolku zpravodajů. Také prosím zpravodaje garančního výboru pana senátora Jaromíra Volného, aby zasedl ke stolku. Takže pan navrhovatel i pan zpravodaj jsou již na svém místě, takže můžeme pokračovat v obecné rozpravě. Do obecné rozpravy se hlásí jako první pan kolega Štětina. Prosím, máte slovo.
Senátor Jaromír Štětina: Děkuji vám, pane místopředsedo, dobrý den, dámy a pánové. Já bych ještě znovu rád přišel se svou troškou do mlýna už ve tříleté diskusi, kterou tady vedeme o zákonu, který se týká zákazu propagace nacismu a komunismu. Na úvod bych si dovolil vám přečíst jeden z mnoha, skutečně mnoha dopisů, které dostávám. Poslouchejte dobře.
„To, co děláte, nemá logiku. Jako komunista s vámi nesouhlasím a musím konstatovat, že vy a podobní jste skutečným břemenem České republiky. Je mi 30 roků. Myslím, že se ještě vašich konců vy pademokrati dočkám, s těmi vrahy Mašíny jste jednička v tuposti, vy demokraté. Budete překonáni a každý z vás osobně se bude zodpovídat lidu ze svých zločinů. Já srp a kladivo nosím. A co vy nosíte? Pohrdání lidmi a slámu v hlavě a blbosti do Senátu, klubu, kde většina jsou „senylní dědci“ (napsáno s tvrdým „y“) na důchodu ještě parazitující na naši zemi. Ale nebojte, jednou přijde čas lidu a on se ozve s pěstí kamennou.“ Podepsán Mikyska Luboš.
Dopis Mikysky Luboše, 30letého komunisty je zakončen upozorněním, že se lid ozve pěstí kamennou. Přemýšlejme, co tím chtěl pan Mikyska říci. Já nabízím několik variant. Tu superliberální, která bude tvrdit, že autor dopisu vyjadřoval jen své vnitřní přesvědčení a použil příměr kamenné pěsti jako symbol odhodlání, jež svou nezvratitelností připomíná žulu. Jelikož tím vyjadřuje svoje svobodné mínění, které je zaručeno Listinou základních práv a svobod, je záhodno mu pogratulovat ke schopnosti stát za svým názorem.
Pan Mikyska je vlastně rodilým demokratem, který vyjadřuje mínění velké části české populace. Ve výtvarném provedení může tato varianta připomínat sochu mladého komunisty stojící směle a neporazitelně s pěstí zvednutou nad hlavou.
Další varianta může připustit dopad kamenné pěsti za účelem vytvoření zvukového efektu. Lid udeří pěstí do stolu a bude to úder vyjadřující upozornění nespokojených. Žádná agrese, vážení kolegové. Pouze kategoričnost úsudku.
A konečně tu máme variantu třetí. Zmínka o kamenné pěsti je hrubou výhružkou násilí. Přijde čas lidu a naše kamenná pěst dopadne na hlavu buržoustům, bohatcům, senylním senátorům, (napsáno s tvrdým „y“). Nic jiného si nezaslouží, leč revoluční násilí.
Pokusme se široké spektrum přístupu ke komunismu, které můžeme zaujmout k jednomu soliternímu bolševikovi, uplatnit na celou Komunistickou stranu Čech a Moravy. Stačí běžně nalistovat stranické dokumenty KSČM včetně těch z posledního VI. sjezdu. Základním pilířem činnosti je zde bez skrupulí uváděn Karel Marx a Vladimír Iljič Lenin.
Při nedávné prezidentské volbě jsme všichni viděli na vlastní oči, kterak KSČM prostřednictvím a vedoucím vlivem svého rigidního křídla vydírala kandidáty, vládní koalici, prezidenta státu i obě komory Parlamentu. Všichni jsme se ptali, jak je 18 let po listopadu možné, že usilují o ekonomickou a politickou moc, falšují historii, derou se na výsluní mediální scény a otevřeně žádají ostatní politické strany o jakési pakty neútočení a slušné zacházení.
Nemluvě o tom, že je to právě KSČM, která hraje roli světového frontmana v úsilí o vytvoření mezinárodních komunistických struktur opřených o bolševický sentiment nad někdejší Komunistickou internacionálou.
Začátkem 90. let obdrželi komunisté time out, oddechový čas, aby se reformovali, tak jak se tomu stalo v řadě jiných zemí bývalého sovětského impéria. Neudělali to. V jejich řadách zvítězili dogmatičtí dinosauři s tvrdě popírající občasné reformní snahy uvnitř strany. Výsledkem je existence poslední stalinské partaje v Evropě, nota bene evropské komunistické strany nejsilnější. Strany, která představuje reálnou politickou sílu, což nám s gustem v posledních měsících předváděla.
Vedení KSČM se opevnilo ve svých pozicích a použilo nedávnou prezidentskou volbu jako generálku na VII. sjezd KSČM, který se bude konat letos v květnu. Vede mocenský boj nejen proti politickým protivníkům, ale i proti snahám vnitřní opozice odstavit fundamentalistické vedení kritikou neudržitelných stalinských a marx-leninských tezí.
KSČM je reálná politická síla, skoro bych řekl je to sakra reálná politická síla. Nikoliv však strana standardní. Byl to právě jeden z prezidentských kandidátů Švejnar, který mnohokrát ve svých čtyřech postulátech podrobil KSČM kritice u jiných českých politiků nevídané: KSČM se neodřekla své předchůdkyně KSČ, KSČM zpochybňuje právo na soukromé vlastnictví, KSČM oslabuje obranyschopnost země požadavkem, aby Česká republika vystoupila z NATO, a zejména neodmítla násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. Jan Švejnar velmi dobře ví a věděl, že naše Ústava o násilí hovoří. Článek 5 Hlavy první Ústavy říká, že součástí našeho politického systému mohou být jen ty strany a hnutí, které odmítají, zdůrazňuji přesné znění onoho slovesa, které odmítají násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. Komunistická strana Čech a Moravy násilí neodmítá, ve stranických dokumentech, včetně těch ze VI. sjezdu KSČM, považuje za hlavní pilíř své činnosti návodné teze k násilí, vyjádřené klasiky marxismu-leninismu. KSČM porušuje Ústavu České republiky. Je to právě profesor Švejnar, který na rozdíl od svého protikandidáta Václava Klause nepovažuje KSČM za standardní stranu. Splnění jeho postulátů totiž de facto znamená konec komunistické strany.
