Senátorování je řemeslo. Má svá pravidla, své etické principy, své postupy, které, mají-li mít úspěch, vyžadují profesionalitu. Ve volebním období 2004 - 2010 jsem se tomuto řemeslu učil za pochodu. A je mi líto v okamžiku, kdy jsem dopodrobna poznal, co politika a práce zákonodárce obnáší, pověsit mandát na hřebík. Mám navíc v Senátu pár nedodělaných věcí. Být senátorem je poslání. Člověk je může plnit a pomáhat, nebo jen prožít svých pár let v klidu s vavřínovým věncem na hlavě. Volím první variantu.
Můj vonící dům
Můj vonící dům. Můj dům vzpomínek. Panelák v Tehovské ulici. Voní trestí Vánoc, máminou zástěrou a nedělním obědem. Dodnes stojí na konci Průběžné, pár metrů od stanice metra Skalka. Za čtyřicet let opršel, ošarpal a stromy přerostly střechu. Okna ze druhého patra pořád hledí k hospodě Na padesátém, kam jsme poprvé šli s tátou na pivo "jako chlap s chlapem".
Jezdívala k nám čtyřka. Pak pokračovala pod viadukt k Zahradnímu městu a odkymácela se do Hostivaře, což býval konec světa. Tam, co jsou eskalátory metra, svažovala se louka k ulici V rybníčkách a sáňkovalo se na ní. Odtud byl kousek k přísné budově školy ve Voděradské. Tam jsem maturoval. Moc si toho už nepamatuju, bylo to dávno před tím, než Armstrong vstoupil na Měsíc. Utkvěla mi však věta, kterou jsem tenkrát v maturitní otázce z češtiny dostal k větnému rozboru: "Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mě štěkávával." Prolezl jsem.
Tam, kde jsou dnes činžáky v Gutově ulici, stávala zájezdní hospoda Menton. Měla zahradu se staletými kaštany a uvnitř divadelní sál. Nejslavnější role, kterou jsem tam v ochotnickém ansámblu hrál, byl Vavřena ve Filosovské historii. Miloval jsem divadlo. Pak mě někdo upozornil, že ze mě velký herec nebude. Nebyl.
Váleli jsme se smíchem ve Smečkách na představeních dvou mužů, jejichž jména jsme teprve poznávali. Jmenovali se Suchý a Šlitr. V kapele jsme se snažili napodobovat klarinety pana Havlíka a v bytech kamarádů ve Strašnicích a ve Vršovicích jsme psali texty nových bouřliváckých písní. Na zábradlí dávali Krále Ubu a kina byla plná neorealistických italských filmů. Mimochodem kina: ve Strašnicích byla dvě. Na Starostrašnické kino Mír v podzemním sále a pak V olšinách kino Vesna. Biograf se trochu podobal Stodole. V zimě se tam topilo v kamnech. Uprostřed filmu se rozsvítilo, zřízenec nasypal koks, vystříkal sál čpící voňavkou a jelo se dál. Už mi Vesnu zbourali. Škoda.
Tancovat jsme chodili do Barikádovny na Solidaritě. Okřikovali nás, když jsme nosili džíny získané bojem před prodejnami Tuzexu. Žili jsme, komunismus nekomunismus, protože jsme byli mladí.
A pak šly roky a začal jsem si uvědomovat mrzutě, že začínám počítat na desetiletí. Vichry vály, naše země byla zmítána nebo naopak usínala v mrtvolném tichu. Ale pořád jsme žili.
Už tenkrát ve Strašnicích jsem chtěl být novinářem. Dlouhá léta to nešlo. Prostě jsem si musel pár desetiletí počkat. A nikdy jsem přitom netušil, že mě vrhne do tak prapodivného řemesla, jako je válečné zpravodajství. Nechci psát o tom, jak člověka může patnáct let ve dvaceti válkách poznamenat, ale jedno poznání ve mně ona profese vypálila: je potřeba udělat všechno, aby se otřesy, teror, boje a svištění nenávisti vyhnuly našim domovům. Těm místům od Záběhlic až po Malešice, od Vinohrad až k Zahradnímu městu hodně dlužím za krásné mládí, které mi daly. Chtěl bych jim to vrátit.