Skutečnost, že strana, která si činí nárok být součástí parlamentního systému, porušuje hlavní zákon země, představuje právní schizofrenii, která vytváří mnoho kritických situací posledních let. Zákon o politických stranách jasně formuluje, jak postupovat, jestliže je politická strana v podezření z porušení Ústavy. Nejvyšší správní soud je povinen takové podezření posoudit a shledá-li porušení zákona, příslušnou stranu rozpouští. Může to udělat podle zákona o politických stranách na základě podání vlády či prezidenta státu. Naše dospívající demokracie už má dostatek právních prostředků jak se proti nástupu komunismu bránit. K dispozici má dvě cesty. O první už jsem mluvil: Je to rozpuštění protiústavní strany na základě stávajících, již existujících zákonů. Druhou cestou je inovace zákonů, které vznikly v době, kdy prakticky nikdo nepředpokládal nástup komunistů a snahy o jejich reinkarnaci. Je to cesta, kterou nabízí ve svém návrhu novely trestního zákona právě kolega Mejstřík. Učinit propagaci komunismu a nacismu trestnou. Zdůrazňuji, že návrh hovoří o zákazu propagace násilné ideologie, nikoliv o zákazu ideologie samotné, jak se snaží odpůrci novely tvrdit.
Využití obou právních cest společně by mohlo pomoci nejen k dalším dekomunizačních krokům naší společnosti, ale i k realistickému řešení fungování politické strany co do počtu členů největší, strany, která má přes půl milionů voličů a deset procent zástupců v Parlamentu. Námitka, že lze rozpustit stranu, ale těžce se rozpouští stovky tisíc voličů, je zcela relevantní.
Možnost rozštěpu KSČM, která je zřejmá ze všech dokumentů tzv. Teoreticko-analytického pracoviště ÚV KSČM zřízeného k přípravě VII. sjezdu, je čím dál tím zřejmější. Naznačuje, že by právní řešení existence hypertrofovaného komunistického reliktu mohlo pod neustálým a cíleným tlakem proběhnout podle určitého schématu: Reformní síly v KSČM, které cítí neudržitelnost dogmatické platformy, se odštěpí, přeregistrují, odhodí násilnou protiústavní platformu marxismu-leninismu a stanou se standardní dělnickou politickou stranou, tak jak je známe z reformovaných stran v jiných zemích bývalého sovětského impéria. Reformace však nemůže znamenat pouhé přejmenování - důležitá je fáze nové registrace, kdy musí demokratický stát zabezpečit, aby se takové politické uskupení zřeklo jakéhokoliv násilí včetně marxismu-leninismu. Druhá, dinosauří část strany, která bude dále adorovat násilí, pak bude podle zákona snáze rozpustitelná, než kolos, který jsme si nechali na naší politické scéně vyrůst.
K tomu, aby takový politický proces rozštěpení mohl proběhnout, je však třeba soustavného politického tlaku. Komunisté se nikdy sami nereformují. Nikdy se nezbaví dobrovolně teze mladého komunisty Luboše Mikysky o úderu pěstí kamennou, která je stále celostranickým záměrem. K tomu je třeba v zájmu obrany demokracie ústavními prostředky je donutit. Novela trestního zákona dnes představovaná kolegou senátorem Mejstříkem je jedním z kroků takového tlaku.
Reanimace komunismu, a to nejen v České republice, je faktem, před kterým nelze zavírat oči právě tak, nelze bagatelizovat nástup nejrůznějších forem neonacismu. Proti tomu je více než potřebné sjednocení všech demokratických a protiextrémistických sil v české společnosti.
Dnes není čas na upřednostňování a vyzdvihování svých vlastních zásluh v někdejším boji proti totalitě. Není čas ani na vzájemné připomínání chyb a obviňování z té či oné míry benevolence ke komunistům. Je zapotřebí, aby stáli na jedné lodi všichni, komu záleží na definitivním vyrovnání se s komunistickou minulostí: Ať už jsou to krajanské spolky, a organizace sdružující bývalé politické vězně a politicky pronásledované, včetně pamětníků K231, česká liberální a konzervativní inteligence, demokratičtí politici všech nekomunistických politických stran, včetně těch sociálních demokratů, kterým ještě neunikl základní rozdíl mezi socialistou a komunistou. Představitelé občanských petic, právě tak jako ti, kteří se podíleli před 40 lety na vzniku Pražského jara a bojovali s bolševismem a sovětismem. I dnes žijící chartisté i představitelé někdejšího Občanského fóra a Klub angažovaných nestraníků, který letos slaví 40leté výročí svého vzniku.
Ministerský předseda České republiky vyjádřil své stanovisko k třetímu odboji velmi jasně oceněním bratří Mašínů a pana Paumera premiérskou medailí. To, že premiér cítí i potřebu právního řešení existence extrémní politické strany, jak se vyjádřil ve Washingtonu, je odvážný krok, který by mohl vést ke sjednocení všech politických sil odmítajících totalitu a je třeba za to Mirkovi Topolánkovi vyjádřit obdiv.
Myslím, že by to měl být právě Senát, který je skutečnou pojistkou demokracie, který by měl premiérovu snahu o skutečnou dekomunizaci země podpořit. Prosím, dámy a pánové, pomožte podporou předkládané novely zákona vystupňovat tlak na extrémní politické síly. Pro demokracii není nebezpečný nějaký Mikyska Luboš, třicetiletý komunista se svou pěstí kamennou, ani puberťáci pochodující Plzní před synagogou. Nebezpečí představují političtí šíbři zneužívající temné kouty lidských duší. Patří sem i bezprecedentní a plánovité zneužívání přirozeného lidského pacifismu českými komunisty ve věci americké radarové stanice. Bohužel do hry, která se pohybuje na hranici přímého ohrožení národních zájmů, se zapojuje spolu s komunisty i paroubkovské vedení sociální demokracie a stahuje ČSSD k ponižujícímu podlézání ruským imperiálním náladám. Ujišťuji vás, že se ruská generalita směje před cestou Jiřího Paroubka do Ruska, až se za břicho popadá nad tím, jak komunisté zdárně nabourávají spojenecké závazky našeho státu. I proto jen se musíme bránit proti reanimaci bolševiků.
Pro ty, kteří oponují právní restrikci extrémních stran poukazem na zachování svobody slova, bych připomněl jeden starý židovský vtip, který jsem nedávno před plzeňskou synagogou slyšel. Mojžíš sestupuje z hory Sinaj a přináší desky s božími přikázáními. „Tak jak, Mojžíši?“ ptají se Židé o překot. „Ukecal jsem to na deset,“ říká Mojžíš. To je ta slavná židovská anekdota.
Bylo to totiž chvílí před tím, než dolů k synagoze, sevřeni kordonem policie, přišli náckové. Několik stovek lidí s jarmulkami i bez nich se nakupilo před hlavním vchodem chrámu. Předávali si spisky plzeňských Židů, kteří tam či onde vyletěli komínem a monotónně četli dlouhý seznam jmen deportovaných, ponížených a zabitých, jakoby zaříkávali iracionální zlo, které se mělo každou chvilku objevit. Tak jsem četl svých 20 jmen. Vzápětí na to se stovka neonacistů, v klinči těžkooděnců, přišourala před synagogu. Kdyby se nad synagogou nevznášel stín hekatomb mrtvých, musel bych se smát. Nepřibyla démonická skvadra ctitelů holocaustu, ale hrstka kluků a holek, trochu uhrovitých, trochu rozpačitých a trochu vzdorovitých, v kožených a celtových bundách. Vydávala monotónní zvuk jakéhosi nacvičeného hesla, v němž jsem nakonec rozeznal hlavní požadavek demonstrace: „Svobodu slova!“. Člověk by jim dal korunu nebo utřel sopl u nosu: Frustrovaní mladíčci z dělnických učilišť osvícení silou pospolitosti, nadaní pýchou nad svou bílou kůží. Viděl jsem je na několika mezinárodních srazech, zavřené v hospodských sálech, ztřískané jak zákon káže, oslněné odvahou tlupy. Ondřej Cakl, mnoholetý bojovník s českými nácky, občas nějaký ten jejich text sebere. Jeden vám ocituji, je to text jedné nacistické písně produkovaný v uzavřených hospodářských sálech: Tváříte se jako řitní otvory, vaše budoucnost jsou pece a plynové komory. Tohle je poslední výzva, hej ty černý labile, buď si rychle sbalíš rance, nebo poznáš cyklon B. A svou prackou prasečí můžeš bratrům zamávat. Až je tím rýčem umlčím, půjdeš je někam zahrabat. Tolik ona píseň.
Svobodu slova! Říkali. Svobodu shromažďování! Svobodu myšlenek! Neberme mladým nacionalistům jejich názor. Mají na něj ve svobodné společnosti nárok. Dokud cyklon B nevypouštějí do cely s lidmi, nesmějí být omezováni. Neberte mladým komunistům jejich marxismus - leninismus. Dokud marx-leninsky nevěší protivníky revoluce, ať se hlásí k Vítěznému únoru. Nechte je pochodovat před synagogami, nechte je 25. února demonstrovat na náměstí Jana Palacha za návrat komunismu. Ten Palach byl vlastně popleta, který neměl o demokracii ani páru. Jsme přece svobodná země.
A já mám návrh pro všechny kolegy zákonodárce: Ctěné liberální myšlenky, vůbec zrušme zákony. Copak si, pánové poslanci a senátoři, neuvědomujete zcestnost společenských smluv, které vaše legislativní roky představují! Sami víte, že jakýkoli zákon, který přijímáte, omezuje něčí svobodu. Přijmete-li zákon, že se bude jezdit vpravo, popíráte zájmy těch, kteří chtějí jezdit vlevo. Konec konců navrhuji, abychom zrušili desatero. Desatero, které je pravzorem neliberálnosti.
Vážení kolegové, nepodlehněte představám, že se komunisté a nacisté sami vzdají násilí jako hlavního pilíře své činnosti, že jej přestanou považovat za prostředek k dosažení svých cílů. Demokracie se musí bránit. Podpořte prosím novelu předkládaného zákona. Jen proto, že to bylo plénum Senátu, které ve svém 550. usnesení dne 2. listopadu doporučilo senátorkám a senátorům připravit návrh senátního návrhu novely trestního zákona ve vztahu k symbolům dvou totalit - komunismu a nacismu. Tento návrh leží před vámi. Pomozte odstranit právní schizofrenii, kdy jedna ze stran prohlašující se za parlamentní porušuje Ústavu a extrémisti svobodně pochodují Českou republikou.
Na závěr, pane předsedající, bych si dovolil přednést návrh, abychom schválili novelu zákona tak, jak ji předkládají autoři této novely. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Jako další je přihlášena paní senátorka Filipiová. Prosím, máte slovo.
Senátorka Daniela Filipiová: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, v posledních letech je kolega Mejstřík velkým bojovníkem proti komunismu. Nyní bojuje za zákaz komunistických symbolů a tímto postojem se definuje jako velký antikomunista. O to více mě zaráží jeho postoj k předsedkyni Konfederace politických vězňů paní Naděždě Kavalírové. Při volbě prezidenta republiky jsem na Pražském hradě byla svědkem velmi zarážející situace. Paní Kavalírová oslovila pana kolegu s tím, že by si s ním ráda pohovořila. Kolega Mejstřík se nevybíravým gestem proti žádosti této dámy, která proti komunistické totalitě bojovala v době, kdy to bylo nesmírně riskantní a doslova životu nebezpečné, ohradil a řekl „s vámi se nebudu bavit“.
Na této historce jsou zarážející dvě věci. Za prvé chování kolegy Mejstříka k dámě, za druhé, a to je pro mě ještě nepochopitelnější, proč pan kolega odmítá s paní Kavalírovou mluvit. Tato dáma by pro něj mohla být velkým zdrojem inspirace, jak se opravdu proti komunistické ideologii má bojovat. Zda opravdově či jen pozérsky, navíc v době, kdy za tento postoj již nehrozí žádný postih. Děkuji vám.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. Nyní je na řadě kolega Mejstřík.
Senátor Martin Mejstřík: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vážení hosté, na galerii, ani se mi nechce reagovat na paní kolegyni Filipiovou, ale možná drobné vysvětlení k té situaci, o které hovoří. Já jsem neřekl paní Naděždě Kavalírové, že se s ní nebudu bavit, to určitě ne, paní Naděždu Kavalírovou jsem několikrát zval sem do Senátu, na dnešní projednávání. Komunikoval jsem s ní již tři roky zpátky, při první předloze novely trestního zákona, při dalších akcích, které jsme zde dělali, chystali v Senátu a týkaly se Konfederace politických vězňů a vyrovnávání se s komunismem. Takže ta situace na Hradě byla úplně o něčem jiném a všichni víme, jak vypjatá atmosféra tam byla a jak jsme všichni reagovali v této situaci. Takže jestli se to paní Naděždy Kavalírové dotklo, tak já se jí z tohoto místa omlouvám. Ale nebylo to určitě nic osobního. Byl bych velmi nerad, i kolega Štětina o tom hovořil, kdybychom tak vážné téma, o kterém dnes hovoříme, snižovali na úroveň osobních útoků a výpadů. To jenom úvodem.
To, co jsem chtěl říci původně, k tomu se dostávám nyní. Chtěl jsem vás jenom upozornit na smyčku, kterou s obrazovým záznamem najdete - už jste asi mnozí z vás si ji prohlédli - při cestě do bufetu, na ní můžete vidět jenom necelou polovinu fotografií popravených lidí, popravených občanů Československé republiky komunisty zejména v 50. letech. Je to materiál, který dal dohromady jeden z nás, jeden z občanů České republiky naprosto nevyžádaně námi, senátory. Mně se ten materiál tak líbil, zdál se mi tak příznačný, že jsem poprosil senátní službu, aby vám ho dali k dispozici. Takže je to jenom k tomu, abychom věděli, o čem, o kom se bavíme v této situaci. A jestli to někdo z vás nechápe, tak bych vám doporučil, zajděte si na kávu nebo na cigaretu a podívejte se do tváří těch lidí, kteří byli popraveni. Přímo popraveni. To nejsou lidé, kteří umírali v lágrech, těch je samozřejmě nespočetně větší množství. Je to jenom část z nich, protože mnohé fotografie ještě nejsou dohledány a ten materiál, ta smyčka bude doplněna.
Já jsem chtěl také poprosit pana předsedajícího, zdali by, až skončím toto úvodní slovo, nezopakoval pro plénum návrhy, které zde padly před přerušením schůze před prezidentskou volbou. Abychom věděli, co máme na stole. A dále pokládám za nutné, vážené kolegyně a kolegové, abych vám připomněl proces. A připomínám ho zde již po druhé, ne-li po třetí, ale asi to je stále nutné. Proces, kterým jsme se dostali k dnešnímu předkladu. Víte dobře, že v roce 2005 Senát Parlamentu ČR schválil obdobnou novelu trestního zákona. To byla novela, která měnila § 260 týkající se propagace hnutí. My jsme tam tehdy doplnili pro příklad těch extremistických hnutí, která směřují k potlačování lidských práv a svobod, komunismus a nacismus, komunistické a nacistické. Tato novela prošla v Senátu celkem slušnou většinou, byla zaražena v Poslanecké sněmovně a musím říci, že teprve na druhý pokus se to podařilo. Při prvním hlasování i ve Sněmovně - při prvním čtení - prošla. Novela byla tedy smetena ze stolu. Nicméně Senát pokračoval ve svých iniciativách, které směřují k vyrovnávání se s komunismem, a mimo jiné projednáváním petice Zrušme komunisty. Je to petice - dobře víte - kterou podepsalo v současné době již 76.000 lidí. Tato petice, já jsem vám ji rozdal při projednávání před prezidentskou volbou, takže jsem to neučinil dnes, máte ji určitě v dobré paměti, vyzývá zákonodárce, tzn. senátory a poslance Parlamentu ČR, abychom zakázali propagaci komunistického a nacistického hnutí a výslovně abychom zakázali propagaci těchto hnutí používáním symbolů. Zakažte symboly totality. Je v té petici.
Protože tu petici písemně, nejenom internetově, podepsalo více než 10.000 lidí, projednávalo ji plénum Senátu. A plénum Senátu, tedy naprostá většina z vás, vážené kolegyně a kolegové, schválilo usnesení, ve kterém se říká: Senát doporučuje senátorům a senátorkám připravit návrh senátního návrhu novely trestního zákona ve vztahu k symbolům dvou totalit, komunismu a nacismu. Tuto šanci jsme měli my všichni, chopil se jí nejenom Mejstřík, jak zde bylo uvedeno panem kolegou Štětinou, ale novelu trestního zákona, která vychází z usnesení Senátu, které jsem zde ocitoval, předkládá pět senátorů. Je to vyjma mě kolega Sequens, Novotný, Horník a Štětina. Zde je namístě říci, že jsem se obrátil jakožto ten, který inicioval novelu trestního zákona na všechny senátorky a senátory, tak jak zde sedíte. S tím, že vás žádám o podporu a o spoluautorství na této novele trestního zákona. Vážené kolegyně a kolegové, dostali jste moji výzvu v e-mailové podobě. Oslovil jsem všechny předsedy klubu. Takže jestliže zde vidím některé z vás kroutit hlavou, tak to není má chyba. Nikdo z vás nemůže popřít to, že jste byli vyzváni, abyste se účastnili na tomto legislativním procesu, abyste svou pomocí, svými námitkami, připomínkami pomohli novelu vylepšit tak, aby prošla v Senátu bez jakýchkoli problémů nebo s minimálními problémy. Nestalo se tak. Já zde teď prostřednictvím pana předsedajícího oslovím přímo kolegy z ODS. Oslovil jsem některé z vás opravdu osobně, přímo, nikdo z vás se nechtěl tohoto procesu zúčastnit. Mně osobně to velmi mrzí, protože ta dosavadní spolupráce před prezidentskou volbou byla poměrně velmi dobrá. Takže hovořme nyní o zákonech a o věcech, které se týkají vyrovnávání se s komunismem a s dobou totality.
Leží před námi nový návrh trestního zákona. V té první části se neliší od toho již jednou schváleného. V druhé části se liší - o symboly totalit a opakuji úvodem, vycházeli jsme jako předkladatelé z usnesení Senátu z 2. listopadu 2006. Na toto téma tady bylo velké slyšení a už tam jste mohli v podstatě připomínkovat celý ten proces. Myslím, že to je na úvod z mé strany vše. Rád bych jenom připomenul mou žádost, aby pan předsedající připomněl plénu, které návrhy padly v přerušené rozpravě. Děkuji za pozornost.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji panu kolegovi. Další je pan senátor Balín.
Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, jak jistě víte, nevystupuji k této problematice prvně a to mi snad umožní to, abych se neopakoval. Omezím se pouze na některé glosy toho, co tady odeznělo. V obecné poloze, ani nebudu využívat toho, že bych se prostřednictvím pana předsedajícího na konkrétní kolegy obracel.
Druhou poznámku před těmi glosami: Vystupuji tady přesto, že porušuji jedno ze svých životních pravidel a kréd, protože jsem přesvědčen, že když má hloupost šanci skončit, tak by skončit měla a já se obávám, jestli třeba tím mým vystoupením nebude bohužel pokračovat.
Bylo tady řečeno něco o dokumentech 6. sjezdu. Padlo tady jméno Karla Marxe. První glosa - jestli si uvědomujeme, že v nedávné době byla tato osobnost vyhlášena za největšího myslitele posledního století.
Další teze: KSČM představuje reálnou sílu. Kladu si otázku, jestli to všechno, co se tady kolem této značky odehrává, není právě tou pravou podstatou toho problému. Ta zde vzpomenutá reálná síla.
Volba prezidenta. Pominu to, že výroky pana profesora Švejnara byly podle mého názoru zkresleny a vytrženy z kontextu, ale jednu poznámku udělat musím a jsem o ní přesvědčen: Že kanditátu Švejnarovi velmi ublížilo, že se mimo jiné po jeho boku před kamerami a veřejností při samotné volbě velmi často objevovaly persóny Martina Mejstříka a kolegy Štětiny. (Veselost.)
Často si, vážené kolegyně a kolegové, kladu otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi těmi, kteří i dnes tady - a musím poznamenat, že někdy velmi oprávněně - kritizují některé kolegy z politického subjektu, z Komunistické strany Čech a Moravy, za kterou já jsem zde senátorem. A bohužel když některé věci sleduji, poslouchám rétoriku, velmi často mi vychází odpověď, že ten rozdíl příliš velký není, není-li žádný.
Je to plus - znaménko plus a mínus. A je otázka, co je v dané chvíli tím plusem a co je tím mínusem. Já odmítám takovéto černobílé vidění světa, protože jsem přesvědčen o tom, že svět a život je paletou barev, paletou názorů. A použiji výroku kolegy Jirky Dolejše, který říká - já to tady zopakuji, že právo na to, aby rozkvetly, by měly mít všechny květy.
Nemohu se ubránit, vážené kolegyně a kolegové i tomu, že vlastně stojíme na začátku legislativního procesu, toho, čím by se pak měl řídit další proces. A bohužel už podruhé, možná víckrát, ale minimálně podruhé jsem měl dojem, že jsem tady slyšel v jedné osobě vyšetřovatele, státního zástupce, soudce, žalářníka a nechci domýšlet, že i dokonce popravčího. A s takovýmto přístupem v žádném případě souhlasit nemohu a nesouhlasím. Proto opakovaně dávám návrh na zamítnutí této novely zákona.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, do rozpravy je přihlášen pan senátor Jiří Pospíšil. Prosím, pane kolego, máte slovo.
Senátor Jiří Pospíšil: Pane předkladateli, pane předsedající, dámy a pánové. Po emocionální promluvě jednoho z předkladatelů mně nezbývá, než říci několik vět. Musím znovu prohlásit, že boj proti symbolům není bojem se symbolizovanou skutečností. Šipka k východu není východ. A panáček není záchod. Symboly se mění, mají tu vlastnost, že přestanete-li používat jeden, objeví se jiný. Zakážete jeden, objeví se druhý. Zakážete hvězdu, budete mít třešně. Boj o kriminalizaci symbolů stejně tak není bojem s komunisty. Boj o kriminalizaci symbolů je učení se zakazovat. Zdánlivě řešit problémy je totalitní praktika. Je to předstíraný boj a vůbec nebudeme bojovat s totalitními ideologiemi tím, že budeme zakazovat jejich symboly. Mohl bych připomenout to, že třeba naše vážená kolegyně, když se stala kandidátkou komunistů, tak velice citlivě použila náušnice, které připomínají třešně a tím symbolizovala jasně, za koho kandiduje. Znovu opakuji, že zákazem značky propast se nebezpečí pádu do propasti nezmenší, možná spíše naopak. Děkuji.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji kolegovi Liškovi. Opět je přihlášen kolega Mejstřík.
Senátor Martin Mejstřík: Vážené kolegyně a kolegové. Protože ta rozprava je přerušená, budu se možná opakovat. Opakování matka moudrosti. (Šum v sále, rozruch.)
Takže abychom věděli, o čem jednáme … (Žádám pana předsedajícího, aby případné projevy v sále mírnil, a zachovali jsme jistou důstojnost Senátu.) Hovořili jsme o tom, že chtějí-li komunisté zůstat komunisty, nechť zůstanou, pakliže se jim v tom nepokusíme zabránit. Pakliže říkají, že jsou demokratickou stranou, potom ovšem nemohou být komunisty. Rozpor, který musí oni vyřešit, a to co my vydáme, to je jenom vyrovnání - nebo jenom doháníme nedostatky, které jsme udělali po roce 1990 a nepřímo jim v tomto rozhodování pomáháme.
Co je komunismus? Já vám přečtu jenom tři čtyři z Manifestu, od kterého se celé komunistické hnutí odvíjí: Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysl. Prohlašuji otevřeně, že jejich cíle lze dosáhnout jenom násilím, svržením celého dosavadního společenského řádu, nechť se panující třídy třesou pod komunistickou revolucí. Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. To jsou slova toho význačného myslitele, který zde byl připomínán.
Toto je podstata komunismu, a o tom my dnes jednáme. Nejednáme o tom, jestli Mejstřík šlápl někomu na kuří oko. Nejednáme o tom, jestli se Mejstřík někomu líbí nebo nelíbí. Vážené dámy a pánové, mně je velmi líto, že se tato věc, tato záležitost, tato závažná záležitost, dostává na úroveň: Mejstříkovi prostě nic nepodpoříme.
V letech 1948 až 1989 bylo odsouzeno komunistickými soudy ve zmanipulovaných procesech 205.486 celkem nevinných, zcela nevinných a bezbranných lidí. Bylo popraveno podle čísel, která jsou dostupná 248 zcela nevinných lidí. 4.500 těchto lidí zemřelo v lágrech nebo v táborech nucených prací. Přes 350 lidí bylo zastřeleno nebo jinak zabito na hranicích, když se pokoušeli utéci z komunistického ráje. A více než 170 tisíc, už jsem zde čísla připomínal, to je více nebo v podstatě přibližně stejně jako 20 v Liberci nebo 22 v Hradci Králové našich občanů emigrovalo do zahraničí, aby nemuseli vyrůstat a žít v komunistickém ráji. Je dobré připomenout, že to byla zejména elita tohoto národa, která nám dnes citelně schází.
Dámy a pánové, já jsem si dovolil vám rozdat na lavice některé podpůrné materiály a dovolte, abych některý z nich přečetl. Mám za to, že je potřeba, aby prostě zde zazněla některá slova. Možná bych chtěl začít slovy už vzpomínané paní předsedkyně Naděždy Kavalírové. Jsou to její slova, je to text, který ona přečetla na sněmu Konfederace politických vězňů na Žofíně. Je to stanovisko konfederace: My, občané, demokratického státu České republiky, oddaní svobodě a právu, my kteří jsme bojovali ve válce a ilegalitě proti zlomocným režimům nacismu a komunismu, my, kteří jsme prožili dlouhá léta v komunistických otrockých táborech a věznicích, utlačování a ponižování komunistickým násilnickým majestátem, chceme bránit právo a svobodu těžce a znovu nabytou, a to všemi prostředky, protože je to naše svatá povinnost vůči příštím generacím. Chceme hájit naše právo na individualitu svobodného občana a lidská práva v demokratické společnosti. U příležitosti výročí uchvácení moci komunistickou diktaturou v únoru 1948 a nastoupení bezohledné diktatury a krvavé třídní nenávisti komunistickým režimem, vyhlašujeme svůj požadavek k ochraně svobody a práva a trvalého zajištění demokratických principů naší politiky. Požadujeme, aby se konečně politické a společenské reprezentace jednoznačně vyjádřily ke zločinné komunistické ideologii a zločinnému jednání komunistické strany, aby byla komunistická ideologie jednou provždy vyřazena z řad lidské slušné společnosti, aby byla komunistická strana zakázána ze zákona, jako je tomu v případě strany nacistické, aby politická a společenská reprezentace našeho státu se jednoznačně distancovala od všech forem a odstínů zamlžování komunistické odpovědnosti a omluv jednání komunistů. Proto „Mene Tekel“. Aby tyto postoje se staly etickou normou, kde je právo spojeno s povinností a jednáním každého občana s odpovědností. Tedy bude sečteno, zváženo a zlé skutky budou potrestány.
Proto zde jsme, proto předkládáme tuto novelu. Já vám nebudu číst z dopisu sourozenců Mašínových a pana Paumera. Nebudu vám číst z dopisu Wimblada ani z dopisů dalších význačných osobností, které jsme dostali, některé jsem vám namnožil. Jsou to lidé, kteří vědí, co je demokracie a vědí, proč zde dnes jsme, a žádají vás, abyste podpořili novelu trestního zákona tak, jak ji máte před sebou. Já, protože asi jsem poslední - nejsem poslední - pokusím se nicméně reagovat na některé výtky, které zde vyšly v té přerušené debatě z úst pana garančního zpravodaje, a pokusím se s nimi vyrovnat. Dělám to již po několikáté, ale protože znovu a znovu padají a některé tedy jsou nové, musím říci, tak vás žádám o strpení.
První z nich, z těch nových, který zde padl, je odvolání se na Hlavu X. trestního zákona. Tato Hlava X. pojednává o nepromlčitelnosti některých trestních činů - omlouvám se našim hostům na galerii, nyní se budeme bavit v právničině, takže to možná nebude až tak srozumitelné. Pan kolega Volný z toho dovozuje a někteří z vás, že přijetím této novely mnou předkládané, budou postižitelní všichni členové Komunistické strany Československa, dokonce i bývalí členové SSM, případně Svazu československo-sovětského přátelství a já nevím, jakých ještě komunistických spolků. Je to fatální omyl, je to projev neznalosti trestního práva. Já se pokusím pana kolegu Volného a některé z vás přesvědčit třemi, pokud možno stručnými argumenty.
Argument jedna - první a základní. V našem trestním právu platí zákaz retroaktivity, tedy zákaz principu zpětné účinnosti nově přijímaného zákona. Argument druhý - zákaz propagace komunistického hnutí začne platit až po nabytí účinnosti, tedy přijetím této novely Parlamentem ČR, podepsáním panem prezidentem a nemůže se tedy, i když by si to někteří dost přáli, týkat členů Komunistické strany Československa a dalších spolků, které zde kolega Volný citoval a které zde samozřejmě skončily svou činnost po roce 1989.
Argument třetí - přijetím námi navrhované novely bude platit trestnost členství v KSČM. Ano, to je pravda. Bude platit trestnost i v dalších komunistických stranách, pokud je mi známo, máme zde další dvě komunistické strany. Začne platit ale až okamžikem nabytí účinnosti naší novely, to znamená, že od okamžiku přijetí bude platit trestnost členů KSČM a dalších komunistických stran, případně členů rudých hnutí, nacistických nebo jiných. Na ně se začne vztahovat Hlava X., někdy do budoucna, ale ne dříve. To je jeden z argumentů.
K dalším - pan kolega Volný zde neustále namítá námi opětovně vyvracený argument neústavnosti tohoto návrhu. Víte dobře, už jsme o tom hovořili, že Evropská unie a evropské státy po roce 1945, po druhé světové válce přijaly za svou ideu demokracie schopné se bránit. Tak dovoluje v přiměřených mezích omezit práva, zaručené v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.
Události po 11. září nikoho z nás nemohly nechat na pochybách, že extrémistické ideologie jsou reálnou hrozbou pro demokratickou společnost i v roce 2008. Odpůrci omezení svobody projevu často argumentují Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, avšak i Ústavní soud ČR v nálezu z roku 2001 zmiňuje ideu demokracie schopné se bránit tím, že tuto myšlenku opakovaně uznal i Evropský soud.
V zájmu demokracie schopné se bránit je nutné zabývat se zásadním zlepšením neúčinné legislativy. Je nepochybné, že nyní platné a ve své podstatě bezzubé ustanovení paragrafu 260 a 261a trestního zákona neumožňuje naší demokratické společnosti se účinně bránit proti extrémistickým ideologiím, ať už jsou tyto ideologie pravicové nebo levicové nebo nějaké jiné. Proto máme za to, že trestní zákon je třeba novelizovat.
Další argument, který se týká údajné neústavnosti - zákaz podpory a propagace komunismu a nacismu není protiústavní, protože Ústava České republiky není hodnotově neutrální. To je další věc, další velká změna, která se stala po roce 1945 poté, co byl poražen nacismus. Naopak, česká ústava klade důraz na nedotknutelné demokratické hodnoty, jako je svrchovanost lidu, reprezentativní demokracie či právní stát. S těmito hodnotami, jak jsme už několikrát řekli, je ovšem podstata komunistického nebo nacistického hnutí v příkrém rozporu.
Je dobré připomenout, že předešlé ústavy včetně ústavy z roku 1920 hodnotově neutrální nebyly a stejně tomu bylo také v Německu, a teprve, jak jsem řekl, poté co odpadla Wiemarská republika a byl poražen nacismus, tak se ústavy evropských států v tomto směru změnily. Proto také Evropská unie přijala princip demokracie, která se musí umět bránit. Ústava odmítá formální legitimitu režimu a formální právní stát. Naše současně platná ústava. Proto je nutné každé hnutí posuzovat nikoliv formálně podle formálního programového prohlášení tak, jak nám ho zde předkládá - nebo v médiích předkládá pan předseda KSČM Filip a další komunisté, ne podle deklarovaného úmyslu, ale podstatu toho hnutí je třeba posuzovat dle objektivní stránky věci, to znamená podle toho, jak objektivně reálně je toto hnutí schopno rozrušit demokracii, vycházeje samozřejmě z historických zkušeností.
Jsme lidé a jednou z našich předností je to, že máme paměť. On Masaryk varoval: Nesmíme nikdy zapomenout, že komunismus se skládá z 10 % ideologie a 90 % taktiky. Komunisté a jezuité mají mnoho společného. Věří na chlup stejně, že všechny prostředky jsou posvěcené, když slouží jejich cíli. Společnou podstatou komunismu a nacismu je, že jsou to totalitní ideologie. Co víc dodat?
Další - já se snažím být hodně stručný, což je těžké, protože ústavní věc, ústavní stránka té naší novely a její údajný spor s Listinou práv a svobod je vážný argument.
Kolega Volný také připomněl rozhodnutí Ústavního soudu z roku 1992, kdy Ústavní soud tehdy zrušil v závorce uváděný komunismus a nacismus jako příklady hnutí, která potlačují práva a svobodu. Máme za to, že námitka je irelevantní, protože předmětný nález vydal Ústavní soud ČSFR, ale dle názoru Ústavního soudu z roku 2001 je právní existence obou ústavních soudů vzájemně nezávislá, není mezi nimi ústa vně-právní kontinuita.
Podle Ústavního soudu ČR je možné, aby náš Ústavní soud rozhodoval znovu v téže věci, aby se odchýlil od právního názoru bývalého federálního Ústavního soudu, a to v případě, že došlo ke změně okolností. Přečtu, k jaké změně došlo. Došlo k posunu v právní úpravě, a to nabytím účinnosti zákona 198/1993 Sb., zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Je to jedna ze zásadních změn. Je to zákon, který v době rozhodování federálního soudu neexistoval. V té době také neexistoval výnos českého Ústavního soudu, který posuzoval ústavní podání komunistických poslanců, kteří žádali zrušení lustračního zákona. Český Ústavní soud opět potvrdil platnost lustračního zákona. V roce 2000 byla do trestního zákona zakotvena nová skutková podstata v § 261, která operuje se skutkovým pojmem komunistické genocidy a nacistické genocidy. V roce 1992 to také nebylo. V roce 2001 Ústavní soud zdůraznil, že těsná sounáležitost s předlistopadovým režimem a jeho represivními složkami musí mít negativní následky i do budoucna pro ty jednotlivce, kteří kolaborovali s komunistickým režimem. To jsme v roce 1992 nevěděli a nebylo to součástí rozhodnutí Ústavního soudu.
Co se ještě změnilo od roku 1992? Minimálně od roku 2002 Senát kontinuálně navrhuje na vysoká státní ocenění odbojovou skupinu bratří Mašínů. Premiér Topolánek žijící členy této skupiny ocenil Plaketou předsedy vlády. Byl uznán a oceněn druhý odboj, v procesu je uznání třetího odboje, byl přijat zákon o odškodnění občanů odvlečených do sovětských gulagů. Byl přijat zákon na odškodnění občanů postižených okupací vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, Senátem byla už jednou přijata novela trestního zákona o zákazu propagace komunismu a nacismu. Byl přijat zákon o Ústavu paměti národa, Ústavu pro studium totalitních režimů. Jinými slovy - po vlně euforie a pochopitelného, ne však opodstatněného optimismu z počátku devadesátých let lze nyní po téměř 18leté zkušenosti konstatovat, že vývoj demokracie nelze v České republice hodnotit jako završený. Naopak, uplynulá léta jednoznačně prokázala, že komunistická strana i neonacistické hnutí místo toho, aby odumíraly přirozenou cestou, naopak se aktivizují.
Ústavní soud v roce 1992 - tím také kolega Volný argumentuje - nepřímo žádal po zákonodárcích, chtějí-li vložit tato dvě slova - komunismus a nacismus - do trestního zákona, aby definovali co to komunismus a nacismus je. S mnohaletým odstupem od tehdejšího rozhodnutí federálního Ústavního soudu máme za to, že nemusí být nezbytně nutné pokoušet se o definici komunismu. Je otázkou, zda komunismus, nacismus nebo jiné ideologie jsou průběžně adaptující na demokratické podmínky, aniž by změnily svou nedemokratickou podstatu právním jazykem vůbec definovatelné. Říkal jsem, že nepřímou definicí je historie těchto hnutí, i to, jak se případně projevují ve státech, kde jsou u moci. Pokládáme tedy tento požadavek Federálního ústavního soudu za překonaný vývojem po roce 1990.
V našem platném právním řádu - prostřednictvím pana předsedajícího vzkazuje panu garančnímu zpravodaji - jsou i jiné právní normy, které pojem komunismu užívají. Kromě již zmíněného zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu je to například zákon 480/1991 Sb., o době nesvobody.
Jako podpůrný argument můžeme uvést i to, že i jiné zahraniční trestní zákony obsahují zákonem nedefinovatelné pojmy, například slovenský nebo polský trestní zákon obsahuje pojem fašismus, fašistický, nacistický a případně komunistický, aniž by to nějak definoval.
Námitka, že je nutné definovat vždy pojmy v zákoně uvedené, neobstojí ani v mezinárodních souvislostech, protože podle evropské úmluvy ani dle praxe evropského soudního dvora není nutné pojmy nacismus a komunismus definovat. Nechci vás zatěžovat podrobnostmi, ale existuje k tomu poměrně rozsáhlá judikatura.
Další podpůrný argument. Byl bych rád, abychom nad ním nemávali rukou jako nad notoricky známým. V roce 1993 přijal Parlament ČR zákon 198. V tomto zákonu parlament - volně cituji - konstatuje toto: Je vědom své povinnosti se vyrovnat se zločinným, nelegitimním a zavrženíhodným komunistickým režimem. Dále je zde řečeno, že komunistický režim a to, kteří ho aktivně prosazovali, jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989, kdy docházelo k systematickému vědomému porušování lidských práv a svobod. Parlament se zavázal, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.
Navrhovaná novela trestního zákona, kterou máte před sebou, přímo navazuje na požadavek zákona 198/1993 Sb. Asi víte, že komunisté tento zákon 198 také napadli u Ústavního soudu. Ústavní soud již v roce 1993 konstatoval, že zákon 198/1993 Sb., není neústavní. Uvedl důvody, které jsou velmi zajímavé. Konstatoval, že kontinuita s komunistickým právem neznamená uznání legitimity komunistického režimu. Řekl, že při kontinuitě se Starým právem došlo k hodnotové diskontinuitě se Starým režimem. Řekl, že ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický. Jinými slovy - nemůže být legitimní hnutí, které ve své podstatě chce svrhnout režim demokratický.
Další z argumentů kolegy Volného se odkazuje na Listinu práv a svobod, resp. na Svobodu projevu. Tvrzení, že každý má právo vyjadřovat jakýkoli názor je v rozporu se současným ústavním pojetím svobody projevu., Svoboda projevu není podle Listiny práv a svobod neomezená, její hranice leží tam, kde by mohla ohrozit jiná práva, svobody a zájmy.
Podle článku 17, odstavec 4 Listiny práv a svobod lze Svobodu projevu a právo na informace omezit, pokud jsou splněny tři podmínky. Může k tomu dojít pouze zákonem, což se snažíme plnit, omezení svobody a projevu musí být učiněno z důvodu ochrany taxativně uvedených zájmů (ochrana práv a svobod druhých osob), což také splňujeme. Třetí podmínka, kdy je dovoleno omezit Listinou práv a svobod zaručenou svobodu projevu a shromažďování je předvídatelnost práva, což také splňujeme. Naše znění je naprosto jasné a jeho právní důsledky předvídatelné.
Podobně umožňuje omezovat lidská práva a svobody i Evropský soud. K tomu je také dostatečné množství legislativních rozborů.
Co se týká jiného argumentu - legitimita KSČM. Řekli jsme, že Ústavní soud již v roce 2001 konstatoval, že je třeba odmítnout tvrzení, že režim v letech 1948 až 1989 byl legitimní. To je ke staré KSČM. Minimálně členové komise pro šetření ústavnosti KSČM shledali, že KSČM je přímou pokračovatelkou KSČ. Nepřímo můžeme odvodit, že KSČM je nelegitimní politickou stranou.
Další argument, který zde padá je ten, že nemůžeme zakázat stranu, která má několik set tisíc členů a je dokonce součástí našeho parlamentu. Můžeme, již v minulých letech bylo konstatováno, že například v Belgii byla zakázána také parlamentní strana, která dokonce měla 26 procent hlasů, právě na základě toho, že porušovala demokratické principy.
Poslední z laických námitek: přijetím novely trestního zákona umožníme postihování fotbalistů Slavie, výrobce Heinekenu, čtenáře díla Jiřího Wolkera atd. Je to velmi laická námitka, velmi často opakovaná. Z pohledu zákonodárců musí být jasné, že trestní zákon, a to co navrhujeme, se týká těch, kteří propagují nacistické nebo komunistické hnutím, což zajisté fotbalisté Slavie ani pijáci piva Heineken nečiní. To jsou argumenty, které se snad týkají garančního zpravodaje a toho, co zde uváděl.
Je uváděno, že novela je nadbytečná, protože současně platná právní úprava umožňuje stíhat jak neonacisty, tak ty, kteří propagují komunismus. Ano, z čistě právního hlediska by mohla vyhovovat. Přečtu vyjádření jednoho z našich respektovaných právníků, kterým zde také pan kolega Volný operoval. Je to Tomáš Sokol. Mimo jiné říká: V našem platném právním řádu existuje zákon, který velmi zjednodušeně řečeno odsuzuje a prohlašuje za nezákonnou a protilidskou činnost komunistické strany do listopadu 1989. Proti tomu zde neexistuje žádný zákon, který by takto označoval působení fašistů, přesněji nacistů na území ČR v době od března 1939 do května 1945. Přitom je nesporné, že v obou případech šlo o projevy totalitních politických a stranických systémů. Pokud jde o symboly těchto systémů je situace absurdní do té míry, že symboly komunismu, a to včetně stranických a posléze i politických představitelů KSČM, lze prezentovat, užívat či propagovat zcela svobodně, zatímco v případě nacistické symboliky je situace dramaticky jiná. Za užití těchto symbolů, je-li splněn předpoklad, že směřuje k propagaci nebo k podpoře, může následovat trestní stíhání a přísný trest.
I Tomáš Sokol upozorňuje na rozpor v praxi, kdy jedno hnutí v trestním řízení stíhají, ale nad druhým zavírají oči.
Poslední argument, který zde nepadl. Víme, že do Poslanecké sněmovny vláda předložila rekodifikaci trestního zákona. Je to rozsáhlý balík. Někdo by mohl argumentovat tím, abychom vyčkali, až sem přijde nový trestní zákon. Chtěl bych vás ubezpečit, že stejná situace byla v roce 2006, kdy tehdejší sociálně demokratická vláda předložila tuto rekodifikaci trestního zákona. V parlamentu ležela téměř jeden a půl roku a potom byla smetena ze stolu. Kdybychom vycházeli z této zkušenosti, můžeme tady čekat na tento nový zákon několik let.
Druhá věc. Když se podíváte na to, co předložila vláda do sněmovny, uvidíte, že v § 260 současně platného znění nedochází k úpravě. Znamená to, že vláda neakceptovala to, co my navrhujeme. ¨
Prosím vás, abychom ani tento argument zde neuváděli a hlavně se jím neřídili. Jsme horní komora parlamentu, jsme samostatnou jednotkou a můžeme zde přijmout svou novelu trestního zákona, jak ji vidí Senát a Poslanecká sněmovna buď bude akceptovat náš názor, nebo nebude. Děkuji za pozornost. Omlouvám se za delší slovo a věřím, že tak jako v prvním případě naši novelu podpoříte.
